Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBolí to víc než nastřižené ucho
Autor
Viviana Mori
Zavírám dveře a na klice ještě vlaje
- všechno co by se jinde
nemělo stát
Píšu si a ty se dívej -pokud můžeš-
(ta modrá tam pro nic za nic
zřítelnice netopí)
Nezapomenu na tvou sukni na níž uměla louka růst i ze tmy
a jak naivně si připadám
když říkám a vím
že „Kdykoliv bych už nenašla
jedinou něhu
tak tebe
si tam uchovám.“
Tak co si třeba zavolat?
„Ahoj
tak jsem dnes zabila další přelud v sobě!
Rozkmitala svými verši
víčka spáčům na růžovém písku
napsala ti tuhle tu jedinou rozhrkanou věc a je to šílenější
než kdyby lanovka
zakotvila uprostřed jámy…"
…
Proč mi to pořád připomínáš?
Kdykoliv vidím pěnu v kávě…
Snad i ta káva nebývala pravá a lhala ti i o únavě
i o citech, pod kterými voněla.
Proč mě nezazdíš
tak jako rozum
který se teď - jak ty si myslíš
dotýká jenom vík a skel?
Ten déšť, dá se tím propít?
Dá se tím vinit listopad nebo kdysi dávno
násilím
utišený křik?
Vždyť
jsi jako Pluto které mi zcela neurvale smazali z map vesmíru
bez vodítek k adresám na jakékoliv stížnosti
jsi jako můj starší odraz který bych v zrcadle nikdy
neobjala pochopením
a ani na zádech se nedáš nést
vlaješ na klice dveří které zavírám
a za mým šátkem schovává se
to zdánlivě nejlacinější co můžeš do básní dát
tu naději
že se stejně budu vracet
(protože z kalendáře můj život nevyčteš a v telefonu je mezi námi
jen pomyslná nit)
doufám
že za většinu těch nezapsaných intimit
nemohu tak úplně
já
možná si lžu když hlásám
že se mi líbí všechno co je
tak zapeklitě sugestivní
ale bolí to víc
než nastřižené ucho
...
A potom jsem ti vytvořila koláž ze všech úsměvů které jsi mi dala
a slzy též jako drahokamy
nejsou špatné
když po zaschnutí vytvoří
vzpomínkám perleťový obal
a pak jakoby cítíš
že se prolévala tma
vše bylo zdravější a ty
víc svá
-
usnula jsi v tmách
kvůli životu který se ti zdál
až ironicky nepoddajný
zatímco já chodila s vesmírem v kapsách a malovala koloběžky do Jupiterních drah
A vážně sis myslela
že jsi tolik
nezapsatelná?
Vždyť tahle slova voní jenom po tvých stopách.
Vzlyk přehlušuje magneťák jak podbarvený sten
a život
je všední den a zátiším zní
jediná věta
Tohle se vážně nemělo stát
6 názorů
Moc hezká báseň a při své délce stále čtivá, nenudí, oceňuji vyváženost stylistického výrazu a emočníh vyznění, jedno nepřekřikuje druhé, naopak se respektují. Možá bych velmi přemýšlel o šesti posledních řádcích. Najednou na mne po mnoha splývavých předchozích působí příliš důrazně jako vykřičená tečka. Ne že by ty verše, alespon zčásti, tam neměly být, jen neklást takový důraz.
ešte okrajovo podotknem, že som sa nevedla zbaviť pocitu, že to niekedy tak rytmicky viaže / nejaký závan viaz.poézie /-
Zdravím. Neviem, či je adekvátne písať k tomuto nejakú konštruktívnu kritiku, keďže sa jedna o citlivú a osobnú záležitosť. Aj napriek dlžke,aj napriek malým výhradam v texte, oceňujem originálnosť obrazov, myšlienky, pocitov, podarilo sa ti vystihnú bolesť, pálenie, rany. Interpretácia obrazov presvedčivá, chválim veľmi pekný názov,
veľmi sa mi páčilo : já chodila s vesmírem v kapsách a malovala koloběžky do Jupiterních drah / do Jupitera/
na tvou sukni na níž uměla louka růst i ze tmy
že se stejně budu vracet(protože z kalendáře můj život nevyčteš
rozum sedotýka vík a skel,,
veľmi originálne obrazy. Boli tam aj slabšie pasáže, napr.a potom sem ti vytvorila koláž/ ale nechcem to rozoberať.
Stačila mi tvoja výpoveď, originalita a výraz.