VIII. Profesor

Další díly na: http://cms.muzudal.webnode.cz/

VIII· Profesor

Zprávy o dění v Československu samozřejmě pronikly i do Rakouska, ale Lucka jim nevěnovala mnoho pozornosti. Částečně proto, že nevěřila tomu, že se opravdu něco změní a režim padne a částečně proto, že ji to v dané chvíli moc nezajímalo. Lucka byla šťastná a politickou situaci kolem sebe moc nevnímala, jen se maximálně snažila prožívat to, co jí život ve Vídni přinášel.

Jediné, co ji v daný čas trápilo, byl její osobní život, který se vůbec nikam neposouval. Chyběl jí partner. Chtěla prožít nějaký vztah, ale nebyla k tomu příležitost. V kavárně se snažila s hosty příliš nekoketovat, už proto, že majitel to neměl rád, a také proto, že měla pocit, že kdyby si dala rande s hostem, tak by to mohl vnímat, jako že si ji vlastně koupil. Nikdo z rakouských hostů by k tomu patrně takhle nepřistupoval, ale ona pořád měla kdesi v hlavě to, jak to vypadalo u nich v hospodě na vesnici.

Byla to škoda, protože nabídky a náznaky od hostů přicházely poměrně často. Lucka se snažila dělat, že nabídky nevnímá. U mnoha hostů tato odmítnutí měla zcela opačný efekt, než by si přála. Vedla je k tomu, že mnozí se pokoušeli zjistit, kdo ta krásná servírka je a odkud je. A některým, těm nejúspěšnějším, se povedlo dostat i ke jménu a adrese Bianci, což následně vyvolávalo mnoho úsměvných, ale i nebezpečných situací. Několik mužů totiž opravdu vyjelo z Vídně za Biacnou a zvonili u Friedricha doma s prosbou, zda by mohli vyrazit na rande z jeho dcerou. Když však byly konfrontováni se skutečnou Biancou, snažili se co nejdříve a nejrychleji vycouvat a z rande se vymluvit. Muži, kteří si na první pohled zamilovali Lucii, si prostě nikdy na první pohled nemohli zamilovat Biancu, a to i přesto, že Bianca byla velmi milé a příjemné děvče. Naštěstí pro ně ale Bianca byla už roky zadaná a na zálety neměla pomyšlení, takže když muži stojící před dveřmi jejich domu začali zmateně koktat, tak je s úsměvem odmítla s vysvětlením, že ona už přítele má, takže i když ji těší zájem toho, či onoho, sympatického pána, tak jej bude muset zklamat. Většina těchto nezvaných nápadníků pak tento výlet vzala jako hloupý vtip a dále po číšnici z kavárny nepátrali. Bylo to dobře, protože kdyby se někdo dopátral pravdy o Lucii, mohlo to pro ní mít fatální následky.

Lucka v té době již v Hornsteinu nebydlela. Pronajala si malý byt, který se nacházel nedaleko od kavárny, kde pracovala. I nadále ale byla v kontaktu s Friedrichem a Biancou. Každý týden se alespoň jednou za nimi snažila jezdit a nějakým způsobem jim pomáhat v domácnosti. Stále k nim cítila hluboký vděk a navíc se pro ni ti dva stali její druhou rodinou. Byli tak jediní, komu se Lucka svěřila, že jí chybí v životě muž. Friedrich se jí zase svěřil s tím, že už ho štve, jak jezdí chlapi k nim domů a chtějí hovořit s Biancou, která Bianca vůbec není. Navíc, ale to Lucce nepřiznal, měl trochu strach, že jednoho krásného dne to někomu z těch mužů nepřipadne vtipné a začne pátrat po tom, kdo Lucie skutečně je a odkud, že sem přišla. Bral ji za tu krátkou chvíli, jako svou druhou dceru a tátové se o své holčičky prostě bojí.

Nakonec během jednoho víkendového společného setkání řekl Lucce, že zalovil v paměti a našel pro ni ideálního partnera - vysokoškolského profesora Edwina. Edwinovi bylo padesát, což byl podle Friedricha ideální věk pro mladou slečnu zpoza železné opony. Friedrich si k Lucce představoval někoho rozumného, dospělého, intelektuálně na výši, kdo od života přesně ví, co chce, a to z jeho pohledu Edwin splňoval.

Lucka sice neměla moc důvěru ke starším mužům, ale říkala si, že pokud mohla chvíli být s Liborem, zvládne již v životě vše, a proto se rozhodla, že profesorovi napíše dopis. Nevěděla totiž, jak jinak ho oslovit, a přišlo ji symbolické, že vysokoškolskému profesorovi napíše dopis. Chvíli sbírala odvahu a také hledala témata, která by mohla v dopisu otevřít. Nechtěla vypadat hloupě a také nechtěla, aby měla gramatické chyby ve svém dopise, proto se ještě před odesláním potkala s Biancou a nechala si dopis zkontrolovat. Bianca byla důsledná a chtěla Lucce pomoci, takže nejenže opravila gramatické chyby, ale některá témata z dopisu - jako například nepochopitelné ceny za sachr dorty a úžasné vybavení sex shopů ve Vídni - vyškrtala a namísto toho doplnila sama témata, která by mohla profesora zajímat.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. O tři dny později došla odpověď. Lucie byla profesorovým dopisem zklamaná:

Dobrý den Lucie,

Děkuji za Váš dopis. Nedávno jsem si s Friedrichem telefonoval a říkal, že se ozvete.

Jsem rád, že jste napsala. Dopis byl pěkný a potěšilo mě, že jste se i vyvarovala gramatických chyb. V dnešní době se nedají číst dopisy ani kolikrát po vysokoškolských studentech. K Vašim dotazům z dopisu se můžeme vrátit později.

Teď to nejdůležitější - kolik měříte, kolik vážíte? A pošlete fotku. Tu svoji přikládám v dopise.

S pozdravem,

Edwin.

Jediné, co Lucku motivovalo k další odpovědi, byla černobílá fotografie profesora. Bianca ji sice říkala, že ta fotka musí být nejméně pět let stará, ale muž na fotografii vypadal opravdu elegantně, úspěšně a v očích Lucie, by se dal označit i za pozvolna a důstojně stárnoucího alfa samce. Lucie proto do dalšího dopisu přiložila fotografii obličeje pasového formátu a poslala profesorovi krátkou odpověď, která obsahovala jen údaj o výšce a váze. Protože se ale cítila lehce dotčená profesorovou reakcí a protože i s odpovědí ji pomáhala Bianca, tak lehce své rozměry upravila. Bianca se totiž profesorovou reakce dotkla mnohem více, než samotné Lucie. Cítila se uražená za Lucku, ale hlavně za sebe. Vzhledem k tomu, že nikdy neměla postavu, se kterou by mohla jít na miss, ji profesorova reakce zraňovala. Za těch osmnáct let, co byla na světě, se naučila nesnášet chlapy, kteří se upínali pouze ke vzhledu. Dohodli se proto s Lucií, že profesorovi pošlou rozměry Bianci. Lucce se do toho moc nechtělo, protože měla strach, že by profesor mohl reagovat nevhodně a její "adoptivní sestru" urazit, ale nakonec se nechala přesvědčit.

A profesor nezklamal. Odepsal opět rychle a opět velmi stručně:

Milá Lucie,

Děkuji za Váš druhý dopis.

Je mi líto, ale já jsem muž, který už ví, co od života chce. Nemám zájem o ženskou kopii vorvaně, chci opravdu pěknou a reprezentativní partnerku. Obličej máte pěkný, ale to už dávno nestačí.

S pozdravem,

Edwin.

Lucie byla z reakce zcela konsternována. Takhle podle ní přece nesměl reagovat člověk, který má vychovávat novou generaci vysokoškoláků. Rozhodla se proto, že mu raději odpoví sama a Biance o jeho reakci vůbec nebude říkat. Nechtěla riskovat, že by profesorova odpověď její kamarádku zasáhla. Její následující dopis byl proto také velmi stručný. Přesto napsání tohoto dopisu ji zabralo nejvíce času, protože se pekelně soustředila na pravopisnou část dopisu, a to pro ní nebylo jednoduché, i když v podstatě profesorovi jen napsala, že to byl test a připsala k tomu svou skutečnou výšku a váhu. A protože Lucie byla na svou postavu hrdá, napsala do dopisu i své míry. Na chvíli zatoužila mít u sebe i nějakou fotografii v plavkách, kterou by do dopisu přiložila, ale protože všechny její fotografie zůstali v Československu, smířila se s tím, že odešle jen dopis s mírami.

I na potřetí odpověděl profesor velmi rychle:

Dobrý den Lucie,

Je mi líto, ale já nemám zájem ani o nízkou kopii vorvaně.

S pozdravem,

Edwin.

Lucka nepochopila, že profesor se ji pokusil touto reakcí vyprovokovat ještě k nějaké další interakci a namísto toho, definitivně zanevřela na všechny rakouské muže. Bianca se čas od času zeptala na to, zda profesor odepsal, ale Lucie před ní závěr její korespondence s profesorem raději zapírala a v duchu si dala předsevzetí, že nikdy nebude chodit s Rakušanem. Bylo to jedno z mála životních předsevzetí, které se jí povedlo dodržet.

 

Další díly již teď na: http://cms.muzudal.webnode.cz/

---