XI. Lucie znovu za hranicemi

Další díly již teď na: http://cms.muzudal.webnode.cz/

Lucie znovu za hranicemi

Lucka si vztah s Marcem užívala. Přes jeho občasné excesy a hádky se do něj zamilovávala a dokonce se u ní začal dostavovat pocit, že je to ten pravý muž pro život, že by s ním možná uměla zestárnout. Marco ji dokázal rozesmát, dokázal ji překvapit a neustále posouval hranice Lucčiných možností a představ o životě. V milostné rovině poznala Lucka polohy a pomůcky, o kterých vůbec netušila, že existují a v tom osobním se dokonce dopracovala toho, že s Marcem skočila z letadla padákem. Seskoku se bála mnohem více, než útěku přes hranice, konec konců, bála se výšek, jak zjistila při svém prvním pokusu utéct z Československa, natož pak padání volným pádem, ale ve chvíli, kdy dopadla na zem, měla pocit, že tam ve vzduchu za sebou nechala všechny své strachy a obavy, které kdy v minulosti měla. Marco měl mnoho koníčků a zálib. Mezi ně patřil i tandemový seskok padákem. Měl za sebou skoro tolik seskoků jako milenek, takže Lucii nabídl, že by mohla skočit s ním. Lucka si to chtěla zkusit, ale když nastoupili do letadla, sevřel se ji žaludek a do chvíle seskoku nepromluvila ani slovo. Když potom vyskočili z letadla, měla Lucka na malou chvíli pocit, že zákonitě musí umřít. Zastavil se jí dech, cítila neskutečný tlak na hrudi a v prvních vteřinách si byla jistá, že ten let nemůže dopadnout dobře. Všechno se ale změnilo, když Marco otevřel padák, jejich let se zpomalil a ona si uvědomila všechnu krásu, která se pod nimi rozprostírala. Vše kolem bylo tak neuvěřitelně půvabné, přehledné a jasné. Byl to zvláštní okamžik klidu. V té chvíli přešla z absolutního strachu do situace, kdy měla pocit, že se nebojí ničeho. A to teprve hlavní zadostiučinění mělo přijít až po přistání. Najednou nechápala, proč nebyla schopná opustit republiku na rogalu, protože vše to, co ve vzduchu vnímala, ji přišlo neuvěřitelně krásné, jasné a kouzelné. Na malý okamžik měla pocit, že ve vzduhu se dokáže na celý svůj život podívt tak nějak s nadhledem. Pravdou ale bylo, že ten seskok byla schopná udělat jen proto, že věřila Marcovi. Byla přesvědčená, že kdyby se cokoliv pokazilo, tak ji prostě zachrání a věřila tomu, že tam kde je on, je vždy vlastně bezpečno, takže se nemůže nic stát. S nikým jiným by z toho letadla nedokázala vyskočit. S Marcem se prostě cítila dobře tak, jako s nikým před tím.

Jediné, co ji trošku trápilo, byl Marcův tlak na to, aby navštívili jeho rodiče. Marco to myslel v dobrém, chtěl Lucii představit svou krásnou domovinu, ale ona se bála. Její obava byla zcela na místě. Bála se jet přes hranice, když byla v Rakousku nelegálně, bála se zkoušet pohybovat v jiné zemi, když v Rakousku na ni ještě nikdo nepřišel. I Lucie věděla, že toho štěstí zatím měla hodně a nechtěla ho dále pokoušet. Navíc ji v jejich obavách utvrzovala Bianca, se kterou celou situaci pravidelně řešila. Marco o tom, že Lucka nemá platné doklady, nevěděl a myslel si, že jeho partnerka prostě jen trpí obavou z hranic, protože pamatuje železnou oponu. Proto se ji neustále snažil přesvědčit, ať s ním jede, že se není čeho bát, že kontroly mezi Rakouskem a Itálií téměř neexistují. Lucka si neuměla představit, že by mohly někde na světě existovat hranice, které se dají volně překročit, takže téhle Marcové teorii moc nevěřila, na druhou stranu ji strašně lákalo poznat Itálii, a tak, navzdory Biančiným radám a svým obavám, se nakonec rozhodla srdcem. Sama sebe Lucka přesvědčila, že i tohle je jen další zbytečná obava, která by se měla překonat a že to zvládne, stejně jako zvládla seskok padákem.

O tom, že se rozhodla správně, ji přesvědčovaly všechny okolnosti, které jako by přímo předpovídaly, že to nemůže nevyjít. Ve zprávách o počasí opakovaně hlásili, že v Itálii bude nádherné léto, v práci dostala dokonce čtyřtýdenní dovolenou, protože se s Marcem nakonec domluvili, že u jeho rodičů nestráví tři týdny, ale rovnou celý měsíc. Lucka za celou tu dobu, co pracovala v kavárně, klasickou dovolenou neměla, takže ji teď vyšel majitel vstříc a ona si byla jistá, že je to další impuls k tomu, že to celé musí dobře dopadnout.

A aby toho nebylo málo, Marco jí řekl, že jeho rodiče mají malý penzion, kde budou ubytovaní, takže stravu, pití, i pobyt v Itálii budou mít zdarma a pokud by rodičům pomohli při správě penzionu, tak si můžou i něco vydělat. Lucka chtěla být samostatná a možnost přivýdělku se jí líbila, takže na konci května byla připravená na měsíční pobyt v Marcově rodné zemi a na to, že bude muset znovu překonávat hranice. Marco ji hned ráno vyzvedl svým vozem, do kterého naložili kufry a vyrazili vstříc další Lucčině obavě, kterou se chtěla pokusit překonat.

Čím blíže byly hranice, tím více byla Lucie nervózní. Bianca sice Lucce celou dobu cestu rozmlouvala a na poslední chvíli poprosila i Friedricha, aby to zkusil, ale když neuspěli, nabídla Lucce svůj pas, aby jela na něj. Lucie ale poměrně rozumně uznala, že každý celník by poznal, že žena na fotografii je odlišná od osoby před ním stojící a že celníci by asi dokumenty studovali více, než třeba zaměstnavatel, a proto s poděkováním odmítla. Vzala si svůj starý pas z Československa a doufala, že to projde, i když se republika už nejmenuje Československá socialistická republika. Lucka aktuálně neměla kontakt s nikým ze své rodné vlasti, takže ani netušila, jestli se dělají již jiné pasy, nebo ne a jestli třeba byl její pas nějakým způsobem vládou zneplatněn po té, co opustila zemi.

Ve chvíli, kdy dorazili k hraničnímu přechodu, byla Lucie ještě o něco více v šoku. Obyčejný přejezd na dálnici. O tom, že se jedná o hranice, svědčil jen přístřešek nad dálnicí a příkazové silniční značky, které postupně vozidla zpomalovaly, aby mohli celníci namátkově odklánět dopravu a provádět kontrolu aut. Žádné ostnaté dráty, žádní vrčící psi, ani skupiny vojáku se samopaly. Dokonce kolem rakouských celníků projeli bez kontroly. Lucce na pár vteřin spadl kámen ze srdce. Bylo to ale opravdu jen na pár vteřin, protože o tři sta metrů dále je odstavil italský celník. Lucie zůstala sedět jako přikovaná. Nebyla schopná se pohnout a nebyla schopná slova. Marco zastavil, odpásal se a vyskočil z auta. "Ciao, Tizziano," zakřičel a objal celníka, který jeho objetí k Lucčině překvapení opětoval. Lucii se chtělo plakat a každá minuta, kdy stál Marco před vozem a vyprávěl si s celníkem, ji přišla nekonečná. Nevěděla, o čem Marco s Tizzianem hovoří a i když chápala, že jsou známí a rozhovor probíhá v přátelském duchu, strašně se bála okamžiku, kdy ji někdo vyzve, aby vystoupila z auta a předložila doklady.

K tomu, aby z auta skutečně vystoupila, ji vyzval italský celník asi po deseti minutách rozhovorou s Marcem. Nemusel ani nic říkat. Všiml si, že se na něj Lucie dívá a tak ji gestem naznačil, aby také vyšla z vozidla ven. Lucii měla pocit, že bude zvracet. Takhle se nebála ani před tím, než vyskočila z letadla, tím si byla jistá. Připadala si, že právě vyskočila nejméně z pěti kilometrů nad zemí, padák se neotevřel a ona padá volným pádem doprostřed Alp. Přes to všechno vystoupila z auta a kývla hlavou na pozdrav. Marco je představil a celník se na ní obrátil a něco ji říkal italsky. Lucka italsky nerozuměla, takže stála, snažila se usmívat a krčit rameny. Celník pochopil, že se s Marcovou přítelkyní nedomluví. Sjel tak alespoň Lucii pohledem od hlavy k patě a pak zamlaskal, aby pochopila, že se mu líbí a že si Marco vybral dobře. Pak se usmál, znovu se s Marcem objal, vystrašené Lucii dal pusu na tvář a odešel.

Lucie sedla do auta a s pocitem, že už po několikáté přežila vlastní smrt, přejela hranice do Itálie.

Po příjezdu do penzionu Marcových rodičů, musela Lucka uznat, že za všechen ten stres to asi stálo. Penzion byl na okraji turistické zóny, měl dvanáct pokojů a většinu z nich okupovali Italové z vnitrozemí. Zbytek hostů byli Francouzi. Penzion spravovali Marcovi rodiče, spolu s Giulií, která v hotelu uklízela a dělala číšnici, případně recepční a jejich synovcem Lucou, který byl tak trochu údržbář a tak trochu vše, co bylo potřeba. Giulia a Luca byli oba poměrně mladí, Lucka by jim odhadovala maximálně pětadvacet let a byli velmi ochotní a práce se rozhodně nebáli. Lucie znala spoustu vtipů na přístup Italů v práci, hlavně v Rakousku se s tím setkávala poměrně často, ale díky životu s Marcem věděla, že se Italové rozhodně práce nebojí.

Marco s Lucií začali vypomáhat v penzionu způsobem, který by se dal nazvat prací na poloviční úvazek. Marco trávil většinu své pracovní doby v kuchyni a Lucka dopoledne připravila snídaňový bufet, pak pomohla s uklizením pokojů, následně se vrátila do restaurace, kde pomáhala s roznáškou obědů a odpoledne a večer měli už s Marcem volný sami pro sebe. Alespoň tak to vypadalo z počátku jejich dovolené.

Volná odpoledne se snažili užívat naplno. Marco ji pravidelně brával k moři, vzal ji do míst a měst v okolí, o kterých byl přesvědčený, že by měla Lucka vidět, zazpíval ji serenádu na gondole. Lucce nechybělo nic, krom lidí, se kterými by se snadněji dorozuměla. Marcovi rodiče byli milí, přátelští, navíc neustále Lucii nalévali výborná vína, která si Lucka zamilovala. Bohužel však mluvili jen italsky a francouzsky, jako v podstatě všichni návštěvníci a obyvatelé penzionu. Lucka mluvila česky a německy a neměla si tak, krom s Marcem, s kým popovídat.

Po prvních deseti dnech v Itálii se ale musela Lucka chtě nechtě ještě o něco více osamostatnit. Marco začal zůstávat v penzionu, protože, jak Lucce vysvětloval, jeho otec ho potřebuje v kuchyni i pro přípravu večeří. Do toho Marcovi rodiče začali rekonstruovat společenskou místnost a i tam se Marco snažil pomoci. Lucie tedy začala chodit poměrně často k moři sama. Marco s ní něco podnikl maximálně jednou za tři, čtyři dny. Naštěstí byla Lucka samostatná žena, takže na pláž ráda chodila i bez doprovodu a nepřítomností svého přítele se příliš neužírala. Navíc horké už skoro letní slunce hezky opalovalo její pokožku a v podstatě každý den se na pláži objevil někdo, kdo s ní laškoval. Obvykle muži, kteří se k Lucii obraceli, uměli alespoň trošku německy, což Lucie využívala a pokud se jí líbili, tak s nimi mluvila v podstatě o čemkoliv. Jejich zájem ji zvyšoval sebevědomí, ale nikdy nenechala lehký flirt přejít v něco dalšího a muže nakonec většinou upozornila, že je v Itálii se svým partnerem.

Jeden den se ale vymkl všem zvyklostem a Lucce se na dlouho zapsal do paměti. Bylo to v půlce června. Lucka seděla na pláži. Od moře vál lehký větřík a Lucku bavilo, jak si pohrával s jejími vlasy. Bavilo ji sledovat okolní dění a užívala si, jak se po ní otáčeli procházející muži. Lucka měla tmavě stříbrné dvojdílné plavky, které toho zrovna moc neskrývaly a jelikož byla na pláži sama, tak pozornosti mužů prostě nemohla ujít. Občas se i stávalo, že nějaká žena svého muže začala peskovat po té, co se za Luckou otočil, což ji bavilo na vysedávání na pláží téměř nejvíce.

Toho dne to ale byla Lucie, kdo zaujatě pozoroval jednoho z chlapů na pláži. Její pozornosti tentokráte neušel muž, který měl rozložený ručník na pláži tak sto metrů od ní. Na dálku by odhadovala, že byl přibližně jejího věku, a přesto se choval jako malé dítě. Opakovaně běhal k moři a před každou vlnou, kterou sebou moře přineslo, zase utíkal pryč. Vždy, když se mu povedlo některé z přicházejících vln utéct, se začal nahlas smát. U dětí byla na takové chování z pláže zvyklá, ale u dospělého muže to viděla snad poprvé. Fascinovalo ji, že dotyčný vydržel skoro hodinu takhle jančit. Když toho nechal a zamířil ke svému ručníku na pláži, Lucce přejel mráz po celém těle. Bylo to poprvé, co si ho dokázala pořádně prohlédnout, protože přestal pomateně pobíhat tam a zase zpátky. Přesto, že bylo horko k padnutí, Lucce vyskočila husí kůže. "Ty vole, Zdeněk," zašeptala sama pro sebe.

"Ahoj Zdeňku," řekla o minutu později, když došla k jeho osušce.

"A-a-ahoj," vykoktal ze sebe zcela zaskočený její bývalý manžel, když se před ním zjevila. Částečně proto, že byl překvapený, že ji tady potkal a že ji vlastně vůbec potkal a částečně proto, že byl naprosto fascinován tím, jak to Lucii v plavkách slušelo. Lucka se mu vždy líbila, ale její opálená postava ji přidávala na zajímavosti a dělala z ní někoho jiného, někoho jakoby pro něj nedotknutelného.

"Můžu si k tobě přisednout?" zeptala se Lucka. Zdeněk přikývl. Zatím ještě pořád nebyl schopen slova. Posunul se kousek na ručníku, aby udělal pro svou bývalou manželku místo a Lucka si k němu přisedla. Lucie nikdy neměla problém s blízkostí, takže ji nevadilo, že se vzájemně dotýkají koleny, což Zdeňka vzrušilo a na jeho plavkách to bylo okamžitě vidět. Lucka si toho samozřejmě všimla a zasmála se: "Ale copak?"

"To je z toho překvapení, že tě vidím," odpověděl Zdeněk. Trochu se ale zastyděl, takže i zčervenal. Hned po té jej ale napadlo, že vlastně by se neměl stydět, ale měl by být naštvaný, takže spustil: "Víš, jaké jsem měl kvůli tobě problémy? I chlapi z STB mě vyšetřovali." Lucčina poznámka v něm vybudila znovu jeho typické já, a tak i vzrušení poměrně rychle zmizelo.

"To mi je líto, bylo to drsné?" zeptala se Lucka. Zdeněk přikývl. Pak ale ještě rychle dodal: "Ale ne tak drsné, jako když jsme zvonili klíči za lepší budoucnost."

Lucka se na Zdeňka překvapeně podívala: "A ty jsi zvonil?"

"Samozřejmě," přikývl Zdeněk

"A můžu tě jako omluvu za to vyšetřování pozvat za zmrzlinu?"

"Zmrzlina sice nemůže nahradit to všechno, co jsem si musel prožít, ale proč ne," řekl Zdeněk.

Lucka jeho nečekaně studenou a mizernou náladu, nebo alespoň projev, který by o mizerné náladě svědčil, přecházela. Byla ráda, že ho vidí, že vidí někoho, s kým může mluvit ve svém rodném jazyce, což se jí už dlouho nepovedlo. I když říct, že by Lucka mluvila ve svém rodném jazyce, by bylo lehce nadsazené. Ona spíše ve svém rodném jazyce poslouchala. Zdeněk totiž postupně roztál, a jelikož byl naprosto unesen svou dovolenou, mluvil, mluvil a mluvil. Lucie se ke slovu nedostala, a tak si nechala od svého exmanžela vykreslit jeho hotel v těch nejúžasnějších barvách, popsat, co všechno už v moři dělal a nedělal a co tam viděl, popsal ji Benátky, které už Lucka samozřejmě také viděla. Zdeněk je ale popisoval tak zapáleně, jako by byl jediný člověk, který kdy navštívil chrám svatého Marka a všechny ty malé uličky, kanály, náměstíčka a vůbec vše, co k Benátkám patří. Dokonce, když šli spolu se zmrzlinou podél moře po pláži, tak pravidelně kreslil do písku různé stavby a místa, která tam viděl. Samozřejmě Lucce popsal velmi důkladně i zábavní park, ve kterém již byl a který byl přímo v Bibione. Vše mu přišlo úžasné a dokonalé a bylo mu vlastně jedno, že jeho společnice neměla možnost nic říct. Jen na jednu věc Zdeněk zapomněl. Zmínit se o Elišce. Když se ho Lucka ptala, s kým do Bibione přijel, řekl jen, že tady je sám, že to byl dárek od zaměstnavatele za jeho dobrou práci a nasazení.

Přesto, že rozhovor se zvrhnul monolog, tam jim bylo oběma celkem fajn, a tak spolu vydrželi až do západu slunce. Trošku je zamrzelo, že slunce tady nezapadalo nad mořem, ale na opačné straně. Západ slunce nad mořem mohl být ještě jeden krásný společný zážitek.

Když se potom loučili, domluvili se, že se musí znovu potkat a nejlépe hned zítra. Lucie řekla, že pozve Zdeňka na kávu a on jí navrhl, že si společně zaplavou, protože ji chtěl znovu vidět v těch stříbrných plavkách a že by večer mohli navštívit jeho oblíbený zábavní park.

Když se vrátila Lucka na penzion, bylo už po večeřích. Marco seděl u stolu s rodiči a pil víno. Když Lucku uviděl, vstal se židle a šel ji vstříc. Dal ji pusu a řekl, že ji schoval něco k večeři. Donesl ji jídlo z kuchyně a omluvil se, že je hrozně unavený a půjde si lehnout. Lucka ho ještě chytila za ruku a řekla mu, že potkala jednoho známého ze své vlasti a že by s ním zítra šla odpoledne na kafe a zda by Marcovi vadilo, kdyby se s ním chvíli zdržela, že se možná vrátí až v noci. Marco dal Lucce ještě jednu pusu a řekl, že je to samozřejmě v pořádku. Večeři pak Lucie strávila v tichu s Marcovými rodiči. U Marcových rodičů bylo mlčení nezvyklé a navíc, jak se ukázalo poměrně nebezpečné. Čím více totiž mlčeli, tím více Lucii nalévali víno.

Druhý den ráno byla Lucie celá nesvá. U přípravy snídaňového bufetu dokonce rozbila tři talíře. Marco se jí smál, že to včera přehnala s vínem, což byla pravda a Lucie to na sobě cítila. Hlavně se ale těšila na Zdeňka. V noci, když si lehnula do postele, vzpomínala na jejich poslední setkání ještě v Československu a na rozhovor, po kterém se zbalila a šla domů za Liborem. Přemýšlela, co se za ten rok a čtvrt změnilo a jak je všechno kolem ní jiné. Přemýšlela, co všechno Zdeňkovi řekne, protože dnes to chtěla být ona, kdo bude mluvit.

Rozbité talíře ji pomáhala uklidit Giulia, která se ji také smála kvůli vypitému vínu, ale říkala, že ji chápe, že Italská vína umí s člověkem zacvičit. Říkala to ale italsky, takže Lucie tomu nerozuměla. Byla ale ráda, že ji Giulia pomáhá, nejprve s úklidem a pak i s přípravou snídaně, protože to Giulie neměla v popisu práce a dělat to nemusela. Giulia obvykle začínala s prací až kolem desáté hodiny, kdy uklízela pokoje, pak se přemístila do restaurace na obědy a pak už většinou zůstávala v penzionu až do večera. Lucka proto byla ráda, že dnes ráno si Giulia přivstala a pomáhala jí. Přísahala si, že ji musí koupit alespoň čokoládu, jako odměnu.

Odpoledne čekala na Zdeňka před jeho hotelem. Byla mírně nervózní, ale moc se těšila. Zdeněk ji po příchodu dal pusu na tvář a překvapil ji květinou, kterou ji ráno koupil. Pravda byla, že celé dopoledne pak byl na pokoji, kde si vyčítal, že koupil kytku za tolik peněz, ale to samozřejmě nahlas neřekl. Kromě výčitek se také snažil celé dopoledne upravit a obléct tak, aby vypadal co nejlépe. Ne snad proto, že by snad měl nějaké postranní plány, ale chtěl, aby Lucka viděla, že i on vypadá dobře a že se mu daří.

Nejprve svou bývalou ženu provedl hotelem a ukázal jí i svůj důkladně uklizený pokoj. Byl ze všeho hrozně nadšený a chtěl, aby Lucie také pochválila vše to, co jemu se tolik líbí. Bohužel pro něj, Lucie už byla zvyklá z Rakouska na určitý standard, takže hotel jí přišel klasicky průměrného vzhledu i vybavení a jeho nadšení nesdílela.

Po povinné prohlídce hotelu spolu vyrazili na domluvenou kávu, kde se konečně dostala ke slovu Lucka a vyprávěla Zdeňkovi, co všechno prožila, jak žije v Rakousku a snažila se vyptat na lidi z Prahy a život tam. Pro Zdeňka to možná bylo nejnudnější odpoledne z celé jeho dovolené, tak alespoň z restaurace sledoval ruch na ulici a prohlížel si turistky, které chodily na pláž a zase z pláže. Moc ho vlastně Lucčin příběh nezajímal, protože jeho osobně se vůbec nedotýkal a žádné benefity mu nepřinášel. Navíc ho štvalo, že Lucka se neptá na něj a na jeho hrdinství u výslechu, protože si přes noc stihl připravit příběh, ze kterého vycházel skoro jako bájný rytíř Artuš. Místo toho se ho ptala na Vendulu, o které nevěděl nic, a o které nic vědět nechtěl.

Když ale ještě před západem slunce došli na pláž, sedli si na ručník a Lucka se vysvlékla do plavek, byl rád, že ji tu potkal. Znovu na ní mohl oči nechat, znovu si říkal, jak moc se mu líbí její opálená postava, a když pak spolu blbnuli ve vlnách, připadal si skoro jako v době, kdy byli ještě manželé.

Lucku potom pozval na večeři k sobě na hotel. Ubytování měl zaplacené pro dva, takže na hotelu nikomu nevadilo, že s ním přišla Lucie do hotelové restaurace a že s ním i povečeřela. Dokonce si všiml, že někteří číšníci po něm pomrkávali, aby dali najevo, že si všimli, jako kočku si s sebou přivedl, což mu dělalo neuvěřitelně dobře.

Večer pak šli opravdu do místního zábavního parku. Lucka byla po seskoku s padákem již připravena na vše, takže Zdeňka táhla na ty nejstrašnější akce, kde se otáčeli hlavou dolů, byli vystřelování do výšky a padali zpět k zemi volným pádem a Zdeněk u všech těchto atrakcí šílel a křičel, že umře a pokud neumře, tak zabije Lucii, až tahle hrůza skončí, ale oba se u toho smáli a neskutečně si společně strávaný čas užívali. Nakonec byl rád, že Lucce nevyprávěl příběh o své statečnosti u výslechu, protože by mu to asi nevěřila, když slyšela, jak pištěl jako malá holka, když se na jedné z atrakcí poprvé otočil hlavou dolů.

Když potom kolem půl jedenácté si sedli na lavičku a v rukou měli zmrzlinu, kterou koupil zcela výjimečně Zdeněk, zeptala se Lucka: "Proč my jsme se vlastně rozvedli? Pořád nám umí být spolu dobře." V té otázce nebyla lítost, ani žádná jiná emoce, bylo to prostě jen vyjádření stavu, který právě teď v sobě měla.

"Protože jsi šla na potrat," řekl Zdeněk tvrdě po chvíli ticha. Sice v dané chvíli necítil potřebu být k Lucce zlý a něco jí vyčítat, ale odpověď z něj vypadla dříve, než si stihnul uvědomit, co by to mohlo znamenat.

"Jo, já vím. A víš co? Já už nemůžu mít děti," řekla s klidem Lucka. Bylo to poprvé, co to někomu přiznala.

"To mi je líto, to kvůli tomu zákroku?"

"Vypadá to tak."

"Mě by to možná ani nevadilo, já asi nikdy děti nechtěl," řekl Zdeněk.

"Opravdu jsi nikdy nechtěl děti?"

"Já nevím, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel."

"Tak proč jsi tenkrát tak šílel?"

"Protože to, co jsi udělala, nebylo správné. Navíc jsi mě podvedla, to dítě jsi přece nečekala se mnou."

"A jo vlastně. To je pravda," řekla Lucka trochu zaraženě. Nějak na to pozapomněla. Respektive si své vzpomínky trošku upravila, aby pro ni byly přijatelnější.

"Nechme to být," řekl Zdeněk a dodal: "Je pozdě. Asi bych si měl jít lehnout, jsem celkem unavený. Nechceš jít spát dnes ke mně?" Takové návrhy byl schopen vyslovit jen, když měl něco vypito. Dnes mu odvahu dodávalo bílé víno, které večer s Lucií pili.

"Nechci," zasmála se Lucie. Dala mu pusu a řekla: "Máš pravdu, měli bychom jít spát. Doprovodím tě k hotelu."

Lucka dorazila do penzionu plná dojmů. Kromě toho, že si odpoledne a večer příjemně užila, cítila, že víno v ní probouzí chutě na prodloužení noci, a tak se velmi těšila na Marca. Zklamalo ji proto, že na pokoji Marca nenašla. Překvapilo ji, že tam její partner nebyl a tak se po něm šla podívat do restaurace. Myslela si, že někdo z hostů ještě zůstal v restauraci a Marco tam pomáhá s obsluhováním.

Po vstupu do restaurace zažila šok, který ještě předčil její setkání se Zdeňkem. O stůl rukama zapřená, tam byla nahá Giulia a Marco stál za ní a přirážel, co mu jeho italská živočišnost stačila. Když Lucii zaznamenali, Marco zůstal zaraženě stát, aniž by cokoliv řekl. Stále držel Giulii za boky a díval se směrem k Lucii s výrazem upřímného překvapení a děsu. Lucka by později přísahala, že Giulia se na ni v tom okamžiku vítězoslavně usmála, ale možná si to celé jen v návalu emocí vsugerovala.

Dívat se na ten absurdní výjev ale nemohla. Otočila se a vyběhla do vlahé italské noci.

Zdeněk se osprchoval a lehl si do postele. Vzal si knihu, kterou měl položenou na stolku u postele. Chtěl si ještě chvíli číst, ale u dveří jeho pokoje se ozvalo tiché zaklepání. Překvapeně došel ke dveřím. Myslel si, že si někdo spletl pokoj, nebylo by to poprvé, co se mu do pokoje pokoušel dostat někdo z opilých Čechů, kteří s ním byli na hotelu. Místo toho za dveřmi stála uplakaná Lucie: "Ahoj, můžu dál?" zeptala se.

O 57 minut později přesně, dosáhl Zdeněk, a tím celá jeho dovolená, svého vrcholu. Za ty roky, co byl Zdeněk s Lucií od sebe se Zdeněk naučil jednu věc. Kdykoliv k němu Lucka přišla s nějakým problémem, tak moc neposlouchal, přikyvoval, říkal, že ji chápe a že to bude dobré. Obvykle to dělal dvacet minut, během kterých se k Lucii přibližoval, hladil ji a konejšil. Po této povinné dvacetiminutovce, které Zdeněk říkal předehra, se začali líbat a pak už to celé pokračovalo samospádem. Obvykle až druhý den začal Zdeněk přemýšlet o tom, co mu vlastně Lucka říkala a co po něm chtěla. Dnes naštěstí nechtěla nic jiného, než ubytovat.

Když potom vedle sebe usínali v posteli, myslel Zdeněk na Elišku. Nemyslel ale na to, že ji právě podvedl a neměl z toho výčitky. Bylo to poprvé, kdy si položil otázku, zda vlastně s Eliškou chce být. Zdeněk nebyl nutně z nejbystřejších, ale pořád byl na tom lépe než Eliška a vnímal se tak jako ten chytřejší z dvojice a měl pocit, že jej Eliška může trošku bránit v rozletu. Navíc unylý sex s ní mu po čerstvém zážitku z Lucií začal trošku vadit. Nakonec se rozhodl, že nemá smysl o tom přemýšlet tady, když je právě v ráji daleko od domova a pohladil Lucku po holých zádech. Dostal chuť na to, ještě jednou si sex zopakovat, ale Lucie už spala a on si ji netroufl probouzet.

 

 

 

Další díly již teď na: http://cms.muzudal.webnode.cz/

---