Náprava kráčí přes mrtvoly

...

 Filip Klecírek neprojevoval výraznější nadšení. Sice se dostal na svobodu – a různá média mu nabízela peníze za jeho příběh – ale nějak se z toho nedokázal těšit. Rozhovory poskytoval, peníze bral – v tom všem ho povzbuzovala i jeho ambiciózní obhájkyně – ale připadal si jen jako cvičená opice.

 Setkání s matkou a bratrem si představoval všelijaké – ale realita předčila všechna pesimistická očekávání.

 „Můžu dál?“

 „Co tu děláš?“ Chlad a nevraživost jeho matky by se daly krájet.

 „Tak pustili mě, asi ses to z telky dověděla, ne?“

 „Jo, to jsem se dozvěděla.“

 „Tak že bych šel dál?“

 „Ale tady nejseš vítanej, vždyť to víš. Já vůbec nechápu, že máš tu drzost se tu objevit.“

 „A kam mám jako jít?“

„Seš dospělej“, zavrčela na něho jeho matka. „Tak se starej.“

 „Ani jednou jsi mě nenavštívila. Ty, ani brácha.“

 „S vrahama se nebavíme.“

„Do prdele – dyť mě pustili, že to dělá někdo jinej“, zvýšil hlas, který se mu třásl hněvem a bezmocí.

 „Podívej, že tě pustili, je jedna věc. Podle mě´s to udělal.“

 To bylo na Filipa moc.

 „A jak asi? To jsem si jako odskočil z vězení? Vzpamutuj se, kurva.“

 „Pro tebe nejsem žádná kurva.“

 „Ale pro řadu jinejch jo, co?“, zašklebil se vyloženě poťouchle. Nedokázal se ovládnout.

  Vlepila mu facku. Jen to plesklo.

 „Padej.“

 Pokusil se zařadit zpátečku.

 „Prostě mě naštvalo, že mě máš za vraha.“

 „Podívej“ – zahleděla se mu zpříma do očí, že před ní ucouvl jako před prudkým slunečním žárem. „Dobře, s tím vrahem to beru zpět. Ale to nic nemění na tom, cos dělal před tím – krádeže, drogy, znásilnění.“

 „To mi ale taky nepřišili – to znásilnění.“

 Pokrčila rameny.

 „Já tě tu prostě nechci.“

 Konečně se uráčil přijít i matčin mazánek.

 „Á, bratříček se na mne přišel podívat. Jak dojemné“, neubránil se Filip kousavé ironii.

 Honza hleděl do země. Pak se otočil k matce a hlesl. „Zničil jsi nám oběma život.“

 Filip nevěděl, zda se má smát, či brečet.

 „A co vy mně? Nenapadlo vás, že mě máte na svědomí – žít v tomhle tom?“

 „Vidíš, tak abychom tě neměli na svědomí, můžeš jít jinam. Běž za tím svým debilem.“

 „Klid, už jdu, tady fakt nebudu“, procedí nenávistně Filip a otočí se k matce a bratrovi zády.

...