Tep Malé Paříže / Velásquez ať promine

~~

Tak trochu… se omlouváme!
Náš spolek je zavalený prací a korespondence uvízla na minimu. Proto děkuji našim příznivcům, kteří nám mailem zasílají vyjma výčitek i zdravice!
Dnes o sobě dáváme vědět s aktuálním děním a silno-duchým příběhem, který řadíme do stávajícího volného cyklu Malé Paříže. (Viz profil, prostředníka Leraka.)
Tak se nemusím představovat – nebo ano, pro pořádek. Jsem Jaroslav Drbota, předseda – přinejmenším, evropsky proslulého vědecko duchařského spolku „Geist aus Teplitz.“ Teď rychle k věci!

Je éra migrace obyvatel. Podobně se děje i s duchy! Neznáme důvod a náš vědecký tým na této otázce usilovně pracuje.
Při jedné privátní seanci apeloval imigrační duch, trpaslíka Francisce Lezcana, na naší členku Felícii Akurátovou. Někteří z vás jistě uhodli. Jde o trpaslíka vypodobněného na obraze Diegem Velásquezem. Trpaslík žil u Královského dvora a sloužil infantovi, Baltazaru Carlosovi. Dál mě Akurátová referovala takto:
Král Filip IV byl nakloněný nejen k umění, ale i ke svým avantýrám. Jednou z nich byla velmi pohledná diva, Bia Maroso. Jeho veličenstvo okouzlila, když svého času navštívil jedno z představení komedie Laurei de Apolo, v Palacio de Zarzuela. Madridští ji nazývali Venus. Král ji zbožňoval a dával si s ní dostaveníčka v královských komnatách.
Ale byl tu Lezcano, kterému na dvoře nic neuniklo! Ukrýval se za závěsem komnat a sledoval královy milostné pletky. Bohužel postupně ztratil pojem o realitě. Tragicky se do Bii zamiloval.
S jídlem roste chuť! Její pohledná tvář a tělo natolik voyeura přitahovaly, až ztratil opatrnost a král jej u postele zpozoroval. Uchopil ho za rukáv! Trpaslík se mu vytrhl a dal se na útěk. Veličenstvo ho nepronásledovalo, ale rozezleně za zády trpaslíka seslalo „ osudové prokletí!“
Na druhý den, král Filip k sobě povolal nejvěrnějšího spojence, ministra a vévodu Olivarese. Chtěl zamezit případnému skandálu, pověřil ho úkolem, aby Lezcano nenávratně „zmizel!“ Stalo se tak hned na druhý den.
U jedné z městských bran, v ulici Borriguero, hřmotně projížděl koňský kočár. Pojednou zastavil. Vyskočili z něho dva ozbrojení mužové a vrhli se s dýkami na chodce… hledaného trpaslíka! Zasadili mu několik bodných ran. Jen pár chvil a jeho tělo vykrvácelo v chladné ignoraci okolí u domovní zdi.

Dnes je krátce po čtrnácté hodině. Sedím v Hedvábné ulici ve své kanceláři a netrpělivě očekávám příchod kolegyně Akurátové. Máme dohodnutou pracovní schůzku. Konečně zarachotil klíč v zámku, vrzly dveře.
„Omlouvám se, pane předsedo!“ zadýchaně sípěla ode dveří. Pracovně jsem se zdržela u našeho externího chemického experta, Pepi Glutamana.“
„Hm, dobře.“ přitakal jsem, ačkoliv Glutamana vůbec neznám.
„Vrhneme se na to!“ zavelela rázně Akurátová a s lomozem si ke stolu přisunula židli. Otevřela diář a strnule se do obsahu zadívala.
„Jo… tak abych vám to dopověděla.“ spustila řečištěm.
„Tak podívejte, asi takhle! Včera jsem zorganizovala doplňkovou spirituální seanci. Bylo třeba k sobě sehnat alespoň tři účastníky. Dnes problém – nikdo nemá čas! Musela jsem oběhnout své příbuzné. Zapojit nevrlou tchýni, dál manžela, který chtěl čučet v televizi na nějaké šílence honící se za pukem. A nakonec i nonstop chatujícího synátora. Bylo to drsný, ale vyšlo to. O půlnoci jsme zasedli. Dvacet minut trvalo, než ten trpaslíkův duch opět přišel. Ale promluvil… a vím vše. To budete zírat, předsedo!“
Byl jsem ticho a myslel si své. „To víš, děvenko. Já a zírat? Já, který má s duchy letité zkušenosti? To tak!“
 „Představte si, Jaroslave, kolik rolí ta Bia Maroso měla?
„Byla diva, přece. Role se dají předpokládat.“ odpověděl jsem letargicky.
„Fíí ha. Tak se podržte! Znáte tu Venuši před zrcadlem?“
Lovím v paměti. „Před zrcadlem?“ zaváhal jsem.
„Jo, před zrcadlem. Jako chlap přece znáte ten slavný obraz? Kyprou ležící babu, co vzhlíží na sebe do andílkem nastaveného zrcadla?
„Jo, ták. Vy myslíte to Velásquezovo malířské dílo. Není možná. Jako opravdu?
„Jo, a jo! Král Filip si jí nechal vymalovat svým jmenovaným dvorním malířem k potěše.
„Ani teoretici umění netuší a mezi sebou se jen dohadují, o jakou osobu na plátně jde. A to není vše!“ Zatvářila se kolegyně tajemně.
„Ten andílek není andílkem v pravém slova smyslu. Ale je to liliput Lascano, vypodobený v kamufláži jeho dobrodincem, Diegem Velásquezem! On o jeho platonické lásce k Bii věděl a trpaslík mu za tu vyvedenou šifru byl vděčný.“
„To nám nikdo neuvěří!“ pronesl jsem odevzdaně.
„To nemusí. Hlavně, že o faktu víme my a můžeme s ním pracovat.“ reagovala a spiklenecky se zatvářila.
„Ale co my s tím? Co ten Lascano, vlastně od nás chce?
„No, vzal jste v patrnosti tu zmínku, že když byl trpaslík při šmírování přistižen, byl králem proklet. A jistě z duchovní terminologie víte, že prokletí duchové mají zpola vypuštěné tělesné helium. Nejsou sexy. Mají zapovězený přístup k duchům ženského pohlaví na pět set let…“ pozvedla významně obočí a zaostřila na mě pohled.
„Jistě, že znám a vím!“ doplnil jsem úsečně.“
Hm, tak předsedo, je vám jistě známo, že trpaslík Lascano se letos dožívá věku tři sta sedmdesáti let? Je při tom stále do Marosy bezhlavě zamilovaný.“ vydechla s rozkoší.
„Touží alespoň po artefaktu její podobizny v zrcadle. Neptejte se mě, nač mu bude? Zřejmě ani v oné umělecké miniatuře segmentu nechybí část jejího ducha.“ zíral jsem a nechápal…
„Cha! Ale co s tím chcete dělat, když to dílo visí v Londýnské National Gallery? Je v dokonalé péči a bezpečnostním dozorem. To mu nemohou vypomoci jiní, neposkvrnění duchové?“
„Ne, Dobroto. S přivandrovalým trpaslíkem nikdo nekamarádí. Je nešťastný a trápí se. Pro nás by to měla být výzva! Je posláním a smyslem našeho spolku duchy popularizovat, zkoumat a pomáhat jim.“
Po chvilce našeho zadumaného ticha… „Tak dobře. Půjdeme do toho! Musíme ale vymyslet nějaký plán.“ řekl jsem vláčně.
„Já plán už mám a taky vše promyšlené.“ vyjekla Felície. Zírám už v permanentním údivu!
„Prosím, zítra si Jaroslave, na celý den rezervujte čas! Buďte dochvilný a sejdeme se zde v pět hodin ráno. Vše je zorganizované. Dobře se vyspěte a nashle. Otočila se na podpatku a než jsem stačil zareagovat, odešla dveřmi kanceláře.

Dochvilný jsem byl. Akurátová měla patnáct minut zpoždění! Cosi vlekla a přišla v moterkách.
„Tak jsem tady… uf, to je váha.“ řekla bez pozdravu. Postavila přede mne objemnou tašku. S úlevným výdechem vyndala dvě plechovky. Jednu velkou, druhou o dost menší. „Tak to je můj geniální nápad!“
Sedl jsem si do podřepu a četl na plechovkách fixou provedený nápis. „Retušovací tekutina Correction Fluid“ a malé plechovce „Maskulus chameleontica.“
„Zmizík.“ řekl jsem překvapeně. A to druhé… nevím.
„Chameleontica je prostředek od Glutamana. Po aplikaci objekt splyne s aktuálním okolím. A tady mám ještě jednu věcičku.“
Vyndala z kabelky zašlý smotek plátna. „Tady jsem nechala od známého regionálního malíře vyrobit fragment kopie zrcadla s Biinou podobiznou. Uznáte, že je od originálu nerozeznatelná? A tady mám nezbytnou žiletku.“
„Žiletku? A proboha na co?“ nestačil jsem žasnout.
„Náš fragment má na rubu kvalitní lepidlo zakryté fólií. Na originále obrazu, bez přítomnosti okounějících svědků, se původní fragment zrcadla z plátna žiletkou vyřízne a plasticky přelepí fragmentem našim. A je to! Zdá se vám to primitivní? V jednoduchosti je ale síla… co říkáte?“
„A ten zmizík s tím chameleontikem?“
„Skoro hodinu jsem ten prevít zmizíku přelévala z obsahu dvaceti mililitrových ampulí do plechovky. Teď do toho nasypeme toho „chameleona“ a promícháme. V poslední fázi tu emulzi nanesu na vaše celé nahé tělo… tedy, se spodním prádlem.“
„A proč zrovna mě a ne já vám?“ ohradil jsem se.
„Protože vám tady nebudu dělat striptýz! Jste odvážnej chlap a ke všemu jste předseda. Máte jít v činech dva kroky před námi.“
„A co když to zmizení nezafunguje?“ zaúpěl jsem.“
„Zafunguje, nezafunguje. Svlékněte se a uvidíme. Ale fofrem! Ztratili jsme spoustu času. V jedenáct hodin odlétá letadlo do Londýna.“ Řekla a chvatně mi začala rozepínat knoflíčky u košile. Za pár okamžiků jsem na rozprostřené igelitové folii stál v trenýrkách s potiskem malých, růžových buldozerů.
„Sexy, v těch trenclích… tedy moc nejste.“ řekla trochu zklamaně a namočeným štětcem mi kupírovala emulsi do vlasů. No, do vlasů? Ale zateplené boky mozku vlasy mám! Potřela mi tedy celou hlavu a bleskurychle mě natírala k pasu. Tam jsem ji zabrzdil.
„Ze předu natřu trenýrky sám!“ zaprotestoval jsem.
Po chvíli, Akurátová „olakovala“ poslední prst na chodidlech. Pečlivě mi do zadní kapsičky zasunula plátýnko s malbou a vně uloženou žiletkou. Spokojeně nad svojí prací pokývala hlavou. Prohlížel jsem si paže a měl je v dohledu.
„Nějak to nefunguje!“ řekl jsem zklamaně.
„Musíte oschnout!“ odsekla a otevřela do ulice okno. Do místnosti proudilo červencové teplo. Za několik minut jsem začal mizet a dokonale barevně splýval s okolními předměty.
„To je úžasné!“ zajásala Felície. Snažila se mě v prostoru nahmatat a radostně plácnout přes zadek.

Po chvíli jsem vedle kolegyně seděl v autě a ujížděli ku Praze. Před budovou letiště a odchodem na palubu mě nahmatala a vrazila mi pusu. Byl jsem bezmocný!
„Sbohem, Supermane CZ a dobře pořiďte!“ rozloučila se s neskrývaným dojetím. Dva kolemjdoucí lidé hleděli na její podivné počínání… ale ona, šikulka, jako že zkouší pantomimu.
Já se usadil na palubě British Airways v koutě a jako dokonalé inkognito, přistál na Londýnském letišti. Cestou busem do cílové stanice (naproti galerii) jsem do detailu probíral v hlavě scénář akce. Vklouzl jsem konečně do budovy, ale měl jsem neodkladné nutkání si odskočit na toaletu. V předsálí jsem do WC vstoupil a konal u mušle potřebu. Vrzly dveře – a já to podcenil! U vedlejší mušle se postavil nějaký vyzáblý gentleman a… konal. Jeho oči se svezly směrem ke mně a vylekaně sebou trhl. Došlo mi to! Pod trenkami jsem byl přece bez emulze. Mužské „ptáče“ se chvíli klasicky třepotalo ve vzduchu, nežli si zmizelo v trenkách. „Viditelná“ neprofesionální chyba!
Gentleman okamžik tupě civěl do prázdna. (Do)vykonal a zamířil k umyvadlu. Smáčel si pod kohoutkem hlavu a ještě s čúrky vody stékající po hlavě, vyrazil dveřmi toalety ven. Tam na něho čekala nějaká lady a s údivem na příchozího udeřila. „Wow, Johny. What is it supposed to mean?! “
„Nevytvářet paniku!“pomyslel jsem si a opatrně vykročil z toalety směrem k sekci Barokní umění.
Záhy jsem slavný obraz „Venuše před zrcadlem“ spatřil. Nádhera, až se mi zatajil dech! Snad bych i já dokázal na veličenstvo a toho trpaslíka žárlit. Skoro hodinu jsem před obrazem postával, než se proud návštěvníků pomalu vytratil. Nikde nikdo. Nastala má chvíle! V okamžení jsem přistoupil k dílu a vně pečlivě po obrysu rámu zrcadla, žiletkou vykonal potřebné. Vyňaté plátno uložil do kapsičky trenýrek. Stáhl z rubu náhradního pláténka fólii. Důkladně jej s jeho přesahem, dosadil na určené místo. Přesná práce! Trvala něco přes minutu a náhrada byla k nerozeznání.
Vyčkával jsem na reakci návštěvníků. U obrazu se zastavil pár mužů a zkoumavě si jej prohlíželi. Poté spokojeně odcházeli s „nadívanýma“ očima. Ano, nic podezřelého… paráda!

Stihl jsem ještě večerní let do Prahy. Tam po předchozí domluvě již měla čekat Akurátová. Pro jistotu jsem překontroloval obsah kapsy, zda je „umělecký úlovek“ na správném místě.
Po příletu jsem Felíciinu smyslnost ohlídal! Nastoupil jsem na parkovišti do auta a usadil se preventivně na zadní sedadlo.
Jen vychrlila… „Tak co! Máte, předsedo?“ a dívala se s napětím do zrcátka. Nechal jsem to v ní chvíli bublat! Zpanikařila a zoufale rozhodila ruce.
„To se ví, že mám! Mise byla úspěšná!“ zajásal jsem.
Felície zaťala pěsti a vzad zalomila hlavu. Vítězně vykřikla, až mi zalehlo v uších. Podal jsem jí s posvátnou úctou relikvii torza obrazu. Obřadně jej převzala a zasténala.
„To je ale krása, Supermane CZ! Po tváři se jí počaly hrnout hrachy slz. Vypadala v tom okamžení krásně a šťastně. Dokonce jsem v sobě cítil nutkání ji políbit… letmo na tvář.
Pojednou škytl motor a auto se samo nastartovalo! Cítil jsem na trupu sevření objetí. V uších zaslechl táhlé „áách!“ Zde nepochybně přítomný duch Lezcana, se opět z radosti přifoukl. Felície u volantu vyjekla. „Aů! Von mi, holomek, dal štípanou pusu. Taková se už dneska přece nedává!“ řekla a užasle se dívala do pojednou vyprázdněné dlaně.
„Doufám, že se nám za vše v budoucnosti bude revanšovat! No, hlavně, že má alespoň svůj kousek potřebné lásky.“ dodala zjihle.
„Ale to jsme přece chtěli, ne?“ hrdě jsem prohlásil.
„To je pravda, vy jeden romantiku. Teď už rychle domů. Šup, okamžitě s mizíkem pod sprchu! Chci vás opět vidět. Jste akční a tak sexy“ přimhouřila oči a smyslně si olízla rudé rty.
Agresivně dupla na plyn a auto vyrazilo jak raketa.
Zapřel jsem nohy do podlahy auta. „Tady je povolená padesátka, ženská bláznivá!“ vzkřikl jsem vyděšeně. Ale Lascanův duch mi do ucha zašeptal. „Bláznivá, to fakt je! Ale… sluší jí tóó!“

Tak, přátelé. A teď si o nás myslíte, že jsme provedli trestný čin? Ale samozřejmě že ne! Možná jen paragrafu kličku, pidičku. Byla to mise pro spirituálního tvora s imaginárním tělem a krví hélia. Cítí a myslí. Řekl bych, že i múza umění empaticky promine. A nakonec. Rozjeďte se do Londýnské National Gallery, a mistrův obraz si prohlédněte! Nikdo z odborníků (včetně digitální revizní techniky) žádnou sebemenší změnu, či uměleckou újmu dodnes nezpozoroval. To svědčí o naší profesionalitě i  tím, jak s citem k umění přistupujeme. Kdyby přece jen některého bezduchého šťourala, napadlo, že nás Britské policii práskne, tak vězte, že tento příběh je smyšlený. Nikdo nám nic nedokáže!
Děkuji Vám, za sounáležitost. Že s námi a duchy držíte basu. Třeba v zříceninách, nebo městských schátralištích se budeme těšit na možnou shledanou.

Váš J. Drbota
a spolek „Geist aus Teplitz.“