Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V Aspiku

25. 03. 2019

866

Autor

LGarra

Tam by se mu mohlo líbit, malovala si Lenka, když objednávala na pololetní prázdniny víkend v Pohádce.

A nespletla se.

Na to ještě znala svého sedmiletého dobře.

Dřevěné postele.

Petrolejky.

"A hlavně sprcha!!" radoval se, a hned poté se do ní málem nastěhoval.

Je už takový.

Zapojila mu mobil do elektřiny, naladila programy na stařičké televizi, vybalila jídlo do zásuvek a sobě časopis.

Byl to pak víkend jako každý jiný, jen v jiném městě. Ve městě, kde nikdo neví, že její syn má Aspergerův syndrom.

Procházky, na které ho lákala každý den alespoň půl hodiny.

Spousta nákupů nesmyslných suvenýrů: sliz, který ani nerozbalil, plastová pistole, kterou hned rozbil, sběratelská postavička, kterou už doma stejně má.

Dětský koutek v kavárně pod penzionem je moc malý.

Je tam moc lidí. Málo hraček.

Na záchod ale chodí co deset minut.

"Ale stejně jsme si to užili, co, mami?" řekne v sobotu večer do tmy. "To víš, že jo," odpoví Lenka, ale je unavená jako pes.

Ráno chce syn ještě do toho "malýho" koutku. A ještě každých deset minut na záchod. A tak ano. Je devět ráno. Jediný spoj z tohoto bohem zapomenutého místa jede stejně až v jednu odpoledne. Venku mrzne až praští. Sem tam prolétne sněhová vločka.

A tady mají ještě jednu snídani. Teoreticky se můžou zdržet až do jedenácti.

Lenka usrkává turka, který chutná spíš jako čaj, a poněkud omluvně se usmívá na zasmušilou obsluhu. Žena středního věku, nacpaná do kostýmu Mařenky... . To asi nebude zrovna pohádka.

"Horko je mi!" začne se najednou syn potit.

"Tak se napij džusu, a chvilku si sedni. Lítáš sem a tam jako torpédo."

Protahuje rty a odfukuje si pod nos: "Nepomohlo."

Džus vyšplíchne na stůl.

"Uklidni se."

"Ale je mi HORKO."

Koulí nervózně očima.

"Tak říkám, aby sis sedl a chvilku si odpočinul!"

"To nepomáhá!" rozkřikne se.

A je to tady.

Mařenka natáhne krk od pultu se zákusky.

"Já ti říkám, aby ses uklidnil."

"Je mi horko. Strašně se potím. Chápeš to, ne? Chci jít pryč."

"Venku mrzne. Autobus nám jede až za tři a půl hodiny. Nemáme kam jít. Je neděle. Všude je zavřeno."

Neposlouchá, vyběhne zchváceně před kavárnu, aby se "ochladil."

"Zbláznil ses!" Lenka popadne bundy, kabelku, rychle se rozloučí, omluví, a běží za synem.

"Je mi strašná zima," řekne sedmiletý, a křupá nohama zamrzlou kaluž.

Lenka sedí na lavičce. Dvě hodiny brouzdali liduprázdnými uličkami, teď už nemůže brouzdat.

"Jak dlouho ještě?"

Ani nemůže pořádně odpovědět, jak jí ztuhly zimou svaly ve tváři.

"Hodinu a půl."

"Je mi zima."

"Chtěl ses osvěžit. Se osvěžuj. Copak si vážně neuvědomuješ, že si za to můžeš sám?"

Vstane však, rozepne si bundu, a droboučké tělo svého syna přitiskne ke svému.

"To je ale pitomec, ten autobus. Vážně musí jet až za tak dlouho?", stěžuje si mámě do břicha.

Ještě jsou ve městě, kde nikdo netuší, že její syn má Aspergerův syndrom.

10 názorů

Ale výhodou dětí s A. syndromem asi je , že jsou naprosto upřímné , tak upřímné , že se s tím mezi " normálními " dospělými může člověk setkat jen vzácně . Tip.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

V Aspiku

Autor

10 názorů

Sdílení