Klavír

Byl prosinec 1921 a v chicagské koncertní síni se připravoval večerní koncert. Na generální zkoušce vládlo určité napětí, protože měla v premiéře zaznít skladba Sergeje Prokofjeva, třetí klavírní koncert C dur. Interpretem byl sám autor.

Prokofjev pozdravil dirigenta Fredericka Stocka, prohodil pár slov se členy orchestru a usedl ke klavíru. Dirigent dal pokyn a ozvalo se téma první věty. Nejprve hrál první klarinet, potom druhý, posléze téma převzaly smyčce a pustily se do rychlého běhu. Nastala chvíle pro klavírní sólo. Prokofjev se chystal začít hrát, ale o setinu vteřiny dřív, než položil ruce na klávesy, spustil klavír sám od sebe. Prokofjeva to vyděsilo. Dirigent dál řídil orchestr, hudba pokračovala a před ním vířily klávesy bez jakéhokoli dotyku. Vtom si Prokofjev všiml, že klavír hraje jenom noty pravé ruky a honem se to snažil napravit svou levou rukou. Zničehonic ale ten divný nástroj interpretoval všechno a v polovině věty se zase zbláznil a hrál pro změnu jen noty levé ruky. Prokofjev urychleně přidal pravou. Chvílemi to bylo dost náročné, protože klavírní part složil tak, aby se ruce interpreta proplétaly. Tímto způsobem honil tu levou, tu pravou ruku až do konce věty. Byl z toho dost vyčerpaný a po čele mu tekl pot. Když věta skončila, hodně se mu ulevilo.

Začala druhá věta. V orchestru se ozvalo téma, na kterém si velice zakládal. Flétny, klarinety, v doprovodu smyčce. Chtěl položit ruce na klavír a začít hrát trylky, ale klavír ho zase předběhl. Podle partitury zopakoval téma a po něm následovaly rychlé běhy po celé klávesnici. Prokofjev neměl šanci. Ve chvíli, kdy měla přijít pomalá variace, klavír najednou zahrál úplně něco jiného.

„Takhle jsem to přece nenapsal!“ zlobil se Prokofjev. Na druhou stranu ale musel uznat, že si nástroj nepočínal špatně a že jeho improvizace byla docela zajímavá. Rozvíjel téma v jeho vlastním duchu.

Dirigent zastavil orchestr. „Pane Prokofjeve, vy improvizujete? Takhle to v partituře není.“

„Omlouvám se,“ řekl Prokofjev trochu rozpačitě, „ten klavír totiž hraje úplně sám.“

Dirigent strnul. „Sám?“

„Prosím, přesvědčte se,“ řekl Prokofjev a položil ruce do klína.

Dirigent dal hráčům pokyn, odkud mají začít a upřeně sledoval klavír. Ten se přidal k orchestru s další novou vlastní variací.

„To není možné,“ žasl dirigent a opět přerušil zkoušku. Také členové orchestru z toho byli překvapení, nebyli schopní hrát a sledovali vyvýšené pódium pro sólistu.

Dirigent se pokusil pokračovat v druhé větě, což bylo dost vysilující, protože klavír ještě dvakrát hrál to, co sám uznal za vhodné.

„Zkusíme třetí větu,“ rozhodl dirigent Stock.

Prokofjev se už předem děsil, co zase ten kus dřeva bude vyvádět. Ozvaly se úvodní fagoty doprovázené smyčci a přidal se klavírní part. Tentokrát byl zřejmě posedlý opakováním. Každou pasáž zopakoval a někdy ne jednou, ale dvakrát. Když to dirigent zjistil, zastavil vždycky orchestr a čekal, až se svým opakováním skončí. Takto bojoval klavír s orchestrem asi do poloviny věty. Prokofjev jen vše bezmocně sledoval.

Dirigent zastavil zkoušku, orchestr přestal hrát, ale klavír ještě dohrával svoje opakování.

„Pane Prokofjeve, vy jste tam ty repetice plánoval?“

„Samozřejmě, že ne. Vůbec nechápu, co se to děje,“ vzdychl Prokofjev.

Dirigent se i přes vzniklé problémy rozhodl dokončit třetí větu. Když se znovu objevilo téma ze začátku věty, klavír ho hned pro jistotu dvakrát zopakoval. Tak to probíhalo i dál. Boj s klavírem byl stále zoufalejší. Nikdy se nedalo předpovědět, co zrovna bude opakovat. Blížilo se finále, běhy po klaviatuře a závěrečné akordy. A klavír hrál a hrál a nepřestával, závěrečné akordy zněly pořád dokola, Prokofjev, dirigent i celý orchestr to vytřeštěně sledovali. Copak to bláznivé třeštění nikdy neskončí?

Vtom Prokofjev z dálky uslyšel hlas: „Serjožo, vstávej, ať nepřijdeš na tu generálku pozdě.“

Prokofjev procitl. Chvála bohu, byl to jen sen. Znovu se mu vracely některé snové zážitky. Cože to ten klavír improvizoval? To nebylo špatné! Prokofjev vyskočil z postele a běžel si přehrát po paměti několik taktů. Ano, tak to bylo! Prokofjev vzal partituru a horečně do ní začal dopisovat noty.

Byl prosinec 1921 a v chicagské koncertní síni se připravoval večerní koncert. Na generální zkoušce vládlo určité napětí, protože měla v premiéře zaznít skladba Sergeje Prokofjeva, třetí klavírní koncert C dur. Interpretem byl sám autor.

Prokofjev pozdravil dirigenta Fredericka Stocka a ukázal mu partituru: „Udělal jsem tam ještě nějaké opravy.“