Jen tak

Jen tak

Znovu a znovu přemítám, kdy vlastně plně propukla moje nemoc. Trpím totiž neléčitelnou formou maniodepresívní psychózy a schizofrenie. Což mi v manických chvilkách sice umožňuje sedět celou noc u počítače, cítit se báječně a nepřipouštět si žádné problémy. Jednám v těch momentech jako zběsilý. Znají mě všichni taxikáři v Brně, v mojí peněžence se neudrží ani halíř. Můj sexuální život se rovná přetaženému motoru. Ale ouha, když se nálada přeškobrtne a já padám níže a níže. Soužím se. Nechci žít. Nemohu se pohybovat. Moje schizofrenie mi nedovolí vycházet z domu, takže dlouhé dny hladovím. Čekám zase na mánii. A ona nepřichází. Fyzickou bolest bych snesl jakoukoliv. Tuhle však ne. Propadám se až do jakési podstaty samotné existence. Zoufám. Dlouhé hodiny brečím a usedavě pláču. A mánie nepřichází. Když má přijít, cítím to už v kostech. Tehdy si musím nakoupit na hodně dlouho dopředu, protože nikdy nevím, na jak dlouhou dobu budu vězněm svého malého bytu.

Nevím proč vám tohle všechno vyprávím. Věřím, že mnoho lidí je na tom velmi podobně. Nechci si stěžovat. Jen konstatuji daný stav věcí. Kořeny tohoto zla jdou až do dětství. Už tehdy jsem trávil dlouhé hodiny doma sám , naprosto bez jakékoliv společnosti svých vrstevníků. Naučil jsem se být sám. Nyní už to tak neumím.

Kořeny všeho jsou už v dětství - určitě. Tehdy jsem jako jediný ze třídy dokázal rozpoznat jaro ve vzduchu ještě když bylo na hony vzdáleno a spolužáci ho necítili. Už tehdy jsem měl v sobě jakousi citlivost pro věci nadpřirozené a ostatním vzdálené nebo přímo zapovězené.Jenomže tehdy jsem ještě nevěděl jakou cenu budu muset za tyto schopnosti v budoucnu zaplatit.

Je pozdě, půjdu spát. Nevím sice, zda mi mánie ještě dneska vydrží, ale ať už je to jak chce.

Chtěl bych si přečíst, zda je na tom někdo Kafkovsky podobně, jestli nejsem sám v moři optimistických lidí, jak mi to často připadá. Budu vděčný za každou zpověď.

Díky vám, přátelé!.

IGOR