Dvoupatrové sáňky

Ahoj muži, ženy, holky, kluci a i vnuci. Přišel za mnou Láďa a řekl: Luboši, ty můj nejlepší kamaráde, už dlouho jsi nevynalezl něco skvělého.

Já jsem řekl: Ano. To je tím, že byly ty svátky vánočního typu, a já skoro nic nestíhal. Ale neboj se, hned to napravím.

Zvedl jsem se a odešel do dílny a asi deset minut úpěnlivě vynalézal, až jsem vynalezl a následně postavil něco, co ještě nikdo nikdy neviděl: Dvoupatrové sáňky.

Láďa na ně dloho mlčky koukal a pak řekl: Luboši, ty jsi vážně geniální muž dědeček. Pojď, hořím nedočkavostí, musíme je hned vyzkoušet.

Důkladně jsme se oblékli do teplého, pak sáňky popadli a vystoupali s nimi na nejbližší kopec. Já si sedl dolů, Láďa nahoru, odstrčili jsme se, a už se jelo.

Bylo to moc krásné. Foukalo to, sníh prášil, sluníčko svítilo, Láďa nadšeně zpíval svou oblíbenou píseň Ktož sů boží bojovníci a máchal u toho bajonetem. Když dozpíval a domáchal, řekl: Luboši, tyto sáňky jsou vlastně jako vlak dvoutřídního typu. Já jsem nahoře v lepší třídě a ty dole v horší třídě, ale to nevadí, až dojedeme, tak se vyměníme.

Já řekl: Jo.

Pak si Láďa vytáhl z kapsičky od tepláků svačinu. Rohlík s máslem a salámem. Začal ho krájet a jíst a jakmile ho dojedl, prohlásil: Luboši, připadám si úplně jako v jídelním voze. Poté se natáhl na hřbet a dodal: A teď je to zase úplně jako ve spacím voze. Tohle je opravdu jeden z tvých vůbec nejlepších vynálezů. Nemáme s sebou náhodou nějakou duchnu a polštář? Dal bych si dvacet.

Jenže vtom se to stalo. Z nedalekého remízku vyběhl zlý soused Kulhavec s igelitovým sáčkem v ruce. Rozmáchl se, hodil a plesk. V pytlíku byla kvalitní čerstvá chlévská mrva z pozadí od kravičky nebo možná býka. Láďa byl velmi silně ohozený a zatouchal.

Kulhavec výsměšně zvolal: A teď je to jako v dobytčáku!

Vykřikl jsem: Kulhavče, ty záludný neřáde, jen počkej!

Začal jsem brdzit všemi svými patami, co mám na koncích nohou, jenže Kulhavec střelhbitě nasedl do velkého prádelního hrnce, který tam měl schovaný za závějí. Odšťouchl se smetákem a rozjel se vzhůru směrem dolů z kopce. Jel velmi rychle, hrnec musel mít velmi důkladně navoskované dno.

Láďa nadával: Luboši, musíme ho chytit a zúčtovat s ním!

Otočil jsem naše dvoupatrové sáňky za Kulhavcem a znovu se odrazil. Oba dva jsme si lehli na břicho jako zkušení muži bobaři, abychom kladli vzduchu co nejmenší odpor. Láďa dokonce k hlavě přitáhl ušní boltce, takže z něj vzniklo něco jako takové lidské suchozemské torpédo. Náš dopravní prostředek nabral takovou rychlost, až jsem dostal strach, že dojde k Soniččině třesku. Já přesně nevím, co to je, ale dělají to letadla, je to ohromně hlasité a plaší to zvěř, takže to nemám rád.

Blížili jsme se k chechtajícímu se Kulhavci, který se chechtal tím méně, čím víc nám byl na dosah. Náš zlý soused zuřivě pádloval smetákem, abychom ho nedostihli. Už to vypadalo, že bude náš, ale Kulhavec najednou zapíchl smeták do závěje, odpíchl se a zcela nečekaně odbočil do hustého smrkového porostu. Zapomněli jsme, že naše sáňky jsou na rozdíl od hrnce vhodné jen pro provoz v otevřené krajině, a vjeli za ním.

Křuplo to, Horní část dvoupatrových sáněk se utrhla o první větev, Láďa se zachytil kšandami o smrkový pahýl, zbytek sáňek narazil do pařezu, já vyletěl a ulomily se mi obě nožičky od brýlí. Dobrodružství byl konec.

Vrátili jsme se s troskami našeho vynálezu domů, Láďa se důkladně umyl vodou a jádrovým mýdlem, a pak řekl: Luboši, tvůj vynález byl skvělý, ale nepokrokový Kulhavec vždy všechno pokazí, protože je to milovník minulého režimu, co nesnáší novoty. Vyhovovalo by mu, kdyby všichni sáňkovali jen tak na holém pozadí.

Já řekl: Ano, Láďo, ale neboj se. Příště postavíme sáňky třípatrové, vezmeme s sebou i Káju Strnádka, a na zlého nepokrokového Kulhavce vyzrajeme.

Sáňky jsme naštípali na kousky, pálili je v kamnech a bylo nám moc krásně, protože jsme byli dva v teple, a Kulhavec byl doma úplně sám a v zimě, protože je hamoun, co si včas nenakoupil otop.

Ahoj!