v krabici

Kamkoli se natočím je světlo
cítím ho v ústech
lechtá mandle
dentální světlo zvracející smích…

 
čas zkracuje tvý šaty
každý den o cíp 
někým stržen na mžik odhaluje
průsvitnou chobotnici – nepatřičnej sen
o klínu
prstem rozoraným poli 
po kterým se vracím domů
            do pátýho patra
navzdory
            chrastím klíči
vítá mě panenka s chemlonovými vlásky
zadřená špína pouští zaručeně citrónem
dřu ti kolena
ty mně stín pod nosem
do krve a nudlí

náhle je minulost hmatatelná
z očí do očí čteme tátovu hlavu
na sporáku vře voda na kafe

ráno
s jizvou pod nosem
vyloudí náplast
ty se schováš do krabice od fáraček
ještě přelepku a den končí před obědem
na židli s třásněmi
u tří kouřících hrnků
z nichž jeden za chvíli spadne pod stůl

rozbije se
a jeden střep ti uvízne v oku
Gerto!

.

Zítra – je závan něčeho
co se musí utřít do máminy utěrky
vyhlížím její ruce
štěkající psy            na ohrádku s koňmi – imaginárními větry cloumá kuchyň
a stůl
pobryndanej kakaem
mezi námi     
slíznutej škraloup tátovým jazykem
         
navzdory teď

otevíráš víko a potichoučku lezeš ven

+
 

houpu tě na kostnatých kolenou
směješ se baculatými ústy na vysklený okno
kterým proudí vojáčci
odlití tátovou rukou
         jsi hubená jako koza…

padáš z nebe do monotónního ticha
 

hlídám tvý myšlenky
zlý blbý
rozpouštím pod jazykem

                                           vracíme se domů postavit hrad

.

Prší
v okoralých kruzích do písku
hradíš mě okem pstruha
a pak se schováš za vodu 

hledáme tě naposled

tancuješ v děravých punčoškách

Tvoje krabice
představuješ si
že je vystlaná klacíky a slinami ptáků
          jejich úsilím 
natahuješ krk
otvíráš ústa…