Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMystik
Autor
Gora
I.
Několik domků na kopci spojovalo s městečkem šedesát schodů. Pozdně kvetoucí břečťan jim vytvářel zleva dřevnatý límec. Léto přechází v podzim, pomyslela si Věra.
Postávala nad schody s mobilem v ruce. Za chvíli by neznámý měl přijít. Hovořili spolu dosud jen telefonicky. Jak asi může vypadat člověk, o kterém se říká, že je mystik? Kdo vlastně je mystik, někdo, kdo odhaluje tajemství? V duchu se pousmála. Potom by mohl být mužem na svém místě. S ezoterickou nebo náboženskou filosofií však dosud neměla tu čest.
Červená barva její vesty pobízela včely a vosy v rozkmitaných skupinkách kolem keřů k podrážděným výbojům.
Poodstoupila dál od nebezpečného hmyzího hemžení.
Zahlédla člověka v lesnickém obleku. Že by to byl on? Zkusmo zamávala. Postava v zeleném stoupala po betonových stupních směrem k ní a přes krempu kloboučku jí ještě nebylo pořádně vidět do obličeje.
Bzučení roje umlklo. Z ničeho nic všechny ty včely, a byly jich snad stovky, zalétly do hloubi hustého plotu. Jako by uvolňovaly nově příchozímu cestu. Věra to překvapeně pozorovala. Uslyšela sípavý dech podsaditého človíčka, zřejmě neuvyklého chůzi do prudkého kopce. Najednou stál vedle ní.
„Hánová,“ řekla trochu rozpačitě. Vyndal pečlivě vyžehlený kapesník. Otřel jím nejprve čelo nad očima, které zářily jako modrošedé led lampy, a plošku dlaně. Přijal její ruku a pevně stiskl.
„Mysliveček, těší mne. Ty schody vedou až do nebe?“
Tak tady platí „nomen omen“ - pousmála se a vedla „mystika“ po cestě k domku.
II.
Asi před měsícem Věru vzbudilo manželovo drmolení:
„Věr-ko,Věr-ko, po-moc, po-moc.“
Ačkoli se právě rozednívalo, rozespale zmáčkla vypínač a naklonila se k manželovi. Něco se mu zdálo? Ležel, oči dokořán, a mumlal pár slov stále dokola. Musela dát ucho až k jeho ústům, aby porozuměla.
„Co se děje, Petře?“
„Ru-ka! Ne-mů-žu s ní hý-bat!“
Zvedla jeho ruku, a zase pustila – byla bez vlády. Petrovi se řinul pot snad ze všech pórů obličeje.
Asi budu muset zavolat záchranku, snad nedostal mozkovou mrtvici! Muž železného zdraví?
Petr nečekaně zvedl ještě před chvilkou bezvládnou ruku a roztřeseně uchopil její dlaň. Tonoucí, který se drží vratké bóje. Když se po chvíli na posteli posadil, podestlala mu pod záda polštáře. Plynulá řeč se mu naštěstí vracela.
Ukázal do nohou manželské postele:
„Byli tady, Věro, už pár nocí za sebou. Dnes mi určitě šlo o život. Podvědomě jsem věděl, že když se podaří vzbudit tě, nechají mne být.“
„O kom to probůh mluvíš? Nikdo tady není, jen my dva!“
Začínala pochybovat, jestli dobře chápe, co racionálně založený manžel najednou povídá.
Vzal ze stolku hrnek s vodou a hltavě se napil.
„Těžko se to vysvětluje, Věrko. Vždycky jsem spával jako dudek. Teď se v noci občas vzbudím a připadá mi, vlastně to vím, že kolem postele stojí stíny lidí. Mají hnědé hábity, přes obličej kápi. Nahlas nic nevysloví, přesto mluví - nějak jinak, než je běžné. Tuším, že jsou dávno mrtví. Asi nějaké přeludy, ale mají nade mnou moc. Dokáží člověka znehybnit a možná i udusit, aniž by se dotkli těla. Jde z nich chlad.“
Věra nevěděla, co na to říct. Najednou měla husí kůži po celém těle. Co když je na vině způsob života, jakým Petr poslední roky žije?
Tu noc už neusnuli. Drželi se přes pelest dvojlože pevně za ruce a vystrašeně koukali, jestli se někde něco nešustne. Mlčeli. Neznámá hrozba je sblížila.
III.
Klobouk pana Myslivečka přistál na věšáku. Jeho majitel seděl v kuchyni u stolu, míchal slazené kafe a naslouchal Věře. Jak se bojí usnout a ráno ji svírá úzkost, než se přesvědčí, že je manžel živ a zdráv.
„Kde je váš manžel teď?“ Upřel na ni pronikavý pohled.
Zrudla. Nerada lhala. Jako pokaždé seděl Petr právě teď v hospodě s kumpány z mokré čtvrti. Věděl, že je navštíví ten „léčitel“, a ani on mu nestál za brzký příchod domů. Naopak, ještě se Věře divil, proč ho k nim pozvala, nějakého šarlatána! Poslední dobou měl od nočních můr klid a rychle mu otrnulo. Nestál o to s někým takovým se setkat a probírat své problémy.
„Asi se stavil po práci na jedno, ale určitě brzy přijde.“
„Kdo bydlí tady v okolí? Máte sousedy?“
„Přímé vlastně ne. Další domky jsou až v ulici, odkud jste přišel. Skoro s nikým se tady neznám, a naopak manžel s každým. Jako řemeslník je ustavičně mezi lidmi.“
Dopil kafe. Vyšli na zápraží. Podsaditý muž v mysliveckém se opřel o zábradlí a díval se dolů na podzimní Vltavu. Proud loděk nebral konce a teplý vítr co chvíli přinesl výkřiky pozdravů od splavu až k nim na kopec. Otočil se k Věře:
„Paní, existují nešťastná stvoření, která nemohou po smrti najít své místo. Vysávají jako duchovní upíři sílu a zdraví z některých „oslabených“ lidí. Tento jev popisoval například už Rudolf Steiner. Hybatelem může být třeba závist ostatních. Podnikáte, jste relativně mladí, máte hezkou rodinu. Proto jsem se ptal, jak vycházíte se sousedy. No, nebudu vám s tím dál plést hlavu.“
Prošel se sám kolem celého domu.
„Udělal jsem tady jisté úkony, aby vám už dali pokoj. Teď to bude záležet jen na manželovi, tyhle záležitosti bývají karmickým důsledkem vlastních činů,“ mluvil nevýrazným hlasem bez jakýchkoli emocí.
„Paní, spěchám, za dvacet minut jede autobus do Kaplice. Myslím, že muž bude mít pokoj. Pokud si začne víc vážit lidí, kterým doteď svým chováním ubližoval, i sám sebe. Že ho zdravím a ať si tuhle radu vezme k srdci.“
Za návštěvu si nic nevzal.
Jak jen to dělá, napadlo dnes podruhé Věru, která ho vyprovázela. Roj bzučících včel mu šel z cesty jako prve.
Rozloučili se a chvíli poté myslivecký klobouček pana Myslivečka zmizel mezi lidmi dole v ulici.
Vrátila se domů a usedla ke studené kávě, kterou bůhvíproč začala míchat. Ačkoli „mystik“ odešel teprve před chvilkou, nedokázala by popsat jeho obličej. Mezi lidmi by ho už nepoznala.
Snad ani neměl tvář. Vybavila si jen ty modrošedé oči.
Petr se vrátil trochu v náladě, a tak mu mystikův vzkaz pověděla druhý den. Zasmál se a řekl něco v tom smyslu, ať si pan Mysliveček strčí svou radu za klobouk. Pivo a kamarády si vzít nenechá, o rodinu se stará dobře a hospody jsou denně plné lidí. Tak jakýpak „oslabení“? Přece je v nejlepších letech!
IV.
O měsíc později šla Věra navštívit Petra do špitálu. Byl čerstvě po plastice kotníku.
Slavili s celou partou čísi narozeniny na chatě u Lipna, kde nesměl chybět. Opil se tak, že usnul venku u ohně. Nebylo by to nic divného – dřímalo jich tam víc, ale on strčil v alkoholovém opojení nohu do žhavých uhlíků. Bolest necítil. Když se probral, měl koženou botu přiškvařenou ke kůži na noze.
Ležel na pooperačním pokoji. Byl tam sám. Vypadal hodně přepadle.
„Ahoj, marode, hledala jsem tě na oddělení, a ty jsi ještě tady. Co noha?“ políbila Petra na bledé čelo.
„Špatně se mi mluví, asi po narkóze. Jsi hodná, Věrko, že jsi přišla,“ řekl podivně přiškrceným hlasem. Kam se poděl ten sebevědomý frajer, jak ho znala?
„Kdy tě pustí, už doktor něco říkal?“
„Dnes tady nade mnou stáli kolem dokola s primářem v čele. Vyptával se, jestli si pamatuju něco z operace. Tvářili se nějak divně a pak mi řekli, že jsem měl na sále zástavu srdce a museli mne křísit. Raději mne ještě nechali tady.“
„A vybavil sis něco?“ Věra si přitáhla židli blíž k posteli. Drželi se s Petrem za ruce, cítila, jak se chvěje.
„Hned jak jsem se probral z narkózy, vzpomněl jsem si do detailu, co se dělo na sále. Já jsem je totiž viděl, jak mi berou kousek kůže ze stehna a přišívají na kotník.“
„Jak – viděl?“
„Shlížel jsem na ně snad ze stropu, ještě nad těmi jejich světly. Kolem stolu byli doktoři v bílých pláštích. V kruhu za nimi stály zas ty přeludy ze sna – ti v hnědých kápích, ale doktoři je neviděli. Pak někdo v bílém něco volal a všichni začali pobíhat. V ten moment mě od stropu táhl silný magnet někam pryč, úplně pryč. Zdola z toho chumlu mi najednou kdosi podal ruku. Pomohla mi dostat se zase na operační stůl. Byla jsi to ty, Věrko. Jsem si jistý,“ a políbil její ruku. Nemohla se vzpamatovat z údivu.
„Nedávno, když měl přijít ten léčitel, jsi říkal, že na tyhle věci nevěříš, a teď tohle?“
„Byl jsem blázen. Ubližoval jsem ve své zaslepenosti tobě i dětem. Odpustíš mi někdy?“
Smutně se na Věru usmál. V očích měl úzkost, ale viděla v nich i něco ze„starého Petra“, čím si ji před lety získal. Přikývla, ale zároveň tušila, že tak jednoduché to nebude. Čeká je nesnadná cesta zpět k sobě.
Celou cestu z nemocnice šla zamyšlená. Keře břečťanu kolem schodiště byly odkvetlé. Pomalu aby nakupovala dárky. Přistihla se, jak moc se po letech zase těší na Vánoce. Napadlo ji, aby zavolala tomu svému mystikovi. Chtěla poděkovat a říct, že na jeho slova došlo. Když vytočila jeho číslo, slyšela jen opakované - volané číslo neexistuje.
67 názorů
Díky za přečtení, potěšilo, i připomínky... a duchové, ne duši:-))
Hráče se smrtí bohužel neznám, díky za upozornění, až to někdy budou dávat, určitě se podívám!
Kvaji, díky za přečtení a názor - co čtenář, to jiný postoj - aspoň dle posledních několika kritik. Asi bych to měla smazat, ale někteří čtenáři jsou zas jiného názoru. Možná je dobré aspoň to, že vám všem povídka není lhostejná :-)), díky.
V noci před ránem, kdy jsem tvou povídku četl, se mi zdál jedem z mých strašlivých živých snů. Zdají se mi relativně často a řada motivů se v nich stále opakuje. Z tohoto posledního jsem se nemohl poměrně dlouho úplně probrat a chvílemi jsem měl dojem, že umřu. Moje snové obrazy jsou přitom tak hrůzné, že nějaké postavy v hnědých kápích jsou proti tomu statickou selankou. Jenže sen skončí, dojem z něj vyprchá a já z něj žádné závěry nedělám.
Nevím, jak se k této tvé povídce vyjádřit. Napsalas ji standardně, jak to umíš, s řadou vedlejších obrazů. K té mystické části. Kdysi jsem přečetl několik knih od Raymonda Moodyho "6ivot po životě" a další a tehdy mi to připadalo zajímavé a trochu jsem pátral po okolnostech, až jsem později narazil na několik textů, které vysvětlovaly, že podobnost prožitků lidí, kteří se ocitli blízko smrti nebo malinko za jejím prahem má fyziologické příčiny a že tedy v podstatě nejde o tajemství, o žádné mysterium.
K některým momentům děje. Narážíš na nomen omen mystika Myslivečka v mysliveckém, ale nic z toho pro příběh neplyne. Klidně by se mohl jmenovat Kratochvíl a přijít v džínách a triku. Zmiňuješ jeho očích, ale pro povídku vlastně žádný význam nemají. Podobné je to s těmi včelami a vosami, které se před ním schovávaly. Rozumím tomu, že ty prvky měly umocnit ono tajemno. Jenže když pro mě v této povídce to hlavní tajemno neexistuje...
ale jo, takových solidních pár znám...
no ale nechápu, proč bych měla nést karmickou zátěž za to, co dělali mí předkové... genetickou budiž, i když zdá se mi, že lumpem se člověk nerodí... ale to je na dlouho :)
Ještě k "upírům" - a karmickým činům, já myslím, že to se navzájem nevylučuje. Děláš lumpárny? Dělali je i tví předkové? Neseš si tedy jistou zátěž - karmickou, genetickou - a "upíři" se dostaví:-) trochu žertuju, ale tak nějak jsem to chápala...
Ještě k chování Petra - asi by bylo dobře něco naznačit, i když - nestalo se ti někdy, že se někdo, kdo se navenek jevil jako "solidní", obrátil a projevily se jisté manipulativní, sobecké, možná sociopatické vlastnosti, které "dobrý dojem"rozmetaly? Mně ano.
moodyho jsem hltala na střední :)
věřím, že se takový příběhy stávají, námět je pro mě ok, ale takhle popsané je to trochu nešťastné... jméno mystika (mysliveček) spíš napovídá, že by mohlo jít o nějakýho čerta (čekala jsem, že by z toho mohla třeba vyjít nějaká pohádka) - ale možná to byl záměr... nevím... místy to na mě působí jako slohovka (hlavně ty rozhovory - "byl jsem starý blázen" nebo třeba začátek třetí části - kumpáni z mokré čtvrti třeba spíš vzbuzují úsměv než aby vykreslily toho Petra atd.), trochu mi chybí to nějaké pozadí k hlavním postavám - třeba jen důvod, proč Petr tak pije a chová se špatně... když byl přece dříve nějakým způsobem okouzlující... (viz závěr)
no a ta podivná směs "nadpřirozena" - jednou mysliveček říká, že by to mohli být upíři, podruhé, že jde o důsledky karmických činů... to je taky docela matoucí... nevim.
Janino, moc díky za názor, no, je to vždy tak, že když tu situaci autor sám zná do detailu, nedojde mu, že někdo jiný se může ztrácet a tápat... a tohle je ten případ.
Příběh byl zajímavý a vůbec mi nevadilo, že téma bylo už mnohokrát zpracováno (záleží přece na způsobu ztvárnění). Bavilo mě to. Ale několikrát se mi při čtení stalo, že jsem se zarazila a říkala si: to je divné, proč to říká? Na některé otázky se mi dostalo odpovědi v pokračování příběhu, jiné zůstaly. Po dočtení mám pocit, že na vině je jistá „zpřeházenost“ v tom, jak jsou čtenáři za sebou sdělovány důležité informace. Zkusím to vysvětlit. Na začátku se seznamuji s postavou Věry, která shání pomoc pro svého muže. V druhé části jsem svědkem, jak je Petrovi špatně a upíná se k Věře, aby mu pomohla, svěřuje se jí s nočními můrami a ona s ním sdílí jeho obavy. To je pro mě obraz velmi dobře fungujícího vztahu, tento dojem si uložím do paměti, a proto mi o pár odstavců dál (část 3) vůbec nedochází, že těmi „lidmi, kterými svým chováním ubližuje“ Petr, je myšlena především jeho žena Věra. Myslím si tedy, že asi půjde o nějaké sousedy, nebo třeba někoho z těch kamarádů, s kterými chodí na pivo. Jsem zvědavá, s kým z nich bude ten problém mít. Proto mě překvapí, proč na mystikovo varování Petr reaguje slovy, že si pivo a kamarády vzít nenechá, nechápu, proč by si je měl nechat vzít. Taky mě překvapila mystikova věta „máte hezkou rodinu“, protože o rodině předtím vůbec nebyla řeč, jedině o manželovi. Takže by logicky měl říct „máte hezké manželství“, anebo se měla autorka někde v předchozím textu alespoň zmínit o dětech. Ideálně je mohla v nějaké scéně ukázat. Nejlépe v takové scéně, kde by bylo poznat, že jim a ženě Petr svým chováním ubližuje. Protože to, co při čtení „vidím na scéně“, nevypadá jako žádná rodinná krize. Pak bych určitě lépe rozuměla i větě ze závěrečné části „čeká je nesnadná cesta zpět k sobě“.
Spisovná řeč v dialozích mi nevadí a klidně věřím, že kdo je zvyklý mluvit spisovně, bude tak mluvit třeba i v ohrožení života. Vadí mi ale složitější formulace, které vypadají jako čtené z papíru („podvědomě jsem věděl, že když se podaří vzbudit tě…“, „ubližoval jsem ve své zaslepenosti tobě i dětem“), pokud mám věřit, že je někdo říká ve velmi vzrušené mluvené řeči.
A snad ještě jednu drobnost bych doporučila, rozmyslet si, jestli budu psát mystik nebo „mystik“. V textu se to střídá. Osobně bych ty uvozovky zrušila.
Tip ráda přidávám :-)
Uznávám, že jsem si to o těch jiných kriticích měl odpustit - nic mi po tom, jak píší jiní kritiku, není. Pokud jsem se někoho dotkl, pak se co nejúpřimněji omlouvám.
Z.W.
Nezlobím se, samozřejmě, a děkuju. Jen mi to přišlo "nefér" k těm čtenářům, kterým se příběh líbil, kdybys je nezmínil, nezmínila bych je.Sama dobře vím o nedostatcích, a třeba je postupně budu eliminovat, třeba, pokud na to stačím:-) a díky.
Goro, pokud nepíšu kritiky, tak hlavně proto, že se na mne potom lidé zlobí. I tuto jsem odeslal navzdory jakémusi vnitřnímu hlasu, jenž se mi to pokoušel rozmluvit.
To, co jsem napsal, je mým přesvědčením získaným v průběhu let. Měla to být "konstruktivní kritika", taková, jakou si sám přeju.
Kdysi mne o kritiku požádal jeden z autorů na sousedním literárním portálu. A já blbec jsem mu napsal to, co jsem v jeho textu viděl. Věnoval jsem tomu půl dne! On si to přečetl, suše poděkoval, a od té doby se u mne neukazuje. Já se občas na jeho nové texty kouknu - opakuje i po létech stejné školácké chyby, jako tehdá.
Myslel jsem, že Ti pomohu. Toť vše.
Z.W.
Zdeňku - Edvine, děkuju za čas, který jsi mému dílku věnoval a za postřehy. Souhlasím s tím, že dialogy jsou pravděpodobně dost spisovné, ale věř, jsou rodiny, kde se spisovně hovoří.
Další věc - ano, Petr skutečně tu sílu v krátké chvíli našel. Bylo to zřejmě tím, že "moc" těch postav v kápích pominula v okamžiku, kdy se mu povedlo vzbudit Věru.
Nijak se o podobné náměty nezajímám, a tak ani netuším, že jich je "plný internet"... jen jsem někdy v minulosti sledovala vzpomínané Věřte - nevěřte. Po této události, která je osobní, jsem zakoupila knihu Mudr. Moodyho s názvem Život po životě. Dál jsem se o podobná témata už nezajímala. Až po letech jsem se rozvzpomněla...Máš asi pravdu, že tenhle - příliš popisný - způsob byl pro mne jako autorku nejjednodušší, měla jsem vymyslet něco méně otřelého, tedy méně otřelý způsob, jak TO napsat. Přesto dnes již díky jednomu pozornému čtenáři vím, že ani tohle není to nejhorší, co jsem v povídce opominula, ale jestliže jsi na ty ani nikdo jiný nepřišel, nebudu to rozmazávat. Je to pro mne ponaučení propříště.
Nesouhlasím s tím, že mi zde ostatní mažou med kolem pusy. Nevím, proč by to dělali. Nevzpomínám si, Zdeňku, že bys někdy pochválil jakoukoliv povídku - mini nebo cokoliv jiného, co jsem sem za těch pár let vložila, a beru to tak, že se ti můj /bohužel stále nedokonalý / styl prostě nelíbí. Zrovna tak na druhé straně jsou zde lidé, kterým se můj vypravěčský styl či samotné příběhy z nějakého důvodu líbí - a kdy to není "něco za něco", třeba proto, že sami vůbec nepublikují. Takže jim věřím, že je moje tvorba něčím oslovuje. Tímto oslím můstkem se dostávám k tomu, že mi celkem dost vadí tvá poznámka, kterou jsem začala tento odstaveček:-)
Takže za tvé připomínky týkající se způsobu psaní děkuju.
Milá Goro!
Přečetl jsem si povídku a nechal ji na chvíli na mne působit. Pak jsem přečetl všecky kritiky od nejstarší až po tu dnešní. A podíval se na text ještě jednou. To kvůli té soutěži, abych neublížil. A došel jsem k následujícím závěrům:
Lakrov má pravdu, mne však nejvíce ruší jazyk dialogů. Dialogy ve spisovné češtině zní nepřesvědčivě, protože v Čechách nikdo spisovně nemluví. I jazykový puritán a chováním snob pan expresident Klaus hovořil pouze ve formálních situacích (promluva, kamerami snímané rozhovory, setkání v rámci služebních povinností atp.) spisovně. U piva při lidové slavnosti neváhal přejít k češtině hovorové.
To, co říká Petr, není přiměřené jeho zdravotnímu stavu. Opravdu pochybuji o tom, že by člověk ve chvíli po zážitku, který mu vzal řeč i vládu nad částí těla (a očividně jej k smrti vyděsil), po krátkém zakoktání jako zázrakem sílu i řeč (spisovnou a plynulou) získal zpět. To samé ve chvíli po operaci - tam promlouvá hned větami na několik řádků. A zase bez chybičky.
Závěr: Dialogy bych možná zkrátil, ale určitě převedl do jazyka, jakým hovoříte doma. A pokud doma takhle mluvíte, tak bych se přizpůsobil většině národa. Není totiž důležité, zda se to tak opravdu seběhlo, nýbrž zda to jako skutečnost na čtenáře působí. Dialogy totiž mohou učinit text pružným, svěžím, lehce plynoucím, nebo naopak těžkopádným; můžou jinak dobrý text "zabetonovat".
Pak je tu ještě jedna věc: Goro, tento příběh už jsem za svůj dlouhý život slyšel a četl mnohokrát. Myslím, že jsou i časopisy, které se přesně tématem života po klinické smrti zabývají. Však si nagoogluj heslo "klinická smrt". Jen v češtině jsou tam desítky, možná stovky hesel. Je-li Ti tento příběh osobně důležitý a každopádně jej chceš mít jako povídku, pak by bylo pro tento účel třeba, abys našla nějaký nový, neotřelý aspekt této události.
Promiň, že jsem Ti nemazal med kolem úst, to tady udělali skoro všichni. Myslel jsem, že užitek budeš mít z něčeho, co vyplývá z mých zkušeností, a ne z pouhého přání Ti udělat radost. A budu jedině rád, napíšeš-li stejně přísnou kritiku k povídce mé. Ostatně, v naději, že mi někdo něco užitečného napíše, sem vůbec chodím. Ta moje soutěžní povídka je tady jenom proto, že jste mi ji přísně sepsuli! A já jsem Vám za to velice vděčný!
Nic ve zlém!
Zdeněk
Děkuju, že sis udělal čas...a díky tobě a dalším přátelům je povídka v takové "formě":-), vážím si toho.
Jardo, nebylo to zde, je to čerstvá povídka. Podívám se na ty přívlastky, děkuju za upozornění!
Na to, že je od začátku patrné, že se jedná o mysteriózní příběh, je jeho nálada narušováná některými zbytečné zdlouhavými formulacemi. ...rozespale zmáčkla vypínač lampy... ...ze všech pórů obličeje... ...s celou partou čísi narozeniny na chatě u Lipna, kde nesměl chybět... Jinak -- ač na ezoteriku nevěřím -- to působí celkem uvěřitelně, výhrady mám jen k těm občas zbytečně dlouhým větám plným neshodných přívlastků. A mám dojem, že už tu to někdy bylo, ale je možné, že se vracím k dávné, již před časem rozečtené záložce.
Nechci opakovat co již přede mnou bylo napsáno, ale musím. Úžasně, poutavě, přitažlivě napsaná povídka s nadějným, i když tajemným ukončením a se Steinerovským duchem. Poznávám v tom tvůj styl a překvapily mě také pohledy dolů na Vltavu, z míst, která znám. Povídka zaslouží více než tip a jsem rád, že pro mě znamená velké poučení.
Janičko, taky jsem občas viděla to Věřte-nevěřte, někdy to bylo hodně zajímavé, děkuji ti!
Velmi pěkně a poutavě napsaná povídka s tajemným závěrem - docela mě zamrazilo, že volané číslo neexistuje..., TIP .
Také jsem si vzpomněla na televizní seriál "Věřte, nevěřte", který jsem občas sledovala. Byla jsem zvědavá na výsledky, zda byly příběhy pravdivé anebo vymyšlené. Často jsem byla překvapena, co všechno se může skutečně přihodit, a je mimo naše chápání.
Vydal jsem zatím v jednom brněnském nakladatelství v omezeném nákladu a za vlastní vzpomínkovou knihu Návraty - první část jsou autentické texty z mládí a ve druhé části je pohled starého člověka zpátky za svým mládím.
Dál tři cestopisy - Středomořský kaleidoskop - reportážní pohled na dvacet let našich cest Středomořím,dále Putování za faraony a Snítka olivy ze Země zaslíbené. Tyto dva cestopisy nejsou klasické cestopisy, ale poznávání památek a kraje se tam prolíná s hlubokým ponorem do historie starého Egypta s výkladem dlouhověkosti egyptské kultury a oblasti Předního východu s mnoha biblickými citacemi a kritickým pohledem na židovský exodus. Oblastí mého zájmu je především starověk a z toho biblická a židovská historie.
Stálo mě to dost peněz, ale zase se mi vrátily. Výdělečné to tedy vůbec není.
K vydání mám připravený poslední cestopis, knihu glos a literárních úvah a studentský román ze šedesátých let, z menší části autobiografický. zatím jsem vložil sem na Písmáka dvě první části, ale zájen je bohužel minimální. Chtěl jsem mít nějakou odezvu před vydáním. Tak uvidím. Pokud to nebude mít odezvu, stáhnu to.
Goro, díky za projevený zájem.
Goro, ono není tak důležité, jak dlouho člověk píše, ale o čem píše a jak píše. Já píši už bezmála šedesát let a za profíka se nemůžu považovat ani náhodou. Po několika vydaných cestopisech a jedné vzpomínkové knize jsem nyní zkusil formát retro románu. Rád bych ho vydal a tak jsem zkusil předem dát něco i na Písmáka.
zeledo, děkuji, jsem ráda, žes povídku přečetl a ocenil.
Dlouholetou praxi nemám, píšu jen 4 roky... ale to jen mimochodem:-)
Goro, povídka je moc pěkná, i když je téma tak trochu stranou mého zájmu. I v tomto případě je ale možné přemýšlet nad tím, jakým způsobem je téma literárně zpracováno. Je vidět, že máš dlouholetou praxi. Povídka je sice krátká, ale má vše potřebné - úvod, konflikt i patřičné vyvrcholení. Pěkně se to čte.
Hani, škoda, že momentálně nepíšeš - měla bys hned několik námětů na povídku:-) a velmi ti děkuju!
bývalej kolegyne otec prekonal klinickú smrť, veľmi sa po nej zmenil, stal sa z neho málovravný samotár, utiahnutý, o svojom zážitku nechcel rozprávať
mňa po banálnom zákroku nemohli prebrať z anestézie, z toho si nepamätám nič, no keď som na dovolenke spadla, zlomila si ruku a upadla do bezvedomia, "snívalo" sa mi, neviem ako to inak nazvať, podrobnosti si nepamätám len viem, že som bola niekde na známom mieste, bolo mi tam dobre, no stiahol ma odtiaľ prestrašený synov hlas...neviem, čo to so mnou bolo...
na prepojenie s niečím nadpozemským verím, rovnako ako na duše zomretých, ktoré nedokážu odisť, zdržujú sa na miestach, kde žili...citlivé duše ich vidia...
veľmi pekne napísaný príbeh, to Ty proste vieš
*****
Moc pěkná povídka :) Přemýšlím, jestli on nebyl ten Mysliveček tak trochu čert :)
Karpatský knihomoľ
07. 05. 2019oplatilo sa prečítať si ju
blacksabbath
07. 05. 2019Jedním dechem......dvakrát....*/***
Evženie Brambůrková
06. 05. 2019Jsou věci mimo nás a uvěří jen ten, kdo se s nimi setká. Pak už přijde nejen pokora, ale někomu i síla pro nový život. /T
Karle, díky moc, jsem taky potěšena tvojí reakcí, na tvé poznámky se kouknu a poupravím:-)
Je to pravdivé, samozřejmě:-)
Dílo sem i moc líbí.
Mého kamaráda, v noci srazilo auto, zůstal ležet v bezvědomí a říkal mi, že to celé dění po nehodě pozoroval z výšky. Jak ho ošetřují, nakládají do sanitky a tak. Ještě prý bylo zvláštní, že to místo nehody bylo osvětlené.
Teď ve filmu Nostalgie, od Tarkovského, je perfektně ztvárněná role mystika. Silný zážitek.
To je překvapení. Působí to tak věrohodně. Nečekal jsem, že něco podobného napíšeš. Nenašel jsem žádný překlep, jenom jedna drobnost, spíš technického rázu. Není to nutné, ale určitě mi dáš za pravdu. Za větou: ...a políbil její ruku... Na začátku další věty mi hned nedošlo, jestli mluví on, nebo ona. Já vím je to maličkost, ale k dokonalosti je každá maličkost dobrá. Asi by bylo lepší: "Nedávno, když měl přijít ten léčitel," nemohla se vzpamatovat z údivu, "jsi říkal, že na tyhle věci nevěříš, a teď tohle?"
Jinak tomu všemu věřím. Z výpovědí třeba vrahů se to běžně stává, změní se potom... Moc pěkná povídka, dobře jsi to napsala, jedna z těch, které se vryjí do paměti. Jen tak dál. T.
Jardo, to se asi opravdu stává především těm lumpům, a to ty přeci nejsi:).
Třeba odešel někam do lesa... :-)
Ireno, moc hezká povídka. Takové věci se lidem opravdu dějí a pokud je navíc přivedou k tomu, aby se zamysleli sami nad sebou, je to dobře. Hezky jsi na tento problém upozornila. T.
Napsalas o tom moc hezky, tak jak je už u tebe, Ireno, známé. Velice napjatě jsem četl a byl při tom nucen přemýšlet. Taky o svém nedávném případu: Proč každý tu zkušenost nemá? Já si ze své zástavy nic nepamatuju; kdyby mi pak o ní neřekli, ani bych nevěděl.
Za povídku s chutí dávám tip.
Tahle krátká povídka pojednává o skutečnostech, o které se léta zajímám. Myslím, že realisticky vykresluje mnohé, o čemž mnozí skeptikové stále pochybují.
Velmi vysoké procento lidí, kteří prožili klinickou smrt a byli zavoláni zpět do života , podstatně změní svou povahu k lepšímu. Tip.