Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePOMPEI - DOJMY Z CESTY
Autor
vesuvanka
Staletí zmizela v moři času, láska a vzpomínky však žijí dál...
POMPEI - Dojmy z cesty
Při našem putování po italských vulkánech jsme zavítaly s dcerou i do Pompejí. Vystupujeme na parkovišti a vcházíme branami do města, kde ožívá starověký Řím. S prvními kroky na mě dýchne zvláštní atmosféra, je tu úplně jiný svět než tam venku. Několik pinií něžně šumí ve vánku a vrhá na nás vlídný stín. Pinie, milované stromy, jež jsou symbolem tohoto kraje, ke mně promlouvají. Mám zvláštní pocit, jako bych se po dlouhých cestách vrátila domů. Vpravo je amfiteátr, němý svědek krvavých soubojů. Tisíce lidí sedí na kamenných lavicích, napjatě sledují, křičí, tleskají a pak zvedají ruce. Palec nahoru nebo dolů nemilosrdně anebo milosrdně rozhodne o životě nebo smrti. Při té představě mě podivně i v tom horku zamrazí. Raději nevzpomínat, krev umírajících už dávno splynula s touto zemí.
Naše cesta vede dál do města. Procházíme prvními uličkami, kolem nás se hemží davy turistů, dokonce i japonských, kteří na sebe mávají vlaječkou. Obdivujeme krásné domy. Muselo tu být velmi pohodlné a příjemné bydlení, velké prostory, nádvoří, kašny, sochy, květiny, úžasné malby na stěnách - zaujmou nás výjevy z antické mytologie a červené pozadí zobrazených dějů. Zvláštní tón červené barvy, který dostal název pompejská červeň. Tato červeň se získávala mísením jemně a hruběji umleté rumělky (nerost cinabarit, sirník rtuťnatý). Obě směsi se mísily v určitém poměru. Zastavujeme se a já uvažuji nad tou červení, která se stala osudovou barvou pro toto město... Co inspirovalo malíře k červenému pozadí? Východy nebo západy slunce? Anebo to bylo náhodné? Těžko říct. Město bylo velmi dobře vybavené i po stránce technické, mělo vodovod a dokonce i kanalizaci, byly zde i veřejné záchodky. Prohlížíme si obchůdky, hostince, zachovalé amfory na víno, jsou tu dokonce i nevěstince. Uličky tady žily zpěvem, halasením, lidé se veselili, víno teklo proudem a tam za městem se tyčil Vesuv, tiše trpící ve své ukrutném vnitřním žáru, o němž nikdo neměl nejmenší tušení...
Zajímala ta obrovská hora, která dokreslovala kolorit celého kraje vůbec někoho? Tato otázka mě napadla jen tak z ničeho nic. Každá probouzející se sopka varuje určitými úkazy - zemětřesením, a ta v Pompejích byla zaznamenána. K silnějšímu došlo v roce 62, kdy byly pobořeny některé domy i Jipiterův chrám. Lidé se domnívali, že Vesuv je už dávno vyhaslý, takže záchvěvy země si nedávali do souvislosti s ním, ale považovali je za projev hněvu bohů. Znovu se mi vkrádá otázka, zda někoho v Pompejích zajímala štědrá Bakchova hora, jak byl Vesuv nazýván.
Odpověď přišla rychle: Rozhlížím se kolem sebe, přede mnou procházejí lidé drobnějších postav v tógách. Mezi nimi se mihne poměrně mladá žena, nápadně se odlišující od ostatních svým jednoduchým účesem - volně spuštěnými rovnými vlasy s pěšinkou uprostřed. Spěchá a nevnímá dění kolem sebe. Její pohled se upíná k hoře, jejíž vrchol je odtud dobře vidět. To ona chodí za bránu města obdivovat svoji horu, která se jí zdá v poslední době smutná... Obrázek té doby, jenž se najednou zrodil v mé fantazii, mizí jako sen a my procházíme dál.
Hladím obnažené kameny a cihly domů, fascinuje mě hrubá dlažba z lávy. Celé město je tak zachované včetně nejrůznějších nástrojů tehdy používaných, šperků i peněz. Setkáváme se dokonce s očitými svědky té osudové události z 24. srpna 79 - se sádrovými odlitky lidí, které vypovídají o posledních chvílích jejich života. I když jsou v pohybu, jenž náhle ustrnul, jejich výrazy v obličeji jsou však uvolněné. Snažím se najít logické vysvětlení. Zřejmě první vlna sopečných plynů omráčila lidi a způsobila jejich omámení a následné uvolnění. Zdá se, že jejich smrt byla velmi rychlá.
To ráno vyšlo slunce jako každý jiný den, ale ptáci už je nevítali svým zpěvem. Tušili dávno jakési nebezpečí a odletěli. Obloha měla nezvykle špinavě žlutou barvu a sám Vesuv hrozivě strměl do té žluti a jeho vrchol se ztrácel v cárech tmavých mraků. Zlověstné ticho, které se rozhostilo po krajině, bylo přerušováno občasným temným duněním vycházejícím z nitra hory. Dunění sílilo a měnilo se v rachot. Z vrcholu vyšlehlo několik blesků a po chvíli začal se sykotem vystupovat vzhůru sloup téměř černého dýmu, který houstnul a nahoře se měnil v mračno, rozprostírající se do šířky a podobající se tak koruně pinie. Ta postupně narůstala, až zahalila slunce a byla úplná tma. Z mračna začaly pršet drobné i větší částice popelu i kamení, jehož vrstvy pak na celá staletí zahalily Pompeje. Někteří lidé stačili ještě z města utéci, ale jiní se chtěli na cestu připravit, vzít s sebou cenné věci, to všakl již nestihli... Vrchol hory byl zcela rozmetán. Z otevřeného ohnivého jícnu Vesuvu se linula červená záře nad Neapolským zálivem a odrážela se v moři. Trvalo to nejméně několik dní, než se Vesuv zcela uklidnil.
Nad krajinou, která byla k nepoznání, znovu vysvitlo slunce. Vesuv, který své rozžhavené bolestné nitro vydal do okolí, byl teď mnohem nižší. Plynul čas a rána v krajině se postupně hojila. V úrodném popelu se uchytila semínka rostlin, kterým se tu výborně dařilo. Vrátili se ptáci a znovu vítali východy slunce. Bohatá vegetace přilákala i člověka. Štědrý Vesuv znovu obdarovával krajinu životem.
Pompeje byly objeveny v 18. století. Jejich odkrývání bylo započato v roce 1748. Město se objevilo tak, jak se tu život osudného dne zastavil. Nedokončená práce, nedokončené pohyby, smrt a zmizení v popelu i v čase. Město zřejmě muselo zemřít, aby jednou vstalo z mrtvých a vydalo nám veliké svědectví o životě dávných dob. V současné době žijí Pompeje bohatým turistickým ruchem. Odkryta byla pravděpodobně jen třetina města, ostatní už odkrýváno nebude, protože stavby podléhají erozi vlivem počasí a vegetace, která se na nich uchytává, a chybí finance na jejich údržbu.
Po prohlídce města ještě chvíli posedíme pod pinií a já si udělám několik skic. Vesuv se halí do mraku a pomalu se zatahuje celá obloha. Začíná drobounce a hustě pršet. Je to přívětivý déšť, který svlaží krajinu spalovanou jižním sluncem. Čas neúprosně běží a nás čeká rozloučení s tímto magickým koutem jižní Itálie. Ještě poslední pohledy na Pompeje a Vesuv. Trochu smutku, který mě v té chvíli přepadl, nakonec vystřídá radost z krásných a silných zážitků a hlubokých dojmů z celé cesty, která se pro mě stala obrovským zdrojem inspirace k malování a psaní.
- - - -
Tuto reportáž jsem napsala v roce 1998. O několik let později bylo zjištěno, že lidé, kteří zůstali ve městě, se neudusili pod vrstvou popela, jak se dříve psalo, ale rychlým tepelným šokem - přes Pompeje se přehnaly žhavé laviny (pyroklastické proudy), jichž bylo šest.
46 názorů
Laďo, potěšil jsi mě svým zastavením a milou odezvou k reportáži i obrázkům. Mám radost, že se Ti líbí. Děkuji a zdravím :-)))
Kouzelně popsané a opravdu prožité. A k tomu krásné malby.
Moc se mi to líbí.
Protože nejsem nějak zkušený, píšu jako laik, jak to cítím.
Laďa.
Adriana Bártová
05. 03. 2019Díky za připomenutí a avízo!
Musaši, není zač. Máš pravdu, že v něčem byl život ve starověku lepší než ten dnešní, ale hlavně záleželo na tom, kým se člověk narodil.
Takže v Herkulaneu ... Děkuji za upřesnění . V něčem byl starověký život určitě lepší než ten dnešní ale mnohem víc záleželo na tom , kým se člověk narodil .
Musaši, děkuji. Ty nalezené kostry v jeskyni byly v Herkulaneu, které bylo zasaženo erupcí Vesuvu o den později než Pompeje. O výzkumech v Herculaneu jsem viděla před několika lety film v televizi. Tenkrát byli lidé celkově zdravější. A středověk, co se týká způsobu života a zejména hygieny, to byla hrůza, krok do tmy...
Když už se tedy bavíme o těch mrtvých . - Některým lidem se podařilo při výbuchu doběhnout do jakési jeskyně .Tam pak byly zasypáni , ale dobře se dochovaly jejich kosti . Z těch se dal celkem dobře určit jejich zdravotní stav . Ten byl překvapivě dobrý a tito lidé měli také zdravé zuby , což odborníky překvapilo . Jaký rozdíl v porovnání se středověkem !
Dagmaram, těší mě, že se Ti dílo líbí. Děkuji za zastavení a milou odezvu :-)))
Lenko, mám radost, že se Ti dílo líbí, děkuji za přečtení a milá slova :-)))
Marku, díky. Řím je nádherný, Capri, Anacapri, Ischia a další místa tohoto koutu Itálie mají své kouzlo, ale Pompeje zvlášť - vyzařuje z nich klid, a přitom před osudným 24. srpnem 79 to bylo hodně rušné město. Přiznám se, že kdybych o jeho zkáze nic nevěděla, měla bych pocit, že se tu nic nestalo a že město jen spí... Bylo zvláštní a překvapivé, že i ty dva sádrové odlitky lidí, které jsme s dcerou viděly, nevyvolávaly hrůzu, ti lidé totiž měli v posledním okamžiku života v obličeji klidný výraz...
Musaši, díky za zastavení a milou odezvu. Sádrové odlitky lidí jsou v Pompejích k vidění, nevím, kolik jich je vystaveno teď, my jsme s dcerou viděly jen dva. Ono se to tam mění, exponáty jsou různě přestavovány, o čemž svědčí i fotky mých známých, kteří Pompeje navštívily později. Jak píši výše Markovi, město působilo klidným dojmem a ani ty dva sádrové odlitky dospělých mužů nevyvolávaly hrůzu, protože měly uvolněný výraz v obličeji. Skoro jako by to byly jen sochy... Pro mě byly překvapivé jejich malé postavy (odhadem kolem 150 cm). Detaily ze života Pompejanů, které tu byly k vidění, nás spíše zaváděly k představám, jak lidé žili před výbuchem Vesuvu a k obdivu vyspělé civilizace i techniky.
V jednom starém časopise jsem viděl odlitky těl obyvatel Pompejí . Když těla kdysi zapadala sopečným prachem a potom se rozpadla , zůstala po nich "forma" , do které se dala nalít sádra . - Vystavují něco takového přímo v Pompejích ?
Díky za zápisky i obrázky z Cesty. ...Být tam , asi bych myslel víc na chvíle té katastrofy než na běžný život kdysi . Tip .
Řím taky stojí za to - a i Capri a Anacapri... A samozřejmě další místa. Ovšem ty Pompeje mají v sobě něco jedinečného - takový zvláštní klid...
Marku, potěšil mě i Tvůj zájem o květiny. Fotoalbum je krásné, ráda se k němu budu vracet, máš tam velmi zajímavvé a originální fotky - detailní záběry, a to nejen z Vesuvu a Pompejí, zaujal mě i Řím (tam jsem nebyla). Díky :-)))
Vigane, děkuji za zastavení a milá slova :-)))
Jsem moc rád, že sis mezi těmi fotkami našla své :-))) Co se týče těch květin, hádám podobně jako Ty, jistý si nejsem, musel bych konzultovat s herbářem...
Evi, těší mě, že se Ti dílo i obrázky líbily, děkuji za zastavení a milá slova. Vize mladé ženy - to jsem si představila sama sebe, kdybych tam v té době žila. (Mě fascinoval Vesuv už v dětství, když jsem ho viděla na staré pohlednici Neapolského zálivu).
Romane, díky. I pro mě je to "včera" , když jsem tam byla (v roce 1998) a vzpomínky jsou stále živé.
Napísala si to pútavo, poučne a citlivo. A doplnila si nádherné obrázky.
Upútala ma vízia mladej ženy fascinovanej vulkánom.
Diano a Liduško,
těší mě, že se vám dílo líbí, děkuji za zastavení a milá slova.
Jani, nádherné obrázky! Moc zajímavě popsáno a hlavně mi to připomnělo ten dojem, který jsem si z Pompejí odvezla před lety. Krásná vzpomínka zase ožila! Díky!*
Růženko, děkuji za zastavení a milou odezvu. Měla jsem skutečně pocit, jako když se vracím domů, vše mně bylo tak blízké...
Jano, to je úžasné.Tvůj úplně odlišný pohled n aPompeje.Já jsem tam procházela strašně smutná a myslela jsem jen na to hrůzostrašné utrpení.Tvé obrázky- to je něco.Moc tě obdivuji.R
ysslandio, Jaroslave, Jirko, Peter, Marku, Yane, Luboši, Marcelko, Honzo a Zuzulínko,
děkuji za zastavení a milá slova :-))). Těší mě, že se vám dílo líbilo. Pro mě byla návštěva Pompejí mimořádně silným zážitkem. Ten zvláštní pocit, jako bych se vrátila domů, jsem nikde jinde nezažila, takže zapracovala i fantazie.
Jirko, díky za výběr.
Marku, díky za odkaz na rajče, ráda jsem si fotky prohlédla.
... a to je zase moc krásné povídání Janičko, člověk jakoby tam byl s Tebou
... a to je zase moc krásné povídání Janičko, člověk jakoby tam byl s Tebou
Jano, moc pěkně zpracované. Do Pompejí jsme se bohužel nedostali, natolik mne uchvátil Řím, že jsme tam zůstali déle.
Tvé obrazy mají atmosféru, nejsem žádný znalec, ale podle mne mají blízko k impresionismu. Je to krásná galerie. Máš ode mne tip.
Marcela.K.
12. 02. 2019Takový text by si zasloužil více než jen jeden výběr...Opravdu poutavě napsané a navíc ilustrace. Poklona, Jani.
Pompeje na mne také silně zapůsobily - právě tím zastaveným časem, jenž tu tak sugestivně popisuješ...
Přidám se odkaz: https://muamarek.rajce.idnes.cz/Po_Italii_letem_svetem%2C_cerven_2018/.
Krásný den :-))))
Karpatský knihomoľ
12. 02. 2019Janka, píšeš to kultivovane a že s láskou, o tom svedčí aj umiestnenie tvojho alter ega do tej doby.
Jano, moc obdivuju tvou celoživotní, řekl bych až zamilovanost do živých sopek, zvlášť pak do Vesuvu. Tady je to dobře vidět jak na detailně propracovaných obrázcích, tak i na slovním doprovodu. Jsi vynikající pozorovatelka.
Veľmi pekne podaná reportáž s dynamickým opisným postupom, s umeleckými prvkami.V kompozícii prevládali ako informačné prvky, ako aj výkladové a opisné. Pekné sprostredkovanie dojmov,pocitov, atmosféry,ale aj pohľadu autorky,ale aj záverečná "rekapitulácia " Páčila sa mi taká elegantná vyzretosť textu-rukopisu autorky,vkusné začlenenie odborných informácii cez autorkine videnie a osobné postrehy, dojmy. Dobre odvedená práca.
Irenko, děkuji za přečtení a milou odezvu :-))). Návštěva Pompejí byla pro mě mimořádně silným zážitkem, a tato myšlenka, že město muselo zemřít, aby jednou vstalo z mrtvých a vydalo nám velké svědectví o životě dávných dob, mě napadla, když jsme Pompeje opouštěly.
Jani, poutavé, melancholicky laděné - tahle věta to korunuje:
Město zřejmě muselo zemřít, aby jednou vstalo z mrtvých a vydalo nám veliké svědectví o životě dávných dob.