orlické hory, duben, 2019

 

 

 

 

lesy mají oči. zírají mezi větvemi, pod nohama křupou spadané klacky, vyrvané kořeny z hlíny, za každým zvukem se otáčíš, les je plný zvuků, které ti ve městě unikají, po dlouhé době mlčíš, není třeba cokoli říkat, není komu co říkat, samota (tentokrát) nebolí, je dočasná, orámovaná úseky mlhy, napjatým jehličím,

jsem nepatřičná, malá v téhle džungli, která žije sama za sebe,

na palouku prázdné pláně pro posedy, vykořeněné nádechy, malé zástavy, kdybych zmizela, nikdo se nic nedozví, fouká a nevím, kde jsem,

opuštěná lanovka, možná takhle to bude vypadat, až lidstvo vymře,

zbyde jen to, co jsme uměle vytvořili:

zbytečně velké lanovky, zbytečné budky, elektrická vedení,

kloužu se po svahu, prohýbám páteř při pádu, mlha se rozpouští, brodím se bahnem, sníh ustává, pozoruju známky horské architektury, vše je tu připravené pro nás - jako vždy,

nejsi sám, asfaltová cesta se klikatí, zasázené roubenky, myslím na potok, který tu neteče, ale mohl by,

samota ukázala, jak moc není sama,

u jana pár piv, smažené jídlo, smažený puch textilu, smaženina usazená ve vlasech, v pórech,

kolem továren, škol a kostelů,

kráčím do umělé novostavby u silnice, vše je tu bílé, sterilní, recepční úzkostně stírá neexistující prach ze skleněných desek, rozlehlé pláně pod balkónem, spánek a noční kašel,

převlékáš propocené bavlněné triko, pliveš žluté hleny do bílého umyvadla,

polykáš paralen, dveře jsou zamčené, není kam útect,

nad ránem z úst

páchne spánek.

 

 

 

---