VII. Revoluce podle Zdeňka

VII· Revoluce podle Zdeňka

Najednou to přišlo. Velká změna vtrhla do Československa a vše to odstartoval sedmnáctý listopad. Sedmnáctý listopad nezačal ale jenom změnu politické situaci v našich zemích, ale také první vážnější problémy ve vztahu Zdeňka a Elišky.

Eliška byla mladá, zcela bez ambicí, zcela bez nějakého politického přesvědčen, kam ji osud zavál, tam šla a vždy s tím byla víceméně smířená. Takhle se hned po vyučení dostala do baru a jen shodou okolností se tam seznámila se Zdeněkem, a když už byla ta možnost, tak s ním prostě začala žít. S jejich vztahem byla vesměs spokojená. Hlavní pro ni bylo, že Zdeněk byl hodný a v podstatě se spolu nehádali, za což byla vděčná, protože u svých rodičů nikdy nic takového nezažila. Eliška pocházela z Moravy, konkrétně z Uničova, ale k rodičům se moc často nevracela. Částečně proto, že cesta do Uničova zabrala pár hodin, částečně proto, že nechtěla poslouchat hádky rodičů o to, kdo ji lépe vychoval, kdo může za to, že se odstěhovala, který z rodičů je na vině, že ráno mrzlo a kdo může za to, že na zahrádce za domem nevyrostly jahody. O to více si vážila vztahu se Zdeňkem a o to více bylo pro ni překvapivé, když došlo k první slovní roztržce.

Příčinou jejich hádky byla její nečekaná účast na studentské demonstraci. Elišku sice příliš netrápilo politické klima v Česku, ale její vrstevníci se na pochod chystali v hojném počtu, a tak když se jí zeptali během jedné pitky u ní v baru, zda by nešla s nimi, neodmítla. V průběhu pochodu byla ráda, že se zúčastnila, protože na demonstraci bylo spoustu milých lidí jejího věku, mluvili s ní, smáli se, laškovali. A do toho se samozřejmě skandovalo, zpívalo a vůbec to celé na Elišku působilo perfektně. Měla pocit, že je součástí něčeho podstatného, ale vůbec ji nedocházelo, že se stala opravdu součástí něčeho, co sama nedokázala ocenit.

Kolem průvodu se samozřejmě motali i novináři a hlavně příslušníci bezpečnostních tajných i uniformovaných složek, které si demonstrující skupinu často fotili a Elišce i tahle pozornost přišla úžasná, a tak pózovala každému, koho si všimla s fotoaparátem. Policisty její provokace často překvapovala a o to více ji věnovali pozornost a o to častěji si ji fotili. Kdyby ty záběry někdo procházel o pár let později, mohl by mít pocit, že Eliška byla jedna z hlavních strůjců převratu. To ale samozřejmě nebyla, oproti tomu byla jedna z prvních, kdo poměrně nepříjemně schytal policejní agresi. Když totiž došlo ke střetu policie a studentů na Národní třídě, Eliška byla v první řadě pochodu, zcela uchvácená tou úžasnou atmosférou. Dokonce si v té chvíli už nesla v rukou kytici, kterou ji daroval někdo z demonstrantů za to, že mu dala pusu na tvář, vzala si od něj číslo a slíbila, že mu později zavolá.

Připadala si jako hvězda dne, a proto ji zarazilo, když dorazili před kordon policistů, který odmítal pustit demonstraci dál. Přes veškeré pokřiky a skandování se nic nedělo. Kordon policistů stál proti studentům, a čím více se připozdívalo, tím strašidelněji působili policejní štíty, helmy a obušky. Eliška si sedla jako velká část demonstrantů na studenou zem. Byla unavená a tohle ji už nebavilo. Její chvíle slávy skončila, a kdyby bylo po jejím, mohla teď skončit celá demonstrace. Nikdo se už nebavil, nikdo s ní nelaškoval, nebyla tu zábava. Ve vzduchu bylo cítit napětí a nejistota z toho, co policisté mohou udělat. Dokonce i Eliška cítila, že něco není tak, jak by mělo být. To ale ještě netušila, že odsud už není úniku, protože policisté sevřeli demonstranty z obou stran a připravovali se na zásah. Jediné co v dané chvíli věděla, že chce jít domů a že chce jít za Zdeňkem, protože mu vlastně ani neřekla, kam jde, a on už se o ni musí bát. Zvedla se a vyrazila k policejnímu kordonu. Očekávala, že ji policisté normálně umožní projít, ale to se nestalo. Hradba těžkooděnců se nepohnula. "Já bych potřebovala projít," zakřičela na ně. Dav za ní na to reagoval a začal znovu skandovat: "Nechte nás projít! Nechte nás projítt!" Policisté nereagovali. "Já musím domů, za Zdeňkem," znovu zvolala do němé barikády. Pak ji napadlo vytáhnout jednu kytku z pugetu, který dostala a vložit ji policistovi před sebou za štít a pak už se vymkly události zcela její kontrole.

Zastrčení kytice za policistův štít byla poslední celistvá vzpomínka, kterou Eliška na ten den měla. Němá barikáda se totiž dala do pohybu a došlo k tvrdému střetu mezi pořádkovými jednotkami a studenty. Studenti v tomto směru neměli moc šancí být vyrovnaným soupeřem těžkooděncům. Navíc se o to vlastně ani příliš nepokoušeli a jen se snažili utéct před obušky a ušlapáním, které v tom nastalém zmatku hrozilo. Eliška se i tentokrát jen nechala vláčet okolním děním. Znovu začala vnímat, až když byla zbitá, brečící a stojící v nějaké tmavé chodbě, kam ji kdosi zatáhl. Vůbec jí nedocházelo, co se právě událo. Věděla jen to, že ji někdo dal obklad na roztržené obočí, z kterého ji tekla krev, a nabídl ji vodu. Mluvil na ni, ale ona jen plakala. "Takhle ten den přece neměl dopadnout," naříkala. "Nebojte, to už přehnali," řekl ji další zmlácený, který s ní stál v chodbě. "Tohle už nemůžou tutlat, chytí se toho Západ a pomůžou nám."

Tahle slova samozřejmě Elišku nemohla uklidnit, protože jim vůbec nerozuměla. Netušila, proč by jim měl někdo pomáhat a jak by jim mohl někdo pomoci. Ona chtěla mít hezké odpoledne a večer být doma u Zděňka a s tím jí teď už nikdo pomoct nemohl. Potěšil ji ale další ze zmlácených studentů, který s ní stál v chodbě: "Jste hrdina. Viděl jsem Vás tam vepředu s těmi květinami. Jste úžasná." Eliška se pokusila trochu přes slzy usmát. "Myslíte?" zeptala se a začala se těšit, jak doma řekne Zdeňkovi, že je hrdina.

V ranních hodinách osmnáctého listopadu se Eliška vrátila domů. Už zvenku viděla, že v obýváku se ještě svítí. Zdeněk na ni čekal. Sice někdy po půlnoci usnul na gauči, ale hned jak uslyšel rachotit klíč v zámku, tak se probudil, posadil a tvářil se, že je tady takhle připravený pořád. Byl naštvaný a měl náladu se hádat. O událostech z Národní třídy nevěděl. Oficiální média o střetu studentů s policií neinformovala a Svobodnou Evropu samozřejmě neposlouchal. Když tedy Eliška nebyla doma, vytvořil si jen dva koncepty toho, co mohlo být příčinou - buď se jí něco stalo, což byla varianta, kterou si nepřipouštěl, anebo byla s nějakým jiným mužem, což byla varianta, která mu přišla nejpravděpodobnější.

"Kdes byla?" vyjel Zdeněk hned, jak se objevila Eliška ve dveřích. Až po svém slovním útoku k ní zvedl oči a uviděl, že Eliška má po tváři modřiny a roztržený ret. Vypadala, jako by spadla ze schodů. "A co se ti to pro Boha stalo?" zeptal se o poznání méně agresivním tónem.

Eliška začala vzlykat. Zdeněk vstal z gauče, došel k ní, objal ji a pak ji za ruku přivedl ke křeslu, kde ji usadil. "Chceš kávu?" zeptal se. Káva byla pro Zdeňka určitou formou všeléku. Eliška mu hlavou naznačila, že ne, vytáhla z kalhot kapesník a vysmrkala se. Vzhlédla ke Zdeňkovi, kterého pomalu opouštěl jeho vztek. Opět si sedl na gauč a ještě jednou se zeptal, i když tentokráte o poznání smířlivěji: "Co se ti stalo?"

A tak mu Eliška začala vyprávět celý příběh. Samozřejmě vynechala některé detaily, třeba to, že dostala květiny a že slíbila, že dárci květin zavolá. Jinak ale až do srážky s policií popisovala vše velmi důkladně. U chvíle, kdy policisté zaútočili, se zadrhla. Chtěla Zdeňkovi popsat, že je hrdina a říct mu o těch květinách, to ale nemohla a navíc si z toho moc nepamatovala, takže tuto část nakonec trošku zkrátila a urychlila.

Ve Zdeňkovi ale už zase začala kypět zlost. Eliška čekala politování, pochopení, možná i ocenění jejího hrdinství, jenže to se spletla. Udělala totiž něco, co bylo zcela proti Zdeňkově chápání a zásadám.

"No ty jsi se snad zbláznila," začal křičet. Bylo to zpátky. Znovu si špatně vybral. Lucka ho podvedla, šla tajně na potrat a nakonec emigrovala. Eliška se zase zúčastní demonstrace a ještě pózuje před fotoaparátem každému, kdo o to stojí. Jeho přítelkyně teď seděla jako zařezaná a nic neříkala. Takovou reakci nečekala a neuměla ji rychle zpracovat. "Ty musíš být úplně pitomá! Vážně úplně pitomá!" pokračoval Zdeněk ve svém výlevu zlosti. "Ty jdeš na nějakou demonstraci s partou fašistů a ještě se u toho necháš fotit a pózuješ tam, jak blbá kráva!?! Víš, kdo Vás fotil? Víš!?!?" Zdeněk neustále přidával na hlase, až mu hlas vyskočil o poznání výše a on zapištěl. Zarazil se a několikrát se nadechl, aby si srovnal hlasivky. Eliška už zase brečela, ale toho teď nemohlo odradit. Začal znovu křičet, ale teď už se kontroloval, aby mu zase hlasivky nevypověděly službu. "To byli chlapi z STB, chápeš to vůbec? Teď budou hledat, kdo jsi a až na to přijdou, tak pak začne koloběh výslechů. Budou řešit, cos tam dělala, kdo tě k tomu navedl, s kým se bavíš, koho navštěvuješ! Děvčátko, ty můžeš všechny kolem sebe dostat do hrozného průseru! A nejvíc mě samozřejmě. Ale tobě to je jedno, že? To tys vůbec nedomyslela! A víš, co? Mě to je taky jedno, já ti pomáhat nebudu. Uvidíš, jak se z prvního výslechu posereš. Ty nejsi totiž jako já, víš? Já jsem drsný chlap, já jsem se toho estébáka nebál, když přišel k nám do práce. Já mu to dal vyžrat, že se se mnou chtěl pouštět do křížku, ale to ty nikdy nezvládneš a já ti pomáhat nebudu, to si piš!"

Zdeněk přestal křičet a ztěžka dýchal. Eliška plakala. Těžko říct, zda vlastně vnímala něco z toho, co říkal, "Sbal se a vypadni. Já tady žádnou kapitalistickou svini nechci," řekl Zdeněk tichým a nebezpečným hlasem. Vzpomněl si totiž na to, že mu kdysi jeden kolega tvrdil, že STB stejně odposlouchává všechny domy v republice a tak se chtěl pojistit, že kdyby to náhodou byla pravda, tak budou příslušní agenti vědět, že on něco tak podlého jako udělala Eliška, neschvaluje.

Svou partnerku tím vyvedl z míry dokonale. Zvedla k němu své uplakané oči. Vývoj situace ji naprosto zmátl. Měla být hrdinkou, jak říkal ten student, a místo toho je vyhozená z domu, ve kterém se ji dobře bydlelo a na který si poměrně rychle zvykla. "Ale... Ale já nemám kam jít... A teď... Teď v noci," zavzlykala.

"Dobře," řekl Zdeněk "dnes můžeš spát na gauči a pak si začneš hledat nové bydlení."

Následující dny prožívali oba úplně jinak. Eliška se snažila situaci změnit a vrátit jejich vztah do původního vztahu. V práci si vzala volno a snažila se maximálně pečovat o dům a pohodlí svého, snad zatím ještě pořád, přítele. Vařila mu to nejlepší, co uměla a vždy jen tiše přecházela jeho poznámky o stěhování. Maximálně mu při nich odpovídala, že se opravdu snaží něco najít, ale byty nejsou, a tak aby ji tu chvíli ještě nechal. Dokonce, když měla pocit, že se tolik Zdeněk nezlobí, tak se za ním jednou pokusila vlézt do sprchy a vyvolat mezi nimi nějaké vzrušení, které by skončilo společnou intimní chvílí. Z její strany to bylo velmi vstřícné gesto, vzhledem k její vrozené sexuální pasivitě, ale Zdeněk ji ze sprchy vyhodil.

Sám měl totiž úplně jiný problém. Snažil se nasbírat dostatek odvahy na to, aby šel za náměstkem a řekl mu, co Eliška provedla. Strašně se ale bál jeho reakce, protože teď už to nebyl problém jedné malé Lucie, ale problém přesahující společenské očekávání. Zdeněk se hrozně bál toho momentu, kdy bude muset přiznat, že jeho přítelkyně šlápla úplně vedle, ale ještě o něco více se bál o sebe a svou kariéru a proto se nakonec dopracoval k rozhodnutí, že by měl problémům raději předcházet. Konec konců, sám si pamatoval i na svůj výslech příslušníkem STB a i když si ho zpětně dosti idealizoval, tak věděl, že zase až tak dobře mu při něm nebylo a opakoval by si ho jen velmi nerad.

Sebral tedy veškerou svou odvahu a nakonec vyrazil za náměstkem, aby mu popsal události poslední doby. Když zaklepal na dveře jeho kanceláře, měl problém vůbec dýchat. "Dobrý den," v podstatě spíše zašeptal, když vstoupil dovnitř. Na náměstkovi bylo poznat, že není úplně v kondici. Byl unavený, ztrhaný a nezdravě bílý. Řekl Zdeňkovi, ať se posadí, ale nenabídl mu nic k pití, což Zdeňka docela zamrzelo. Potřeboval totiž něco, aby se mohl osvěžit a aby se mu lépe mluvilo. Když byl vyzván, aby mluvil, zkusil to celé vysvětlit trochu oklikou: "Víte, já jdu za Vámi s takovým osobním problémem." Náměstek zareagoval přesně jinak, než si Zdeněk přál: "Nezlobte se, ale já nemám teď na osobní problémy čas."

"Ale tohle je vážné," zazoufal si Zdeněk.

"Tak mluvte, ale stručně," vyzval ho náměstek.

Zdeněk se pokusil shrnout opravdu jen to nejdůležitější a nejnebezpečnější pro svou vlastní kariéru. Náměstek mlčel a poslouchal. Mlčel i po té co Zdeněk skončil popis událostí. Bylo vidět, že informace, které mu teď jeho podřízený sdělil, jej zaujaly a snaží se je sám v sobě zpracovat. Nakonec se zeptal: "Takže ona tam byla. Na Národní třídě?" Zdeněk přikývl. "A oni ji u toho dokonce mají vyfocenou?" Zdeněk znovu přikývl a cítil totální zoufalost, která jej prostupovala. Říkal si, že s tím za náměstkem vůbec neměl chodit, protože z tohoto kolotoče už není úniku. Měl pocit, že by měl začít brečet, místo toho jen z hrůzou zašeptal: "Musí ji mít vyfocenou snad stokrát,"

Náměstkovi se po tváři rozhostil úsměv. "Výborně. Zdeňku vy jste génius." Zdeněk si ale jako génius nepřipadal a vůbec nechápal náměstkovou reakci. "Co... Co-že?" vykoktal.

"Zdeňku, věci se mění. Kde něco konči, něco začíná a je dobré být součástí toho vznikajícího. Určitě to je mnohem lepší, než být součástí toho, co zaniká," náměstek ožil, stoupnul si, chodil po místnosti a zapáleně mluvil směrem ke Zdeňkovi a směrem k další tisícovce nepřítomných posluchačů. "Tohle je snad první dobrá zpráva za několik posledních dní. Zdeňku, to co Vám teď řeknu, si nechte zatím ještě pro sebe. Část Československých drah a určitě celá naše odborová složka vstoupí v poměrně krátké době do stávky, aby podpořila demonstranty. Já mám dvě možnosti, buď tu stávku vyhlásím a povedu ji, nebo mě to tak nějak semele, vždyť jsem straník, že? Samozřejmě, že ale chci být ten, co stávku vyhlásí a půjde v čele. Jenže kdo by mi věřil, že teď tu chci stavět nový svět, že jo? Ale když řeknu, že jsem tam byl sedmnáctého listopadu taky a že se stydím za to, že jsem tak dlouho mlčel, tak lidi tomu uvěří a půjdou za mnou. Jenže já tam nebyl a nikdo mi doposud nemohl dosvědčit opak. Přesvědčte prosím tu svoji, že mi dosvědčí, že jsem tam byl. Ona bude vidět na fotkách, takže o její účasti nebude pochyb a proč by o mé účasti lhala. Tomu budou lidi věřit. Jo... A jsem zpátky ve hře. Zdeňku, máte úžasnou partnerku, té se jí drže a hlavně jí vysvětlete, že potřebuji její svědectví."

Zdeněk seděl na židli a nebyl schopen slova. Svět, jak ho znal a jak mu věřil, se před ním samotným začínal sypat a on vůbec nedokázal pochopit proč a jestli by měl být součástí toho, co se právě děje.

Přes všechny Zdeňkovy pochyby rozhovor s náměstkem přinesl pro něj i jeden zřejmý pozitivní výstup. Najednou měl znovu důvod udržet svůj vztah s Eliškou. Náměstek Zdeňka ještě nikdy nezklamal, takže už kvůli němu chtěl, aby s ním Eliška zůstala, a tak se začal jejich vztah pozvolna vracet do původních kolejí.

Zdeněk hned jak dorazil ten den z práce, šel za Eliškou do kuchyně. Eliška tam právě dodělávala svíčkovou podle receptu své babičky. Zdeněk ji chytil za boky a otočil k sobě. Eliška z toho gesta byla překvapená a ještě překvapenější byla, když ji Zdeněk dlouze políbil. "Strašně jsi mi ublížila, víš to?" zašeptal pak. Eliška přikývla a v očích se ji znovu objevily slzy. "Riskuji kvůli tobě celou svou kariéru a všechno co jsem zatím vybudoval, víš to?" řekl znovu Zdeněk a ona znovu jen přikývla. "Jenže ty mi za to stojíš a já už to vím," řekl Zdeněk nahlas a znovu ji políbil. Byl rád, jak se mu to povedlo otočit a nechat ve své partnerce pocit viny. Konečně se mu podařilo udělat něco přesně tak, jak si to představoval.

Když se ten večer spolu milovali, tak se Eliška dokonce pokusila o to být vášnivá a během sexu se několikrát i pohnula, takže se dalo říct, že jejich usmíření bylo stvrzeno. Navíc oba prožili, dle svého vnímání, nejlepší sex od začátku společného vztahu.

Bylo už jen pár dní do Vánoc a do zvolení Václava Havla prezidentem Československa. Napříč celým státem probíhaly happeningy na podporu měnící se politické situace a samozřejmě stávky za stejným účelem. V Československých státních drahách ve Zdeňkově sekci se také stávkovalo a stávku vedl podle plánu náměstek. Ten měl den před zahájením stávky plamenný proslov přede všemi svými podřízenými, kde popsal pochod ze sedmnáctého listopadu, který neplánovaně skončil na Národní třídě. Popsal hrůzné události, které s ním, jakožto s prodemokraticky smýšlejícím člověkem, hluboko otřásly a změnily jeho pohled na mnohé věci. Vyzdvihl odvahu Zdeňkové přítelkyně Elišky, na kterou musí být její partner samozřejmě velmi pyšný. Popsal, jak pořádkové jednotky zasáhly a jak hrůzně dopadla Eliška, která stála proti těžkooděncům s holýma rukama v první řadě. Naštěstí náměstek, který tam byl, ji pomohl a dostal ji do vchodu jednoho z přilehlých domů, kde ji místní obyvatelé ošetřili. Eliška jeho verzi podpořila a také měla krátký proslov. Sice moc nevěděla, proč po ní Zdeněk něco takového chtěl, ale udělala to. Cítila, že jejich vztah je opravdu zase takový, jaký býval ze začátku, což ji vyhovovalo a věděla, že za to částečně vděčí náměstkovi, který o jejich vztahu se Zdeňkem mluvil. Kvůli tomu byla ochotna v podstatě podpořit cokoliv, co náměstek říká.

Jediný, kdo pořád neuměl celou situaci pochopit a zkousnout byl Zdeněk. Když Eliška u něj v práci líčila zážitky ze sedmnáctého listopadu, nesměle se usmíval a tleskal ve chvílích, kdy tleskali ostatní. Když pak Eliška přede všemi řekla, že je na svého přítele hrozně hrdá, protože sice nebyl sedmnáctého listopadu s ní, ale byl již v minulosti mučen a vyslýchán STB, měl pocit, že by se měl propadnout do země, protože si pamatoval, jak to bylo tenkrát doopravdy, a věděl, že u toho byl náměstek, který teď mohl chiméru celého Zdeňkovo hrdinství zbořit. Ten to ale neudělal a na odplatu podpořil i tuto verzi a kolegové pak Zdeňka poplácávali po ramenou a říkali, že se v něm spletli, že ho brali jako nudného patrona komunismu a přitom on to je takový rebel a snad i hrdina.

Další díly již teď na: http://cms.muzudal.webnode.cz/