Vánoční stromek

Ježíšek má dobré myšlení, navštěvovat lidi jen jednou za rok

Victor Borge

 

Z nebe se neúnavě dral déšť. Dva bratři ho sledovali a modlili se k Ježíškovi, aby jim místo té blátivé sračky nadělil sníh. Jejich modlitby vyrušil otcův křik:

„Hele, kde sou vánoční ozdoby?“

Vdovec, alkoholik a neřád v jedné osobě vrávoral u zuboženého smrčku.

„Co já vim?“ opáčil Adam. „Se zeptej Damka!“

A už jí měl. Tvář celá rudá od otcovy dlaně.

„Jak to se mnou mluvíš, ty prezente?!“

„Povídám, že nevím. Možná Damek…“

„DAMOUŠI!“

„CO JE?“ ozvalo se táhle z kuchyně.

„DĚLEJ, POCEM, ty pancharte!“

Damek stojí ve dveřích. Vlasy rozcuchané. Kalhoty samý flek od chlapeckých hrátek.

„Kde jsou vánoční ozdoby?!“

Damek se podrbal ve svém zrzavém vrabčím hnízdě a pokrčil ramenama.

„Co já vim?“

A už jí měl. Jednu. Druhou. Třetí.

„Vy prezenti pojebaný,“ řval podnapilý otec, „koukejte sehnat ty ozdoby, nebo vám zpřerážím všechny kosti!“

Venku přestávalo pršet, zato mrazivý vítr, který chladil rudé tváře chlapců, nabíral na síle.

„A kde máme jako teď shánět ozdoby?“

Byla to spíš řečnická otázka, jelikož Damek pochyboval, že by na to Adam mohl znát odpověď. Bratři stáli na dvorku a rozhlíželi se kolem. Pár prohnilých trámů, ze kterých měl být před lety nový plot. Nepojízdný traktor s valníkem bez kola. Jabloň, která nesla plody kyselé jako obličeje těch dvou nebožáků.

„Tak pudem na náves,“ řekl nakonec Damek.

„A co tam?“

„Nevim. Třeba bude u kostela ozdobená jedle.“

„To nikdy nebyla!“

„Třeba letos jo,“ utrousil nejistě Damek a zahleděl se do temných mraků. Spíš jak na Ježíška to vypadalo na příchod samotnýho rohatýho.

Stáli tam a zírali do chřtánu pekla, dokud se jim nohy nedaly sami do pohybu.

Než došli na náves, déšť zcela ustal. Od vrat jednoho z domů je sledovala dívka.

„Hele, Retardovaná!“ zvolal Adam a ukázal na ni prstem. Damek za tu negalantnost obdařil bratra políčkem a zavolal na děvče:

„Ahoj, Vejvodová, sama doma?“

„Rodiče jsou v kostele.“

Bylo jí špatně rozumět. Chudák holka byla mentálně zaostalá, což se ale nedalo říct o jejích vnadách.

„Cože jsou rodiče, v kostele?“ odtušil Damek a namířili si to k Vejvodovic stavení. Z okna jako maják mysu dobré naděje blikal vánoční stromek.

„A co tam teď dělaj?“ vyzvídal Damek, v očích záblesky vánočních světýlek.

„Polívku faráři.“

„To jako starýmu Havranovi takhle na štědrej večer vyvařujou?“

Dívka přikývla a dál hladila kotě, co měla v náručí.

„Máš hezkou číču.“

„Já vim,“ zakoktala dívka a napřáhla kotě směrem k Damkovi, „chceš jí pohladit?“

Damek popadnul kotě za kožich a hodil na zem. Zvířátko nesouhlasně zamňoukalo a zmizelo za vratama.  Adam za ním vyrazil jako honácký pes.

„Já mluvim o jiný číče,“ šklebil se Damek a ukázal prstem na dívčin rozkrok, „když mi ji ukážeš, tak na oplátku něco uvidíš.“

„A co?“ hihňala se dívka a její předkus se ještě víc vysunul.

„Mý kvambíčko! Mám ho velkýho jak hlávková vokurka, ani tvůj fotřík nemá takovýho.“

Dívka už viděla nemálo pánských přirození, včetně toho otcova, takže byla zvědavá, jestli ten zrzavej panchart nemluví jen tak do větru.

„Půjdeme támhle!“ řekla tedy a ukázala na dveře od stodoly.

„A co takhle zajít k vám domů?“ navrhnul Damek. „Ve stodole je zima, to bys možná neuviděla všechno v plný kráse!“

„Domů ne,“ zakroutila hlavou dívka, až se jí rovné mastné blond vlasy rozletěly okolo hlavy jako svatozář.

„A proč ne? Vaši jsou pryč, ne?“

„Nesmíme tam.“

„Nehmíme, nehmíme,“ napodobil dívčinu vadu řeči Damek a odběhl k bratrovi. Nahnul se k jeho odstátému uchu a spustil:

„Až s Vejvodovou zalezeme do stodoly, půjdeš do baráku, vezmeš pár ozdob ze stromku a počkáš na mě v zatáčce, jasný?“

Adam svíral v náručí kroutící se kotě a zíral na bratra s otevřenou pusou.

„Jasný?“ zopakoval Damek otázku a uštědřil bratrovi herdu do zad. Kotě spadlo na zem a pelášilo do stodoly, kam ho následoval i Damek s dívkou.

Adam si to neochotně namířil ke dveřím Vejvodovic domu. Modlil se, ať je zavřeno, ale jeho přání nebylo vyslyšeno. Z domu vycházela omamná vůně rybí polévky. „Ta naše se nedá žrát,“ pomyslel a vzpomněl si, jak nebohého kapra, načerno uloveného v nedalekém rybníku, zlitej fotr mlátil kladivem do hlavy. Skrz rybí pusu otevřenou dokořán viděl do nitra ztrápené zvířecí duše a napadlo ho, že by nejradši to samé udělal otci – kladivem udeřil do jeho zvrásněného čela, vystouplých lícních kostí, zčernalých zubů, páchnoucí tlamy… až by konečně vydechnul naposled.

Mezitím Damek civěl dívce do rozkroku a svět se s ním točil tak, že málem ztratil rovnováhu. Vejvodová pro změnu nespouštěla oči z jeho tepláků, které div nepraskly pod tlakem vzdouvajícího se údu.

„Ukaž,“ hlesla.

„Ještě dudy.“

„A dáš mi pusu?“

„Bez jazyka.“

Dívka zavrtěla hlavou a olízla si vystouplý horní ret. Damek se ušklíbnul a ulehnul k dívce na seno.

„Nechceš to dělat?“ zeptal se a pomalu si sunul tepláky dolů.

„Rodiče se brzy vrátí“

„Odiče, odiče…,“ hekal vzrušeně Damek a nemytou prackou zmáčknul dívčino ňadro. Na špičce jeho penisu vykvetla průhledná kapička.

Dívka nastavila ústa a Damek je olízl svým tlustým jazykem.

„Dej jazyk dovnitř,“ žadonila Vejvodová. Damek pootevřel pusu. Děvče se přisálo jako hladový kojenec. Damek se na ni pokusil vlézt. Odstrčila ho.

„Vo co ti de, retardovaná!“ rozkřikl se. Vejvodová se polekala, vzala Damkův pyj do ruky a dvakrát ho jemně zmáčkla.

Ten zmetek na to čuměl s hubou otevřenou, penis se mu chvěl jak ocas chřestýše, už už explodovat, když v tom se rozletěly dveře a do stodoly vpadnul Adam.

 „Co je?“ obořil se Damek na bratra.

„Musíme pryč!“

„Teď? Copak nevidíš, že nemůžu?“

Aby své tvrzení utvrdil, strčil dívce tam dolů prst. Chudák Vejvodová tam dál seděla s roztaženýma nohama, tak trochu dezorientovaná, snad čekala, že se k nim Adam přidá. Ten ale zlomil ruce k nebesům a zvolal:

„Její rodiče se vracej!“

Damek vytáhnul prst, až to mlasklo, a vystřelil ze stodoly jako vystrašené kotě. Adam ho bez váhání následoval. Vejvodová si povzdychla, natáhla kalhotky a dala se do hledání zaběhnuté číči.

***

Na konci návsi se Damek zastavil a otočil směrem k Vejvodovic stavení.

„A kde jako jsou? Viděli tě? Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby nás tam starej Vejvoda načapal?“

„Oni asi ještě nešli,“ řekl mezi výdechama Adam, „ale určitě budou doma co nevidět. Musel jsem…“

„….ty hovado, moh jsem si zapíchat, chápeš?“ řval na bratra Damek a strkal mu prst pod nos, „… na, čuchej, moh jsem jebat, ty zmetku!“

Adam uhýbal prstu, přičemž se snažil bratrovi vysvětlit, proč odtamtud museli vypadnout.

„Cože?“ nevěřil svým uším Damek, když konečně pochopil.

„A co jsem měl dělat?“ bránil se Adam. „Vůbec nešly sundat!“

„Kde je?“

„Za zatáčkou v příkopě.“

Chlapci se opět dali do běhu. V oknech baráků u silnice svítily vánoční stromky, zatímco ten Vejvodovic se válel ve škarpě jako pohozená mrtvolka.

„Ty si neskutečný tele,“ držel se za hlavu Damek.

„Říkám ti, že ty ozdoby nešly dolů, tak co jsem měl jako dělat? Kdybychom se domů vrátili s prázdnejma rukama, fotr by nás zmlátil.“

„Fotr tě za tohle rovnou zabije! Ty seš asi taky reterdovanej!“

„Nejsem.“

„Seš retardovanej a k tomu už mrtvej.“

Adam se rozeběhnul a strčil do Damka. Ten zavrávoral a spadnul do škarpy. Útočník sroloval prsty v pěst a chystal se na bratra skočit. Místo na něho, ale dopadnul na zem, přičemž se udeřil o kámen do hlavy.

Damek stál nad ním a čistil si dlaně od hlíny.

„Seš pomalej, bratříčku. Vem ten stromek a padáme domů, než nás Vejvoda načapá.“

Adam kapituloval. Otřel si špinavé čelo a ve svitu měsíce, který si na chvíli prodral cestu mezi mrakama, se objevila krvavá skoba. Když došli domů, otec ležel v kuchyni na kanapi a hlasitě chrápal. Na jeho vzdouvajícím se břichu spala vypelichaná kočka.

„Je namol,“ řekl znechuceně Adam. Damek se sklonil pro nedopitou láhev kořalky a přihnul si.

„Chceš taky?“

„Ani za zlatý prase! Jak to můžeš pít? Smrdí to jako petrolej.“

„Petrolej hadr, bráško, jednou jsem s tím polil mraveniště a zapálil… hotová apokalypsa, ti povim. Pokaždý cejtim, jak mi žár olizuje vnitřnosti, jako bych moh plivat oheň!“

Damek si dal ještě loka, vyfouknul do vzduchu neviditelné plameny a položil flašku.

„A teď se musíme zbavit toho našeho koštěte.“

„Fotr to pozná,“ namítnul Adam.

„Houby pozná! Když tam dáme dost prskavek… a zejtra si stejně nebude nic pamatovat.“

A tak chlapci vynesli jejich stromek ven a hodili ho za plot na pole. Pak ten Vejvodovic ověsili prskavkama. Když je všechny zapálili, místnost se rozblikala jako vadná žárovka. Stíny tancovaly po stěnách, až Adama popadla úzkost. Vtom se z kuchyně ozval cinkot lahve a kočičí zasyčení.

„Sakra, kdo to sem… ty kočko podělaná, au!“

Otec vešel do ozářené místnosti se škrábancem na čele a v tupém úžasu zíral na tu nádheru.  

„No tedy kluci! To chce další láhev!“

„Já ti to říkal,“ hlesl Damek, když otec zmizel pro kořalku, „nic nepoznal.“

„Já vim, ne?“ oddechnul si Adam a poslouchal, jak se z kuchyně ozývá otcův falešný zpěv. Jeho opileckou verzi Tiché noci přehlušilo bouchání na dveře.

„Dubo, mohu dál?“

Chlapcům se zastavilo srdce. Vejvoda nečekal na svolení a vešel.

Starej Duba ho uvítal hurónským:

„Vítej, starý brachu, co tě sem přivádí v tuhle dobu?“

Vejvoda ho odstrčil.  Duba ramenem narazil o stěnu a kořalka mu vychrstla na umaštěnou košili.

„Co si to dovoluješ?“

Nezvaný host, nedbaje na hrozící Dubovu pěst, vešel do obývací místnosti.

„To je svatokrádež,“ procedil skrz sevřenou čelist. V očích se mu odrážely prskavky. Když jeho ohnivý pohled spočinul na chlapcích, Adam se schoval za Damka, ale než stačil říct, že to byl všechno nápad jeho staršího bratra, do místnosti vpadnul Duba a praštil Vejvodu pěstí do zátylku. Ten se otočil a chystal se úder vrátit. Duba věděl, že na rozlíceného skoro dvoumetrového protivníka nemá šanci, a tak se rozhodl zaútočit s lahví pálenky. Vejvoda se sklonil a chudák starej kořalečník přes něj přepadl rovnou na vánoční stromek. Vylitá kořalka se okamžitě vznítila a s ní i Duba. Jeho řev naplnil místnost až po okraj.

Adam se krčil v koutě, prsty zabodnuté v uších. Jeho starší bratr vypadal, jako by se tím vším dobře bavil.

„Přineste vodu!“ zařval na ně Vejvoda.

Damek vyběhnul do koupelny a popadl kýbl, který s Adamem používali přes noc, když se jim nechtělo chodit na záchod ven. Byl plný až po okraj, takže to stačilo na uhašení živoucí pochodně.

Po chvíli křik oběti přešel v tiché chroptění.

„Koukejte zavolat sanitku, já s tim nechci mít nic společnýho! Nikdy jsem tu nebyl, jasný?“ řekl Vejvoda a koukal se ztratit.

Chlapci ho nevnímali. Zírali na popálené tělo a oba napadlo, že by bylo nejlepší, kdyby fotr skonal. Nakonec je pach moče a ohořelé kůže vyhnal ven. Čas se zastavil. Nebe se otevřelo a vesmír svítil jako vánoční stromek.

---