Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePsychologové nechodí v sobotu
Autor
Redrum
Na dortu hoří deset svíček. Vím, že je jich deset, ani je nemusím počítat. Teta Irena by se v tomhle nespletla. Pamatuje si datum narození všech dětí v děcáku. A taky, kdy sem přišly a jakou mají velikost bot. Což se hodí. Teta Majda si zas pamatuje, jakou má kdo rád zmrzlinu, a jaká písnička ho rozveselí, když je mu smutno. To se taky hodí. Možná ještě o něco víc než to, co si pamatuje teta Irena.
Deset svíček je na dortu proto, že je mi ode dneška deset let. A to znamená, že jsem v háji. Když je vám deset let, tak už vás nikdo neadoptuje, protože jste moc starý. To vím od Lenky a té už je dokonce dvanáct. Už je úplně v háji.
„Sfoukni je, Klájo!“ vypískl Honzík. Je tady v děcáku nejmenší a dost se na mě lepí. Často mě to štve, ale někdy je to prima. Stavím mu autíčka z lega a zpívám mu „Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte“ a on zpívá se mnou a tolik se snaží, že někdy zazpívá úplně čistě „krávy“, i když mu „r“ obvykle vůbec nejde.
A tak ty svíčky sfouknu. Přeju si při tom přání. To přání, co si všechny děti z děcáku vždycky přejí, i když už je jim deset a vědí, že se jim to nemůže splnit.
„Nazdar Babyboxe,“ řekne Milena, když se Sárou procházejí kolem mojí lavice a shodí mi penál na zem. To dělá pořád. Proto mám všechny pastelky polámané. Teta Majda říká, že si toho nemám všímat. Že ji to přestane bavit. Trvá to už od září a ještě ji to bavit nepřestalo. Tak nevím.
Milena už odchází a já se zvednu, abych si sebrala penál ze země, když se otočí a vrátí se ke mně. Sára o krok za ní.
„Hele, Babyboxe,“ povídá Milena, ruce má založené na prsou a břichem vystrčeným dopředu se mě skoro dotýká. „Sára říkala, že jsi měla včera narozeniny.“
Podívám se na Sáru. Ta zrádkyně se na mě ale nepodívá. Nikdy. Jako by se alespoň její oči styděly za to, že se s Milenou přes léto skamarádila a vyzradila jí všechna moje tajemství. Ta, kterými mi teď Milena nejvíc ubližuje. Zrádkyně Sára. Když to ještě byla kamarádka Sára, tak se mi její jméno líbilo. Naše jména se spolu rýmují – Klára a Sára. Tak jsem si myslela, že k sobě patříme. Teď už se mi nelíbí.
„Tak všechno nejlepší,“ říká Milena, ale je poznat, že to nemyslí doopravdy. „Je ti už deset, co? Já vím, co to znamená, Sára mi to řekla…“
Dívám se na Sáru. Celou dobu, co Milena mluví, se dívám na Sáru a ne na Milenu. Ale ona jen stojí a kouká dolů na svoje pruhované ponožky ve žlutých bačkorách. Takové ponožky, které žádné dítě z děcáku nikdy nedostane. My máme jen ty obyčejné. Pro kluky modré a pro holky bílé, kupované v baleních po deseti.
„…to znamená, že už tě nikdo neadoptuje, a že budeš Babybox už napořád. Už napořád budeš zašitá v tom smradlavým…“
Sára ke mně najednou zvedne oči. Velké modrozelené oči. A v tu chvíli ji praštím přímo do nosu. Nemůžu si pomoct. Sára zaječí a chytí se za něj. A víc už nevidím, protože do mě Milena strčí, až spadnu na zem. A pak si na mě sedne. A protože je čtyřtunová, nemůžu se ani pohnout. Snažím se do ní trochu bušit, ale její rány jsou silnější. Děti kolem skandují: „Mi-le-na! Mi-le-na!“, protože ony jsou vždycky na straně toho, kdo vyhrává. V tom vběhne do třídy paní učitelka Staňková.
„Přestaňte!“
Milena se lekne a pustí mi ruku. Ta vystřelí a narazí do její brady. Zuby jí scvaknou a zakousnou se do rtu. Milena pak brečí a její slzy, sliny a krev kapají dolů na mě. Snažím se vyprostit, ale nejde to. Vysvobodí mě až paní učitelka Staňková. Odvede krvácející Sáru a Milenu na záchod. Vezme s sebou i mě a cestou na mě křičí. Křičí na nás na všechny, ale na mě nejvíc. Asi proto, že nekrvácím.
V děcáku pak na mě křičí i teta Irena, když si v žákovské knížce přečte, že se peru a že jsem způsobila zranění dvěma spolužačkám. A mě už se nechce nic vysvětlovat. Takže mám na týden zakázanou televizi. Dělám, že je mi to fuk a jdu si hrát s Honzíkem. Co taky dělat jiného, když se všechny starší děti koukají na Simpsonovi.
Týdenní trest už mám skoro za sebou a snažím se chovat co nejlíp. Stejně se mi ale zdá, že se na mě teta Irena nějak divně kouká. Někdy se nakloní k tetě Majdě, nebo tetě Lucce (která je tady nová a tak si o nás zatím nepamatuje skoro nic) a něco si spolu špitají.
V sobotu si mě pak teta Irena zavolá do kanceláře. Sobota je den, kdy jsou všechny děti, které mají alespoň trochu funkční rodiny u těch rodin. A ty děti, které by chtěl někdo adoptovat, bývají u těch adoptivních rodin. Na zkoušku. Takže v děcáku zůstaneme jen my, o které nikdo nestojí. Teta Majda se vždycky snaží vymýšlet nějaký zábavný program, abychom zapomněli, jak jsme na tom blbě. Tuhle sobotu jsme si zrovna vyráběli papírové masky na karneval, když za mnou přišla Lenka.
„Máš jít za Irenou do kanceláře,“ povídá, „má tam nějakou návštěvu. Asi psychology.“
Tak jsem přestala vybarvovat svoji masku lva a šla jsem.
Někdy, když nějaké dítě v děcáku dělá problémy, jako že se hodně pere, nebo naopak pořád brečí, pozvou na něj tety psychologa, aby s ním individuálně pracoval. To znamená samostatně, bez ostatních dětí. Většinou to bývá nějaká paní s brýlemi, která si pak s tím dítětem povídá, ptá se, co ho trápí a snaží se mu vysvětlit, že tím, že bude do každého mlátit nebo pořád bulet, se nic nespraví. Tak to mě teď asi čeká. To mám za tu krvácející Milenu a Sáru.
Když vejdu do kanceláře, opravdu tam sedí zády ke dveřím dva cizí lidé. Hned se na mě otočí a usmívají se. Ta paní má brýle. Tak je to jasné. Psychologové.
„Pojď dál, Klárko,“ povídá teta Irena, „tohle jsou pan a paní Krbcovi. Rádi by tě trochu poznali.“
„Dobrý den,“ řeknu a nevím, co dál.
Ten pan Krbec vypadá, že taky neví, ale paní Krbcová ke mně hned natahuje ruce. Uhnu. Nemám ráda, když na mě někdo cizí sahá. A taky je mi divné, že jsou bratr a sestra, oba jsou psychologové a ještě spolu pracují. Asi nechtějí být ani chvíli bez sebe, tak mě budou vyšetřovat dohromady.
Psychologové jdou se mnou do mého pokoje. Nikdo tam není. Lenka asi pořád v herně lepí masky. Koukají na mě a vyptávají se (teda hlavně paní Krbcová) jak se mám, a co ráda dělám. A já odpovídám vždycky jen jedním slovem a čekám, až se hezky oklikou dostaneme k těm krvácejícím nosům. Ale nedostaneme. Místo toho pan Krbec najednou vyhrkne:
„Co kdybychom se šli projít ven.“
A vyskočí na nohy, jako by to tady už ani nemohl vydržet.
A tak jdeme do parku, který je kolem zámku, co v našem městečku stojí. Pan Krbec má najednou oči úplně rozzářené. Začne mi vyprávět o všech stromech, co v parku rostou, i o těch, co tam nerostou, a ukazuje mi různé druhy šišek.
„Jehličnany, to je moje vášeň,“ řekne a dívá se na strom, jako by to byl jeho nejlepší kamarád. A já si říkám, že psychologové se možná stali psychology proto, že také nemají hlavu tak docela v pořádku a doufali, že sami sobě pomůžou. Ale taky si říkám, že tohle je moje nejlepší sobota za hodně dlouho a že to vyšetřování je vlastně prima.
Pak mě pan Krbec najednou chytne za ruku. Chtěl mě jen upozornit na veverku na větvi, ale moji ruku si už nechá. Jeho ruka je velká a teplá a ta moje se v ní úplně schová. Moji druhou ruku chytne paní Krbcová a já jdu uprostřed nich.
Zavřu oči a představuju si, jaké by to bylo, kdyby mě za ruce vedli skuteční rodiče. Dva lidi jenom pro mě.
Jak mám zavřené oči, tak zakopnu o klacek a padám. Ale nedopadnu docela na zem, protože ty dvě ruce mě podrží. A to je ten úplně nejlepší pocit.
„Chytáš zajíce?“ zeptá se paní Krbcová. A pak se smějeme a smějeme, až nás bolí pusy.
Další sobotu nikdo nepřichází. Jsou už skoro tři hodiny a tak se odvážím a jdu se zeptat tety Ireny.
„Nebudu mít dnes návštěvu?“ ptám se jen tak hlasitě, aby mě slyšela. Mám strach, co mi odpoví. Ale ona má úplně milé oči, takové, co si schovává hlavně pro Honzíka.
„Dnes ne, Klárko. Líbilo se ti to minule?“
„Ano, ale myslím, že ještě nejsem docela v pořádku. Ještě potřebuju individuální péči.“
Teta Irena se podívá trochu nechápavě, ale pak mě pohladí po vlasech.
„Ano, všichni ji potřebujeme.“
Další sobotu zase nic. Čekám skoro až do večeře. Sedím u okna, ze kterého je vidět na vstupní bránu, ale psychologové nikde. Museli si myslet, že jsem v pořádku. Ani jsem jim neřekla o té rvačce. Přemýšlím, co dělat. Přemýšlím o tom celé odpoledne. A mám plán. Nechce se mi do toho, ale je to jediná možnost, protože brečet na povel neumím.
Jdu do svého pokoje. Lenka leží na horní palandě a čte si, jedna noha jí visí dolů přes okraj matrace. Pořádně ji do té nohy praštím. Lenka se na posteli posadí, celá překvapená.
„Co to děláš?“
Bouchnu ji znova. To už se namíchne.
„Přestaň, ty blbko!“
Seskočí z postele a začne mě strkat ke dveřím. Znova ji praštím. To už se začne prát doopravdy a najednou se válíme po zemi v ječícím chumlu. Hodně křičím, aby na nás brzy přišli. Přijde na nás Honzík. Myslí si, že mi Lenka ubližuje a snaží se mě zachránit. K našemu křiku se přidá i jeho a na ten jsou tety obzvlášť citlivé. Ve dveřích se zjeví teta Majda.
„Děti, proboha, děti!“
Z chumlu vytáhne nejdřív Honzíka, který se zmateně rozpláče.
„Ona si začala. Přišla a jen tak mě praštila do nohy. Úplně jí ruplo v bedně.“ hlásí hned Lenka a upravuje si rozcuchané vlasy.
„Klárko, je to pravda? Co se to s tebou děje?“
„Mám…mám v sobě tolik vzteku. Jsem nešťastná a….“ rychle si vzpomínám na věty, které jsem si připravila.
Ale je to teta Majda a ne teta Irena. Místo křiku a trestu mě najednou houpe v náručí a já se k ní tisknu a brečím, jako bych byla Honzík. Pak teta Majda najednou povídá: „A teď mi pověz, co to mělo znamenat. Lenka je přeci tvoje kamarádka.“
Osouším si oči rukávem a nevím, co říct. Připadám si hloupě hlavně před Lenkou. Nejdřív ji mlátím a pak takhle bulím.
„Myslím…myslím, že potřebuju individuální psychologovou péči.“
„Ty potřebuješ rovnou do blázince,“ směje se Lenka.
Teta Majda je z toho zmatená.
„Jakou péči, prosím tě?“
„Psychologů, těch co tady byli předminulou sobotu.“
„Psychologové v sobotu?“ diví se teta Majda.
„Ano, sourozenci Krbcovi. Jsou trochu divní. Ale profesionální.“
Teta Majda se začne smát a hladí mě po vlasech.
„Ty trdlo, kdo ti to nabulíkoval?“
To se mi nelíbí. Lenka se taky směje. To se mi vůbec nelíbí.
„To byli manželé Krbcovi. Měli zájem o adopci. Mysleli jsme, že bys byla vhodný kandidát.“
Vyskočím na nohy. Zájem o adopci? To byli opravdovští rodiče. Manželé. Přišli se na mě podívat. Byla to zkouška.
„Byla to zkouška!“ najednou slyším, že mluvím nahlas, „Ale já jsem to nezvládla. Nechtějí mě. Už nepřišli. Málo jsem se usmívala. Málo jsem…“
Teta Majda zvážní.
„To není pravda, není to tvoje vina.“
„Tak proč tu nejsou, proč…?“
„Víš, pan Krbec má nějaké zdravotní problémy. Proto jsme jim taky doporučili starší dítě. Ale rozhodli se, že by to byla příliš velká zátěž.“
„Ale já nejsem zátěž, já bych…“
„Já vím, holčičko, ale adopce není pro každého.“
„Ale já je chci. Tohle byli moji první rodiče na zkoušku. A budou i poslední, už je mi deset.“
Pak dostanu nápad.
„Chtěla bych jim zavolat.“
A protože je to teta Majda a ne teta Irena, tak se jí zalesknou oči a pak přikývne.
Pár minut na to sedím ve vysoké točící židli v kanceláři a teta Majda mi podává sluchátko. Třese se mi ruka. Přitisknu si sluchátko na ucho a čekám. Vyzvání to. A pak se ozve hlas mojí maminky na zkoušku:
„Krbcová, dobrý den.“
***
Naliju si další sklenici vína. Tmavá linka hladiny se v lahvi vlní už jen pár centimetrů od dna. Cítím tíhu červeného vína v nohách a jeho lehkost v hlavě. Přesto myšlenka, kterou jsem tou láhví chtěla zapudit, stále neodchází.
David se zjeví ve dveřích. Na sobě má dlouhé modro-bíle pruhované pyžamo se zapínáním na knoflíčky. Ty jsou všechny pečlivě zapnuté až ke krku.
„Marto, prosím tě, pojď si lehnout.“
Zavrtím hlavou. Vidím, jak je nervózní. Nemá rád alkohol. A nemá rád, když chodím spát později než v obvyklých jedenáct večer. Vidím, jak se vlna úzkosti v něm pomalu zvedá. Zuby pevně stisknuté, ve snaze potlačit tik. Mezi prsty levé ruky drtí na stehně látku nohavice (všechny jeho kalhoty jsou na tom místě ošoupané). A dobře vím, že v duchu počítá do dvaceti a soustředí se ze všech sil na svůj dech. Sama jsem s ním tyhle zklidňovací techniky nacvičovala. Nakonec se opanuje a vyloudí něco jako úsměv.
„Dobře, dobrou noc,“ povídá.
Dívá se na mě, jako by chtěl ještě něco říct. Dobře ví, proč tu to víno je. Nakonec dodá: „Mám tě rád.“ Otočí se a odejde do ložnice. Dívám se na jeho záda a cítím, jak mě zasahuje vlna něžné lásky a hned po ní její sestřičky lítost a povinnost. Na okamžik mám chuť ho zavolat zpět. Říct mu, že mu nic nevyčítám, že to chápu. Jako vždycky. Dneska ale nemám sílu být trpělivá a chápající. Dneska chci, aby se cítil provinile.
S Davidem jsme se seznámili v mém prvním opravdovém zaměstnání. Ještě jsem si dodělávala školu a pracovala jsem jako asistentka v jedné architektonické kanceláři. David tam dělal zahradního architekta. Byl jediný, víc odborníků na zeleň ta malá společnost nepotřebovala. Nejdřív jsem myslela, že odlišná odbornost je to, co ho odděluje od ostatních zaměstnanců. Brzy jsem ale poznala, že je to v něm. Byl tichý, skoro netečný. Dokud nezačal mluvit o tom, co ho zajímalo. Pak na sebe dokázal strhnout pozornost všech na poradě.
Miloval rostliny a vášnivost, se kterou o nich dokázal mluvit, byla to první, co mě na něm zaujalo.
Když jsme spolu začali vážněji chodit a pak i bydlet, poznala jsem, že uzavřenost není jeho jediný problém. David míval záchvaty úzkosti, které jsem nedokázala pochopit. Proti nekontrolovatelnému strachu se obrňoval rituály a nekompromisní organizovaností. Ve stejnou dobu vstával a ve stejnou dobu chodil spát. Používal stále stejný šampón a zubní pastu. Každá věc v jeho bytě měla svoje místo a knihy v policích byly srovnané podle abecedy. Když navrhoval zahradu, dokázal experimentovat, být inovativní a neotřelý. Ve svém životě však tyhle schopnosti postrádal. Děsily ho.
Vzpomínám si, jak jsme se poprvé pohádali proto, že jsem mu pomíchala sáčky s kořením. Chtěla jsem se odstěhovat, připadal mi šílený.
„Taková blbost!“ křičela jsem.
„Když je to blbost, tak proč to pro mě nemůžeš udělat? Pro mě je to důležité.“
„Já nechci pořád myslet na to, že musím dávat majoránku před petržel. Tolik pravidel, připadám si tady jako ve vězení.“
Rozčílená jsem vyběhla z bytu. Potřebovala jsem se projít.
Když jsem se vrátila, byt voněl jako indická tržnice. Vzduchem vířilo kari i skořice. Všechno koření bylo vysypané na jednu hromadu na jídelním stole. Do toho barevného nepořádku napsal David prstem „Miluju tě“.
A bylo to. Zamilovala jsem se. A od té doby mě to nepustilo. A kdykoli jsem zapochybovala, David udělal něco, co mě přesvědčilo o tom, že on nepochybuje nikdy.
O dětech jsme zpočátku vůbec nemluvili. Pro Davida představovaly jen zmatek a ulepené prsty. A pro mě to byla neurčitá budoucnost, ke které jednou možná dospějeme. Ale postupně jsem si uvědomovala, že na to myslím čím dál víc. Až jsem si najednou byla jistá, že bez dětí nemůžu být. David měl obavy, ale byl ochotný do toho jít. Příroda ochotná nebyla. Po letech snažení, bezpočtu vyšetření a pokusech o umělé oplodnění, jsme zjistili, že biologické dítě nikdy mít nebudeme. Jenže v té době už mi bylo pětatřicet a touha po dítěti se stala něčím nepotlačitelným a všudypřítomným.
Chtěla jsem adopci. David nechtěl. Děsil se testování a rozhovorů se sociálními pracovnicemi. Nebyl ochotný připustit, aby k nám domů chodili cizí lidé a posuzovali, zda máme pro dítě vhodné prostředí.
Rozhodla jsem se dítě nepotřebovat. Nevysedávat na dětských hřištích a nepozorovat cizí výskající děti jako alkoholik s absťákem, který si usmyslel, že se na lahve vystavené v obchodě jenom podívá. Nezabořovat tajně prsty do dětských šatiček v krámě s oblečením.
Rozhodla jsem se dítě nepotřebovat, ale to není něco, co můžete jen tak potlačit.
Ležím v posteli. Probudilo mě nejisté tlapkání bosých nožiček po podlaze. Když klučík doběhne k posteli, natáhne ruce přes matraci a začne šmátrat ve tmě po dece, hledajíc moje nohy.
„Mam-ko?“ zavolá vysokým hlasem.
Umí zatím jen pár slov a někdy se mu stává, že mu mezi slabikami selže hlas.
Pokouším se na posteli posadit, ale nějaká nepřekonatelná tíha mě zatlačí zpět do matrace. Začíná se mě zmocňovat panika. Uvědomím si, že jsem celá zakrytá dekou, ale nedaří se mi z ní vyprostit.
„Mamko?!“ ozve se znovu. Chlapec teď s větší intenzitou šátrá kolem mých kolen.
Strašně ho toužím obejmout, vzít ho do náruče. Vím, že když to neudělám, tak na nejistých nohách ve tmě upadne a praští se do hlavy o ostrou hranu postele.
Znovu se peru s dekou. Dávám do toho veškerou svou sílu. Zpocené vlasy se mi lepí na tvář. Konečně se mi podaří posadit, ale nedokážu uvolnit zpod deky ruce. Obejmu synka alespoň přes deku. Pevně stisknu jeho měkké tělíčko a zaplaví mě úleva. I on se v mém náručí uvolní.
„Mamko,“ šeptne.
Najednou v náručí držím jen prázdnou deku. Můj syn zmizel spolu se snem.
S výkřikem jsem se posadila na posteli. Upocená a vyčerpaná domnělým bojem. Ale spíš než únavu jsem cítila hlavně strašlivou ztrátu. Ztrátu něčeho, co jsem nikdy neměla, co jsem zažila jen pár minut ve snu. Přesto jsem měla pocit, jako by mi právě někdo umřel.
„Marto! Marto, proboha, co je ti?“
David seděl na posteli vedle mě a třásl mi rameny, v hlase paniku.
„Marto, slyšíš mě? Podívej se na mě.“
Jako bych se doopravdy probudila až teď. Uvědomila jsem si, že sedím na posteli a neovladatelně se třesu. Ruce mě bolí od toho, jak v nich křečovitě svírám deku, a v očích mě pálí slzy.
Když jsem Davidovi pověděla o svém snu, odešel beze slova z ložnice. Za pár minut se vrátil s hrnkem teplého mléka a mým notebookem.
„Podáme žádost o adopci,“ řekl, „určitě máš tu stránku ještě uloženou.“
A tak jsme ještě té noci v posteli vyplnili žádost. Pak jsme absolvovali návštěvu obecního úřadu, prohlídku našeho bytu a dokonce i kurz rodičovství. Všechny ty věci, kterých se David děsil, jsme přežili a zařadili nás do evidence žadatelů.
Trvalo to dalších sedm měsíců a dvanáct dní, než nám zavolali. Dostali jsme složku desetileté holčičky. Klára Kubanová. Nebylo tam mnoho osobních informací. Datum narození, jméno, rodinné poměry, instituce, kterými dosud prošla. Nebyla tam ani fotografie, přesto jsem se do ní hned zamilovala.
Původně jsem si svoje dítě představovala jako malé miminko. Ale věděla jsem, že s adopcí staršího dítěte máme větší šanci. Miminko chce totiž každý. A navíc, starší, rozumné děvče by mohlo být vhodnější pro soužití s námi. Tedy hlavně s Davidem. Žádné pleny, žádný noční pláč. Mluvili jsme o tom už na pohovoru. David byl nakonec překvapivě upřímný. Začal to brát velmi vážně.
Teď seděl s nosem zavrtaným do Klářiny složky. Pečlivě zkoumal každé slovo. Já jsem vedle něj čekala, napjatá a natěšená. Nakonec složku náhle zaklapnul.
„Tak jim zavoláme,“ řekl.
Návštěva domova dopadla dobře. Ta holčička byla nesmělá, málomluvná, ale ne nervózní. Jako by jí bylo úplně jedno, jaký na nás udělá dojem. Ale postupně se mi čím dál víc zdálo, že je s námi ráda. Ačkoli, když jsme se loučili, nedala nijak najevo, že by nás chtěla znovu vidět. My jsme taky nic neslibovali, vychovatelka nás před tím varovala. Ale já jsem si byla jistá, že ji znovu vidět chci. Už v autě jsem začala nadšeně vykládat, jak se mi Klárka líbí a že si myslím, že by do naší rodiny dobře zapadla. Jaké výlety bychom spolu mohli podniknout.
„Určitě nikdy nebyla v Jeseníkách, i když žije tak blízko. Vezmeme ji k přehradě a na Praděd a k tomu vodopádu, kde jsme…“
„Já si nemyslím, že je to dobrý nápad,“ přerušil mě David.
„Vážně? No možná máš pravdu, třeba nerada chodí…“
„Ne…myslím…myslím celé to osvojení…“
Spadla jsem ze svého oblaku na zem.
„Tobě…na ní něco vadí?“ zeptala jsem se.
„Ne, vůbec ne. Jen…je to ještě malé dítě.“
„Jistě že je…“ nechápala jsem. „O to přeci jde!“ křičela jsem v duchu.
„Má toho tolik za sebou.“
„Co tím chceš říct?“
David začal z paměti citovat Klářinu dokumentaci.
„Do roku a půl žila s matkou, která ji tahala po různých bytech i milencích. Pak byla dva roky u babičky. Když babička onemocněla, ocitla se v dětském domově. Pak se na chvíli objevil otec. A pak postupně tři různé dětské domovy až do teď.“
„Já vím, taky jsem to četla. Právě proto je pro ni důležité dostat se do dobré, stabilní rodiny.“
„Ale, co když to zkazíme? Co když to já zkazím? Co když to nezvládneme a ona se bude muset vrátit a v té složce přibyde další řádek se jmény lidí, kteří se na ni vykašlali?“
„Každé…“ pečlivě vybírám slova, „každé z těch dětí, má nějaké problémy. Něco špatného za sebou. Proto jsou tam, kde jsou. A každý z adoptivních rodičů pochybuje o tom, jestli to zvládne. Ale my jsme to dobré, co se Klárce může v životě přihodit.“
„Věřím, že ty jsi,“ odmlčí se. Pak dodá: „Můžeš ji adoptovat sama.“
„Ty…se chceš se mnou dát rozvést?“
„Nechci ti bránit ve štěstí. Už jsem o tom přemýšlel. Vím, jak moc to chceš.“
V tu chvíli vím, že je rozhodnuto. Pokud je David ochotný zajít tak daleko, tak má z adopce opravdu strach. A já jsem nikdy nechtěla mít dítě proti jeho vůli. Chtěla jsem, aby byl milujícím otcem a ne jen někým, kdo žije ve stejném bytě. Nevím, jestli věčnou bezdětnost náš vztah ustojí, ale taky se necítím dostatečně silná na to, abych dítě adoptovala sama.
Ještě ten večer jsme zavolali do domova a já jsem si otevřela láhev vína.
***
„Krbcová, dobrý den.“
Ozve se ve sluchátku a pak je ticho. Najednou nevím, co říct.
„Haló?“
Mlčím. Kouknu se na tetu Majdu, ta se na mě povzbudivě usměje. „Řekni něco,“ čtu z jejích rtů.
„Haló? Je tam někdo?“ ozve se znovu paní Krbcová unaveným hlasem a já mám najednou strach, že zavěsí.
„Klára,“ vyhrknu rychle, „Klára Kubanová z děcáku.“
Teď je zase ticho na druhé straně.
Pak se paní Krbcová vzpamatuje.
„Ehm, ano. Proč voláš, Klárko?“
„Já…chtěla bych vám říct, že když jste tady byli, tak jsem nevěděla, že jste rodiče. Teda rodiče na zkoušku. Myslela jsem, že jste psychologové. Proto jsem asi nebyla moc veselá a myslím, že jsem se vám moc nelíbila…“
„Cože?“
„Chci říct, že kdybyste ještě přišli, tak bych se snažila být mnohem milejší. Já to umím…být opravdu hodná. A neměli byste se mnou žádnou práci. Uklízím po sobě, můžu umývat nádobí, i šaty si umím vyprat. V umyvadle.“
„Ježiši…Klárko, my jsme nikdy nemysleli, že bys…máš tam někde paní vychovatelku, prosím tě?“
Podám telefon tetě Majdě, která vypadá, že pochybuje, že tohle všechno byl dobrý nápad.
Chvíli spolu mluví, teda hlavně mluví paní Krbcová, takže toho moc neslyším. Pak se teta Majda rozloučí a položí sluchátko. Povzdychne si a podívá se na mě.
„Paní Krbcová za tebou zítra přijede na návštěvu,“ usměje se, „a myslím, že teta Irena mi dá co proto.“
Pak jí skočím do náruče.
Sedím na schodech proti vstupním dveřím do děcáku. Koukám střídavě na dveře a na ručičkové hodiny na zdi. Vím, že mají ještě sedmnáct minut, ale stejně už jsem nervózní, že nepřijdou.
Dětem, co takhle čekají na schodech a zírají na dveře, jako by na nich závisel jejich život, jsme vždycky nadávali do zoufalců. Všechny děti v děcáku touží po tom, aby je někdo adoptoval, nebo aby se jejich rodiče vzpamatovali a začali se o ně zase starat. Zkrátka, aby mohly vypadnout z děcáku. Ne že by to tady bylo tak hrozné, máme docela dobré jídlo, hernu, ve které o Vánocích vždycky přibydou nějaké nové hračky a tety jsou na nás hodný. Ale teta není máma, protože máma je tady pro vás pořád, ale teta jenom, když je v práci a když má čas, protože ji zrovna nepotřebuje zase nějaké jiné dítě. Takže všechny děti si přejí vypadnout. Víc, než cokoli jiného. Ale tváříme se přitom mezi sebou, že zas tak důležité to pro nás není. Protože, když na někoho čekáte a to jestli se objeví ve dveřích, je pro vás nejdůležitější věc na světě a on pak nepřijde a ani nezavolá (a to jsme zažili všichni), tak je vám pak hrozně. Opravdu hrozně. Proto je lepší dělat, že vám na tom moc nezáleží. Před sebou i před ostatníma. Protože pak nebudete tak zoufalí ve chvíli, kdy se na vás ten, co na něho čekáte, vykašle.
Jenže všichni víme, že je to lež. A mně je teď jedno, co si o mně ostatní děti budou myslet. Protože to, jestli Krbcovi přijdou, je pro mě opravdu důležitější než cokoli jiného na světě.
Paní Krbcová tady byla od toho telefonátu už čtyřikrát. Poprvé když přišla, jsme jenom seděly hrozně dlouho u mě v pokoji a povídaly jsme si. Vysvětlovala mi spoustu věcí. Ne všemu jsem rozuměla, ale pochopila jsem, že nejde o to, že by mě nechtěli, ale spíš se bojí (hlavně pan Krbec), že by z nich nebyli dobří rodiče. Řekla jsem paní Krbcové, že teď nemám vůbec žádný rodiče, takže to zas tak moc zkazit nemůžou. A ona slíbila, že zase přijde.
Podruhé, když přišla, jsme spolu šly do města do cukrárny a na prohlídku zámku. Potřetí jsme jely do zoo. A naposledy, když tu byla, pršelo, tak jsme zůstaly v herně a hrály různé hry. Dokonce jsem dovolila Honzíkovi, aby s námi hrál pexeso.
Ale vždycky přišla jen paní Krbcová (která mi dovolila, abych jí říkala Marto), pan Krbec nikdy. Ale teď mám s nimi jet na celý víkend. Nebudeme u nich doma, ale v hotelu v horách a budeme chodit na výlety. Paní Krbcová mi to všechno vyprávěla po telefonu. Zdálo se, že se těší, ale stejně mám strach, aby si to nakonec nerozmysleli.
Znovu se podívám na hodiny. Ještě osm minut do čtyř. Zase koukám na dveře, ale neotvírají se.
Najednou je mi hrozně úzko. Honem hledám v kapse kapesník. Rozhodně nesmím začít brečet. Když člověk hodně smrká, někdy se tím podaří pláč zastavit. A taky si můžete kapesníkem nenápadně utřít oči.
Vtom slyším, jak se otvírají dveře. Zvednu hlavu. Ve dveřích stojí Krbcovi a usmívají se.
Ten hotel, ve kterém jsme ubytovaní, je nejkrásnější hotel, jaký jsem kdy viděla. Párkrát jsem už v hotelu byla, na škole v přírodě, nebo na letním táboře s děcákem. Ale to jsme spali vždycky v pokojích s palandama. A koupelna byla společná na chodbě. Ale tady máme dva pokoje, v každém z nich velkou manželskou postel, předsíň se skříněmi a koupelnu jenom pro nás tři s velkou vanou a malýma mejdlíčkama vyskládanýma na okraji té vany.
Je to zvláštní spát v té velké posteli v cizím pokoji úplně sama. Zvláštní, ale skvělé. A ráno je ta nejlepší snídaně. Jdeme dolů do jídelny a tam je na čtyřech velkých stolech přiražených ke zdi vyskládané všechno možné jídlo. Párky, vajíčka, chleba a rohlíky, buchty, jogurty a máslo a marmeláda v maličkých balíčcích. A každý si může dát, co chce. Dám si párek s vajíčkem, jahodový jogurt, pak ještě jeden párek a dvě buchty, tvarohovou a povidlovou.
A pak vyrazíme na výlet. Jdeme lesem po modré stezce pořád nahoru a nahoru. Paní Krbcová říká, že za chvíli uvidíme vysoký vodopád. Moc nemluvíme. Jsem hrozně nervózní, protože vím, že musím působit co nejlíp, aby si mě oblíbili. Hlavně pan Krbec. A taky se stydím, protože jsem při snídani rozlila čaj.
Blížíme se k vodopádu, už slyším šumění, poslední zatáčka a už ho vidíme. Někdo tam stojí. Máma, táta a holčička. Všichni jsou zády k nám, hlavy obrácené nahoru, jak se dívají na vodopád. Batoh té holčičky znám. Růžový s modrým pruhem a s přívěskem medvídka, který má na bříšku vyšité SÁRA.
Se Sárou jsem nemluvila od té rvačky. Ona ani Milena si mě teď moc nevšímají (i když Milena mi pořád ráda shazuje penál na zem).
Najednou mám strach, že se to prokecne o té rvačce. Nechci, aby si Krbcovi mysleli, že se peru. Začnu zpomalovat.
Paní Krbcová si toho všimne a vezme mě za ruku.
„Klárko, pojď se podívat. Není to nádhera?“
„Má třiadvacet metrů,“ dodá pan Krbec.
Nato se ta paní u vodopádu otočí. Je to Sářina maminka. Poznávám ji z dob, kdy jsem byla párkrát u Sáry na návštěvě.
„Klára Kubanová…“ řekne jakoby nejistě.
Ale pak se k nám rychle rozpochoduje.
„Vy jste pracovníci z dětského domova?“ volá na Krbcovy.
To už se na nás otočí i Sára a její tatínek.
„Chtěla jsem si s vámi už dávno promluvit,“ pokračuje Sářina maminka a už je skoro u nás. Nikdy jsem ji neměla moc ráda.
„Vaše…děvče, které máte na starosti, zlomilo naší dceři ve škole nos. Myslela jsem, že mi po tom incidentu třeba zatelefonujete a pokusíte se to nějak vysvětlit.“
Krbcovi na ni překvapeně zírají.
„To musí být omyl. My nejsme…“ začne paní Krbcová.
„Ne, to není žádný omyl, moje dcera chodila tři týdny s dlahou.“
Sára dojde za maminkou a chytí ji za rukáv.
„Mami, nech toho…“
Ale ta její ruku setřepe a popojde ještě o krok blíž k nám.
Podívám se na paní Krbcovou. Ale je to pan Krbec, kdo začne mluvit.
„Promiňte, ale my nejsme z dětského domova. Jsme Klářini adoptivní rodiče. Jmenuji se David Krbec,“ řekne a natáhne k Sářině mamince ruku.
Ta na něj překvapeně kouká, ale ruku mu podá.
A pan Krbec pokračuje.
„Nevím, jak dobře Klárku znáte, ale my jsme ji poznali jako velice klidné a rozumné děvče. Jsem si jistý, že by nebyla schopná zlomit někomu nos. Že, KIárko?“
Najednou se dívá na mě. Všichni se na mě dívají. A mně se strachem začnou potit ruce.
Krbcovi určitě nechtějí agresivní dítě. Jsem si jistá, že ve formuláři, ve kterém adoptivní rodiče vyplňují, jaké dítě by chtěli, je někde kolonka „agresivní“. A všichni tam určitě zaškrtnou „NE“. Možná kromě trenérů boxu. Ale Krbcovi to určitě zaškrtli. Nikdy jsem je neslyšela ani křičet. Určitě by nemohli mít rádi někoho, kdo se pere.
„Emm…“ upocené dlaně si utírám do kalhot.
Vím, že lhát teď není možné. Navíc Krbcovým lhát nechci. Prostě mě odvezou zpět do děcáku a už nikdy nepřijdou. Jinak to nepůjde.
Zvednu oči. Všichni se na mě dívají. Už to nevydržím.
Otočím se a utíkám pryč. Běžím zpátky po pěšině, kterou jsme přišli, a přes slzy skoro nevidím na cestu.
Pitomá Sára. Pitomá Milena. Klidné a rozumné děvče. V děcáku je určitě nějaké jiné klidné a rozumné děvče, které Krbcovi budou moct adoptovat. Třeba Aneta.
Najednou zakopnu o kořen a rozplácnu se na zem mezi borůvčí. Pomalu se zvedám a otřepávám ze sebe jehličí a rozplácnuté borůvky. Vtom se za mnou ozve:
„Zase chytáš zajíce?“
Tomu se musím usmát, ale je mi pak ještě tím víc do pláče. Otočím se a za mnou stojí pan Krbec a usmívá se. Pak mi podá kapesník.
„To nemá smysl plakat kvůli borůvkám, je jich tady ještě dost.“
„Já jsem Sáře opravdu rozbila nos. A Milena si kvůli mně rozkousla ret.“
„Hmm, a proč?“ ptá se pan Krbec.
„Prali jsme se. Vím, že se to nemá, ale Milena říkala hrozně hrozný věci a už se to nedalo vydržet. Nešlo to.“
„To znám…“
„Taky se perete?“
„To ne,“ usměje se pan Krbec, „ale někdy rovnám věci. To poznáš, až s námi budeš bydlet.“
Zůstala jsem na něj zírat. Pak jsem si vzpomněla, co řekl Sářině mamince, „jsme Klářini adoptivní rodiče“. Ne „možná budeme Klářini adoptivní rodiče, když se nám bude líbit“.
„Opravdu chcete být moji adoptivní rodiče? I když víte o tom nosu?“ zeptala jsem se.
„To chceme“
„I vy?“
„I já. A už mi říkej Davide.“
A pak mě adoptovali. I když už je mi deset.
25 názorů
Evženie Brambůrková
06. 06. 2020Mně se to prostě a docela obyčejně líbilo. Mám ráda takové příběhy, i když si musím na ně nechat více času. Osobně jsem minimalista.
Detaily bych neřešila, jednak je sama neznám, tak proč rýpat. Hlavně piš dál a já budu ráda číst.
Úžasná povídka. Sice na stráášně „zprofanované“ téma, ale tak dobře napsaná, že mi to vlastně nevadí. Líbí se mi hned od začátku, protože právě úvodní část hezky ukazuje, jak je možné rychle a přitom nenásilně seznámit čtenáře s hlavní postavou, se situací, ve které se nachází a s prostředím, kde se děj bude odehrávat. Dva odstavce a víme všechno, co pro začátek potřebujeme, aniž máme dojem „přednášky“, naopak je to zábavné.
Ich forma tady předvádí to nejlepší, co dovede. Tedy nepopisovat povrchně, ale pojmenovat věci „zevnitř“, zabarvené prožitou zkušeností. Jsou tam drobné detaily, osobní, řekla bych až intimní, které nám hlavní hrdinku okamžitě přiblíží. Její způsob uvažování a vyjadřování je místy skutečně „dospělejší“, než by se dalo čekat v jejím věku, ale podle mě je to dáno hlavně tím, že postrádá ten roztomile naivní pohled na svět, který dělá malé děti malými dětmi. Naopak, mnohé její hlášky jsou vtipné a přitom krutě realistické. Už toho bohužel hodně zažila.
Některé myšlenky se mi obzvlášť líbí. Třeba „A já si říkám, že psychologové se možná stali psychology proto, že také nemají hlavu tak docela v pořádku a doufali, že sami sobě pomůžou.“
Je pravda, že kdyby chyběla část viděná očima paní Krbcové, asi by povídka i tak zůstala velmi dobrá. Ale když jsem si po prvním překvapení zvykla na novou vypravěčku, zas až tak mi to nevadilo, protože i její pohled na věc je zajímavý a zaplnil některé mezery, odpověděl na některé otázky. Určitě by se text dal ještě trochu „překopat“ z hlediska kompozice, ale pro mě je dost dobrý i takhle.
Pár chybek, které mě uhodily do očí: mě (správně mně) už se nechce nic vysvětlovat. Starší děti koukají na Simpsonovi (dala bych Simpsonovy – vím, že seriál se jmenuje Simpsonovi, ale v češtině bych to skloňovala. Taky neřekneme, koukám na Harry Potter). Dělám, že je mi to fuk (čárka), a jdu si hrát s Honzíkem. Sobota je den, kdy jsou všechny děti, které mají alespoň trochu funkční rodinu (čárka), u těch rodin. Věta uvozovací za přímou řečí se připojuje s malým písmenem: „Krbcová, dobrý den,“ ozve se ve sluchátku.
Díky za příjemně pročtený čas a gratuluji k super povídce.
Je to sice řemeslně docela dobře napsané, ale není tu nic, co by ve mně probudilo alespoň nějakej zájem o ty postavy, soucit nebo sounáležitost... celkově to na mě působí jen jako odvyprávěný příběh, ty postavy jsou trochu schematické... i když jim věnuješ dost prostoru, nejdeš, zdá se mi, pod kůži... mně bylo vlastně šumafuk, jak to dopadne... ale možná jen nejsem cílová skupina podobných příběhů.
Zpočátku mi to přijde takové "vnucující se", tím upřímně prostým dětským pohledem na realitu, ale po chvíli je ten pocit pryč a čtu souvisle až do konce (o němž je již od půlky zřejmé, že bude dobrý), takže napsané je to dobře, soudím podle toho, že mě nenapadají žádné výhrady. Tip.
Tvoje příběhy se mi moc líbí, prostě umíš psát a čtenáře zaujmout. Popis toho, co prožívá desetiletá dívka v děcáku, je přesvědčivý, určitě tyhle děti přejímají obraty dospělých, jako třeba funkční rodina nebo i to balení po deseti, podle mě to mohla říct některá z učitelek. Adoptivní rodiče taky mají svoje problémy a to, že si holka zpočátku myslí, že jsou psychologové, je taky pochopitelné. Některé pasáže by se mohly trochu zkrátit. T.
Ahoj reko,
děkuji za přečtení. Příběh vychází hlavně z fantazie. Zkušeností moc nemám (nějaké nasledované dokumenty a trocha dobrovolnictví), takže určitě to realistické být nemusí. Ten telefonát si dokážu představit, že je proti nějakým vnitřním regulím, a že celý ten proces je víc svázaný, jak říkáte. Na druhou stranu bych řekla, že na základě osobního rozhodnutí konkrétní vychovatelky by se to mohlo stát. A to, že to není úplně běžná praxe jsem chtěla naznačit tím, že se ta vychovatelka bojí, že jí to kolegyně Irena vyčte.
Pokud jde o ty desáté narozeniny, to jsem myslela čistě tak, že si to mezi sebou říkají děti, ne, že by to byla nějaká daná hranice, po které už adopce není možná. Ale statisticky to asi bude tak, že čím je dítě starší, tím menší má šanci, že si ho někdo osvojí.
Tohle vychází z rešerší nebo ze zkušenosti? Ptám se, protože mně, popravdě naprostému laikovi, některé věci přijdou dost nerealistické nebo nepravděpodobné,. Asi nejdivnější mi přijde, že by vychovatelka nechala Kláru zavolat v téhle fázi možným adoptivním rodičům. Vlastně celá ta linka s adopcí mi přijde divná, nezdá se mi ani ten přístup rodičů, to, že by se jednou mohli zastavit a pak zase ne, že by v celém procesu byla tak neuvěřitelná volnost. Druhá věc, jak je to s těmi deseti lety - na začátku se píše, že už je pak nikdo neadoptuje, ale pak to nehraje žádnou roli. Ty děti si to jen tak říkají mezi sebou?
To střídání perspektiv se mi líbí. Dává to textu dynamiku a je fajn, že Krbcovi nejsou prostě jen rodiči, ale mají celkem promyšlené charaktery a minulost, takže fungují. Navíc ten zlom ve střídání přijde ve výborném momentě, kdy zavolá. A taky je hezké, jak se ten text zacyklí za použití Sářina příběhu. Vůbec kompozice je dobrá.
Takže za mě fajn, fakt to podle mě nejvíc sráží to, že mi některé věci přijdou těžko uvěřitelné. I když o tomhle tématu skoro nic nevím.
("nerozkliknutelnost" = ha, povídka, to bude dlouhý, musím si vyčlenit čas:))
Ráda a zvědavě jsem četla, dlouze uloženo v seznamu nerozkliknutelných věcí, jejichž název mě upoutal. Bavilo.
Krbcovi se mi vybraným příjmením v oné večerníčkové evokaci naopak pozdávali, zřejmě jakási vnitřní asociace se splněným přáním, tužbou (hrad, animovaný pohádkový seriál, legrace = to chci)...
Sám námět mi potom připomněl Cizí holku Hany Bořkovcové, výbornou knížku pro děti (i adaptováno pro TV bylo), jejíž snad jedinou nevýhodou pro dnešní čtenáře by byly už postarší reálie. (= Raději vepisuji, že připodobněním má jít o pozitivní hodnocení povídky, nikoli nějakou výtku.)
Mně se to taky líbilo.
Stejně jako ostatním i mně připadá pasáž od Krbcových v podstatě zbytečná a rušivá ( i když to gesto "miluju tě", je tak romantické, že jsem si až poslzel - bez ironie). Pokud bychom zůstali u Klárky, text by působil mnohem sevřeněji a nálehavěji. Taky bych chtěl dodat, že ateliér, který si může dovolit krajinářského architekta na stálý úvazek, za který se dá žít, rozhodně není malá firma, spíš naopak.
Co se týká přílišné "dospělosti", nevadí mi to, chápu, že běh příběhu něco takového potřebuje a vlastně to Kláře dodává na osobnosti.
Možná bych se zamyslel, jestli by nešlo trochu pokráti uvozovací věty. Ale to je dronbnost.
Děkuji všem za komentáře, s nominací samozřejmě souhlasím. Těší mě to.
Pokud jde o jméno Krbec, už mi bylo vyčítáno i osobně jinými čtenáři, ale mně se tam nějak líbilo a když jsem si na internetu ověřila, že se tak jmenují i reální lidé (asi 500 v Čechách), nechala jsem ho tam :). Ale ještě to promyslím.
Přechodníky zmáknuté nemám, to přiznávám.
Chápu rozpaky ohledně vsunutého vyprávění Marty, taky jsem přemýšlela, jak to pojmout. Chtěla jsem tam nějak dostat nejistotu a nedokonalost rodičů, aby nebyli jen jako záchrana shůry, která spasí odložené dítě. Ale aby bylo vidět, že ta touha a stres je na obou stranách.
Možná by to tam šlo nějak dostat i přes Kláru v delším vyprávění. A je pravda, že kdyby byl celý text vyprávěný Klárkou, tak by to mohlo být i pro dětské čtenáře, což byl můj prapůvodní záměr.
Každopádně ještě jednou díky za komentáře i za nominaci
Jméno Krbec bych také změnila na jiné, Pan Krbec a jeho zvířátka - Večerníček navozuje nežádoucí asociace...
Měla bys námět na novelu, kdyby ses do toho pustila i s příběhem budoucích adoptivních rodičů, který jsi zde jen naznačila ... sklon k alkoholismu, puntičkářství, a mně se i tyhle odstavečky líbí proto, že si umím jako čtenář lépe představit pohnutky těch dospělých...
Pokud bude Redrum souhlasit, nominujeme ji za měsíc květen do soutěže.
Dávám výběr, uvažuji o něm od včerejška:-)
Taky si myslím, jako Zdenda, že o těch budoucích rodičích tam nemuselo být. I mě to trochu rozhodilo.Spíš bych uvítal, kdyby se to celé prodloužilo k novele, ještě víc se rozepsaly jednotlivé postavy a célé z pohledu Kláry. Třeba postavy Mileny a Sáry se jevily zajímavě, nakonec i jednotlivé tety... Ale to už záleží na tobě, zda to necháš být takhle nebo jinak.
Přečetl jsem si tvou povídku z děcáku. Četlo se mi to moc pěkně, takový způsob psaní mám rád. Asi nejlepší jsou pohledy malé Kláry. Přirozeně vystihnutý způsob jejího přemýšlení a dobře zvládnuté dialogy. Konec je trochu zrychlený. Kdybych já adoptoval, asi bych byl radši, kdyby mi říkala táto, ale vím, že i takhle to bývá. Jnak se mi to celé líbilo.
Pár připomínek: A vyskočí na nohy..., A tak jdeme do parku... Dívá se na mě..., Dívám se na něho... /Nevím, jestli to opakování je úmyslné, či ne, ale lepší by bylo neopakovat/
"Proto jsou tam, kde jsou." /Já vím, v poslední době se tak vyjadřuje kde kdo a možná právě proto se mi to nelíbí. Vlastně to je nesmyslné./
Proto jsem asi nebyla moc veselá... /Určitě by bylo lepší jedno -moc- nahrdit jinak.
Rozhodla jsem se dítě nepotřebovat. /Ta věta mi nějak nesedí, asi by bylo lepší změnit slovosled, nebo některé slovo změnit/
To jsou ale vesměs maličkostí, jinak si myslím, že je to zvládnuté velmi dobře. T.
Máš dobře promyšleno, kudy se ve své povídce chceš ubírat. Je dost obtížně, i při znalosti prostředí dětských domovů, napsat příběh pohledem desetileté dívenky. Občas je znát, že dívka by asi takhle "dospěle" nepřemýšlela, a jindy se to povedlo, třeba zde, ačkoliv dodatek - kupované v baleních po deseti - mi zas evokuje řeč někoho dospělého, kdo ví, jak se tam nakupuje:
...kouká dolů na svoje pruhované ponožky ve žlutých bačkorách. Takové ponožky, které žádné dítě z děcáku nikdy nedostane. My máme jen ty obyčejné. Pro kluky modré a pro holky bílé, kupované v baleních po deseti.
Celkově je povídka čtivá, dobré jsou ty "intriky", díky kterým na sebe dívka upozorňuje, i když zas nevím, jestli by neměla být na takové uvažování starší, ale rozumím, že se to odvíjí od zlomových deseti let... a nacházím jen drobnosti, u kterých jsem trochu škobrtla, např. zde, v první větě bych doplnila čárku za rodiny a druhou větu pozměnila, aby tam nebyla prakticky stejná slova jako v první - děti, které, dvakrát adoptovat - adoptivní, rodin, je to poněkud zmatečné:
Sobota je den, kdy jsou všechny děti, které mají alespoň trochu funkční rodiny u těch rodin. A ty děti, které by chtěl někdo adoptovat, bývají u těch adoptivních rodin.
Rodina Krbcových je dobře přiblížena, nejsou ideální jako nikdo z nás, o to sympatičtější, že Klárka dostává jejich prostřednictvím šanci, na kterou dlouho čekala...
Píšeš dobře, občas by se něco mohlo ještě upravit, omezit popisnost nebo se pokusit jít do větší hloubky uvažováním hlavních postav, ale ich forma tomuto příběhu svědčí a dává mu jiný rozměr.