Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO paměti a černé vodě
Autor
Kandelabr
Ještě poslední nádech, zhluboka, tráva pod nohama je černá a vlhká a studená, odrazit se od kraje, půl vteřiny letu během níž se mihne v odrazu na hladině bílý kousek měsíce a pak celé tělo sevře chlad a temnota a ticho. Soustředěná tempa. Krájej vodu rukama, jako když mácháš kosou, říkal Tonek, on už tam byl. Musíš hodně dolů, voda ti bude nejdřív připadat úplně černá, bude se ti lepit mezi prsty, bude jako tér a bude se ti zdát, že stojíš na místě. Ale pak si už oči zvyknou, říkal Tonek a jak ji uvidíš všechno už bude snažší. A tak v tom tmavém tichu plaval, klouzal tou černí a nevěděl, zda se hne z místa a nebyl si jist, jestli má vlastně otevřené oči nebo mu je temnota zcela zalila, zaplnila a zalepila a už cítil, jak se po něm natahuje strach, když dole pod sebou opravdu najednou spatřil stín věže.
Kostelní věž byla chloubou celé vesnice a když se vybíralo na zvon, tak se chlapi u kořalky tahali o to, kdo dá víc, jeden vždycky odběhl a přihodil do pokladničky a pak běžel zpátky do hospody a objednal všem rundu a samozřejmě, že to nemohl druhý tak nechat a udělal to stejně a třetí co by ne, jemu je to jedno, jen ať ostatní vidí a kořalka tekla a mince cinkaly, pokladna byla nenasytná, ráno všem bylo špatně a s dunící hlavou přepočítávali zbylé úspory, za co já teď koupím slepice, hlava bolela, ale jít za knězem vyprosit si peníze zpátky se všichni styděli a tak měli brzy zvon, nový a krásný a když jej slyšeli, chytali se někteří za hlavu, která jako by se pamatovala.
Když uvidíš věž, říkal Tonek, plav rovnou k ní. Musíš najít místo, kde je čerň věže ještě tmavější, to je otvor zvonice. Musíš dovnitř, tudy je to dolů nejbezpečnější. Nemůžeš zabloudit, jen se drž podél stěny, můžeš se chytat zbytků trámů po schodišti. A tak plaval, zuhelnatělé dřevo se mu drolilo pod prsty, klesal níž a níž.
Když pak přišla fronta, nejdřív zabavili koně. Pak zvon rozhoupali a shodili jej shora z věže na zem, za letu ještě jednou zazvonil, až všem okna zadrnčela a pak dopadl na zem, pukl a zaryl se do země tak hluboko, že jej půl dne museli vykopávat a pak jej s těmi kradenými koňmi odtáhli kamsi pryč a roztavili, zbyla po něm jenom ta díra na náměstí, kterou po prvním dešti zalila voda a už tam zůstala a jedna babka pak všem přísahala, že když do té louže hodila kámen, tiše to zazvonilo, jako by se louže pamatovala.
Chvílemi měl pocit, že se mu o nohy sem tam něco letmo otře a on jen doufal, že je to jen nějaká ryba. Jestli tě chytne Voják, říkal Tonek, máš to spočítané, tak na to mysli. Plavej potichu, on tam čeká.
Na konci války vylezl do věže voják s puškou a začal střílet, na cizí, na svoje, na věci i na zvířata, bylo mu to jedno. Dostal šest lidí a tři poranil, zastřelil čtyři krávy, dvě telata, kočku a na kusy rozstřílel učitelovo kolo. Vojáci pod kopcem to na něj nejdřív taky zkoušeli z pušek, ale jeden dostal ránu za ucho a krev vychlístla veliteli na zabavený beraní kožíšek, ten dostal vztek a nechal vypálit z děla. Střela vojáka nahoře zabila a utrhla mu obě ruce, rozšmelcovala cibuli kostelní věže, část střechy hlavní lodi a zapálila schodiště. A ty ruce spadly dolů, pěkně vedle sebe a ještě se svíraly v pěst, jak asi ještě neměly dost, ještě si pamatovaly a chtěly ještě někomu naposledy sevřít krk.
Chlad kolem byl ledový, ale plíce hořely. A v každém pohybu na okraji zorného pole, v každém sebenepatrnějším mihnutí viděl utržené ruce, chytající, chňapající a držící, mačkající, dokud z něj nevymačkají poslední kousek vzduchu. Až budeš u paty schodiště, říkal Tonek, jsou tam taková malá dvířka, co vedou do hlavní lodi. Ale ty budeš muset najít pohmatu, leda bys měl štěstí, pár lidem prý na cestu zasvítil měsíc. Nebo tak to aspoň říkali. Tonkovi nezasvítilo, ale stejně to dokázal. A vyšlo mu to. Je jeho. A to za ní dojížděl kdosi z města a prý to vypadalo vážně.
Ledovými prsty sahal po dně a cítil kamennou dlažbu. Otočil se. A měl štěstí. Měsíc rozehnal inkoustovou čerň a skrz malá dvířka spatřil přes celou kostelní loď vzadu bledavý lesk bílé sochy.
Za Pannou jeden čas jezdívali ze všech koutů. Pořádala se procesí. Chodili poutníci. Modlitbička sem, zdrávas tam, zapálit svíčku, plaše kouknout vzhůru a tiše si zadoufat, že by život mohl být přece jenom lepší, Panna to zařídí, proč by ne, je tak hezká a smutná, určitě měla taky hodně trápení, ale přes to všechno se tak trochu jakoby usmívá, jako by věděla, ne, ona to ví určitě a když ji hezky poprosíte, tak se přimluví, jeden tu už i berle zahodil a ušel dvanáct kroků, jako apoštolů a pak sice padl, ale to nevadí, hlavně, že šel, štěstí přece nemusí trvat věčnost.
Co ale s kostelem, když nemá zvon a kus střechy? Lidi přestávali chodit, těžko myslet na věčnou blaženost, když ti za krk kape voda. I z vesnice postupně mizeli a pak jednoho dne celou vesnici, náves i s kostelem zalila voda, zatekla do chalup, prázdných stájí a stodol, stoupala výš a výš, lila se dovnitř okny, v kostele obejmula sochu Panny, ale pořád jí to nebylo dost, pořád rostla a zvedala se, až se hladina zavřela a spolkla celou vesnici jako by snad nikdy ani nebyla, nikdo si ji nepamatoval.
Potřeboval se nadechnout, věděl, že už to nevydrží, ale k Panně to bylo jen několik posledních sáhů. Musíš ji chytit za ruku, říkal Tonek, pěkně ji pozdrav, a pak musíš myslet na jméno té, kterou chceš. Poděkuj jí a pak fofrem nahoru, jenom bacha ať se nezamotáš mezi krokve střechy. Chytit za ruku. Pozdravit pokývnutím. Jméno. Myšlenka na ni. Rozloučit se a honem nahoru. Pozor na trámy. Nahoru. Nahoru. Nahoru.
Když stoupal vzhůru, spatřil, jak mu proti bílému světlu měsíce prosvítajícímu skrz vodu někdo plave vstříc. Je to možné? Ona? Taky se vydala prosit Pannu? Pro něj?
Když jej ráno našli zaklíněného mezi trámy střechy, vyprostili ho a vytáhli na břeh. Možná to byl jenom stín, ale ti, co ho vytáhli, později, když zabalení do houní zaháněli kořalkou ledový chlad vody a smrti, přísahali, že viděli na jeho tváři mírný úsměv. Jako by si pamatoval.
36 názorů
Bezva, kdyby člověk chtěl hledat chybičky, našel by. To by ho ovšem nesměl uchvátit styl a pohledy na věci, na děje, na lidi. Tím střídáním reality, pocitů a představ to trochu připomíná Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Báseň v próze - krystalicky čistá. Obraz i odraz života a způsobu, jak ho žít, jak jej chápat, jak mu rozumět. Bude co číst - jestli se Numerista rozepíše, nebo jestli má někde hodně psaní nahrabáno... Kéž by...
57188418432178751875
07. 05. 2020Je to výborné. Prostě úplně jiná liga, než na co zde člověk běžně narazí. Se vším všudy profesionální text, kterého je pro elektronickou podobu škoda. Podobně jako Fruhling si zrovna dvakrát nelibuji v textech prokládaných kurzívou, ale v tomto případě jsem neměl problém - kurzívový text se totiž, jak bývá nedobrým zvykem, od zbytku textu nedistancuje, ale naopak na něj velmi obratně navazuje a dotváří ho.
Drobnou připomínku bych měl snad jen ke gramatice. Sám nejsem kdovíjaký češtinářský expert, nicméně v případě tvých značně košatých souvětí může například chybějící čárka značně znesnadňovat orientaci v textu.
Super napsaný, ze člověk hned zapomene realitu kolem. Jen na konci jsem čekala vojáka. Je to sice laskavé, že umřel s úsměvem na tváři, ale vědomí vlastniho konce a urcity strach z nej by na me působilo autenticteji. Takhle je to taková romance :) njn. Ale pobyla jsem si v textu, to zas jo.
Ten popis potápění je výborný, působí to velmi sugestivně. Chytilo mě to hned tím první odstavcem. Na druhou stranu mi ale úplně nesedly ty průhledy do minulosti, ty popisy války a poválečných let mi přišly moc schematizující, možná by mi to v jiném textu vadilo míň, ale tady mě to bilo do očí kvůli tomu kontrastu s výborným, živým popisem vody.
Jo, a ještě si teď procházím komentáře a souhlasím se Zdendou, taky jsem si při čtení říkal, jaktože moc neřeší dech a jestli by tohle opravdu šlo tak, jak popisuješ - ale bral jsem to jako něco snového spíš než realistický zápis.
Arcs: Děkuju, jsem rád, že tě to zaujalo. Rychlý konec...no jo, když já raději nechám čtenáře, ať si to nějak přežvýká sám.
Piš :-) Zase jsem si u tebe četla "...že není žádná džungle". Dneska bych tam možná upravila dvě tři věty, ale jinak pořád super.
Janina6: Moc děkuju, tohle je asi nejhezčí pochvala, kterou jsem tady kdy dostal. A velmi mě těší, že tě text tak oslovil. Dává mi to zase motivaci zkusit něco napsat. Děkuju.
Původně jsem do tohoto podle mě dokonalého textu ani nechtěla „šťourat“ nějakým zbytečným komentářem, ale když pro něj budu hlasovat v soutěži, něco bych napsat měla. Příběh sám o sobě mě uchvátil (a zavzpomínala jsem, že vlastně často píšeš balady), ale kouzlo je samozřejmě především ve způsobu, jak ho vyprávíš. Hned první odstavec bych tady s chutí dávala za vzor, je to krásná ukázka popisu a uvedení do děje, které nejsou obyčejné a fádní. Okamžitě je znát tvoje ohromná slovní zásoba, stejně jako schopnost metaforického vidění a vyjádření. Vyprávění má ohromný spád, děje se spousta věcí najednou - kromě toho, co hlavní hrdina reálně dělá a co se mu zároveň „promítá“ v hlavě, tady také personifikovaně „jedná“ prostředí, temnota zalepuje oči, strach se po někom natahuje… Ještě bych zdůraznila, jak obratně dokážeš delší rozvitá souvětí v popisech kontrastně „utnout“ krátkými větami, někdy až heslovitými (Soustředěná tempa. Pozor na trámy. Nahoru. Nahoru. Nahoru.) Jak neustále atakuješ čtenářovu pozornost, měníš jakoby filmovými střihy situaci, čas, poklidné oznamovací věty střídáš zvoláním, otázkou. Pro tebe je to nejspíš úplně přirozený způsob vyjádření, možná bys mi řekl, že na něm nevidíš nic zvláštního, ale ve skutečnosti tohle umění dobře vyprávět ovládá málokdo. A já jsem moc ráda, že tvoje texty tady můžeme číst a obdivovat.
Jo, došlo mi (teda na druhé přečtení té věty), že (a díky "komu") Tonek uspěl, a nepřijde mi na škodu, že je to poněkud nepřehledné, v té černé vodě... Má to místo nějakou reálnou předlohu?
Flákač: Díky, to by byla pěkná ilustrace :) Píšeš?
Fruhling: S averzí nic neudělám. Děkuju za přečtení.
Redrum: Děkuju, poslední odstavec chápu, že ti nemusí sednout, ale bez něho by se dle mého příběh neuzavřel.
Stargazer: Děkuju, mám z toho radost.
Lakrov: Díky, taková slova mě moc těší. Ohledně toho tápání, nevím jak moc chceš, abych to dovysvětloval. Tonek podnikl cestu ze stejného důvodu jako hlavní hrdina. A jemu to vyšlo, panna mu přání splnila a dostal holku, kterou chtěl. ("A vyšlo mu to. Je jeho. A to za ní dojížděl kdosi z města a prý to vypadalo vážně.")
Od začátku je zřejmé, že napsané je to profesionálně. Kouzelné, říkám si, když dočítám do poloviny (zvonící louže). Krásné, nadčasové, mrazivé. V jednom místě (...A to za ní dojížděl kdosi z města...) tápu, ale tuším v tom autorův záměr, aby čtenář tápal... Jeden z nejlepších textů (miniatura?) z posledních měsíců, říkám si (nejen jako /bývalý/ potápěč). Tip.
Přečetl jsem jako první povídku v květnové soutěži a prakticky nemám, co bych mohl vytknout. Skvělé, propracované, nostalgické, snové (debata s tím blbem, jestli tam stín být mohl, či nemohl je zcela bezpředmětná).
Oceňuji vracející se motiv "jako by si pamatoval".
Úžasné jsou věty "přísahala, že když do té louže hodila kámen, tiše to zazvonilo" a "štěstí přece nemusí trvat věčnost."
Za mě nejlepší povíku, jakou jsem zde za poslední dobu četl a horký favorit na přední umístění.
Moc krásně napsané. Líbí se mi, jak se příběh postupně vynořuje. Jak se prolíná historie kostela a přítomný okamžik. Možná bych si odpustila ten poslední odstavec.
Líbí se mi ta zmínka o zvonící louži. To je hezký nápad.
Četlo se mi to fajn, ale abych byl upřímný, mám opravdu averzi k souběžným kurzívovým příběhům. Všem to vždycky připomenu, takže by bylo fér, kdyby to udělal i tady a to bez ohledu na to, jak pěkně je text napsaný.
Já prostě vidím, jak by to nakreslil Mike Mignola, a bylo by to skvělé :) sem tam chapadlo, pár umrlců navíc, sochy, stín, tma, měsíc, hejna rybiček. Abychom si rozuměli, už teď je to skvělé.
starej Rendl, bixley: Moc vám děkuju za pochvalu, mám z toho velkou radost.
Zdenda: Plaval jsem v noci pod vodou, to ano. Podle mě na to nahlížíš příliš z realistické stránky, já chtěl jít spíš snovější cestou a realističnost pro mě není až tak podstatná.
Jestli ti tvé znalosti prostředí zabraňují v tom, abys text přijal tak mě to mrzí, ale chápu to.
Děkuju za názory, mám radost, že jste si v tom něco našli.
Gora: Dal jsem na Tvé rady a provedl drobné úpravy. Za PM budu samozřejmě rád, děkuji.
Zdenda: Ty stíny jsem myslel spíš jako tmavší odstíny černé a měsíc svítící skrz vodu, když třeba vykoukl zpoza mraků. Práce s dechem je zmíněná jen náznakem, nešlo mi zas až tak o nějaký hyperrealistický popis, tak jsem to oželel.
Luzz: Díky, o to mi šlo, aby se obraz postupně před čtenářem skládal z různých stran.
K3: Chybí, doplněno, díky. O tom kostelu vím, ale ještě jsem jej naživo neviděl. Snad se podaří.
V té větě jak zmiňuje Gora asi chybí slůvko být, nebo tam nemá být:). Je to moc hezké. Připomělo mi to zatopenou ves v Nových Mlýnech. Tam ale kostel trčí z vody.
je to docela dobrý. bavilo mě hlavně, jak je ten příběh vystavěnej... na malým prostoru se ti toho podařilo zachytit docela dost.
Kandelábre, lahodné čtení, opravdu.
Opakující se motivy /pamatoval - a - si, chňapající ruce, zvon kostela/ a druhá linie v kurzivě násobí mrazivý i nostalgický dojem z příběhu, kdy se současně odvíjí historie vesnice a aktuální děj Tonkovy podvodní výpravy. Na okamžik jsem zadoufala, že "to" Tonek zvládne, ale jen na chvilku...
Moc se mi zalíbila m.j. tato věta, dlouhá jak týden - a co vše v ní je...:
Modlitbička sem, zdrávas tem, zapálit svíčku, plaše kouknout vzhůru a tiše si zadoufat, že by život mohl přece jenom lepší, Panna to zařídí, proč by ne, je tak hezká a smutná, určitě měla taky hodně trápení, ale přes to všechno se tak trochu jakoby usmívá, jako by věděla, ne, ona to ví určitě a když ji hezky poprosíte, tak se přimluví, jeden tu už i berle zahodil a ušel dvanáct kroků, jako apoštolů a pak sice padl, ale to nevadí, hlavně, že šel, štěstí přece nemusí trvat věčnost.
Se slovy umíš krásně zacházet, postřehla jsem jen maličkosti - jedna babka + jednou hodila, v závěru pak dvakrát jej.
Samozřejmě T+V a budu se vracet:-)