Jóža hned všechno chce (vypravovánka s pěkným obrázkem)

Ahoj muži, ženy, holky, kluci a i vnuci. Představte si, co se nestalo. Můj soused Kája Strnádek sekal polínka a najednou zaúpěl, chytil se za srdce a tak rychle si lehl na zem, až to vypadalo, že sebou o ni bacil. Nebojte se, dopadlo to moc dobře. Včas pro něj přijela sanitka, odvezla ho do nemocnice, a z té nemocnice se Kája vrátil úplně zdravý a navíc s něčím moc skvělým. Nejdřív nikomu nechtěl prozradit, s čím přesně se to vrátil, tvářil se velice tajemně, a každému říkal: Já mám něco, co ty nemáš a je to moc úžasná věc.

Všichni jsme na něj tlačili, aby nám prozradil víc, protože jsme byli zvědaví. A Kája nakonec povolil. Když jeho žena manželka odešla na nákup, pozval nás všechny k sobě domů a řekl: Abyste věděli, tak já jsem v nemocnici dostal nového budíka.

Hned jsme se všichni běželi podívat do Kájovy ložnice, ale na nočním stolku byl Kájův starý budík, který všichni moc dobře známe. Kája zavrtěl hlavou: Kdepak, tam ten můj nový budík nenajdete. On je totiž tady. A ukázal si na svou mužně chlupatou hruď.

Moc jsme se divili s otevřenými ústy, Láďovi z toho divení dokonce vypadala na zem zubní protéza, a Kulhavec se ji neúspěšně pokusil ukrást. Kája nám vše vysvětlil. Řekl: Oni do mě v nemocnici zamontovali speciálního budíka, podle kterého mi šlape srdce, takže jsem zdravý a už sebou nikdy jen tak nebacím. To je skvělé, že?

Láďa se přihlásil o slovo a položil jeden ze svých proslule výborných dotazů. Řekl: A jak se ten budík natahuje? To asi musíš vždycky strčit ruku až po loket do pusy a kroutit a kroutit až do úplného natažení, viď? To já bych se bál, že se mi ve mně při tom kroutění sesmeknou mé letecké hodinky, budu mít v sobě najednou dva časoměřiče, srdce se toho lekne a pukne.

Kája zavrtěl hlavou: Láďo, kdepak. Ten budík je na monočlánek, natahovat se nemusí.

Láďa řekl: Aha. Takže ty musíš vždycky jednou za čas spolknout baterku, viď?

Kája stačil říct jen: Láďo, kdepak, a pak jsme se všichni hrozně lekli, protože se z ložnice, kde jsme před chvílí byli, ozvalo hrozné zařičení. Rychle jsme se běželi podívat, co se stalo.

Závozník Jóža, co je moc blbý, ležel na zemi a držel za břicho. Jeho o něco chytřejší bratr, řidič Véna, nad ním stál a držel se za hlavu. Pak nám pomocí posunků vysvětlil, že Jóžu to Kájovo povídání natolik zaujalo, že taky zatoužil po budíku v těle. Myslel si, že když má teď Kája budík nový, takže ten starý v ložnici už nebude potřebovat. Proto ho popadl a spolkl.

Všichni jsme se moc vyděsili, pouze Kulhavec se chechtal, protože je zlý. Zvedli jsme Jóžu ze země, položili ho v kuchyni na stůl a Láďa řekl: Budeme ho muset operovat. Nato vytáhl z holínky svůj památeční bajonet a začal ho brousit.

Já jsem řekl: Láďo, tohle ne! To by mohlo dopadnout špatně. Musíme mu ten budík nejdřív zkusit opatrně vytáhnout pusou, a teprve když to nepůjde, tak se bude operovat.

Láďa souhlasil. Vykasal si rukáv a strčil Jóžovi skrz pusu ruku až do žaludku. Chvilku pacientovi soustředěně šátral v břiše, pobrukoval si u toho Černé oči jděte spát, pak se usmál a vytáhl budík ven. Jóža okamžitě ožil, vymrštil se na nohy a vyděšeně utekl pryč zavřeným oknem, ale nebojte se, on je odolný.

Řekl jsem: Před Jóžou o budících v břiše už nikdy nesmíme mluvit, podívejte, jak to dopadá.

Jenže to už byla zpátky Kájova žena manželka Maruška, která se vrátila z nákupu. Začala nadávat, protože jsme jí doma hrozně moc našlapali. Pak si všimla rozbitého okna a vytáhla na nás lopatku na smetí. Železnou. Všechny nás vyhodila ven a tak jsme šli s Láďou ke mně.

A jak jsme šli, tak si Láďa najednou najednou ohmatal zápěstí a následně strašně hlasitě zařval: Kde jsou moje letecké hodinky?

Víte, ty hodinky Láďa dostal od anglické královny v roce číslo 1944. Byla to odměna za sestřelení dvaceti německých messerschmitů obyčejnou flobertkou. Teď jsou ty hodinky ale v Jóžově břiše a my musíme čekat, až vyjdou ven. Pokud tedy vyjdou. Jestli nevyjdou, bude se operovat, ale já doufám, že vyjdou.

A co vy? Taky doufáte? Ahoj!