Kus bludné hvězdy

Vodník a milenci

Řeku už vzala tma, už je zas pro vodníka. Zaleze do koruny vrby, napěchuje lulku a zadívá se k měsíčnému oparu na nebi. Z šosu mu bude kapat voda na čela milenců v polibku obrácených vzhůru. A jim to bude jedno, vždyť láska plaší každou noční můru.

Měsíc nad Jindřišskou věží

Nad Jindřišskou věž vystoupal měsíc. A pod ní někdo kouří tabák, co voní po ovoci; snad v malou slávu blížící se noci. A o něco dál do tmy ulic už svítí lačné oči výloh. On ale svítí docela jinak, krásně. Jak na krámě poslední piroh, kus nahé pleti anebo .. básně.

Kus bludné hvězdy

Do stepi někde v daleké zemi nikoho teď možná dopadl kus bludné hvězdy. Rozbitá na tisíce kousků bude posbírána podivným tvorem a zavěšena na konopnou šňůrku. V přítmí jeskyně či jurty si pak řečí, již nikdo z nás nezná, budou šeptat něco o vesmírných hlubinách. A on ji potom něžně sundá z krku kameny a ona mu bude svítit jak hvězda z masa a kostí, mléka a krve. Krásná jak když patřil na ni prve..

Buditel

Sedí ve svém kamenném křesle a mračí se. Na nábřeží buditel. A kolem něj obrozené víly, unášejí jeho trudnou mysl daleko za obzor všedního dne, až k dálavám principů, ideálů a takových věcí. A jemu to lichotí, tahle roztomilá společnost, ale raději by si dal rohlík s džemem a kakao a na chvíli zapomněl všechny strasti národa a jen tak bloumal od Podskalí k Smíchovu a krmil racky a své fantazie.

Ve skafandru Strašilka

Vstupuješ do hlubin vesmíru, v malé kosmické lodi. Máš u sebe knihu básní i malý kávovar. Vše je od kávy, ve stavu beztíže není snadné udržet ji v šálku. Hledíš okýnkem na hvězdy, kterých je všude kolem bezpočet. Padají prázdnem, k jehož rozměrům lidská řeč ani čísla dosud nedospěly. Čteš z knihy básní a u tvých nohou se vznáší kočička Strašilka v malém skafandru. Hledí na tebe a na hvězdy. Přede.

Lépe než opium…

Šli by až na kraj srdce, lidé v úmyslech bosí. Neviňátka soužená touhou, upřímní, jako když děti prosí. A ve tmě k sobě mluví řečí, co uspává lépe než opium. Přepadlí lednem, milenci vydaní snům.