Nebezpečné lyžování

 

Nesnáším ranní nedělní vstávání, ale kvůli lyžování jsem schopný vstát i v pět ráno. Naštěstí dnes to není tak strašné. Je jaro, probouzím se do vycházejícího slunce. Paráda! Už se vidím na sjezdovce jak sjíždím ve Svatým Petru ve Špindlu černou sjezdovku. Na ní si troufnu jen v nedotčeném stavu bez lidí. Jinak je to opruz a pro mě příliš namáhavé. Poslední příležitost, vyvětrat lyže. Pak už budou smutně ležet dlouhé měsíce na půdě.

 

„Vyrážíme panstvo, už se těším až si dám na Luční boudě gulášek,“oblizoval se mlsně tatínek.

„Jste blázni, táhnout se ze na Luční. V jarním těžkým sněhu,“ řekl jsem.

„Není to daleko, když máš svižné tempo. S tebou by to bylo courání a samý přestávky na svačinku,“ povídal můj mladší bráška Jiřík.

„Nejsem běžec. Rád se na běžkách ploužím a kochám se přírodou.“

„Jak chceš, užij si sjezdovky, ale počítej s tím, že pernamentka je pěkné mastná. Žádný velký slevy se letos nekonaj,“ upozornil mě tatínek.

„No, jo. Ušetřil jsem si tisícovku.“

„Stejně tam jede proto, aby viděl Andrejku,“ rýpnul si brácha.

„Co by tam po sezoně dělala? Ta si užívá tepla někde v Karibiku,“ řekl jsem.

„Vsadím se, že tam bude a bude mít ty zlatý lyže.“

„Se nesázím, mám těžce našetřeno. Nesmíš věřit všemu co říkají v televizi.“

 

„Nemudrujte a sedněte si do auta,“ naháněl nás tatínek.

 

Do Špindlerova mlýna jsme dorazili za půl hodiny. Parkoviště u autobusového nádraží bylo docela plné.

„Kluci máte všechny hůlky a lyže? Za chvilku nám jede autobus na Špindlerovku.“

„Neboj, tati máme vše. Tak nazdar brachu. Sejdeme se na tady na parkovišti ve čtyři hodiny,“ loučil se Jiřík.

„Si pěkně zaběžkujte. Já si sjezdovky užiji maximálně,“ zubím se na ně a vůbec jim výlet nezávidím.

„Jezdi opatrně, atˇ se nemusí volat horská služba,“ volal na mě tatínek.

„Mám helmu, budu dávat pozor,“ zamával jsem a hrnul se k husté frontě na lanovku Hromovka která otvírala až za dvacet minut. Takhle jsem si to nepředstavoval. Kdo ví, jestli na mě ještě zbude nedotčený sněhový manšestr.

Když jsem se konečně dostal na výstupní stanici Na Pláni, rozhodl jsem se na rozjezd pro modrou turistickou sjezdovku. Trochu zmrzlá, ale snad povolí. Na červený to nebylo nic moc. Hodně lidí a ledové plochy. Slunce se někam ztratilo, tak sníh nemohl měknout. Rozmýšlel jsem se, jestli dám černou. Nakonec jsem na černou sjezdovku přeci jen zabočil. Požitek jsem z toho neměl. Byla příliš náročná a unavující.

Raději jsem celé dopoledne jezdil nenáročnou modrou a červenou.

Kolem poledne se začal zvedat velký vítr. Jelikož jsem lehký, místo abych jel dopředu, se mi zdálo, že mě lyže směřují dozadu.

Kde je asi brácha s tátou? Jestli jsou na hřebenech, může se jim lehce něco stát. Záchranný vrtulník jsem naštěstí na obloze neviděl.

„Co to slyším? Snad opravdová bouřka?“ Řekl jsem nahlas uprostřed svahu.

To je mazec! Zahřmělo a na protějších hřebenech jsem viděl jasné zablýsknutí. Za pár sekund bylo burácení mnohem silnější a spustil se liják.

Rychle jsem sjel dlouhou sjezdovku a poprvé v životě se opravdu bál. Přes kapky a zvedající se mlhu jsem skoro neviděl.

Když jsem dojel na dolní stanici lanovky, vlekaři jí zrovna vypínali.

Ještě, že je tu stále otevřená hlavní restaurace. Vhodnější azyl bych nenašel. Celý zmoklý s ostatními lyžaři jsme se uchýlili na schody restaurace. Ovál mě příjemný teplý vzduch.

A byla tam! Nádherná princezna v bílé bundičce a padnoucími bílými zimními kalhoty. Na nohou měla zlaté lyžáky, přesněji jen zlaté přesky. Krásné hnědé vlasy měla zapletené do velkého copu a nenuceně se usmívala. Andrejka Verešová!

Opravdu jsem nečekal, že jí potkám. Seděla u stolu přímo proti vchodu a vychutnávala si nedělní oběd se svými dětmi.

Po chvíli jsem se zastyděl. Zírám tu na modelku v konfortním suchém prostředí, zatímco moje rodina možná bojuje nahoře o život.

Může tam být hustá mlha, vítr a přímé nebezpečí blesků. Nevzali si ani pláštěnky. Vytáhl jsem z kapsy mobil. Díky špatnému počasí ztrácel signál. Po deseti minutách, mi přeci jen došla sms.

Táta psal, že nemůže volat má slabou baterku, ale blíží se k restauraci pod výstupní lanovkou Na pláni.

Hluboce jsem si oddychl. Na Andrejku jsem rázem zapomněl a netrpělivě se hnal ke skleněným dveřím restaurace a vyhlížel až se rozjede lanovka.

Trochu jsem tím čekáním uschnul. Když jsem konečně vyjížděl lanovkou nahoru, Jiřík na mě zběsile mával přes velké prosklené okno restaurace. Byl jsem šťastný, že jsme se ve zdraví sešli. Dokonce se začaly lehce protrhávat mraky. Společně jsme se vrátili po modré sjezdovce k autu. Jiřík musel sjíždět na běžkách, ale zvládal to perfektně. Prudkou Hromovku, šel pěšky. Přeci není sebevrah.

Cestou domů jsem vyprávěl jak jsem potkal Andrejku.

Bráška litoval, že nebyl se mnou.

„Neboj, uvidíš jí za rok. Ty si zas zažil pravý horský dobrodružství. Byl si na pokraji života a smrti,“pravil jsem.

„Jiřík dostane obrovskou pochvalu. Statečně šlapal v nelidských podmínkách a ani nebrečel,“ chválil tatínek.

„Mě nic jiného nezbývalo,nebylo kam se schovat,“líčil Jiřík.

„Si borec,“ poplácal jsem ho po rameni.

„Kluci sundejte si mokrý bundy, já přitopím a na Horkách si dáme dobrý pozdní oběd,“ řekl tatínek.

„Huráá a velký pohár,“ radoval se bráška.

„Jasně, ten největší s kopcem šlehačky,“slíbil tatínek.

 

Výborné ukončení sezony i když trochu dramatické.

Tak ahoj hory, těším se na vás zase za rok.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---