Silvestr inženýra Vašbalouna

Silvestr inženýra Vašbalouna

Inženýr Radim Vašbaloun se chystal do společnosti. Vykoupal se, oholil, do vlasů vetřel olej a z vůní použil svůj nejlepší - francouzský - parfum. Zkontroloval puky na nohavicích zánovního obleku, vybral bílou košili, nasadil stříbrné manžetové knoflíčky a kravatu. Hodinky ukazovaly pátou, čas jít. Zaklapl dveře, zamkl. V zrcadle výtahu ještě naposledy zkontroloval vizáž. Počkal na tramvaj.

Do estrádního podniku Barok dorazil po šesté. U šatnářky nechal kabát a po točitých schodech sestoupal do podzemí. V rohu hrála kapela, stoly i bar už byly téměř obsazeny. Objednal sklenku Hennessy a potom, co se s gustem napil, zapálil vanilkové cigarilo. Netrvalo dlouho a od baru k němu, široká v bocích, rudá v ústech, přistoupila prsatá matronela. Slíbila slastný vstup do Nového roku. Souhlasil.

Pak vystoupali točitými schody nazpátek. A ještě výš, až do jejího pokojíčku. Zapnula gramofon. Své mohutné tělo drobně roztančila. Odložila si a on taky. Ulehli. Měli se k sobě jako první lidé. Tlačila mu prsa do tváře a strkala si prst do úst, střídavě on byl dítětem a ona taky. Když už byli oba slaní potem, obrátila se. Z křišťálové dózy pak vytáhla kovovou věc s drahokamem na jednom z konců a strčila si ji do zadku. Inženýr Vašbaloun přestal dýchat.

Plkota

PhDr. Václav Plkota, stálo na dveřích. Zaklepal. Otevřel čilý stařík s bílou bradou. Na stěně staré knihy a notorická fotografie Freuda v rámečku. Vstoupili do padesátiminutové řeky imaginace. Po slově rodiče Plkota ucítil krev a spustil palbu ostrými: oidipská vazba, popření, vytěsnění. Pil černý čaj, a tak pálil dávkami: přenos, somatizace, deprivace, kastrace. Byl to velký lovec divých fantazií. Pak si zapálil doutník a zahleděl se do modravého dýmu jako do studánky mladík. A viděl trofeje: všechna ta poražená slova a věty, viselo to na hácích jeho učenosti, lesklo se to ve světle jeho jedinečnosti, ještě z toho odkapával nános projekcí a sebeklamů, páchlo to hroznou smrtí, kterou tomu zasadil, zasnil se analytik. Musí načerpat síly a přebít, ve tři ráno ho čeká živé vysílání na ČT2: Plkotání s Václavem.

Silvestr ontologů

Rezervovali stůl v restaurantu v centru města. Sešli se v určenou hodinu. Zasedli, objednali večeři a argentinské víno. Byli tři, protože dva jsou málo a čtyři moc. Ještě než přinesli jídlo, začali rozpravu. "Bytí udržuje svou sebestálost nikoli opakováním své identity, jak to ukazuje metafyzická koncepce, nýbrž udržováním jednoty ontologické diference, jednoty bytí-ve-světě a ekstatické časovosti,"začala jedna z žen. Druhá ji doplnila: "Podmínka, která zaručuje, aby existence zůstávala jednotou, je v udržení jejího sebevztahu." Pak mluvily o disponování možnostmi, v přímé narážce na Heideggera. Muž, narozdíl od žen, před nimiž stály sklenice s vínem, se napil vody a vložil se do řeči: "Tady se ovšem dostáváme na samou hranici, neboť krajní možností existence je smrt." Ženy se pousmály a jedna si bezděky sáhla do vlasů v něžném gestu. Za okny restaurantu hořely tisíce ohňů, lidé poskakovali a tančili a objímali se a mnozí z radosti padali na zem a někteří z nich už nevstávali. Začínal Nový rok.