Mojí babičce se zvířata hnusila

Mojí babičce se zvířata hnusila. Co si pamatuju, na milost brala jenom srnky, protože byly plaché, bezpečné a nenechaly na sebe sáhnout. Nejvíc nesnášela psy. „Fuj, běž, umejt si ruce.“ Když jsem nějakého psa pohladila. „Ať ti neolízne obličej. Už lízal kdeco. Svojí obličej si musíš chránit.“ Vždycky říkala ta obličej. „Chčijou si, kam chtěj a my to musíme čichat.“ Čichání moči bylo špatné. Výpary moči byly choroboplodné. Nutila mě zacpávat si pusu i nos, když jsme chodili podchodem, kam si odskakovali chlapi, co nad ním v noci čekali na autobus. „Prasata.“ I když jsme šli kolem pánských záchodků na nádraží. Páchly natrávenou mastnotou a česnekem, kovem z vlaků a chlastem. „Prasata.“ Pánské záchody měly vždycky otevřené dveře a bylo vidět na řadu zahnědlých mušlí. Veřejné záchody byly špatné. Záchody obecně byly špatné. Na mísu kdekoli jinde než doma se nikdy nesedalo. Ani na návštěvě. „Ty jejich bacily a kdovíjaký nemoce. Prasata.“ Ošklíbala se babička, ale na nechutné přenašeče se oslnivě usmívala.

Podle babičky měli dospělí víc bacilů než děti. Čím byl dospělý starší, tím víc nemocí přenášel. Proto dospělí a děti nikdy nekousají do stejného rohlíku, používají oddělené příbory a nikdy je po sobě neolizují. „Nesmíš dávat nikomu kousnout.“ Babička sama byla také dospělá a když ochutnávala, jestli mám ještě teplou polévku, umyla lžičku pečlivě pod tekoucí vodou a teprve pak mi ji vrátila do talíře. I babička byla nakažlivá. Dělit se o jídlo bylo špatné. Dělit se o cokoli bylo obecně špatné. Pokud šlo o ní nebo o mě. Zbytek světa měl totiž povinnost se dělit s námi. Babička mi během našich dní vyprávěla o nápadnících, kteří za ní běhali, a o tom, proč se s nimi přestala vídat. Nejčastěji byli lakomí. Pamatuju si na historku o jednom, který lakomý nebyl. „Tak to zas jo, ten si mě vážil. Kupoval mi věci. Šli jsme třeba po ulici a já koukám, zmrzlina! Řikám mu jen tak, to je ale vedro, chtělo by to něco na ochlazení, a on hned a nedala by sis zmrzlinu? Nečekal, šel a koupil mi ji. Jednou ti mě ale naštval. Koupil mi zmrzlinu na špejli. Ptal se, chutná ti? Říkám, je výborná, chceš ochutnat? A on ti mi urafne půlku! Věřila bys tomu? Co si to dovoluje? Měl říct, jsi hodná, ale ne, koupil jsem ji tobě, hezky si ji spapej. A von si klidně kousne! Nechtěla jsem se tý zmrzliny už ani dotknout. Eklovala se mi. Řekla jsem na, když jsi ji tak chtěl, tak si ji i dojez. A on se smál, copak, ty ses naštvala? Pojď, koupim ti jinou. Ale já ne. Usmívala jsem se a řekla, už mě z ní bolej zuby, je moc studená, klidně si ji dojez. Ale víckrát jsem s ním už nešla. Ten ti mě nakrknul.“

Z dospělých měli nejvíce nemocí chlapi a ještě víc staří chlapi. Dospělí stejně jako psi nesměli přibližovat hlavu moc blízko k malým dětem. „Nesmí tě líbat na obličej. Svojí obličej si musíš chránit. Baba hnusná, jak by tě hned voblizovala.“ Pohoršovala se nad všemi, které mě chtěli olíbávat. Ani ona nesměla. „Na čelíčko, do vlásků, na hlavičku.“ Takové byly povolené zóny, ale pevně stiskla rty a uhýbala zamračeně hlavou, když jsem ji na dobrou noc nebo při blahopřání k narozeninám chtěla dát pusu na pusu. Ani máma, ani táta by to neměli dělat. Na mámu se zlobila, poznala jsem to, ale nic jí neřekla. Byla jsem prostě svatá a nikdo se mě nesměl dotýkat. Babičce se hnusili chlapi i zvířata. Myslím, že to tak bylo odjakživa. Sice s tím nesouhlasila, ale věděla, že já obojí miluju. Prozatím. A tak mi občas dovolila kamarády i z jejich řad. Neznamenalo to, že je bere na milost. Ne. Hnusili se jí ještě víc. Oslnivě se usmívala a měla nás pod dozorem.