Velký člověk

Velice obdivuji lidi, co se dovedou svým slabostem smát. Snad proto, že i mně sil ubývá a záda tuhnou. Strašně bych chtěl umět stárnout s humorem. Jako pan Konrád, náš brzy stoletý soused. Ten chlap to opravdu umí! 

Vyšel jsem z bytu a po pár krocích jsem sáhl po klice domovních dveří, ale ony se otevřely samy. Pan Konrád, pětadevadesátiletý džentlmen štíhlé postavy a bujné kštice, mi stál v cestě. “Á, dobré jitro!” usmál jsem se na něj. Ten muž mi kdysi vyprávěl, že za války, jako tolik Slezanů, sloužil ve Wehrmachtu:

“Ze školní lavice mě vytáhli, ani domů jsem si zaskočit nesměl,” stěžoval si, a taky: “Amíci mě zajali, odvšivili a vykoupali, rány zavázali, oblíkli, a pak mě poslali k sobě domů, abych se tam spravil. Sami zůstali a osvobozování dokončovali. V Pennsylvánii,” vykládal, “jsem seděl v zajateckém táboře nedaleko jednoho městečka uprostřed divočiny, byl jsem mladý, a živili nás dobře. V tom městečku jenom starci, děti, a… ženy. Spousta žen. Možná, že mezi nimi byla zrovna manželka nebo snoubenka toho, co mě zajal. Nevím. Frontu jsem přežil, ale tohle… tohle… to se bez následků přežít nedá,” říkal mi tehdá a dlaní si utíral pot z čela.

 

Z klopy béžového saka jsem mu sebral pomyslné smítko. “Víte, pane Konrád, že máte velice slavné jméno?” řekl jsem.

“Ja ja,” odpověděl ve svém dialektu a upřel na mě své pomněnkové oči.

“V Anglii žil velký spisovatel, Joseph Conrad se jmenoval, zrovna čtu od něho Lorda Jima, super knížka to je, on byl tak slavnej, že mu velká Britská Encyklopedie věnovala tři stránky. Víte, kolik stránek tam má náš Čapek? Půl! A to ještě ne v hlavní části. Takovej to byl kádr, ten váš jmenovec.”

“Ja ja,” řekl pan Konrád.

“A při tom ten spisovatel, ten pilíř anglické literatury, co se o něm učí anglické dětičky ve škole, vůbec nebyl Angličan. On byl Polák, a jmenoval se vlastně Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski!” Dojetím nad velikostí Josepha Conrada se mi třásl hlas. “Máte opravdu slavný jméno,” dodal jsem a upravil mu perfektně uvázanou kravatu.

“Ja ja,” řekl pan Konrád a trochu rozpačitě se usmál. Ten projev přízně mě zahřál.

On však zvedl paže a do obou uší si zastrčil natažené ukazováčky. “Co praviš? Co? Zapomňouech naslouchatka a nic něslyšim.”

“Ach tak,” řekl jsem a ustoupil mu z cesty.

 

Pan Konrád vykročil ke schodišti, pořád s ukazováčky v uších. Do svého bytu na třetím patře chodí zásadně pěšky.

 

---