Já, Krakonoš a lyžák

Určitě to znáte, jednou za čas přece každého musí postihnout sportovní mánie. Oblečete se do těsných trikotů fandící snad všem postavám kromě vaší, a vrhnete se běhat, poskakovat na aerobiku, nebo týrat své tělo na středověkých mučících nástrojích v posilovně. Já, abych se vyhnula pohledu na jakési beztvaré tělo v zrcadle, razím radši zimní sporty. V tlustých oteplovačkách a třech silných vlněných svetrech vypadá KAŽDÝ tak nějak zvláštně, objemně. Proto už několik let bojuji s dřevěnými prkýnky - lyžemi. Letos jsem se dokonce odhodlala k tomu, že jsem absolvovala ( už poněkolikáté ) lyžařský výcvik. A jak probíhal?

Po 6 hodinové cestě strávené v jednom uzavřeném prostoru s 45 milovanými spolužáky, se vedení naivně domnívalo, že svižně vyskočím a popadnu svoje zavazadla a vyšplhám s nimi do kopce s 80% stoupáním. Sama bych se tam možná i dohrabala, ale uznejte, s obrovskou krosnou, za kterou by se nemusel stydět lecjaký horolezec, batohem přeplněným zásobami potravin a lihovin na zahřátí a k tomu ověnčená fischerkami a lyžáky, to prostě nejde…S vypětím všech sil jsem se doplazila k první horské chatě a odmítla pokračovat. Museli mě chtě nechtě naložit na skútr pochybné nosnosti a dovézt až k našemu přechodnému bydlišti.

Dotáhla jsem svoje saky paky do kamrlíčku s 3 postelemi a konstatovala, že při oblékání všech obyvatelek naráz jde o život.Díky našemu speciálnímu systému jsme za týden tohoto každodenního cviku získaly určitý grif a za 5 minut jsme byly připraveny na nástup. Ten s největším pocitem blaha prováděla moje největší nepřítelkyně a rivalka. Nemůžete se mi proto divit, že jsem si nenechala ujít příležitost, jak se jí pomstít. Za nedostavení jakéhokoliv účastníků výcviku včas následoval trest - 150 dřepů pro službu…Inu za tenhle týden díky mé maličkosti získala celkem slušnou kondičku…

Kondička, ta ale nějak chyběla mně. S ujetím 5 kilometrů do mírného stoupáku na mých skvělých od otce přemazaných lyžích jsem zápasila s odhodláním a vytrvalostí sobě vlastní celý pobyt. Když jsem se dýchajíc jako maratónec v cíli konečně stromečkem došourala s hodinovým zpožděním na sjezdovku, zarazil mě poměrně na můj vkus ostrý sešup do údolí. Při představě následného držkopádu se mi chtělo dolů čím dál tím méně…Po vzoru našeho šíleného dějepisáře Boba, který skákal do vody zcela záměrně placáky a nazýval to sebezapřením, jsem se vrhla vstříc nejasné budoucnosti.

Přihlížejícím jsem musela připadat přinejmenším velmi zábavná, neboť jaký blázen se řítí z kopce rychlostí 5 m/min a přitom křičí o pomoc maje nohy rozkročené na tzv. kravskou stopu a postoj podobný posedu v oné nejnavštěvovanější místnůstce…Samozřejmě tato zběsilá jízda nemohla skončit jinak než pádem - ovšem nezůstalo pouze u mého. Jak si tak poklidně kroutím své kristiánky po celé šířce kopce, nějakým nepochopitelným způsobem se mi čirou náhodou do cesty připlete ten debilní vlek.A představte si, lidi kvapem vyskakovali z tohoto posuvného zařízení! Vážně nechápu proč. Vždyť já jsem měla celou tuhle trapnou situaci pod kontrolou!!!

Pak jsem se zastavila šikmo ke svahu ( podle doporučení instruktorky ) a dostala výtečný nápad - zkusit jízdu šusem. Vidina napětí a adrenalinu mě přímo ponoukala. A už jsem jela. Ze začátku to byla docela zábava, dokonce i vzrůšo. Jízda v boulích mi připadala skvělá, i když jsem občas absolvovala část kopce sedíc na lyžích a umetajíc sníh kašpárkovskou čepicí s rolničkama. (Ty mi přišila moje starostlivá maminka, abych se prý neztratila. Pravý důvod jsem odhalila záhy - varování ostatních před hrozícím nebezpečím - mnou.) Postupně ale rychlost nabírala na oprátkách a tak jsem se bezmocně volajíc: \" Pozoooor!!!!Jeduuuuu!!!!\" řítila nejdřív do lesa, kde jsem nabourala do jediné lopaty v okruhu 10 km, a pak do šokovaného publika čekajícího ve frontě. Přistála jsem měkce na moc pěkně obaleném vypracovaném těle jednoho mladého lyžaře. Bilance uspokojivá - já polomrtvá, 50 sejmutých nešťastníků.

Inu, ach, ty vleky. A oni jako by tušily, jak je z celého srdce nenávidím mstí se mi na každém kroku. Debatuju si tak poklidně se spolužákem a kritizuju neschopnost padajících snowboardistů, přitom dokonce chytím na první pokus kotvičku a zvládnu si ji dát i pod zadek. (Už jsem se totiž zdokonalila - první 3 dny jsem jezdila zásadně za kapsu u bundy, popřípadě jsem posilovala horní končetiny a nebo se nechávala vozit vlekem i dolů.)

Podcenila jsem ale mírně zledovatělý sníh a ten mi udělal čáru přes rozpočet. Moje skluznice perfektně upravené speciálním univerzálním voskem přímo od odborníka - papínka se přicucly ke stopě a ne a na se odlepit. Nedobrovolně jsem proto byla donucena vysednout a s jekotem se kutálet z kopce. Naštěstí jsem se brzy zabodla do nedaleké smrčiny. Se zvednutím jsem se potýkala dobrou čtvrthodinku.Ono vyhrabat se z ohromné závěje, když máte nohy prodloužené o dvoumetrová neohrabaná neforemná neovladatelná prkna, je umění. Můj kolega zřejmě na čas oslepl, ohluchl, ztratil pamět …ale já se přesto dál bezmocně placajíc rukama domáhala záchrany: \" Milane! Milánku!! Pojď mi rozepnout vázání! \" S výrazem odsouzence na smrt se rozhodl podstoupit tu strašnou hanbu a vysvobodit mě. V té chvíli netušil, že se neúspěšný výjezd bude opakovat ještě třikrát…

Nejhůř jsem na tom byla stejně ale já, chudinka malá. Nejenom, že jsem opět nezvládla umění lyžovat, že si připadám jako debil a naprostý sportovní antitalent a že mám v celých Krkonoších z ostudy pěkně ušitý kabát, ale při rozlučkovém večírku, kdy se hrála zvláštní hra Řetěz - hlavním úkolem bylo vytvořit nejdelší provaz z částí oděvů, jsem se bohužel nemohla angažovat. Ne, že bych se styděla za své atletické tělo, ale potupně odhalit všechny své modřiny? NIKDY!!!