O bagrech a ekomatkách

O bagrech a ekomatkách

Mám ráda děti. Mám ráda rozhovory s maminkami na dětských hřištích a pískovištích. Nerada se ovšem dostávám do debat s jedním typem žen a to je určitě důvod, proč je v poslední době přitahuju. Jsou to EKOMATKY! Jinými slovy taky etno - bio - alternativky.

Nemám v nejmenším nic proti potravinám v bio - kvalitě. Třídím odpad. Nechci, aby z mýho dítěte vyrostl obézní podivín s násilnickými sklony, způsobenými častým hraním počítačových her. Tyhle řádky nemají za úkol diskreditovat ženy, pro které je alternativní způsob života smyslem bytí. Účelem je ukázat, jak úsměvný situace můžou nastat, když alternativní matce zkříží cestu maminka komerčnějšího ražení, tedy já (Věřím, že ekomatky pro nás mají taky nějaký výraz, pokud na nějakou narazíte, zeptejte se a dejte vědět.)

V posledních týdnech je na horách trochu sněhu, takže téměř každý víkend vyrážíme na kopečky za čerstvým vzduchem. Lyžujeme, chodíme na procházky, bobujeme. Zdaleka nejoblíbenější Adámkovou činností je je hrát si ve sněhu s bagry, náklaďáky, buldozery, zkrátka čímkoli, co má motor. Sedí ve sněhu, bagruje a nakládá a já sedím opodál na lavičce, popíjím grog a úkosem se rozhlížím a čekám, až se odněkud zpoza rohu přišourá dítě alternativní matky v závěsu s alternativní matkou a věřte nebo ne, za chvíli jsou tam.

Po několika takových setkáních jsem si všimla, že děti ekomatek mají charakteristické rysy a poznávací znamení. Předně mají ukrutně originální, nezvyklé nebo archaické jméno. Už jsme si hráli s Barnabášem, Kajetánem i Apolenou. Jako by nestačilo, že robátko kráčí životem zprzněno jménem evokujícím myšlenky na animovaného kočičího sluhu Willyho Foga, nebo národního buditele 19. století. Bývá často oblečeno do nepochopitelně malého nebo velkého ( zaručeně špinavého ) oblečení. Srdce vám trne nad malým Barnabášem, který se v o tři čísla větší kombinéze pokouší marně uchopit bagr, v čemž mu brání rukávy o dvacet centimetrů přesahující ruce a tak tam většinu času postává a vypadá jako smutnej hnědej pavouk s dlouhejma nohama.

Pohledem přeběhnu svoje dítě, abych zjistila, jestli není nějak doživotně poznamenaný, když jsem mu dopřála luxus nosit velikostně odpovídající, čistý oblečení ve veselejch dětskejch barvách. Po chvíli si všímám, že žížalovitý dlouhý rukávy Barnabášovy kombinézy jsou jeho jediným štěstím, protože nemá rukavice a jeho prstíky hrajou rudofialovou barvou.

Další věc, kterou jsem postřehla u všech dětí biomatek je hustá nudle v libovolném odstínu zelené, pomalu stékající na horní ret, v horším případě rozmazaná po půlce tváře. Fascinovaně zírám na zelený švihadlo, chvíli svádím vnitřní boj, jestli mám jít zvracet, nebo mu nudli utřít. Alternativní matka s poklidným úsměvem pozoruje svého syna a nezdá se, že by shledávala obsah jeho nosních dutin hodný zájmu. No dobrá tedy, když je to tak, já vydržím všechno. 

Ekomatky nemají v lásce barevný, plastový, kýčovitý hračky, protože nerozvíjí dětskou představivost a kreativitu. Ekomatky svým dětem takové hračky nekupují. Ovšem i ekomatka je jen člověk, takže dovede ocenit chvíli klidu, kterou jí poskytne potomek zaujatej nezvyklým a neokoukaným předmětem. Kluci si hrajou s autama. Po chvíli se kluci o auta začínají tahat. Pár vteřin je jen tak sleduju, ale když se začnou pošťuchovat a kvičet, zakročím a snažím se domluvit svému synovi, aby chlapečkovi hračku půjčil. Pokukuju po mamince v naději, že ve jménu dobrých vztahů udělá to samé a domluví zase svému synovi, že když si chce uzurpovat cizí hračku, mohl by se zeptat na svolení. Ale to jsem se přepočítala.

 Alternativní matka, mnohem protřelejší než já, očividně uznává cestu rodičovského appeasmentu a zákon džungle - silnější vyhrává a nehodlá narušovat individualitu a svébytnou osobnost svého andílka. Moje dítě je ale paličák a je připraveno za hračku položit i život, bude - li to nezbytně nutné. Alternativní matce zmizí úsměv z tváře a chvíli čekám, že mi rozhořčeně vytkne, že jsem nevzala víc hraček, aby se o ně kluci nemuseli prát. V poslední chvíli se zřejmě ovládne. Jen přezíravý pohled napovídá, že má jasný názor na moji výchovu, na moje dítě, na můj růžovej lyžařskej outfit i červeně nalakovaný nehty.

Korunu tomu nasazuje Adámkův tatínek, který v tu chvíli přikráčí s otázkou, jestli si dá párek v rohlíku s hořčicí, nebo kečupem. Alternativní matce se zatočí hlava při představě všech těch emulgátorů, regulátorů kyselosti a namletých kopyt a mocně polkne. Chvíli koketuju s myšlenkou, že budu předstírat, že toho chlapa neznám, že je to nejspíš místní blázen, nebo chudák stižený předčasně Alzheimerovou chorobou, který oslovuje cizí lidi, protože si zaboha nemůže vzpomenout, jak vypadá jeho manželka. Potom to zavrhnu. S úsměvem se podívám na západ slunce, přihnu si trochu grogu a odpovíme s Adámkem unisono : "S kečupem!!!"

Věnováno všem matkám, které milují své děti, a které vědí, že všeho moc škodí.