Fialovo fialovo

„.. i tucha sfatecho, amen. Ste otpočiva naš syn, fnuk, pratr a šfagr, pan Filip Fiala, po cely sfuj šifot...“
„Jauvajs!“
„Promiňte, neviděl jsem vás.“
„Co? Proč je všechno takový fialový?“ 
„Bude bouřka.“
„Já přece nejsem mrtvej.“
„Omlouvám se.“
„Za to, že nejsem mrtvej?“
„Že jsem do vás strčil.“
„Kam zmizel ten flanďák?“
„Nikoho jsem neviděl.“
„A mě patrně taky ne, co?“
„Ne.“
„Ste snad slepej?“
„Ano.“
„Cože?“
„Ano. Už pětadvacet let.“
„A co děláte tady na hřbitově?“
„Nejsme na hřbitově.“
„A kde teda podle vás?“
„Vy taky nevidíte?“
„Vidim. Ale blbě, je skoro tma a tady to vubec neznám. Neležim v rakvi?“
„Patrně ne. Bylo to měkké.“
„Co?“
„No, to, jak jsem do vás strčil holí. Jsme v parku. Hřbitov voní jinak.“
„Takže sem přeci jenom živej?“
„Asi jste včera dost přebral. Měl byste vstát a jít domů. Vyspat se. Sbohem.“
„Nestarejte se. Sbohem.“

„S Bohem, s Bohem a kde je ten Bůh? Toho frátra sem poznal, byl to ten, co se sem loni přestěhoval z Německa. Ten jeho talár, zlatě vyšívaný kříže, brrr.“ 

„Proč tu ležíš, na zemi ležíš? Bude ti zima, zima ti bude.“ 
„Ta už mi je.“ 
„Máš modřinu, modřinu máš.“ 
„Co je ti do toho?“ 
„Co je ti do toho?“
„Seš na hlavu?“ 
„Na hlavu seš. Zima ti bude. Modřinu.“
„Nejdřiv slepej, teď zas blbej.“ 
„Modřina, moři na, moře, znáš moře?“
„Moře? Jo to tam taky bylo, děsně hluboký, fialově temný, temnější než tamhlety mraky, jinej svět. Asi sem k tý smrti měl vopravdu blízko.“
„Viděls moře, moře viděls, viděls?“
„Jo. A doufám, že ho hned tak neuvidím. A ten farář. Neměl bych tolik pít.“
„Piješ moře, moře piješ.“
„Ty se máš nejlíp troubo. Co ty víš vo životě. Žádný starosti.“
„Zima ti bude, bude ti. Vstávej. Letí motýl. Motýl letí.“
„Krásnej fialovej! Začíná pršet. Víš, že máš pravdu? Du domu. Dík. Vám oběma.“

„Sbohem.“