Křížová výprava dětí

Ireno, rovněž Tobě děkuju za opětovnou návštěvu i za trvající zájem o moje texty. Máš pravdu, že diskuse pod touto básní je na zdější poměry nesmírně všestranná, přínosná a ojedinělá. 

Jirko, děkuju za opětovné čtení. Pět let je zatraceně dlouhá doba. I v mém životě se leccos semlelo a sám už taky vidím jinýma očima. Přesto se neustále musím ptát jako hrdina Hrubínovy Zlaté renety: "Co jsem s těmi lety udělal?"

K samotnému textu: Jistě bych jej dnes psal jinak a třeba by zapadl... Je však příjemné vidět, že některá z mých básní umí oslovit i po letech, že máš potřebu se k ní vracet.

A ta diskuse, která se tu svého času rozpoutala, byla fantastická. Některé kritiky byly poměrně tvrdé a nebylo příjemné je číst, ale je škoda, že podobně rozsáhlou odezvu tu dnes stěží nějaké dílo ještě získá.  

Občas se k básni i k diskusi pod ní vracím, je na zdejší poměry ojedinělá, v mnohém velice přínosná...

Dnes již píšeš trochu jinak, vyzráleji. I tak pro mne tvá Křížová výprava zůstává jednou z těch, kterých se dotklo kouzlo Poezie.

Čtu s odstupem 5 let, bylo zde v kritikách řečeno snad vše. Kdysi jsem dal výběr, dnes vidím zřetelněji, že báseň je až překvapivě nevyrovnaná ve svých prostředcích, formě, velmi nápadité verše střídají až kýčovitě kazatelské. Je to 5 let, psal jsi ji s opravdovým vnitřním nasazením, což je ti ostatně blízké a chválím, ale v této básni to vedlo k tomu, že nebrala konce, jako bys měl pocit, že jsi neřekl vše, jak bys měl. Výběr v kontextu Písmáka je zcela na místě a navíc jsi naznačil své možnosti, kterých někdy využiješ a někdy méně. Co však tuto báseň činí přitažlivou, je ohromná vlna zájmu, diskuse, které jistě využiješ ty i čtenáři. Tví kritici se rekrutovali z řad těch, kteří umí a mají pravdu, ale i mezi příznivci jsou umní a nelze říct, že by nedostatky neviděli, viděli, ale stejně vnímali ducha básně a řadu velmi hezkých veršů. Tvým básním lze věřit, proto i oslovují.

Děkuji za milou návštěvu, Ichigo. Básně bohužel taky posuzovat nijak zvlášť nedovedu. Rád jsem je však psal. V tvorbě poezie ale stagnuji, tak se chci zaměřit spíše na prózu.

Děkuji za návštěvu, Mjachu, velice si toho vážím.

tleskám, mně blízká krevní skupina, důležitý je "dopad" na čtenáře-na mě a tady to cítím. Dilema forma x obsah neřeším, co mě "probudí" o tom přemýšlím. 

rozpor i vyrovnanost (obsahu, času, formy, představy i skutečnosti), prostě dvojice přes které vidím svět, je všude, někdo to vnímá, někdo netuší... To tu nacházím a cítím

a doslova "pecka":

dětská křížová výprava:

„kdy už tam budeme?“

 

 

Děkuji za tvou stopu zde, Markel.

mně vcelku líbilo, trochu méně Velkých slov bych uvítala, ale *

Egile, děkuji, že sis "dal tu práci," a můj text přečetl znovu.

Děkuji, Kamamuro, za tvou návštěvu tohoto mého počinu, který už asi zůstane poněkud kontroverzní. Díky. 

 

egil - Jestli tě tip vyrušil, tak sorry, chtěl jsem ho poslat hlavně Aruovi, a asi jsem to celé špatně zaklikl. Dám si v budoucnu pozor, abych tě už nerušil. Omlouvám se. 

Avi mi přišlo proč?

Dal jsem si tedy tu práci a báseň přečetl znovu. A za již dříve řečeným si do písmene trvám. Takže k avízu...

Chápu, že někomu může text připadat myšlenkově podnětný. Dobrá - třeba by oněm "myšlenkám" slušela forma eseje. Fakt nevím (na mě jsou moc obecné a vágní). Každopádně - když se oblečou do básně, začnou jim selhávat orgány. Verše výše jsou nevyzrálé a špatné z výše uvedených důvodů.

A klidně můžeš, Kamamuro, udělit pomyslných sto padesát tipů a osmdesát výběrů (máš-li pocit, že tipy a výběry něco vypovídají o kvalitě díla). 

 

Děkuji za návštěvu a za komentář, Štírko.

Někdy se mi zdá, že se diskutuje možná proto, aby se našel ten nejbystřejší, nejfundovanější pro soudy v tomto oboru. Jsem moc ráda za to, že na tyto diskuse prostě absolutně nemám. Znalosti chuť náladu výdrž a znalost smyslu...

přesto si myslím, že báseň, stejně jako obraz, když donutí člověka se zastavit, chvíli vidět jinak, přemýšlet, přijmout nějakou představu a chvíli si s ní pohrávat, potom nemůže být špatná. Protože svoje vykonala. A že působí na každého jinak? Jak jinak to zařídit: Vždyť naštěstí se jeden druhému nepodobáme

Děkuji za tvou návštěvu, Markel. A máš pravdu, na následky nehleď. :-)

báseň se mi líbila, poctivě jsem přečetla i vyjádření pod ní, exhibice víc než dost, ale místy zajímavé, ode mne * a výše už vše řečeno, taky jsem měla choutky na podobný počin, ale jsem srab a negativní kritiky bych těžce nesla :-)), ne, jen žertuji... a just do toho půjdu, na následky hledět nebudu!

Mně stačí ouplně,,, za mne teda jeď pîsmák plný keců v kritikách, až bych ŕekla exhibičnîch,, no dobře :)

Dadadik, jsem rád, že jsem dokázal "rozpoutat" diskusi, byť jsem se musel vyrovnat i s kritickými a nepříznivý názory a rozbory, ale to k věci patří. Nevím, zda ti tato odpověď postačí, pokud ne, tak se omlouvám, ale odpovídám na otázku tak, jak jsem ji pochopil. 

Ale těch řečí tady,,, tobě to něco dává, autore?

Dadadik, také tobě děkuji za návštěvu.

K3, díky.

Taková proudící řeka slov a myšlenek,,, valí.. :)

To je krásné.

a2a2a, děkuji za podrobný komentář a za výběr.

dark matters, však já budu opatrný. Alespoň je vidět, jak to je s tou jednotnou redakční klikou, které velíš.

a2a2a: v tomto prípade výber prešiel. ale moje temné sily čakajú, aby zaútočili s ešte väčšou silou nabudúce:-)

Honzíku, ještě nedorazil, ale zítra budu v pozoru u schránky. A děkuji.

Jirko, zapomněl jsi na něj :)

Pokud Ti dnes nedorazil balíček, měl by Ti dorazit zítra.

Četl jsem jen letmo asi čtyři komentáře a to až dnes, dříve jsem tuto báseň nezaznamenal, a nyní už není co dodat, snad až na pár mých subjektivních dojmů.

při prvním čtení, zde však jsem si znovu uvědomil můj písmácký nešvar, když mám i hodnotit, že už musím číst nejméně dvakrát, tedy při prvním čtení jsem neměl pocit patosu, dokonce ani u těch holubic ne, protože to vnímám ne jako metaforu, ale jako zaužívané rčení, odkazující na něco. Samozřejmě, že když se k tomu přidaly bystřiny, takk jsem zbystřil, ale celkový dojem je hodně příznivý. Jednak proto, že zde jasně převládá civilní jazyk, navíc podtržený odkazy na běžné atributy současného života, mimochodem i ty holubice byly v mém antiklišovém vnímání napraveny kontextem s přřímkami, a také rytmem, který má prudký spád. Egil správně poukázal na využívání, odkazy na velikány, zde astronomy, a s tím je nutné promyšleně zacházet, aby to nebylo laciné. Nicméně musím dodat, že začlenění jejich jmen mi nepřekáželo a ani nepřišlo na efekt, spíše to zapůsobilo jako spontánní způsob vyjadřování autora, který je v takové ráži, že se chytá všeho, co mu přijde na mysl. Právě ta spontánnost je mi zde sympatická a napomáhá k uvěřitenosti a k přijetí.

Pokud jde o výběry, byť nemohu spolehlivě vyvrátit námitky egila či dark matters,  jsou (výběry) na místě, zcela určitě v kontextu zdejšího prostředí, navíc při rozsahu básně těch kýčovitostí není tak mnoho a nijak z ní netrčí, až na samotné verše na konci, tam se utrhl, ale i tak je to v kontextu celé básně, či spíše z ducha, který z ní vyvěrá, snesitelné.  A proto připojím i svůj, protože dark matters při jiné příležitosti deklarovala, že není pravda, že by práskala bičem. A já jí to věřím.

Ok:-) 

Takže jsme se nakonec vlastně na všem shodli kromě názoru na tuto Březňákovu básničku . Ale nemůžeme se shodnout ve všem . To by byla selanka a nuda a já mám rád pohyb a vzruch a soudím , že ty taky.

"Musaši, píšeš, že : "právětak jako civilismus má právo na život i poezie založená na fantazii jako je imaginativní poezie nebo surrealismus nebo poezie duchovní" - ja absolútne nespochybňujem, legitimitu imaginatívnej, duchovnej alebo surrealistickej poézie. Ide mi o to, aby akýkoľvek text, či racionálny, či citový, civilný, postmoderný, supermoderný, tradičný - bol napísaný dobre. aby neškrípal, aby ladil a mal pri tom ešte aj nejaký význam.

Dark ,

ve tvém posledním komentu mě nejvíce zaujala poznámka o tvých rodičích , kteří si pustí něco krásného v televizi , když přijdou unavení z práce . Okamžitě mi na mysli vytanul rozpor mezi civilismem a poetismem , který se táhne už od dvacátých let . Tví rodiče  by měli blíže k poetismu , ty k civilismu . Už od počátku dvacátého století se řada umělců opájela moderním způsobem života , mederní civilizací , zatímco jiní zase od počátku tuhle "novou dobu" nesnášeli , ba byla jim přímo odporná . V první polovině dvacátého století vznikla také literatura fantasy , tak , jak ji dnes známe , což já osobně považuji za návrat romantismu .

Myslím , že dnešní civilismus v poezii je určitě mnohem intimnější a psychologičtější než kdysi třeba S.K.Neuman , Wolker nebo Hora a věřím ti , že jsi člověk spíše citový a zaměřený na vztahy než racionalista opěvující civilizaci . Nikdy jsem neměl nic proti civilismu , jen jsem se bránil tendenci dělat z něj cosi závazného pro všechny.Jsem přesvědčený , že právětak jako civilismus má právo na život i poezie založená na fantazii jako je imaginativní poezie nebo surrealismus nebo poezie duchovní . Ta může a nemusí opakovat známé pravdy . Její hodnota může také spočívat například v tom ,že působí jako ohlas bible , může pracovat a archaickým jazykem atp.

Tolkien nebo Lewis také vycházeli z křestánství a pracovali s posvátným archaickým jazykem a bylo by skvělé , kdyby se někdo takový objevil i v české poezii . ( Penumra se tady už bohužel nevyskytuje a já bych na to asi neměl sílu . - smajlík...) 

Neber tohle, prosím, jako kritiku, je to jen pár možných podnětů:

Nepřijde ti, že když se o lásce píše jako o něčem, co potřebuje čiré bystřiny, v nichž voda / mění se čile ve víno a z vína v plamen navždy sálá a podobné výrazy, že tím vzniká vlastně kýčovitá představa lásky jako něčeho nejčistšího a přesahujícího, ve stylu obrazů Reona Argondiana? Třeba. Můžeš na to jít i obráceně, láska jako malá a špinavá. Nebo láska jako nevyřčená, skrytá.

Píšeš láska je větší nežli my, můžeš ale i namítnout, že láska je přesně taková, jako jsi ty, i kdyby křesťanská nebo panteistická, je stejná jako ty, protože tvoje vnímání lásky je tvoje vnímání.

Patos je strašně těžký, pokud má fungovat. A je strašně snadný, když se nechá jen tryskat.

Beru ten patetizující jazyk jako záměr, ale zároveň je tím, co mě od básně odvrací, nemůžu se na ni dost napojit. Akcentuješ nějakou posvátnost, citlivost, nevýslovnost... Podléhání magii obrazu a jazyka. Podléhat té magii je něco, co bychom si doufám měli zkoušet udržet, stejně jako intuitivnost. Ale taky je důležitý odstup a usměrnění. Dívám se na tu báseň a říkám si, že je to záplava, sestávající z tak závažných slov a spojení jako: Věčnost, majitelé pravdy, láska, symfonie růstu, vysoké nebe, svatozář, trnová koruna země, vesmír, planety, revoluce... Zřídlo se napájí, neuhasitelná žízeň po životě... Nevím, věřím, že pro tebe je to něco skutečnýho, prožívanýho, vidím, že je v celém souboru spojující nálada a fascinace něčím přesahujícím a zároveň dětsky (nebo idealisticky) zakouzleným. Jenže tohle psaní je hrozně zranitelné, stačí se na to podívat trochu racionálně a rozsype se. Nechci si myslet, že jsou to jen velká slova a že povaha sdělení je banální. Jenže, konkrétně: Jsme jen na krátké návštěvě. Proč to říkat? Proč to říkat takhle? Majitelé pravdy tu rozdávají volební guláš a telefony za korunu ... Tenhle jakoby angažovaný moment se do tónů básně vůbec nehodí a je to v podstatě instantní moudro. Ale láska je větší... Takhle by se dalo pokračovat. Proč tolik velikosti, proč hned salta, když píšeš o dětech. Proč to zdůrazňování zázračnosti, když to je cesta spíš k tomu, jak ji zahlušit. Ale to je samozřejmě jen subj. dojem, jinému se může díky vzletnému jazyku zázračnost třeba otevírat.

Vidím dítě jako nějaký provazující prvek, mýtus dítěte jako čistoty, hravosti, naivity a tak. Když se například pohazuje s Koperníkem a podobně a staví se obrázek vesmíru, beru to jako ukázku nějaké hravosti. Jenže: Dítě sice nezná racionalitu a autocenzuru, ale nezná ani klišé, ani kýč. Aspoň na začátku. Pohled, a později i jazyk, je pro dítě nový a záhadný, zatímco tady je jazyk spíš návodný.

Kde končí tělo a začíná duch, spása – Když teda ponecháme ta slova, připadá mi, že mnohdy nejdřív končí duch, až později tělo. Proto bývá končení tragické. Jinak by se nebylo čeho bát. Ale to s básní moc nesouvisí, báseň to možná bere tak, že utrpení se děje skrz tělo, které svůj život považuje za věčnost – ostatně nic jiného než život nepozná, a že teprve zbavení se těla vede k prožití přesahu tohoto teď, které je stále, stále uniká a stále je znovu. Kde končí tělo, to může být ostatně i psaní básně: Tělo sice nekončí, ale „jako by nebylo“, protože se koncentruješ do básně. A spása může být podstatou onoho teď. Jsem v pokušení říct, že spása se může dít skrz báseň. :) Stejně jako zatracení, jak jinak.

Musaši, to netreba písať, že si úplne inde než umbratica:-) 

ja to vidím takto: aj civilná poézia môže obsahovať tajomno, dokonca aj duchovno. civilnosť je forma - a aj civilnosť má mnoho podôb. no a ja si myslím, že je práve zaujímavé, keď sa pre vyjadrenie niečoho tajomného, čo nás presahuje, využije úplne jednoduchá, strohá, civilná, prípadne chladná forma - tvorí to pre mňa zaujímavý kontrast. taká láska sprostredkovaná formou občianskeho zákonníka, to pre mňa znie fakt inšpiratívne! trochu iný príklad - prádlo tu na písmaku používa jednoduchý jazyk na témy, ktoré sú skôr citové, osobné. a niekedy stačí detail - malý pohľad na čosi, nejaký pocit v určitom širšom kontexte - a človek má pocit, že stojí pred niečím neuveriteľným. že aj čojaviem, obrus na stole je zázrak:-)

 ale, ako píšeš - pri písaní "jako jim inspirace poslouží spíše jazyk bible než občanský zákoník" - proste je tu cesta, keď si vezmeš veľkú tému - lásku/zmysle života - a opisuješ ju veľkými slovami. použiješ silný symbol, ktorý v sebe nesie mnoho významov. a keď v texte spojíš "Ducha svatého s láskou" znovu zopakuješ tú myšlienku, alebo to nazvime pravdou, zopakuješ pravdu. no a kde je tá hranica, keď si povieš, toto je ďalšie zopakovanie veľkej pravdy, je to krásne, súhlasím s tým, ale nič mi to nedáva, lebo s jemnými variáciami je to štvrtý takýto text tento rok? a opýtaš sa, čo to dáva autorovi toho textu, keď sa oprel o niečo, čo je krásne, je to pravda, ale čo s tým? - a tu už sa môžeme pýtať, aká je hodnota osobného vkladu. 

niečo také hovoria občas aj moji rodičia, že keď prídu z práce unavení a pozrú si správy plné hnusných vecí tak chcú niečo pekné, nejaký pekný film, resp. že svet je zlý a umenie by malo byť krásne ako nejaká protiváha k tomu nudnému ubíjajúcemu životu. ja som však snob, fandím umeniu a páči sa mi, že je tak košaté a niektoré konáre siahajú aj k surovej temnote. ale to som zas odbočila.

ani by som nepovedala, že stojím na strane rozumu. skôr som čitateľ, pár rokov si čítam básničky a za pár rokov sa na písanie začneš dívať prísnejšie a začneš byť náročnejší. a ide mi o dobre napísané veci, ktoré sú zároveň dobre napísané a zároveň majú aj presah. alebo o veci, ktoré riešia samotné umenie a zacyklene odkazujú samy na seba:-) 

atkijko ,

bylo by velmi špatné , kdyby jeden výběrář musel jinému výběráři zdůvodňovat , proč " si dovolil " dát ten či onen výběr a je pouze právem jiného výběráře  nějaký výběr zpochybnit . Pokud by se nějaká válka o výběry tady měla stát pravidlem , bylo by to dost smutné . Ostatně málokdy se stane , že  se na kvalitě jednou shodnou tři nebo čtyři výběráři . 

Zdendo ,

dobře , že tu jsi a já nepozoruji , že by se diskuse zčínala zvrhávat v nějaké osobní konflikty . Nečetl jsem ještě úplně všechny příspěvky , ale připadá mi , že tentokrát se všichni poměrně kultivovaně baví o podstatných věcech .

Já si myslím , že jednou z kvalit díla je i jeho provokativnost . Jetliže se dílu nějakým způsobem podaří zasáhnout přemýšlivé čtenáře , pak je to pro mne dokonce podstatnější hodnota díla než estetika nebo poplatnost určitým normám , nebo dnes tak problematicky přeceňovaná origiginalita.

Dark,

to , že Zajíček hraje svou roli mnohem kultivovaněji než Umratica , to jsem ocenil také . Ale myslím si , že i Musaši vystupuje dost jinak než Umbratica .

S tím , cos mi napsala já v podstatě souhlasím . Abych upřesnil , o co mi vlastně jde , musím se asi vyjádřit přesněji , než v minulém příspěvku.

Mnoho lidí , včetně básníků , nesmírně nudí ten obyčejný život , který žijí a tudíž je nesmírně nudí i ona civilistická poezii , která nevidí žádné vzdálené horizonty , žádné posvátno , tajemno , duchovno atd. Část lidí chce nepochybně vztahovat svou existenci k čemusi vyššímu. Někteří autoři i tady na Písmáku se pokoušejí , tu úspěšně , tu méně úspěšně psát i duchovní poezii . Není divu , že jim jako inspirace poslouží spíše jazyk bible než občanský zákoník . Pro mnohé duchovně založené lidi jsou určité symboly posvátné a pracovat s nimi v básni je něco zcela přirozeného . A jsme zase u holubice . Holubice je symbol ducha svatého. Je takto zobrazována hlavně v rámci celé svaté trojice na mnoha obrazech a sochách , hlavně barokních . Holubice je tudíž jednou z podob trojjediného Boha. "Bůh láska jest " měli zase napsáno nade dveřmi kuchyně moji druzí - československo - husitští prarodiče . Když Zajíc spojuje Ducha svatého s láskou , kterou vidí jako princip , co může organizovat svět , je to možná křest´anské "klišé" , ale to klišé je v básni plně funkční . Ona "slavná jména" v básni , která některým vadí , jsou přece jména známých vědců , tudíž tu jde o spor Rozumu (na jehož straně stojíš ty) a Lásky , na jejíž straně stojí křest´ané . Tento konflik v básni obsažený se jednoduše přenesl do kritik a personifikoval se . To je všechno .

Silene, děkuji za návštěvu!

(A děkuji Musašimu, že mi o téhle básni a diskusi pověděl.)

Ne, to nebylo zbytečné. Kdykoli se mi jeví něco slabým, primárně hledám chybu v sobě, zdali jsem byla schopna objevit dost.

Myslím, že jsem se to začala učit kdysi podle promluvy poezie v dětské knížce, z níž pochází následující citace.

"Chtěl bysem

stát se nevyditelný

loudat se ulicema sám

a usmívat se

na všecky co mně uvyděli."

Jde o průšvihovou slohovku z knížky Poprask ve sborovně.

(autorka Natalja Solomková, přeloženo z ruského originálu Bělaja lošaď - gore ně mojo, vydaného ve sborníku Jestli ja byl učitělem, překlad Milan Navrátil)

Pěkné odpoledne vespolek, konečně jsem našla trochu času a chuti „zdůvodnit“ svůj výběr. Uběhl den a diskuze se rozrostla do obřích rozměrů, tak trochu váhám, jestli má můj komentář vůbec ještě nějaký smysl.

(Přesto jsem zde, miláčkové, abych se vám ve své (s)prostotě odhalilaJ)

Nejsem věřící v pravém slova smyslu, přestože na Vysočině je jich průměrově na počet obyvatel snad nejvíc.  A také u mnoha lidí stále  mapuju nastavený únavný stádní dogmatismus a pravidla jako měřítko kvality jedince, bez ohledu jaký je. Víru jako berličku. Nic nového pod sluncem.  Jen ilustruji poměrně iritující zkušenost z mého bezprostředního okolí,  s respektem a úctou ke všem  „rozumně“ věřícím.

Sama věřím na ledacos, určitě i na mimozemský život. Svého času jsem také hltala Danikena atd. Nakonec je stejně nejdůležitější ten vesmír, co svítí vlastníma očima a komunikuje s vámi u kuchyňského stolu.

Tohle vás samozřejmě nemusí vůbec zajímat, nic objevného. Ale takto naprogramovaná jsem taky jako čtenář.  Obyčejný čtenář poezie, poezie všeho druhu, dělající si vlastní úsudek. Vkus je ryze osobní záležitost.

Jsem čtenář kupující a sama se rozhoduji, jestli se koupím 1 z 20, 500, 5000 atd. výtisků sbírky.  Taky čtenář dostatečně tolerantní, i vzhledem k sebereflexi své „tvorby“. 

Takže konečně…

Autora sleduji už delší dobu, historická témata, sklon k mýtickému vyprávění, svérázným interpretacím biblických poselství. Ne vše od něj mě zaujalo. Postupně jsem mu však přicházela na chuť, zaznamenala posun.

V této básni jsem ho ale zahlédla (četla) rozhodné jinak, než jak někteří oponenti prezentují. Řekla bych, že je v textu mnohem víc nad věcí a v jiné rovině, než se na první pohled nabízí. Za textem se v mé představě potutelně usmívá, nebere se smrtelně vážně. Mám ho přesně tam, kde ho chci mít.

Ironie, komiksové střihy s „obrázky“ Keplera, Tycho de Brahe … astrology, objevitele toho „jiného“ než biblického vesmíru v přizemněném  kontrastu. V kontrastu i v použití výrazových prostředků jednotlivých částí. Tam, kde někteří vidí sklon k patosu, vnímám spíš cílené vyšroubování textu vzhledem k rozporuplnosti teorií o vesmíru, jak jsou nám v souběhu staletí předkládány.  Máme „moře (ne)znalostí“ … a jaký to má pro nás právě teď význam?

Po prvním čtení mě rozhodně více zaujala dynamičtější první část.s teorií lásky a dětskou křížovou výpravou.  Však i jako celek, kde v konci po všech těch (dle mě záměrně) vzletných slovech, uzemňuje prostým konstatováním.  Nic není v našem životě důležitější, než vnímat, žít, radovat se, jen obyčejně „teď“. Nevím, jak to máte vy...mně to jde někdy ztuha:)

To je má interpretace. Nemusí být správná.  Pro mě však je, byla to má volba v přístupu k textu. Pokud někoho vyloženě urazila či znechutila, respektuji to.  

Domnívám se však, že pestrost není ve výběru na škodu. A čekat na „zázrak“… ?

Je na každém …

Vlado, ale ano, jistě, tuhle mantru tady taky všichni papouškujeme už drahně let a má samozřejmě svou logiku, kterou nezpochybňuju. Jen jsem se na to zkusil podívat z jiného úhlu pohledu. Poslední dobou mám dojem, že ne všem zájmům sluší, když se hájí militantně. Jak píše Rendl: Všichni máme stejného Boha.

Láďo, ta citovaná báseň je skutečně od Valenteho :)) ...a děkuju za reakci. V podstatě s ní souhlasím, jen mi šlo o to, co už jsem psal tady kousek výš Vladovi.

To tvoje "naposledy" může být tak pět let - a promiň, vážně to už nechovám v paměti. A jestli jsem se v diskusi oháněl svou alma mater, hanba mi, ale určitě to bylo v nějaké souvislosti. Věříš/nevěříš - tvůj problém. Podle archeologických nálezů ve Středomoří se ví, že cosi jako Eden fakt existovalo - v malých, dobře živených grupách. Jenže když velikost skupiny přesáhla určitý počet a když těch skupin začalo být víc - a když si jedna skupina co do zdrojů vyčerpala území, na němž žila (následkem populační radiace), začala šilhat po zdrojích sousedů. V Tvém schématu hapruje kauzalita. Ano, ve zřídkavých případech můžou být důvody ryze ideoloické - ale i v takových případech, kdybys zabrousil do historie a do obecných rovin, někde bys tam to neolitické schéma objevil též.

Nicméně s oligarchy (a jo, ta formulace je takový hospodský lament) jsem už ulít od básně až příliš... Omluva autorovi. Chtěl jsem jen poukázat na to (v reakci na st. Rendla), že při onom mydlení se o modly a ideje se zúčastněné strany těmito idejemi jen zaštiťují (skutečný důvod je profánní). 

Musaši: moji rodičia čítali Abdrushina a Dänikena - k Dänikenovi sa hlásim:-)

viera a existenciálne pocity: môžeš mať existenciálne pocity či s vierou, či bez nej. môžeš mať existenciálne pocity a písať chladné básničky. v podstate existenciálne pocity sú to, čo ma zaujíma a čo sa snažím spracovať aj pri písaní. 

no a či sa dá posudzovať kvalita diela podľa kvality debaty pod ním? nie. je to zhoda náhod. rovnako /aby som si zasa rýpla/ ide o dobrú konfiguráciu diskutérov. každopádne je však Zajícovi ku cti, že do diskusie nevstupuje na spôsob umbraticy:-)

Zdendo ,

tahle báseň vyvolala nejzajímavější diskusi za několik posledních měsíců.Pokud má nějaké dílko schopnost vyprovokovat přemýšlivé lidi k tomu , aby k němu zaujímali stále přesnější stanoviska , aby se k němu vraceli a znova a znova nad ním polemizovali , pak má tohle dílko , aspoň pro mne , takovou hodnotu , jakou mu musím závidět .

Dobře, Zdendo, říkáš "zjednodušení" -  chceš k tomu nějaké citace?

Nebo prosím rozveď a uveď nějaké další příčiny válek, které jsou nad rámec neolitického modelu (jak je popisovaný i v odborné literatuře). Rád se něco nového dozvím, opravdu. 

Anebo to co říkáš, rendle, můžeš pojmout trochu jinak a odjinud. Na světě je cca 10 000 různých náboženství z různých dob. Samozřejmě lze sledovat vnitřní evoluci celých systémů. U těch ranějších - když proti sobě bojovaly třeba dva městské státy, vítěz vzal bůžka ze svatyně poražené strany a umístil jej do svatyně vlastní - na nižší příčku. Než přišla náboženství s ideou neviditelného boha, kde už podobné věci nejsou možné. Centrum, co řídí to, čemu říkáme náboženské cítění, má v mysli úplně každý (jen je pokaždé jinak vyvinité či disponované). Primární funkce je sociální tmel. V současnosti vládne zlaté tele kapitálu; funkci kněžích plní oligarchové, k nimž (jak je i v současnosti zjevné v ČR) většina vzhlíží. 

Příčina válek je už od neolitu pokaždé stejná - jde o zdroje a území (nejčastěji o kombinaci obojího, protože nová území jsou nové zdroje). Vezmi si třeba palestinský konflikt: o co tam jde? O víru? Od počátku jde o území. 

_____

To neznamená, že jsem sprostý ateista. Ale současně nechci být redukcionista. Je dobré vnímat i tyhle aspekty. 

_____

Není žádná "jedna poezie" - idea, k níž všichni směřujeme. Je ono nutkání, tvůrčí pnutí - a gesto autora, přičemž to, co z něj vzejde, může být hudba, text, fotka či jakýkoli jiný proces, jehož recepcí se čtenář na onom tvůrčím gestu spolupodílí - ustavuje jej, dotváří - anebo víc: teprve v něm a skrze něj se děje. 

Dark ,

sice jsi mi neposlala  avízo , ale náhodou jsem narazil na  oslovení " Musaši " , tak tedy odpovídám . - Zdůrazňuji , že nejsem katolík , ale pokřtěný jsem a jako dítě jsem do kostela občas chodil s prababičkou a chodil jsem i na pouti , takže atmosféra bohoslužeb ale i výtvarná výzdoba kostelů se nepochybně nesmazatelně vtiskly do mé dětské duše .To , co ty bereš jako velkohubé fráze bere jiný jako něco naprosto přirozeného , možná jako magické formulace spojující tento svět s nějakým jiným , vyšším světem .A co se symbolů týče - pro tebe je možná holubice cosi profláknutého , co dokonce ukradli křest´anům i komunisté (viz Picassova holubice). Já jsem si ale  při četbě Březňákovy básně vzpomněl na holubici namalovanou v klenbě  venkovského kostela , kde jsem loni na jaře prožil dlouhý pohřeb jednoho příbuzného.

Lidé jako ty patrně nemají přímou zkušenost s náboženstvím ani s vírou ani s existenciálními pocity s vírou spojenými , a proto těžko mohou porozumět básním , které u čtenáře s takovou zkušeností počítají .

Umbratica opravdu strašná byla a proto už tady není . Ona se taky vlastně pokoušela jiným vnucovat svůj pohled na svět . Já respektuji to , že každý má jiné životní zkušenosti , jinou povahu a jinou osobní  historii , což nepochybně zásadně ovlivní jeho vnímání básní .

V hlásaném stavu? Tak to si trochu pleteš pojmy. Místy, především u básní poplatných době (které taky ona doba spláchla povětšinou s sebou), možná ano; ale ty, co skutečně zbyly, tak pokud je v nich nějaké "prohlášení", tak už jako básnická figura. A takový text pak už nehlásá, ale manifestuje (jeví) poetiku skrze text. A to se týká už oněch velikých romantiků - včetně toho našeho. 

To máš pravdu - a lze to podložit i historicky. Třeba na poezii normalizační a podobně; a třeba v almanaších z 50. let lze vidět dost pestře, co všechno může poezie hlásat. 

Pro mě poezie spíš nějak formálně manifestuje (autorovu poetiku).

Na hlásání je skutečně kostel. S filosofií je to ještě komplikovanější a bylo by to na samostatnou debatu.

Nicméně mnozí lidé považují fakt, že se jazyk filosofie ve 20. století "nakazil" jazykem poezie, za konec filosofie. A tvrdí, že by si každá disciplína měla držet to, co je jí vlastní (v případě poezie jsou to na prvním místě nástroje jazyka).

 

Zdendo, ne vylučovat. Jen jsem napsal, že poezie není a priori jen od toho, aby je hlásala, na to jsou jiné disciplíny. 

A ještě, Rendle, když už se odvoláváš na Koláře, nedá mi to... On v mnoha svých dílech moderní poezii přímo tematizuje či oslovuje (autory či poezii samotnou - je to v podstatě takový koncept). A třeba to, co píše v knize Nový epiktet, v němž je báseň co báseň rozsáhlého cyklu věnována právě věci moderní poezie, je naprosto v rozporu s tím, čím se zaštiťuješ. Zkrátka - Kolář by s Tebou (v tom co píšeš o básních a myšlenkách) vážně nesouhlasil. 

starej Rendle: a co se na to podívat trochu odjinud? když jsme u těch autorských přístupů... Vladimír Holan třeba mluvil o tom, že metaforickému psaní musí/mělo by předcházet metaforické myšlení.

Jinak samotného Koláře dost překrucuješ. 

Poezie není lapač nových myšlenek či postojů. Může být spousta funkcí, na které se lze zaměřit - jednou může být třeba princip aktualizace. Vidíš to třeba i na divadle, jak se nově adaptují klasická díla. A ona pak získají plnou autonomii. Protože, jak víme, obsah (fajn, ty říkáš "myšlenky") je od formy nedělitelný. Realizuje se vždy a pouze formálně. Báseň má tělo a zároveň svým tělem je. Takže natvrdo řečeno - tím, že to vyjádříš jinak, řekneš něco nového. A autoři, kteří stojí za řeč, nic vymýšlet nemusejí - žádné nové metafory a nedej bůh postoje -; jestli totiž jejich tvorba takovou přidanou hodnotu obsahuje, bývá to zpravidla výsledkem odlišného vnitřního básnického zření a následně snad i autorského zrání. 

Pokud chci slyšet hlásání velkých myšlenek, zajdu si do kostela nebo na přednášku filosofie. Ale já chci poezii. 

 

Zajíc březňák: 

nechápu, co na téhle diskusi shledáváš bizarním? Mně přijde celkově dost k věci (nikdo tu nikoho nenapadá, příspěvky se vážně věnují téhle básni).

Nikdo ti tu neříká, jak máš/nemáš psát. Různí lidé Ti nezištně poskytují různé úhly pohledu - a máš celé spektrum: od nadšených, přes "s mírnými výhradami" až po odmítavé. Odlišní autoři Ti píší různé pohledy na text. To je celkem komplexní zpětná vazba, jíž se tu už v současnosti dostává minimu děl. Máš ji tu jak na talíři - a je jen na Tobě, co si z ní odneseš (anebo zda to prostě celé hodíš za hlavu). 

A nepoměřujeme si tady... přehledy. Odpovídal jsem Zborovi na jeho zajímavou otázku, která se bezprostředně týká i této básně. 

A k Tvým dvěma "tiskovým prohlášením" výše - nikdo snad ani nečeká, že k tomu budeš něco říkat. K tomu kritika není. Že si za textem stojíš, tak nějak předpokládám, jinak bys jej snad nepublikoval. A to, kam budou směřovat své další tvůrčí cesty, je vážně jen na Tobě. 

Prostě si to přeber - Písmák ve svých nejlepších letech poskytoval právě tohle (co můžeš vidět výše, v cca dvaceti reakcích, když se dobře podíváš: pluralitní výřez širšího čtenářského vkusu; a unikátní zpětnou vazbu).

Asi bych to měl říct nějak vzletně a se znělostí carrarského bílého mramoru, aby to k Tobě proniklo: --- ne, promiń. nic sošného mě nenapadá. Měj se.

zbora: ono to este moze byt o tom ze clovek ktory cita viacej poezie nemusi byt fascinovany textami ktore v roznych variaciach cital ixkrat. mne to skatulkovanie pride z tohto uhla uplne prirodzene.

 

starej rendl: no jo. to je klasicka hlaska. nic nove nikto uz dnes nevymysli. aka to hroza. -  ono to je bohuzial az pricasto len prazdny alibizmus autorov ktorych texty su plne klise. uroven: "ja to tak citim". 

egil, uznávám že máš asi o moderní poezii lepší přehled než já, mně jde především o vlastní sebevyjádření a pokud to někdo bude číst, tím lépe. Mou odpovědí na tuto místy už bizarní polemiku může být jen má další tvorba. Více k tomu nemám co říct.

A to jsem ještě nezahrnul předchozí strofu, teď na ni koukám... 

láska, svatozář a trnová koruna Země

jako římský setník stojí Koperník na štaflích a přibíjí reflektor Slunce

do středu vesmíru

 

 

Fakt ne, Honzo. Tohle neberu. A srovnávat to s Tebou uvedenou ukázkou je mimo možný poměr. 

Ahoj Honzo, s těmi velkými slovy se to opravdu nedá úplně paušalizovat. Mám rád třeba J. A. Valenteho, který s nimi taky dvakrát nešetří. A našli by se i další. Ale to je prostě úplně jiný level, tam tomu věřím a žeru i s navijákem.

Tenhle text se mi nelíbil a pokoušel jsem se ujasnit si, proč tomu tak je. A k čemu jsem došel, jsem se pokusil nějak v míru vyjádřit. A priori jsem k textu přicházel bez očekávání; a obecně se pokouším nepaušalizovat (jsem snad schopný ocenit lecjaké typy poetiky, pokud ovšem ve své kategorii "fungují"). Prostě tak...

A i to propojování různých částí historie s náznaky intertextuality...; řeknu-li to natvrdo: zajíc březňák není T.S Eliot ani Ezra Pound. V jeho textu je opravdu dost proklamací a plevelných klišé.

Copal to necítíš? Třeba tahle část je tak všeobsažná, až je v posledku naprosto vyprázdněná (dovolím si vyznačit dlova, o nichž jsem mluvil výše):

vesmír je krčma na půli cesty

opilec Jan Kepler se opírá o Tycha de Brahe

hraje kulečník s planetami

Giordano Bruno má barevný svět v hrsti

Galileo odvolá

ale...

 

...revoluce jako Saturn požírá

své vlastní děti

(přičemž koncové dvouverší není básnický objev, je to eliotovská intertextualita, resp. odkaz na Pierra Vergniauda - a protože je to v podstatě citace, tak slovní inventář nehodnotím)

Láďo, pořád přemýšlím o tom co jsi napsal a nevím, jestli s tebou souznít nebo nesouhlasit. Částečně vlastně asi oboje. Nevím. Docela by mě zajímalo, co si myslíš třeba o tomhle textu: 

 

Do nejzašších koutů noční duše

jsi vešlo, tělo, aby

nemohla

zemřít, abys ji odneslo

v nahých pažích na hranici 

slunce, v rozpáleném pomezí dne nebo světla,

které už se blížily.

 

Ta báseň je celá postavená na silných výrazech, a přesto, myslím, skvěle funguje. Jenom upřesním, že je to rok 89, takže žádný pravěk.

O co mi jde? Vysvětlím: Mám dojem, že v českém literárním provozu část lidí zkostnatěle a bez rozmyslu opakuje mantru o formální stránce textu a má neustálou potřebu škatulkovat a přirovnávat. Takovým lidem kolikrát stačí, že nějaký nezavedený autor používá podobnou formu jako klasik a šup, už má nálepku, i když vyznění jeho básní je dost často někde úplně jinde. 

Obvyklé je taky opakovat do zblbnutí mantru o tom, že je nutné posouvat poezii dopředu. Jasně že jo, ale poezie za poslední roky udělala takový skok (respektive takové skoky) jako nikdy před tím a s nástupem internetu se módní trendy točí jako na centrifuze. Běžný čtenář se v tom šíleném množství nemůže orientovat a docela pochopitelně rezignuje a vrátí se zpátky o dvě dekády k prověřeným autorům, kterým rozumí. Jasně, takhle to bylo vždycky, proč ale, když ale někdo ubere z plynu a začne se snažit čtenářům přiblížit poezii prostředky, které jsou ověřené, snese se na něj sprška jedovatých poznámek, postrádajících jakýkoli nedhled (nemluvím o tomhle textu, ale obecně). Připomíná mi to trochu hon na Wiewega, který vnímám jako zoufale trapný. 

Píšeš, že skutečnou uvěřitelnou hloubku si musí poezie zasloužit. Ale každý přece věří něčemu jinému, každý tu hloubku najde někde jinde - někdo už kousek pod povrchem a není to tak přece špatně, nebo ano?

Tady se podle mě nedá mluvit o nějakém kolektivním patentu na hloubku v poezii, i když by ho někteří tak rádi měli. Nikdy nikomu nedokážeš, že v tomhle textu nenašel patřičnou hloubku. Lidí, kteří ji tady najdou bude určitě víc, než těch, kteří ji najdou ve Tvých textech. Je jich daleko víc, než nás pár zoufalců, co se ženeme za něčím víc a kteří se nad tím (kolikrát neprávem) shovívavě usmíváme. Takhle přece nemůžeš argumentovat, nebo ano?

Na druhou stranu v podstatě asi rozumím, co chceš říct o tom klouzání po povrchu, které mě taky často vytáčí, ale snažím se žít a nechat žít... takže mě prosím neber nějak doslova, spíš jenom nahlas přemýšlím a možná jsem se chytil jen špatné niti...

 

Možná je to pokročilou hodinou, možná mou přízemností

ale přijde mi to jako lexikon hesel na nástěnku

někdy trochu profláknutá spojení se tváří jako vytesané pravdy, ale dávají vůbec smysl?

Třeba "astronomická sekce" mi přijde jako úlet...

Zajímavá a nejcennější mi přijde závěrečná část

"

láska je plná čirých bystřin, v nichž voda

mění se čile ve víno a z vína v plamen navždy sálá

tam, kde končí tělo a začíná duch, spása

 

učiní svůj první zázrak a jízda nekončí

ztrátou víry

naopak zřídlo se napájí z neuhasitelné žízně po životě

tam, kde končí věčnost a začíná

 

teď...

 

Ale, bohužel, nevidím spojení s celkem

​

 

Děkuji všem zúčastněným za jejich příspěvky, diskuse je to zajímavá a snad i přínosná. Chtěl bych kritikům i obhájcům textu říct, že si za textem stojím, i když jej nepovažuji v kontextu své tvorby za úplně stěžejní. Troufám si říct také to, že umím psát i jinak, ale tento styl i tematika mi celkem vyhovují a hodlám se jich držet (což neznamená, že se semtam nepokusím o něco jiného, jde mi přece o "hloubku", jako všem tady). 

atkij, išlo mi hlavne o dialóg.

Dobře, s výběrem nesouhlasíte, beru na vědomí, nepočtverečkuju se z toho. Stačí projít si výběrovou historii, není nic neobvyklého jít názorově proti. Není neobvyklé dât "tichý" výběr. A třeba se sama rozhodnu dodat ještě pár slov, vět. Tak jak to dêlají mnozí.

Egil: napísal si precízne to, čo som len tak neurčito cítila, je to dobrý pocit, to takto nájsť a ušetriť si námahu, vďaka:-)

starej Rendl: čo považuješ za myšlienkovú výšku básne? 

​musaši: hovorím, s pátosom sa dá pracovať. ale čo s veľkohubými frázami? a frázami o láske - holubuci? čo sme už toľkokrát čítali? je užitočné vo všetkej vážnosti opäť opakovať takéto obraty znovu a znovu? čo je horšie - v kontexte, ktorý toto spojenie nikam neposúva /to je to, o čo mi ide/ ps: umbratica je strašná. navyše podľa počtu tipov vypočítava umeleckú hodnotu svojich textov.

zbora: hej. medzi kliseovitymi ohranymi basnami bez napadu by mohla celkom zahviezdit....

St. Rendle, napsala jsem svůj názor mezi prvními - spíš mi vadil místy archaický jazyk než patos -  celkově považuji báseň za velmi zdařilou, zajímavé je Zajícovo vkomponování historie, ale to vše jsem napsala a ocenila. Určitě by se dala "osekat" od

"láska, svatozář a trnová koruna Země" - jak poukázala  dark matters

a

uzříme své dovršení...- jak jsem poukázala já, ale obsah je velmi bohatý různými obrazy a výběr mi připadá adekvátní obsahu básně.

Zajíčku ,

ta kritika , která tedˇ prší na tvoji hlavu , kdysi dávno provázela verše Umbry . Skoro jako bych to četl přes kopírák . Takže asi není divu , že se mi tvůj styl tak líbí . Dnes už bych se ale s civilisty a manýristy nehádal , protože je mi jasné , že vnímají poezii naprosto jinak než ty nebo já .Bible je plná pathosu a dokonce by se dalo říct , že je to pathos sám a možná právě proto mají někteří lidé z pathosu takovou hrůzu . A nebo ta alergie na pathos pramení u těch postarších i z patetičnosti některých básníků bývalého režimu ? Možná . ...Pro mne je pathos stejně relevantní vyjadřovací prostředek jako hravý chytrolínský civilismus , který se mezi řádky honosí tím , jak je nad věcí a jak má všechno pod kontrolou .

Piš dál , jak píšeš a já i mnozí jiní tě budou nadále rádi číst . Tip .

Báseň provokuje. To je dobře. Ale za jakou cenu? Četl jsem, četl a říkal si - tahle figura má něco do sebe, tohle má zajímavé metrum. Ale pak přišla "láska jako holubice" a podobné obrazy...

V posledku jsem při čtení zakopával, až se mi báseň vzpřičila docela; a vím celkem jistě, čím to je - když se vezme jen slovní inventář básně, je postavená na tak velkých slovech a jménech historie, že prostě není možné, aby je nesla a neklouzala svým způsobem po povrchu. Samotné řazení velikých slov do smyluplných celků může simulovat dojem hloubky. Ale tu skutečnou, uvěřitelnou "hloubku", tu si musí poezie zasloužit (to stejné platí o velkých slovech - ok, sem tam nějaké, ale tolik? to by nedal ani Rilke ve svých Elegiích).

Takže v posledku mě text spíš rozčiluje. Usnadňuje si to - a to mi vadí. Spojováním velikých slov metafyzickým tmelem se neustavuje poezie, ale něco na způsob falešné liturgie (k čemuž dopomáhá i lokální užití mesianistického "my").  

Dovolím si,keďže som sa ešte nevyjadrila.Osobne nie som zástancom práve tejto formy, respektíve štýlu, ale celkom ma bavila tá forma prelínania biblických,historických a súčasných prvkov. Jediný problém, ktorý tak nejako vnímam, je možno to, že tam nie je dostatočná "nadsázka ", pri ktorej by tie klišé obrazy boli predsa len odľahčené.-buď vizuálne, prípadne použiť citoslovcia, -osobne záver mi už prišiel až príliš kvetnatý a prázdny, po požíra své deti úplne stačilo. Celkovo asi najslabšie boli práve tie pasáže s láskou. 

Každopádne, nie je to zasa úplne bežný text, s ktorým sa tuná stretávame bežne.,je v tom nápad, myšlienka, filozofia.Nabudúce snád naozaj obozretnejšie so zvletnými frázami, prípadne postaviť ich do roviny, v ktorej budú plniť iný účel. Asi takto. 

Nerozumím příliš poezii, nechci se vyjadřovat k formě, ale z kontextu této i některých autorových předchozích básní, který mluví (nepřímo) o pochybnostech a (přímo) o ztrátě víry, nelze uvedené „patetické“ pasáže brát tak doslova.  

S pátosom sa dá pracovať. Pokiaľ je myslený smrteľne vážne, tak je to obtiažnejšie. A hlavne - autor by mal vedieť, že pracuje s pátosom. Ak o tom nevie, tak /sa opakujem/ je to obtiažnejšie. Ale tu som na tenkom ľade, keď mudrujem, čo by keby.

Vyčítam tomuto textu veľkohubosť, pátos a gýč.  Omleté frázy. Nevyčítam mu, že nie je písaný v mojom štýle. Neradím mu, aby bol strohý a nezúčastnený. Upozorňujem na konkrétne chyby - alebo som aspoň dúfala, že to robím. Nechcela by som nanucovať všetkým môj štýl, ak by to tak vyznievalo, tak by ma to veľmi mrzelo.

Osobně mám dojem, že při hodnocení poezie by se měl brát zřetel na to, z jakých principů autor básně vychází, a ne na to, jaké principy jsou blízké mně jako čtenáři. 

Tento text vnímám jako svým způsobem litanii, ve které se filosofcká poloha prolíná s mediativní a jako takový ho prostě horko těžko můžu srovnávat s jinými způsoby básnění.

Osobně si myslím, že tento text ve své kategorii není špatný. Mě svým způsobem zaujal (i když asi nebudu mít potřebu se k němu vracet) a své čtenáře si nejspíš najde.

pre civilnost mám slabosť, to je pravda. 

Zajíc Březňák: chápem, kopec ľudí má tento prístup, ale treba si dávať pozor na cestu do pekla:-) tiež počúvam o autentickosti, o pravdivosti ako o hlavnej priorite. ale treba si uvedomiť, že čitateľ má k dispozícii len dielo - životopis autora ho trápiť nemusí. ale to som odbočila.  

Dark Matters, díky za zhodnocení. Myslím, že text není ani patetický ani kýčovitý, alespoň jak já tyto pojmy chápu.

Moje zpracování není dokonalé, ale pokud si mám vybrat mezi formou a obsahem, dávám vždy přednost obsahu, čímž se ani netajím. 

"láska jako holubice může na nás sestoupit"

za mňa: veľkohubé, patetické a dosť moralistické. 

"ale láska... je větší nežli my," - to ako vážne? 

najviac ma zaujali asi tie dva výbery. Netvrdím, že je to zas taká vzácnosť, diel s klišé vzletnými frázami je dosť aj slušne hodnotených, ale proste tu to bije do očí už fakt silno. Občas mám pocit, že ľuďom ide príliš o akúsi vidinu posolstva a umelecká hodnota sa až tak nesleduje. Pričom ja sa snažím v posudzovaní textov sústrediť najmä na spracovanie témy. 

aby som len nekritizovala, toto je napr. pekný moment:

dětská křížová výprava: „kdy už tam budeme?“

ktorý však zabíjajú verše ako tento:

"láska, svatozář a trnová koruna Země"

alebo:

"tam, kde končí tělo a začíná duch, spása"

proste, pozrite sa na to ako text. obstojí? a nehovorím len o mojom vkuse, ale o tom, že kto si z času na čas prečíta knižku poézie a trošku občas sleduje literatúru by mal brať automaticky do úvahy prevedenie a nenechať sa unášať emóciami. Ale tak zas na slovenskej literárnej scéne žnú úspechy podobné vzletné hovadiny, o ktorých som si pri prvom prečítaní pomyslela, že každému musí byť jasné, že to je hovadina.

a aby neostalo len pri mojom hysterickom záchvate, autorovi textu odporúčam, nech sa skúsi vyhnúť pátosu a gýču, resp. nejako s ním pracovať s použitím nadhľadu. každý vie, že láska je super. ale načo to opakovať ďalším ľuďom, ktorým je to jasné, že.  

 

 

Přátelé, všem vám děkuji za krásné komentáře!

Dodolo, máš pravdu, žízeň po poznání je rovněž důležitá, možná nejdůležitější.

Snad máš pravdu i ty, Andělko! 

Díky. 

Žádné bezduché fráze. Verše týkající se filozoficky-exstencionálních struktur života. Na takové téma musí mít autor dech! Nechybí tomu (v předposlední sloce) fantazie. Dílo obsahuje několik témat a přesto působí kompaktně. Pěkná práce.

Každý stojíme před dveřmi, často neslyšíme. Škoda.

kDY UŽ TAM BUDEME...vÁŽNĚ NÁDHERA, PLNÁ METAFOR, KTERÉ ZNÁM TAK PRAKTICKY. Počínaje Tvým názvem...A jsme nekonečné energie...nic se nikam neztratí, jenom přemění - tak to já vnímám a cítím více a více. TAM, KDE KONČÍ TĚLO - ZAČÍNÁ Duch. Ve všech filozofiích východních i zá=adních, když už se takd ělí vše.

Tohle se ti fakt povedlo... jednou ranou devět (nejmíň)

jízda nekončí

ztrátou víry

naopak zřídlo se napájí z neuhasitelné žízně po životě

tam, kde končí věčnost a začíná

 

teď...

a žízeň po poznání...

Na tvé tvorbě se mi hodně zamlouvá propojování historie se současností. 

Giordano Bruno má barevný svět v hrsti

Galileo odvolá

ale...

 

...revoluce jako Saturn požírá

své vlastní děti

První strofa spíše melancholická, ale potom se báseň vznáší k radostnějším výšinám...tato pasáž je dojemná:

tam, kde skáčeme svá salta

metáme kozelce

a jsme dětmi

 

a v další části by možná šlo současnějším jazykem vyjádřit - uzříme své dovršení...

Top je pro mne sloka s Koperníkem. Podle mého je báseň dobře koncipovaná a povedla se ti.

 

 

 

ještě se vrátím, zatím mě oslovuje více první polovina, ale to jen na první čtení. Téma obdivuhodné.

 

Dobře napsáno.