Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJe jen jedna cesta
Autor
kalip
Dlouhé štíhlé prsty křečovitě svírají plytký bočák. Sedmnáctá délka. (I když bez špagátu se to tak nebere.) K vrcholu tak dvě desítky metrů, to snad ani za řeč nestojí. A Tomáš tu civí před sebe a pohnout se nemůže. Má na to, aby udělal ten další krok? Pravá noha si našla mikrolištu, levá ukračuje do stěny. Jakmile ale chce ruka sáhnout po tutovce nad hlavou, přesune se těžiště těla a špička lezečky ujíždí po stěně. Zase zpět. Tomáš chyt pro pravačku vidí, no možná ho už i cítí, když to vezme dynamicky, bude jeho. Snad. S, n, a, d. Čtyři písmena, co se mu usadila v hlavě a celou ji zaplnila.
Jana sedí na vyhřáté římse, nohy má přitažené pod bradu. Její oči odráží vzdálený obzor, který se utápí v lesklé modři nad lehoučkým dívčím úsměvem. Měděná kůže zdůrazňuje vypracované, ale uvolněné svaly.
Dole na zemi by ho nikdy nenapadlo, že ho může něco zastavit. A přece tu teď strnule trčí neschopný dalšího pohybu. V hlavě to bliká červeně a Tomáš tomu nerozumí.
Na římsu přiletěl motýl a usadil se dívce na koleni. Šimrá. Jana opatrně pohne rukou a nechá si hmyzího krasavce napochodovat na ukazovák. Má stejnou barvu jako její lezečky.
Snaží se uklidnit tělo i mysl. Tuhle cestu přeci důvěrně zná, tak jak to, že ta zatracená noha tak klouže.
Je to jen jeden krok. Jen jeden krok. Potom pár temp a je na vrcholu. Prohlíží si ztuhlé prsty, které čím dál víc bělají, jak se snaží zarýt je do kamene. Skoč po něm, poroučí Tomáš sám sobě. Skoč, křičí se zavřenými ústy. Všechno marné. Z místa se nepohne. Prsty už málem necítí.
Motýl se prochází po Janině ruce jako po promenádě. Tam a sem, sem a tam. Na konci se při otočce vždycky na chvíli zastaví, zavře a rozevře křídla. Dívka sleduje jeho taneček a klidně zhluboka dýchá.
Její mysl je čistá. Jako při lezení vždycky. Právě to ji vždy přitahovalo, vracelo zpět do hor, do skal.
Až se rozhodla. Zůstane tu napořád. Horám odevzdá vše, co má. Celý svůj život. Co ty na to, motýle?
Už nemůže. Svaly přepětím málem praskají, před očima se rozprostírá šedá mlha.
Motýl se poškrábal tykadlem na hlavě, zatočil se třikrát dokola a uklonil se. I Jana se poklonila a zhoupla ukazovák, aby okřídlenému příteli dodala rychlost a směr. Nemusí být u toho.
Tomáš sklání hlavu, vzdal se před cílem. Další z proher jeho zbytečného života. Na lezečku mu usedá motýl. “Zmiz, hmyze, ještě ty se mi budeš smát?” vybuchne nahromaděnou bolestí, vztekem, beznadějí a kdo ví čím vším ještě... Pohlédne dolů do hloubky pod sebou, odrazí se a skočí.
Jana se zvedla, aby se podívala za motýlem, když jí ozvěna přinesla hrůzný výkřik. Ryk neskrývaného zoufalství se jí zakousl do srdce. Musela si strčit prsty do uší. Doposud klidný dech se zrychlil. Bála se udělat krok. Tak tohle je tedy smrt? Čekala ji tišší. Důstojnější. Není nač čekat. Uvolnila prsty z uší, a odhodlaná ke skoku, blížila se k okraji skály.
Jejich oči se setkaly. Neskrývaly údiv ani úlevu. Propily se do sebe a pochopily. Pochopily, že je jen jedna cesta, kterou stojí zato jít. Spolu.
“Myslela jsem, že jsi...” zašeptala Jana.
“Skočil?“ usmál se Tomáš, “skočil, ale po tom madle nad hlavou. Kdybych věděl,...”
“Pst. Nic neříkej,” požádala ho, “teď už bude dobře.”
Oba věděli, že odtud žádná sestupovka nevede. Je jen jedna cesta.
14 názorů
Když to čtu teď, podruhé, tak mi dochází, že se nejedná o tragický konec (jehož domnělá nevyhnutelnost mě prve rozladila).
Lakrov:
Díky za návštěvu i přečtení. Jestli tu něco podobného bylo asi neposoudím, jsem tu nováček a ještě jsem toho tolik nepřečetla. Můžu vědět, čím Tě konec rozladil?
Zpočátku mě to zaujalo námětem, pak mám dlouho dojem, že už tu něco podobného nedávno bylo. Úplný konec mě rozladil.
K tomu nelze mít připomínky. To prolínání dvou dějů je skvělé. Nebudu slovíčkařit, nemám to ve zvyku. Ale ty si to doma určitě projedeš znovu. Podle mne však žádná úprava není nutná. Kdo jiný by mohl psát z takového prostředí? Někomu bude ten závěr připomínat Javořickou, ale myslím si, že je v kontextu s prostředím a dějem, který vrcholí. To intermezzo s motýlkem krásně zjemňuje děj.
Ode mne za tip. Moc pěkné.
Vážně nevím, proč má starý Android omezené funkce. "tovezme" a "yss" na konci komentáře, jsem viděla hned. Bohužel nemám šanci to nijak opravit. Pokud nechci všechno napsané zrušit a začínat to celé znova. Takže se dopředu omlouvám všem za případné překlepy. Můj tablet mi bohužel neumožňuje vrátit se do rozepsaného textu. :-(
vesuvanko,
děkuju za přízeň. Zklamu Tě, všechno je vymyšlené. I ten motýl. Na stránkách amatérské literární tvorby nemusí být všichni odborníci na rozbory. Spíš jsem myslela, že mě jako autora zajímá také proč se něco líbí/nelíbí, abych s tím mohla pracovat do budoucna.
K3,
dobrý konec? - jak se tovezme.
Goro,
díky za upozornění na chyby v gramatice i stylistice, až budu někde u PC, tak si to opravím. Myslela jsem si, že námět sdíleného konce není až tak prvoplánový. Ale máš pravdu, že po WSh, už s romantikou těžko prorazím. Dá se dneska ještě napsat něco nového?
ysslandia,
tak to mělo být. Dva oddělené světy, které se v závěru na pár okamžiků protnou. Díky za pozorné čtení.
Musaši,
dík za pochvalu. Tady u Akdeniz už je taky jaro, většinou babočky, občas nějaký druh, který neznám. yss
Tip . Próza ti jde zatím líp než vázané verše . Ale uvidíme časem .
Prvního letošního motýla jsem viděl včera . Byl to , jako obvykle v předjaří , žlut´ásek řešetlákový .
Mne sa páči skôr tá "bipolarita " línie v texte, vďaka ktorej sa v texte nie iba prelína jedna vrstva deju, skrz druhú, ale vdaka ktorej vieme text vnímať aj ako dva "deje ", ktoré majú svoj "subjekt" a stretávajú sa v závere. čiže pre mňa skôr zaujímavá tá dvojštruktúrová vrstva.
Začátek zajímavý, čekala jsem, co se vyvrbí... motýl hezký, prostředí hor věrohodné, až zde cítím "zklamání", jako by se najednou příběh proměnil v červenou knihovnu
ozvěna přinesla hrůzný výkřik. Ryk neskrývaného zoufalství se jí zakousl do srdce.... a závěr to samé:
Propily se do sebe a pochopily. Pochopily, že je jen jedna cesta, kterou stojí zato jít. Spolu.
Stačilo by jen vytrvat - neměnit styl, nepropadnout prvoplánovému nápadu , který /dle mého/ příběh shodil...
....................
když to vezme dynamicky bude jeho - před slovem - bude, čárka
Další z proher jeho zbytečného života. Na jeho lezečku usedá motýl - dvakrát za sebou jeho - druhé tam nemusí být...
Vždyť je tu teprve druhý den, vesuvanko. I já mám hory rád. Slezl jsem kde co, ale na lano bych se neodvážil. Bylo to krátké drama. Čekal jsem špatný konec, takže asi dobré. mně se líbilo.
Ještě se vracím k motýlovi ve Tvé povídce - byl inspirací skutečný zážitek? Omlouvám se za svoji zvědavost. Motýli jsou totiž také mojí srdeční záležitostí. Předem děkuji za odpověď.
Promiň, že nepíši kritiky, jaké by sis přála, pod básní "Po kapkách" jsi psala, že nemáš ráda kritiky typu líbí-nelíbí. Bohužel, neumím díla rozebírat, nejsem odborník. Překvapilo mě, že tuto pěknou povídku se zajímavým závěrem četlo poměrně málo lidí a kromě mě ji nikdo nekomentoval.
Hezky se mně četlo :-))), TIP
Obzvláště mě zaujal motýl, který si sedl Janě na koleno :-))). Shodou okolností si mně jednou na koleno také sedl krásný motýl. Bylo to na Etně na hranici lesa přibližně 1700 m nad mořem - Etna nord. Motýl byl velký, tmavě hnědý s bílým pásem na křídlech, takového jsem u nás nikdy neviděla. Doma jsem pak zjistila, že se jednalo o okáče voňavkového (Brintesia circe), který žije v oblastech kolem Středozemního moře.