Přirovnání

O bohatosti češtiny, našeho mateřského jazyka, jsem toho už trochu řekl i napsal. Dneska mám na mysli přirovnání. Některá jsou standardní, jakési přirovnávací axiomy, skoro definice: blbej jak tágo, dlouhej jak Lovosice, tlustej jak prase (to ale nepíšu o sobě - já jsem jenom poněkud více plnoštíhlej), hubenej jak lať (ani to není o mně), taková ta přirovnání, která mají dlouhou historii. Potom jsou přirovnání modernější, více variabilní. To je třeba: kouká jak péro z gauče, jak myš z otrub, jak zadek z roztrhanejch trenýrek, jako trefenej prakem do brňavky. Zcela speciální a specifickou je skupina přirovnání - okamžitých nápadů vyplývajících z konkretní situace.Jednou jsem byl na jakési oslavě, která stále nenabírala ty správné obrátky. Prohlásil jsem před několika zjevně málo se bavícími účastníky: "Tady je veselo, jak u rozvodového soudu."

To jsem - prosím - prohlásil mezi jinými i před advokátkou, která asi o tom věděla svoje, neboť v zápětí následovalo její: "No, to by ses divil, jaká je tam někdy sranda!" a ihned pokračovala, vida, že jsem se nadýchl k podpoře svého názoru:

"Nech protestů, jistě jsi nebyl u tolika stání, jako já! Vzpomínám třeba na tento případ: Jednou jsem zastupovala klientku, lékařku, která se rozcházela (samozřejmě s manželem), takto středoškolským profesorem češtiny, ortodoxním jazykovědcem, na čistotu češtiny pedanticky háklivým.

Předsedkyně pokládá otázku: Paní navrhovatelko, co vás přimělo k podání návrhu na rozvod? Dostalo se jí odpovědi: je toho více, paní předsedkyně, ale hlavní je ztráta vzájemné úcty. A - pokračovala soudkyně - jak se projevovala ta vámi deklarovaná ztráta vzájemné úcty? I to se projevovalo více způsoby, ale například tím, že jsme před sebou se zde přítomným odpůrcem navzájem začali pouštět větry! V tomto momentě už bylo dost těžké udržet vážnou tvář a tím i vážnost soudu. Jediní, kdo s vážností tváře neměli potíže, byli rozcházející se manželé. Ona rozhořčená, on překvapený tou argumentací. On překvapený jen chvilku: zrudl ve tváři, pak zfialověl, pak zbledl a když se během asi deseti vteřin zase vracel k své přirozené barvě, vyletělo z něj, ortodoxního češtináře, pedanta:

Prosimtě, drž už zobák! Kdo první to začal s tím sraním?

Přítomní - všichni, s výjimkou rozvádějících se manželů, řvali smíchy...

Hádejte, jak dlouho trvalo, než byla předsedkyně schopna napomenout odpůrce, aby u soudu používal adekvátních výrazů?"