Rozprava 12

Rozprava 12  

 

            Tradiční pátek opět patřil dalšímu setkání stolní společnosti štamgastů. Útulná malostranská hospůdka v podloubí by byla ochuzena o jejich povídání a paní Alžběta s Olinkou by pro ně nemohly připravovat své speciality, kdyby nepřišli. Tradovalo se, že jejich setkávání připomínalo schůzky pátečníků u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, naproti Besední. Přicházeli postupně, jak jim to čas a situace umožnila. Vždy s patřičným úsměvem a rukoupodáním se pozdravili, a nebylo tomu jinak ani před velikonočními svátky. Mezi prvními býval vždy inženýr Doubek. Když byli všichni pohromadě, oznámil, že se pro dnešní večer s lítostí omluvil doktor Kárný, kterému selhal glukometr, a manželka mu účast rozmluvila. Pan Dolanský přijde později, až skončí službu. Připravil novou tabulku s tématem večera. Na dřevěné obložení stěny, kde měli štamgasti svůj stůl, připevnil nápis: „Když nevíte co by, najdete to v OBI.“

            „To věřím,“ ozval se pan Hanák, „to se vám to rýmuje. To je jako ‚Co hledáte v Blesku, nakoupíte v Tescu‘. Nebo ‚Peněz plný rance, hledej ve své bance‘. Dneska už jsme reklamou zavaleni na každém kroku.“

            „Pánové, dobrý večer, u nás se reklamy bát nemusíte,“ ozval se velký Zdeněk, „za nás mluví vaše spokojenost. To je pro nás nejdůležitější. Paní Alžběta vám vzkazuje, že na vás stále myslí a připravila vám po zimním období specialitky proti únavě, abyste dostali opět chuť do života.  Teď po masopustu prý je čas dát si pohov a nechat tělo nabrat sílu a zdraví. Ona se drží starých tradic, bez reklamy. Pro postní dobu pro vás připravila s Olinkou vynikající pučálku s cibulkou a zelím, bramborový kucmoch, nebo kočičí tanec pro pana doktora Kárného, ale toho tady nevidím. Chuťovky jako obvykle, topinky s tatarákem nebo se šunkou, utopenci, nakládaný hermelín.“

            Tentokrát Zdeněk žádný úspěch s nabídkou paní Alžběty nesklidil. Všichni pochvalně pokyvovali hlavou, protože uznali, že je nutno trochu pozměnit stravování a do jídelníčku vpašovat ingredience, které fungují jako přírodní viagra, hlavně přidat více na zelenině. Všichni se připojili k Dolanskému a Boučkovi, milovníkům řízků, a objednali smažené mňamózní wieneršnycle.

            Zdeněk se jen uklonil a řekl: „Jak je libo pánové, ale jak já to Bětce vysvětlím, to nevím.“

            Za chvíli přišel malý Zdeněk s napěněnými půllitry tankové plzničky a jakmile se dozvěděl, o čem bude řeč, hned si přidal: „Nabídl bych vám jeden prima tip. Jedná se o čistý roční výnos 4.300 korun. Co tomu říkáte?“

            „To je docela slušný,“ dychtivě podotkl pan Bouda, „kde to dávaj?“

            „Je to jedna velmi slušná nabídka na spořicí účet bez limitu. Výnos je jistý při minimálním vkladu 500.000,- Kč.“

             „Zdeňku, vy jste šprýmař,“ řekl pan Váša, „to je něco podobného, jako široká nabídka diamantů, která vás nebude ve výběru omezovat a vše máte skladem ihned k dodání za bezkonkurenční ceny. Stačí využít časově zvýhodněné nabídky. Příkladně diamant za 284.990 Kč v původní ceně 289.229 Kč.“

            „Někdy je s reklamou skutečně legrace,“ připojil se Bouček, drogista z Nerudovky, „vedle mě má krám s keramikou Boženka Hudcová. Přišla k ní jedna babička, chvíli kouká, vejde dovnitř a povídá Božence ‚Ten pejsek, co ho máte za výlohou mezi figurkami je krásný, vypadá jako živý.‘ Boženka se usmála a povídá ‚Vy myslíte našeho Punťu? Máte pravdu, ten je opravdu živej‘.“

            „Víte, pánové,“ vpadl do hovoru Chudoba, „já tak někdy fotím i pohřby. Je to smutný a dělat si na tom reklamu, to je nechutný. Když jsem četl, že v soutěži reklamních firem vyhrál snímek náhrobku, na kterém bylo zlatým písmem napsáno: ‚Tady neodpočívá v pokoji nikdo, protože jeho maminka užívala tabletky naší firmy,‘ byl jsem znechucen.“

            „Ono je to těžký,“ řekl pan Váša, „můj synovec Eda, když se dívá na televizní reklamu, tak pokaždé nadává, že je to pro idioty!“

            „A myslíte, že má pravdu?” zeptal se pan Čtvrtník.

            „Myslím, že jó, on se na ni pokaždé vydrží dívat po celou dobu!”

            „A to ještě řekne: ‚Vidíš strejdo, co je pro mě nejlepší? Nutella!‘, jestli on opravdu není úplně v pořádku.“

            „Víte vlastně, proč nepřišel Kárný?“ zasáhl do debaty pan Bouda. „Šel jsem s vnukem v neděli do kostela Panny Marie Vítězné, ukázat mu slavné pražské Jezulátko a v Karmelitské vidím sanitku, na vozítku Kárný. Jeho paní mi řekla, kdepak glukometr, byl slavit narozeniny bratra a měl jako předkrm zabíjačková játra s jablečno-křenovým čatním, vepřový guláš s knedlíkem, k tomu samozřejmě pivo, jako dezert jahodový koláč, na chuť ještě pohár se šlehačkou a kávu. Ale kávu pil bez cukru – protože drží dietu. Že prý mu furt říkala, Pavle nežer tolik, ale on se cpal jak hladovej mukl.“

            „To se nedivím, že po takové divočině mu selhal glukometr,“ řekl Knotek, „to by porazilo i naši babičku.“

            „Dneska to mají ženský snadný,“ přisadil si drogista Bouček, „je to samá myčka, pračka, sušička, žehlička, jen mačkaj knoflíky a študujou návody. Reklamy jsou tak podrobný a lákavý, že málokterá odolá.“

            „To jste mi připomněl jednu reklamu, který jsem se musel zasmát,“ řekl inspektor Hanák, „na křídovém papíře, krásně barevném bylo napsáno: ‚Sousedko, řekněte mi, jak to, že máte tak jemné ruce. To je tím, že u vás umývá nádobí manžel? Ne, ne, manžel mi koupil novou myčku a pochvaluje si, když ho v noci hladím.‘. Text reklamy byl u dvou plnoštíhlých žen a bílé bedýnky, co vypadala jako lednička.“

            „Viděl jsem něco podobného,“ povídá pan Čtvrtník, „hned pod tím byly čtyři nabídky na okamžité půjčky, pro případ, že byste na bílou elektroniku neměli dost prostředků.“

            „Kdyby šlo jen o bílou elektroniku, dnes vám nabídnou vybavení domácnosti, i když žádný byt nemáte,“ úsměvně dodal pan Váša.

            „Když sedím v tramvaji, nebo v metru, tak mi reklamy ani moc nevadí,“ řekl fotograf Chudoba, „ale v televizi je přímo nenávidím. Vrah se chystá vystřelit na svoji oběť, natahuje kohoutek, člověk se málem přikrčí, jakoby měl trefit jeho a nic. Za strašného ryku bubnů a trubek se ozve – tisíce produktů a inspirací na jednom místě! Svěřte se do péče profesionálů. Společně vybudujeme vaši pohodlnou koupelnu, do konce měsíce s třicetiprocentní slevou. K tomu vám obrazovka bliká blesky, že musíte zavřít oči, abyste nezblbli.“

            „Je to samá sleva a výhodný nákup,“ potvrdil drogista Bouček, „jenže bez reklamy dnes neprodáte ani krém na boty. Lidem musíte dát inspiraci, nebo alespoň napsat - inspiraci nehledejte, právě jste ji našli. Zákazník si třeba kupuje zubní pastu. Víte, kolik druhů jí tam mám, třicet. Ptám se ho, chcete malou nebo větší. Překvapil mě. Povídá, mně stačí malá, stejně mi už víc jak polovina zubů vypadla. Kupující stojí před regálem a neví, který přípravek na aviváž koupit. Někdo kouká na velikost, někdo na cenovku. Tak mu poradím, třeba reklamou, a on koupí to, čeho se chci zbavit nejvíc.“

            „Když jsme u těch cenovek,“ povídá rozverně pan Bouda, „jestlipak víte, proč v obchodech jsou? No, proto, aby si zloději mohli vybrat hodnotnější zboží.“

            Do nastalého smíchu přišel unavený Dolanský a podlehl rozjařené náladě. Začal se smát také, aniž by věděl, co ostatní rozveselilo. Teprve když si přečetl tabulku - Když nevíte co by, najdete to v OBI, se smát přestal. Usedl a hned se chopil půllitru, který mu pohotově podal malý Zdeněk.

            „Dnes se jede v reklamě,“ nevrle oslovil ostatní, „nic blbějšího jste nemohli vymyslet. Bez reklamy se ani nevyčůráte. Když jsem zákazníka požádal o strpení, že si musím odskočit, vyklubal se z něho nákupčí. Hned mi nabízel za výhodnou množstevní cenu fixační kalhotky s plenou vybavenou dvojitými absorpčními kanálky. Když jsem mu vysvětlil, že inkontinencí netrpím, nedal se odbýt a řekl, abych myslel na budoucnost.“

            „Jó, dám si samozřejmě řízek Zdeňku. Dvojitý!“

            „S reklamou se to musí umět,“ pokračoval pan Váša historkou o Edovi, „můj synovec, ještě jako student, pracoval na tržišti, na stánku prodával zmrzlinu a různé sladkosti. Počínal si dost nemotorně a převrhnul do vanilkové zmrzliny sklenici limonády. Nevěděl co s tím, sousední stánkařka mu poradila – to nic, přepiš ceduli na dnes výborná čerstvá malinová. Poděkoval a vesele prodával dál. Večer mi řekl, strejdo, co kdybych tam převrhnul něco modrýho. Tak jsem řekl, že by tam musel napsat, dnes výborná čerstvá borůvková.“           

            „Já jsem se jednou taky nachytal na takovou hloupou reklamu,“ řekl inženýr Doubek, „když jsme stavěli chatu, tak se objevil na Stavebninách mimo jiné nápis, potřebujete stavební fošny, hranoly, impregnovaná prkna, využijte příležitost, od zítřka jsou nové ceny. Tak jsme se švagrem ve spěchu nakoupili dřevo za osm tisíc. Druhý den jsem měl málem infarkt, to dřevo bylo o dvacet procent levnější.“

             „To jste ještě dopadnul poměrně dobře,“ přidal se Dolanský.

            „Mně, když manželka chce pozvednout chuť do života, přečte si ve své kuchařce příhodný recept, co má z internetu a vpašuje mi do jídelníčku ingredience, které působí jako přírodní viagra. Někdy to ale není k jídlu.“

            „Máte pravdu,“ přidal se Bouda, „zeťák si mně postěžoval, že dcera stále pročítá kdejakou reklamu, aby ho prý zbavila přebytečných kil. Shání mu stále nějaké antioxidanty ze zeleniny. Prosím vás, najednou je v módě červená cibule, fenykl, koriandr, kopr a dokonce kapusta. Nebo také prý stačí listy z ředkviček, no řekněte, může tohle mužskýmu chutnat a ještě mít po tom libido?“

            „Nedávno zase nějaká dvojice vařila v televizi a propagovali oblíbené avokádo,“ navázal na téma Čtvrtník, „kdo to má v oblibě nevím. Viděl jsem to v Lidlu a nikdo to nekupoval.“   

            „Jó, to jsem viděl taky,“ řekl Hanák, „v tom pořadu to byla ďábelská avokádová vejce se slaninou. Na pohled by to nemuselo být špatný, ale co potom.“

            „Pánové, já reklamě také moc nefandím,“ přidal si své pan Váša, „ale když někdy čtu, nebo slyším, že v Plzni vyrobili první světlý ležák Pilsner Urquell, který si získal celý svět, a že je to dar všem Čechům od plzeňského sládka, tak mi vyhrknou slzy. Jsem už tak citlivej.“

            Na slova pana Váši, jako na zavolanou, přišel malý Zdeněk a          napěněné půllitry s tankovým pivem pozorně rozložil na stůl před žíznivé hosty. Všichni s úctou pozvedli nápoj a s úsměvy si slastně připili.

            „Víte, jak se nejlépe oblbnou lidi na reklamách?“ zeptal se inženýr Doubek, „například na internetu existují programy, které klikají na reklamu samy, automaticky jako roboti. Ve skutečnosti tam opravdových zájemců je sotva dvacet procent. Zvyšuje se tím uměle zájem o daný výrobek nebo službu.“

            „Ono to vypadá, že dneska se bude pomalu vydávat víc peněz na ochranu před podvodnou reklamou, než na reklamu samotnou,“ doplnil Doubka Chudoba.

            „Dokážete si představit, jak se vám za dvě hodiny po požití roztavuje tuk z břicha a stehen?“ povídal pan Knotek. „Naše babička to v nějakém magazínu četla a stále nás teď uhání, ať jí podle toho patentovaného receptu připravujeme jídlo. Tak si musíme vymýšlet, ale působí to na ni dobře. Je spokojená.“

            „Copak roztavení tuků,“ doplnil Hanák, „ale nemůžu se koukat na obrázek reklamy na odstranění parazitů. To považuju za odporné strašení lidí, co mají v těle. Jestli mi tohle leze v břiše, je po mně.“ Zhluboka se napil, aby ten pocit zahnal.

            „Já jsem od jednoho zákazníka dostal magnetické pásky, protože neměl na zaplacení,“ řekl Dolanský, „asi jsem na tom vydělal, protože jsem zjistil, že stály skoro tisíc korun. Občas si je navléknu, ale nic necítím. Je to asi podfuk.“

            „Prý to uvolňuje ztuhlé svalstvo,“ upřesňoval Čtvrtník, „to by se mi hodilo, když tak musím sedět v té vrátnici bez hnutí.“

            „Abych nezapomněl na vzkaz od Rudy,“ připomněl Doubek, „napsal mi, že za čtrnáct dní letí s manželkou do Německa, chce se zastavit s tím projektem vzduchovodu v Bruselu, a přijede se podívat i na nás. Rád ho zase uvidím uličníka.“

            „Ať žije Ruda,“ všichni připili a zasmáli se při vzpomínce na něho.

            Ještě chvíli popíjeli a žertovali, když přišel velký Zdeněk a povídá: „No dobře, pobavili jsme se reklamou, zasmáli, ale nastal čas naplnit moji reklamní kasírtašku součtem vašich radostí a slastí.“

            Zaplatili, rozloučili se a rozešli se do čarovných malostranských ulic, osvětlených historickými lampami, jak tomu bývalo dříve.

---