Pravidla

„Můžu ti zavolat?“ blikne Emě zelená dioda na mobilu.

„Učím, ale děcka maj pauzu. Tak klidně. Myslela jsem, že sloužíš s Pavlem?“ sice má úplně zkřehlý prsty. Dneska mrzne, až praští, ale Markovi odpovídá vždycky. Netrpělivě čeká, až jí začne přístroj vibrovat s jeho hovorem, ani si nenasadí rukavici. Vlasy se jí zkroutily a teď jsou ztuhlé a obalené ledem. Ema vypadá úplně jak sněhová královna. Skvěle ladí se třpytivou zimou.

„Zuzana bere holky večer do kina,“ hlásí udýchaně bez pozdravu.

„Co děláš?“ chce hned vědět Ema. Rozhlíží se ze zvyku po dětech, ale zatím nikdo nikomu neubližuje, dva si staví sněhuláka, zbytek se kouluje nebo se jen tak válí po sněhu. Rukou mávne na jednoho z aktivnějších, co se pokouší vylézt na pyramidu z pokácených smrků. Nejsou tady dlouho, vzduch okolo stále prosycuje jejich pryskyřičná vůně. Průzkumník si Emy všimne a poslušně slézá. Ví, že je to nebezpečné, instruktorka jim to říkala. Stejně to musel zkusit.

„Měli jsme výjezd k Lyžařský. Jak to včera povolilo a přes noc zmrzlo, tak si nějaká běžkařka při pádu zlomila kotník. Vážila něco k metráku, tak se ani nedivím. Bylo to něco ji dostat k sanitě.“

„A co že dneska nejsi s Pajanem?“ Paní Drábková z baru už sklízí stoly po svačince. Jezdí zkušeně hadrem po dřevěných deskách, aby na nich nezmrzl vylitý čaj.

„A co že ty dneska učíš? To je nějakej výslech?“ ale hlas se mu směje, tak Ema šťourá dál. „Jsem se ptala první.“

„Potřebovali pár chlapů na Výrovce, utrhla se tam lavina a zasypalo jim to rolbu. Koukal jsem, Emo, na rozpis, Pavel má dneska v noci pohotovost. Bude spát na stanici,“ dodává vcelku zbytečně Marek. Ema přece ví, kde spí její manžel, když má pohotovost. Schválně významně zdůrazní slova spát a na stanici. Jakoby jí nebylo dávno jasné, proč jí Marek telefonuje. Nikdy si netelefonují. Mají už dva roky jasně daná pevná pravidla. Třeba – psát si zprávy jen, když jsou v práci. Při cestě domů všechny zprávy promazat. Marek slouží různě, takže vždycky píše první on. Ema přemítá, zda kdyby nepsal první Marek, jestli by už tenhle jejich pseudo vztah už dávno nevyšuměl. Počáteční vzrušení opadlo a žádná nová jiskra se už nevykřesala. Ema Marka chápe, proč to nechce ukončit. Má doma frigidní Zuzanu, co s ním spí tak jednou do měsíce a to kdo ví jestli. Ema si myslí, že Zuzanu to nebaví, protože se nechce vzdát hormonální antikoncepce – kdysi ji sama chvíli brala a byla na spodek úplně mrtvá. Na několika akcích se s ní o tom chtěla bavit, vlastně jim chtěla pomoct, aby ji už Marek nechal na pokoji, ale Zuzana má prostě svoji pravdu a nechce slyšet nic jiného. Ema nechápe, proč se bojí Markovi říct ne. Má takový neodbytný pocit, že Markovi se moc říct ne nedá. Vybaví si scénu z minulého roku. Hladově ji kousal do rtů i bradavek v zaparkované rolbě na jejich lesní cestě. Měla co dělat, aby se svlékla rychleji, než na ní oblečení roztrhá. Sál jí z prsů a zaútočil na klitoris. Několika prsty jí hrubě projížděl pochvou a tempo neustále zrychloval. Nevěděla, jestli se jí to vůbec ještě líbí. Spíš to už bolelo. Zkusila ho od sebe odstrčit. Jen zachrčel: „Mě nebudeš od sebe odstrkovat, když se uděláš!“ Ale ona se neudělala. Od té doby si toho k ní dovoloval čím dál víc a ona se nikdy neodvážila ho zastavit.

„Dneska nám přijede Pavlína ze školy. Slíbila jsem jí už, že si uděláme holčičí večer. Objednáme sushi, pustíme film, a tak. Neviděla jsem ji dva týdny,“ říká skoro omluvně.

„Emo! Nenech se přemlouvat!“ Ema si dovede představit ten jeho zoufalý výraz. Neviděla ho šest dní. To znamenalo jediné, šest dní si nevrznul.

„Marku, promiň. Byla jsem taky ráno na hřbitově. Dneska by měl Peťa narozeniny.“  Počítat nemusí. Ví to přesně. Bylo by mu deset. Kdyby si jeho doktorka ráčila všimnout, že má vadu srdce. A kdyby ho s Pavlem nenutili závodit v běhu na lyžích, i když ho sport na rozdíl od sestry vůbec nebavil. Nechtěli mít doma pecivála. Splnilo se jim to. Nemají ho vůbec.

„Aha.“ Tohle pochopí i Marek. Jediného kluka v rodině měli rádi všichni. „Zapomněl jsem, Emo, nezlob se.“

„Marku, už musím jít učit. Domluvíme se jindy. Určitě se zase něco naskytne,“ povzbudivě se loučí, i když si strašně moc přeje, aby se nic nenaskytlo.

Pomůže družstvu do lyží, jednoho po druhém nasadí spolu s vlekařem na pomu, sama si toho nejmenšího obkročmo posadí na koleno a vyjede nahoru na svah. Nahoře jim zopakuje, co přesně po nich chce a protože jsou mezi šesti Němci i dvě české slečny, tak řekne to samé ještě i česky. Předpisově zdvihá ruce nad hlavu, a když je pokládá střídavě na levou a pak pravou nohu, aby zdůraznila přenesení váhy v oblouku, kontroluje, jestli hadi drží stopu i pizzu, což jim neustále opakuje: „Pizza, pizza! Nach links, nach rechts!“ Mohla by to stejně tak dělat se zavřenýma očima. Učí děti, ale posledních pár let častěji studenty, kteří si chtějí udělat papíry a zimu trávit mezi semestry zadarmo na horách, vydělané peníze prokalit a vůbec si tak pěkně užít sněhu. Však ji to samotnou přivedlo před šestnácti lety sem do Jánek. Jede totálně na autopilota a v hlavě si přehrává ten první a současně poslední ročník vysoké školy, protože na začátku letního semestru objevila na testu dvě čárky a v říjnu se jí narodila Pavlína. Pavel už byl tenkrát u Horské služby, tak tu zůstala s ním.

„Mami, víš, že v sobotu večer bude mít oddíl akci na Lesance?“ Ema se napije ze skleničky na vysoké noze a ponoří se hlouběji do pěny. Pavlína sedí naproti ní a každý doušek šampíčka zajídá jahodou. Jsou bez chuti, ale měli je v akci. A mít Páju doma je teď taková vzácnost. Ema si všímá, že nemá okousané nehty. Má je upravené a nalakované béžovým lakem. Kdy se tohle, prosím stalo? Ale nezeptá se. Dávno se naučila na nedostatky neupozorňovat, právě proto, aby se z nich nestaly zlozvyky. Stejně jako to kousání nehtů. Úplně to vidí. Sedí v křesle, kojí Petra a hryže si malíček.  Pája se válí na koberci před ní. Nechce si hrát ani s poníky, jichž je plná podlaha, ani si malovat, jen vysypala krabici pastelek na zem, načárala tři nesmyslné klikatice na papír a už zase prudí, kdy půjdou na svah. Pozoruje mámu a ptá se, co to dělá. Ema zamyšleně vytahuje malíček z pusy a odpovídá, že si kouše nehty, a ať to nikdy nezkouší, že je to fakt ošklivý. Pája se nenápadně odkutálí pod konferenční stolek a vráží si prsty do pusy a zkouší, co je na tom tak skvělýho, když jí to máma zakazuje. Pája byla skvělá škola, usmívá se Ema na skoro dospělou dceru.
„Nevim. Ty tam ještě někoho znáš?“

„Všechny!“

„A co znamená, že oddíl bude mít akci?“ Emě je jasné, že Pája nemyslí karneval, nebo soutěžní odpoledne na čarodějnice, vysvědčení nebo konec prázdnin. Pája je sice na výběrové sportovní škole, ale taky je v pubertě a sama za ní na podzim přišla, aby s ní Ema zašla poprvé na gyndu. Prášky se jí sice podařilo dceři rozmluvit, ale přestala se na Pavlu koukat jak na malou holčičku.

„Budou tam všichni z dorostu, juniorů i trenéři. Bude se tancovat a pařit. A znáš to?“ Ema to zná. Až moc dobře. Nelíbí se jí představa, že tam někdo bude tisknout vysokou brunetu s trochu špičatějším nosem a šelmíma očima někde do kouta a vyhrnovat příliš krátkou sukni, ale zase je ráda, že se jí dcera se vším svěřuje a důvěřuje jí. Snažila se jí vštípit, aby znala svoji hodnotu, aby dělala jen to, co cítí jako správné, tak teď musí věřit, že její rady padly na úrodnou půdu.

„Můžu tě tam po půlnoci vyzvednout?“

„Ve dvě?“

„V jednu!“

„Platí! Ty jsi stejně ta nejlepšejší maminečka pod sluncem! Víš to?“ Jak se k mámě nahne, hladina ve vaně se rozpohybuje a část vyšplouchne na podlahu. Ema významně mrká na kaluž a ukazuje po ní prstem.

„Říkat ti, ať nepiješ, stejně nemá cenu, ale pij fakt jen střik. Slíbíš mi to?“

„Slibuju,“ kýve Pavlína na souhlas i s úklidem koupelny,  „vždyť mě znáš. Alkohol mi nechutná,“ zubí se a po usrknutí ze sklenice si dává do pusy celou jahodu.

V sobotu má Pavel po obědě volno. Ema se těší, že stráví odpoledne všichni spolu. Domluvili si návštěvu bazénu. Pája má sice v plánu se na celé dvě hodiny naložit do vířivky, když dopoledne promrzla na svahu, protože teploměr spadnul až skoro k mínus deseti, ale to Emě nevadí, sama bude střídat vířivku se saunou. Emě se družstvo osekalo na tři nejodolnější školáky, ale i těm zaplatili rodiče jen dopolední výuku. Pája mamce ráda pomáhá učit. Dělá hadu závěr a sbírá odpadlíky. Jezdili na Košťálce, která má i příjemný profil, žádná placka. Viděly dvakrát Pavla, když projel okolo na skútru. Nikdy jim nezapomněl zamávat. Když předávají v půl dvanácté v kanceláři lyžařské školy žáčky rodičům, jeden holandský tatínek, co je trochu při těle a bunda se mu povážlivě napíná v zipu, se přitočí k Pavle a polohlasem se ptá: „Is this your sister?“ Pavlína se zašlebí, protože jí je jasné, že tím tatínek sleduje jistý osobní záměr, ale slušně odpovídá, i když lehce jízlivě: „Oh no, my mother,“ pohladí vedle stojícího klučinu po lyžařské kukle a dodává: „We have dad and don´t find a new one.“

Jak procházejí všichni tři turniketem v bazénu, otevřou se vstupní dveře a vejde Marek s oběma dcerami. Mladší drží za ruku, starší se hrne k pokladně: „Ahoj strejdo,“ řve skrz děravé sklo do kukaně, „pustíš nás dovnitř zase zadara?“ Prošedivělý muž s brýlemi tak nízko posazenými, že už už chtějí sklouznout z nosu, se usmívá: „Jestli to tu budeš takhle vytrubovat, Natálko, tak už nikdy.“

„Jé, promiň.“ V tu chvíli si všimne Pavlíny, v mžiku proklouzne turniketem, aby jí, oblíbené starší sestřenici, mohla skočit okolo krku. „Pájo!“ Ta jí objímá stejně vřele, ale taky trochu smutně, protože je jen o něco málo mladší, než by byl teď brácha, a toho akorát jen fackovala, dobírala si a stírala ho, a když u toho nebyla máma, tak mu i sprostě nadávala. A teď už ho nikdy neobejme a zrovna by ho objímala pořád, dnes a denně, jen kdyby jim neumřel.

Ema chvíli plave a schválně se vyhýbá zelenému ostrůvku, ze kterého teče v proudech z chrličů voda, pod nimiž dovádí Marek s mladší Evičkou. Cítí na sobě co chvíli jeho pohled, ale dělá, že si toho nevšimla. Pavel si nechává proudem masírovat ztuhlá ramena a nechce myslet vůbec na nic. Ráno se na Andělu srazil lyžař s neukázněným sáňkařem. Lyžařovi se v součtu nic moc nestalo. Trochu se pobil při pádu, ale sáňkařovi se letící těžká lyže rozhodla trefit přímo do spánku, a co Pavel věděl, tak se ani v nemocnici z toho neprobral. A protože zasahoval u této nehody jako první, viděl tu nepřirozenou polohu, ve které chlap bezvládně ležel. Zkušenosti mu říkaly, že takových už viděl víc, než musel, a nikdy to nedopadlo dobře. Marek na něj mluví, ale přes rachot dopadající vody mu nerozumí.

„Cos říkal?“

„Že jsem asi Pavlu neviděl nějak moc dlouho?“

„Proč jako?“

„Sis nevšim, brácha, že už má prsa?“ Ale Pavlovi jsou prsa jeho dcery úplně ukradený. Myslí na to, jestli má smysl ještě teď večer volat do Vrchlabí do nemocnice, nebo to nechá až na ráno?

„Hm.“

„Už máš doma pušku?“ směje se Marek a odhazuje Evičku do hloubky. Tu rukávky vždycky vynesou nad hladinu, kde šťastně prská vodu z pusy a žádá si dalšího a dalšího hodu.

„Cože?“

„No, na nápadníky!“ přidává Marek otřepané klišé.

Emě pomalu padají oči. Leží na pohovce, záda podložená několika vysokými polštáři, rozsvícenou jen čtecí lampu s oranžovým stínítkem. Snaží se vnímat děj knížky, ale písmena jí už před očima skákají a nedávají textu smysl. Pokládá rozevřenou knihu na opěradlo gauče a hlavou jí blýská poslední myšlenka – jen na půl hodiny zavřu oči, než jí tělo roztřese lehká nevolnost, s níž se zhoupne do spánku. Probouzí se úlekem: „Sakra, já jsem usnula!“ a mžourá okolo sebe po mobilu. Na displeji svítí 01:58. „Tak jsem to, panence, přece jen dopřála.“

V tu ránu je na nohou, navléká si fleesovou mikinu, natahuje péřový kabátek, tlustou čepici s bambulí, vysoké boty do sněhu a palčáky. Ve čtvrt na tři už stojí před Lesankou, která se celá otřásá dunivou hudbou. Zdraví s úsměvem vycházející potácející se páry, jednotlivce i skupinky. Akce se zřejmě nachýlila k závěru. Snaží se zaostřit na obličeje okolo stojících i procházejících, ale Pavlu nevidí. Uvnitř je zahuleno stejně jako kdysi. Sem na hory asi kontroly nechodí. Na parketu se do rytmu pohupují poslední tanečníci, v tuto hodinu už bez elánu a zapálení. Konečně Ema uvidí u baru známou tvář.

„Hanko,“ snaží se překřičet hlasitou hudbu, „nevidělas Páju?“ Ježíš, ta holka vypadá na dvacet, mihne Emě myslí. Vždyť to není ani rok a půl, co je vozila s Pavlou na tréninky, a občas po tréninku k nim domů, aby si holky pohrály. Tenkrát ještě s korálky, poníky a občas i barbínami.

„Jo, šla už asi před půl hodinou domu,“ srká Hanka tmavý nápoj z tlustostěnné sklenice. Ema ho v rychlosti vyhodnotila na Morgana s kolou, místní stálici mezi top ten míchaných nápojů.

„Cože? Sama?“

„Ne, sama ne. Nejdřív čekala na vás, ale když jí nabíd strejda odvoz, tak jela s ním.“

„Strejda? Kterej?“ na malým městě říkají děcka strejdo a teto úplně všem známým lidem.

„No Marek, její strejda, kterej jinej?“ aha, tak Hanka už asi neříká strejdo a teto všem. Ema je zmatená. Proč by Pavlína odcházela s Markem, když byly domluvené, že ji vyzvedne? A co tady vůbec Marek dělal? Jestli odešli už před půl hodinou, byla by doma dřív, než Ema vyrazila pro ni a doma Pavla nebyla, tak kam šli? Čím dál víc zrychluje a prodlužuje krok. Spíš cítí, než ví, kde je má hledat. Útržkovitě si vybavuje Marka, jak v bazénu civěl z Emy na Pavlínu a z Pavlíny na Emu. Představuje si ho, jak sedí vedle Páji v Lesance na dřevěný lavici a hladí ji po stehně. Jak jí kupuje jednoho panáka za druhým. Ne, panáky jí nekupuje, spíš vodku s redbulem nebo jinej tlamolep, samotnej tvrdej by Pája nepila. Nechce si to připustit, ale najednou to řekne proti padajícím vločkám úplně nahlas: „To nadržený prase ji vzalo určitě na rolbu!“

Skrz závěje se snaží statečně prodírat, ale nohy jí kloužou, nejde to se soustředit na cestu. Smýká to s ní a padá do sněhu. Po tvářích jí tečou slzy a tam jejich slanost ředí sníh, co na teplé kůži taje. Ema mrká, občas jí nějaká těžká vločka vletí do oka a ta vteřina, než roztaje, stačí, aby ji lehce řízla, štípla pod víčkem.

„Ten hajzl!“ křičí do noci, když na odbočce pod lanovkou na Černou horu, na jejich odbočce, vidí v mdlé záři pouličních lamp čerstvé stopy do lesa. V půli cesty se však zarazí. Vidí, jak proti ní vrávorá drobná černá postava. Chichotá se a pořád padá. Ema rozsvítí baterku v mobilu, aby Pavlu nevylekala.

„Jé, co tady děláš, mami?“ dusí smích. Kabát má zapnutý nakřivo a víc řasenky má po různu po obličeji než na očích. Pak se smát přestane. Chytne se Emy za ruku a nechá se dovést na silnici. Ema neví, co má dceři říct. Ví, že by se jí zlomil hlas, že by se rozbrečela.

Doma, než ji Ema uloží, jí ještě pošeptá: „Když ono ho nešlo odmítnout. Však víš.“

Ema dlouho leží a zírá do stropu. Ráno nejde v telefonu – zcela mimo pravidla – zprávu: „Nedá jedna, dá druhá.“ Se smajlíkem.