Vyšší princip

Jednoho rána roztáhne Bořek silné paže a zvolá: „Slyšte zvěsti z mé sluje! - Láska je bůh.“ Pak klesne na kolena, vysílen urputnou meditací. Před vchodem do jeskyně je prázdno, jen vítr sviští a prohání se mezi balvany.  

„Bořku“ zašeptal hlas do jeho ucha: „O bohu nevíš nic; poslouchej ...

Znáš cestu ohnivých mravenců? Mravenců, kteří se rodí jen proto, aby umírali? Znáš cestu komára, který piští a stává se potravou pro ptáky? Většina pulců se nedožije žabího života a ti nejsilnější tvorové jsou vybíjeni pro svou sílu. Sloni pro své kly, jeleni pro parohy, lvi pro drápy a kůži. Jaká krutost je propašována do života. Rodíme se, abychom žili, nebo umíráme, abychom se rodili? Vždyť cokoliv se na planetě narodí, je už dávno odsouzeno ke smrti! Evoluce je nekompromisním bojem o energii; řetězcem spojené krutosti. Jeden požírá druhého, aby přežil.  

A člověk upečen v peci bolesti, sestoupil na zem; nejvyšší predátor. Jeho rod se vybíjí navzájem a jeho krutost překonává všechny netvory. Člověk člověku dravcem. Je tento vesmír stvořený bohem? Nebo jsi v pekle stvořené ďáblem? Anebo je to všechno jinak...“

 „Co Buddha a Ježíš?“ zvolá Bořek. „Jsou to také predátoři?“

„Ach jaká ironie osudu!“ zašeptal hlas. „Jaký to paradox paradoxů. Z algoritmu krutosti a boje se zrodil vzorec lásky. Čistý a krásný. Bořku jsi ještě stromem a čekáš na své plody. Na lásku. Ale jsi ještě pořád příliš člověkem.“

„Příliš člověkem? Co tím myslíš?“ trhl sebou Bořek.

„Ano i člověk musí být překonán,“ pokračoval hlas, pokud zůstaneš na svém stupni, nepřežiješ. Musíš jít evolučně dále. Stát se láskou. Metamorfozovat se. Vypařit se do prostoru. Vím, je to vůbec to nejtěžší čeho lze na zemi dosáhnout. Ale taková už je cesta. Pokud chceš získat lásku, musíš vše ztratit, a sebe především.

Ale pozor není to láska matky k dítěti, nejedná se o lásku otce, který se raduje z úspěchu svého syna. Je to láska všeobjímající a nerozlišující, je to sebevražda života bez formy.“