Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seModrý pramen
Autor
Ozzozorba
Jsou kovově modré, zelené i zlaté. Najdeme je na skládkách i v páchnoucích kontejnerech, na hnijících odpadcích i v rozkládajícím se mase. Posedávají na výkalech a pak si třeba odletí na chleba s máslem. Jsou urputně bzučivé a otravné. Sedají na nos, pak zas na ucho, a když jedeme na kole, létají nám do pusy. Však to znáte, jak taková jedna moucha může otrávit život.
V dávných časech, ještě než začaly dělat člověku společnost, obývaly bzučivky bažinu. Rodily se ve smrdutém bahně a rojily se nad rákosem, a když do močálu skočil třeba takový zajíc a uvízl v lepivé pasti, měly mouchy nejenom hostinu, ale samičky mohly naklást do hnijícího masa svá nažloutlá vajíčka a za dva dny se už líhla nová generace much. Věky v bažinách ubíhaly, rákos se vlnil a bahno se hromadilo. Bzučivky byly spokojené a věřily, že dosáhly na vrchol blaha a že lépe už se žít nedá.
Jednoho večera, když žáby kvákaly své kvaky-kva, snesl se na kovově modrou bzučivku prorocký sen. Mouše se zdálo o místě tak pěkném a příjemném, že proti tomu byl močál opravdu jen páchnoucí bažinou. Uviděla modrý pramen, který vyvěral z pukliny ve skále. Voda byla sladká a výživná. Něco tak báječného ještě nepila, a když svůj sosák odtáhla a vysála poslední kapičku, cítila se blaženě. Zabzučela radostí a probudila se.
Mouchy nejsou požehnány dlouhým věkem a dožívají se maximálně tří měsíců, a tak se bzučivka rozhodla jednat a nemarnit čas. Rozbzučela se na všechny mouchy nad močálem a lákala je tak k modrému prameni. Většina z nich zůstala chladná a na výzvu letět do neznáma jen posměšně bzukla. Jen řídký roj much odlétal na druhý den do hlubin lesa. Bzučivě snily o krásném světě a síle“modra“.
„Cesta bude dlouhá,“ zabzučela kovově modrá moucha a ukazovala směr, kudy letět. Mouchy dávají do roka pět generací a v průběhu strastiplného letu to nebylo jinak. Některé bzučivky umíraly a rodily se nové. Za dva měsíce pomřely všechny mouchy ze starého roje. Nezůstala jediná, která poznala bažinu. Malé mušky naslouchaly legendě o modrém prameni. Cesta byla náročná a bzučivkám slábla křídla, a když se nacházely právě nad močálem, zastavily svůj let, aby si odpočinuly. Za dvě hodiny vypukla vzpoura.
„Je nesmyslné pokračovat k prameni, tady je ráj! “ bzučel dav. Tady je krásně a útulno!“ A polovina much tam už zůstala.
Uvědomělejší roztáhly křídla a letěly k modrému prameni. Jednoho dne hořel les a mouchy obklopily plameny, nebylo kam ulétnout. Duchapřítomné bzučivky se zachránily v dutině stromu. Těch překážek a nástrah bylo tolik, že všechny ani nedokážu vypsat, ale nakonec přece jenom roj dolétnul k posvátné skále. K místu, kde vyvěral modrý pramen. Přeživší mouchy padaly do modravé tekutiny. Osvěženy a posíleny, cítily se jako v ráji. Kolem skály šuměla louka a vítr roznášel do okolí vůni květin. Na novém území se jim dařilo skvěle a mouchy nabíraly na váze a na lesku. Začaly si říkat strážci modrého pramene. Už se neživily zdechlinami ani nevyhledávaly otevřené rány, do kterých by kladly vajíčka. I jejich larvy bílé jako sníh, sály sílu z modrého pramene. Nastalo období hojnosti. Ale jak už to tak bývá, každá hojnost jednoho dne skončí. Pramen vyschl.
Mouchy neměly energii a začaly slábnout. „V dávných časech, kdy jsme ještě žily v bažině, se všechny bzučivky živily mršinami“ promluvila nejstarší moucha, a všem ukázala na zdechlinu zajíce, který už tam ležel týden, a hladové mouchy se na mrtvolu slétly. Nebyla sice tak dobrá a voňavá ani necítily božské opojení při sání, ale energetickou potřebu mouchám maso dávalo. A to na přežití bohatě stačilo.
Po čase už nežila jediná moucha, která by zažila, jaké přináší modrý pramen opojení. Po celý rok nevytekla ani kapka. Jen vyhlazený žlábek jako vypláznutý jazyk signalizoval, že tudy kdysi pramen tekl. Legenda o blaženém prameni se předávala jako oheň z generace na generaci, ale tak jako každá pověst ji čas deformoval v další a další verze, kupříkladu: „My vyvolené, strážci modrého pramene. Čekáme na spasitelku, která jej vzkřísí. Kdo se z modrého pramene napije, dosáhne na magické schopnosti a může se proměnit v orla.“
Každé ráno čistily mouchy prázdný otvor ve skále a čekaly na zázrak. Jednoho večera se přihnala silná bouřka. Na nebi se blýskalo a jeden z blesků zasáhl skálu. Buum! Zadunělo v nitru hory, a když vysvitlo slunce, ze žlábku vytékala modrá tekutina. „Modré slzy! Modré slzy!“ volaly bzučivky, které jako první zpozorovaly vzkříšený pramen. Mouchy divoce bzučely a rojily se nad pramenem. Některé z nich slétávaly dolů a pak zase stoupaly samým vzrušením k nebi. Žádná z nich však neměla dost odvahy, aby se napila. Podle legendy se může napít z modrého pramene jen vyvolená bzučivka.
„Držme se přikázání,“ zvolala nejstarší moucha. „Musíme být trpělivé, jen moucha spasitelka se může napít z modrého pramene a dát nám ponaučení.“ Zvedl se vítr, bzučivky ucítily zápach a odlétly na myší zdechlinu.
5 názorů
Shledávám v té muší legendě jakousi paralelu s lidským smýšlením a konáním, která však (pro mě) není dost zřetelná... Zánik jedné kultury a její nahrazení kulturou jinou? Asi dens nemám důvtipný den. Přeju lepší čtenáře.
Johanakrupa
17. 05. 2019Moc povedené. Dobrá alegorie například na lidskou blbost a stádovitost..