Stopem na konec světa

"Délku opravdové cesty nelze měřit na kilometry. Zásadní je, jaký jí sami dáme rozměr a jestli dovolíme, aby nás dovedla, kam má. Deset příběhů o tom, že jít neznamená dát do pohybu nohy, ale duši," je napsáno na zadní straně obalu rozsahem útlé, ale obsahem nepřehlédnutelné knihy.

Poetika Petra Bobka, známého na Písmáku pod nickem Coutinho, nahlíží na zdánlivě beznadějné, krušné chvíle v životě jeho hrdinů s jemným humorem, který je autorovi v povídkové knížce Stopem na konec světa vlastní.

Osmdesátiletý klient Pepa ( ve stejnojmenné povídce) se jednoho podvečera svěřil Tomášovi, mladému zaměstnanci LDNky, že přibližně v padesáti měl všeho po krk a stopem se vydal ze své vesnice na cestu kolem světa.

 „Bylo krásně, když jsem jel z Prahy na Chrudim… jako teď slunce zapadá, pamatuju si, že tenkrát naopak vycházelo. Je zvláštní, co si člověk pamatuje a nepamatuje – ale kdo by zapomněl na tu šedou oblohu, co vypadala jako nějaký plátno a teď se jím jako zub dásní začne prořezávat slunce… sakra, bylo to tak krásný.“

Shodou neblahých okolností nedoposlechnutý příběh má na Tomáše silný vliv. On i čtenář se ocitají „na cestě“. Na takové, jejíž pohnutkou je například Opravdová láska nebo Cesta na vlastní pohřeb a zase zpátky.

Zápletku téměř detektivní rozplétá poručík Heřmánek v příběhu Nikam. Nabízí pohled na soužití dědy a vnuka, kterému „cesta nikam“ připadá jako momentálně nejlepší řešení.

 V Dámě na c1 autor zvažuje, alespoň ve fantazii, své priority, jistoty.  Spolu s Pankrácem přemýšlíme, zda stojí za to posunout – přes drtivý pohled zaměstnavatele -  dámu na c1 a vyslovit: šach, mat?

Podobné dilema je obsahem hned několika povídek, kdy hlavní postava bilancuje, vzpomíná, dává „osudu“ úlitbu, lituje a odpouští…

( O spisovateli, který měl slona, Odpustit).

Každý z deseti textů skrývá „moment překvapení“, který láme dosud poklidný děj.

I když se ze zdravého stane den ze dne nemocný („… v hlavě na to nebylo místo. Tam byla jen vzpomínka na osm třicet ráno, kdy se stal potvrzeným majitelem leukémie“) a ze ženatého vdovec, pokaždé se text obejde bez patosu, a vkusně i vtipně nabídne naději. Nic ale není zadarmo, ani ta naděje. K jejímu dosažení je třeba opět ujít kus cesty…

Bonusem povídkové knížky je výtečně, řekla bych až empaticky podaný popis přírody, krajiny, města, vesnic.

„Nevšimli si, jak se vesnice jmenuje, ale připomínala třicátá léta v Sovětském svazu. Pár chalup chránily rozpadlé ploty, silnicí klopýtali dědové v otrhaných kabátech. Návsi vévodil domek s nápisem Smíšené zboží.“

„Vyjeli. Nad Prahou ležela krémová obloha, připomínající ušmudlané zrcadlo. Nepatrně odráželo město. Tisíc věží kostelů a vysoké komíny továren. Vlak se mezi nimi proplétal s hadí mrštností. Vršovice, Braník, Modřany.

Na Prahu navazovaly drobky vesnic rozsypané v působivé přírodě. Mohutné skály a zbytky uranových dolů jí přidávaly na důrazu, husté lesy vysázené podél kolejí zase zjemňovaly. Koleje drnčely a hrály jednotvárným unisonem tlumených ran. Břízy podél tratě se nakláněly ve větru, jako kdyby ve vlaku seděl král.“

Musím zmínit kouzelné obrázky nadějné ilustrátorky Sofie Helfert. Provázejí více či méně nápadně každou stranu z 94 včetně obalu knihy. Kresby citlivě doplňují náladu povídek.

Nezdolná touha psát je dalším názvem, ale zároveň vyznáním všech autorů – i když se momentálně dílu nedaří, touha tvořit, psát zůstává.

„Jestli mne tato kniha něco naučila, tak to, že být spisovatelem je nádherná věc. Protože můžete cokoliv,“ píše Petr Bobek v částečně autobiografickém Doslovu formou povídky.

Uvěřila jsem mu.