Horymírka 45

Naše děvčata pro mě byla jen dobrými kamarádkami. Tesknota v živém ruchu přípravky musela ustoupit, ale má platonická láska – t­ak hořce beznadějná – trvala, a já si s ní nevěděl rady. Ani svěřit jsem se nemohl, když Fero, Karel či Jožka s povzdechem vzpomněli na své děvče doma. Tolik se od nich liším! Není běžné zamilovávat se do žen o generaci starších. To její důrazné „Na mě nemysli“ jsem poslechnout nemohl. Jak na ni nemyslet, když se večer dostaví chvilka klidu, kdy odkládám poslední úkol dne a jsem prázdný a vyčerpaný a o ničem již nechci slyšet a nic nového číst! Jak to udělat, abych na ni nevzpomněl?

Vidím ji uprášenou, se slušivě uvázaným šátkem, zpod nějž vyčuhují blonďaté, mírně rozcuchané vlasy, jak se ladně vlní mezi kusy nehotového nábytku a všechny páry očí ji provázejí… Vidím úsměv hozený mi přes rameno, když nastupuje na trolejbus a já na ni zavolám „Nashledanou zítra!“ a už se nemůžu dočkat, kdy ten zítřek bude. Vidím bíle rozkvetlé svíce jírovců nad improvizovaným pódiem na nádvoří Moravského muzea, slyším vznosné táhlé tóny bassa continua božského Johanna Sebastiana a opojeně vnímám její vzrušující blízkost…

Pořád je ve mně předposlední noční směna, naše nenadálé závratné sblížení.

A potom sladkohořká noc poslední: chvějivé hvězdy nad ztemnělým Brnem a dole na zemi zadrhnutý šepot, horká náruč, světlo, tma a přikrádající se nezahnatelný stesk. Ráno ji odváží trolejbus – a­ je to naposled…

Ne, není přece možné přestat ve chvílích večerního ticha myslet. A když myslím, znova to ožívá a mé pozdní večery jsou nekonečný řetěz vzpomínek, jsou ohnivá obruč, hořící kruh neustále se vracejících představ, možná lživých, k nepoznání zkreslených dlouhým odloučením a uchvátanými dny. Kdo ví, co bylo, kdo ví, je-li co z toho ještě pravda.

A tu mi srdce poskočilo nad obálkou popsanou úhledným písmem, s mým jménem a adresou Čechy pod Kosířem, zámek, okres Prostějov.

Psala, že už v Dyze nepracuje, prodává knihy v knihkupectví na Náměstí Svobody, v tom velkém domě na rohu Zámečnické, nové zaměstnání se jí líbí, spokojená je i se spolupracovníky. Psala, že s Pavlíkem byli v Janáčkově opeře na Evženu Oněginovi – p­íše mi to proto, že ví, jak mám Čajkovského rád – a­ že si při představení vzpomněla na ten náš hudební večer pod kaštany, jak jí tehdy bylo krásně a potěšilo ji, když jsem pak totéž přiznal i já. Často si představuje, jak se mi daří, co dělám, a nejraději by potají nakoukla a viděla ten náš „zámecký“ život na vlastní oči. Chce vědět, jak mi jde studium, věří, že dobře a moc si to přeje. Těší se, až mě uvidí („uvidíme se přece, nebo ne?“), potom jí všechno dopodrobna vylíčím. Omlouvá se, je asi nepatřičně zvědavá, ale doufá, že jí to prominu. Kdybych si někdy vyšetřil trošku času, mám jí o sobě napsat, bude ráda. Měj se hezky. B.P.

Štěstím jsem v duchu zajásal: Ona na mě myslí!

A jak přímá je, jak bezprostřední! Píše o všem nám oběma známém tak lehce, samozřejmě. Je to pravda, všechno je pravda, co bylo. Musím ji vidět.

Začal jsem se těšit na Vánoce.

Napsal jsem jí, ať navrhne místo a hodinu, přijdu, kdy a kam se jí bude líbit.

Čtrnáct dní před Vánocemi přišel druhý dopis. Psala, že vždycky se ráda procházela odpoledne na Štědrý den ulicemi, že jsou v tu dobu všichni nejraději doma, ulice jsou poloprázdné a ji láká to zvláštní ticho. Dodala: Přiznám se Ti k hrozné neřesti: ráda v těch svátečních chvílích koukám lidem do oken, kde už rozsvítili a nestáhli ještě rolety. Chci vidět, jak se tváří, jestli se usmívají, jestli jsou právě teď šťastní, jestli se třeba nehádají… Ráda se s Tebou sejdu, máš mi hodně co povídat. Napsals, že se přizpůsobíš, tož navrhuju na Štědrý den ve dvě na Náměstí Svobody pod hodinami. Přijdu jistě, přijď, budu se těšit. Pá. B.P.

Když jsem na Vánoce přijel domů, čekal na mě neotevřený dopis s jejím písmem na obálce. Došlo ke změně, nesejdeme se, prolétlo mi hlavou a rychle jsem roztrhl obálku. B­ylo to jen vánoční přání a přání úspěchu ve studiu. B.P.

Vy jste mě ale polekala, vzácná paní B. P.!

Už jsem se nemohl dočkat.