Horymírka 66

Pana otce zajímalo, jak se u našeho vojenského útvaru žije. Hned jsem se vzrušeně, plný hořkosti a vášně, rozpovídal o šikaně v přijímači a jejím dlouhém doznívání a nešetřil podrobnostmi. Paní maminka účastně pokyvovala hlavou, ale řekl bych, že nevěděla, o čem je řeč, o šikaně určitě nikdy neslyšela. Jaruna byla zamyšlená, neprůhledná, děvčata poslouchala s údivem a pan otec ­s­ úšklebkem. Myslel si o mně jako vojákovi jen to nejhorší. Prohlásil, že každý se musí jednou otrkat.

„Já jsem se nikdy za své armádní éry s ničím takovým, o čem vy tady hovoříte, nesetkal,“ vrtěl důrazně hlavou.

„Se divím.“

„To můžu vodpřisáhnout, byly to nejlepší roky mýho života, tak snad bych něco vo nich měl vědět!“

„Mně bude nadosmrti stačit rok jeden,“ řekl jsem vzpurně.

Paní Poslušná se plačtivě v­mísila: „To je pravda, Fanoušek byl za staré republiky důstojník z povolání. A jak mu uniforma slušela, viď, Fanoušku?“ Nemeškala, kamsi hmátla a s usměvavým pofňukáváním mi ukazovala fotografii svého Fanouška. Musel jsem uznat, že uniforma s opaskem poněkud vylepšila jeho už tenkrát méně foremnou postavu.

„Hm, hezká uniforma,“ řekl jsem a bylo mi stydno za úhybný manévr. Ale rozkochaná maminka to tak nevnímala.

„Viďte,“ zaplakala, neboť jinak než plačtivě ve společnosti cizích lidí mluvit neuměla, domnívala se, že právě takový je slušný společenský tón.

„Vojnou by si měl projít každej, aby z něj nebyl padavka. Kdo vojnou neprošel, není chlap,“ vžil se pan otec do své bývalé šarže poručíka, velitele čety u pěchoty. „Mohl bych vyprávět, kolik jsem zažil takovejch, co za nic nestáli! Měl jsem v četě jednoho študovanýho židáčka,“ rozvykládal se a oči se mu rozsvítily, „jmenoval se Radok, Alfréd Radok, jako dneska si pamatuju, jaký to bylo nemehlo. Načisto k ničemu. Obraty se za celou vojnu nenaučil, plnou polní pořádně nesbalil, na nástupy chodil poslední a pořádně neustrojenej, uniforma na něm visela jak na hastrošovi, krok za pochodu nedržel, kdybych ho nechal, coural by se kdesi za jednotkou, no co bych vám povídal, každýmu vojákovi byl pro smích. A jen měl chvilku volna, už seděl někde v koutku – n­a chodbě, na šatně, kam zrovna dolezl – f­oukal na hřeben, brnkal na vymyšlenou kytáru, něco si broukal, nevěděl vo světě. Zkrátka blbeček, voják na baterky. Kluci si z něho sem tam udělali legraci a já jsem se jim nedivil, dyť byl úplně mimo, potřeboval občas šťouchnout. Párkrát si u mě stěžoval, jó, to víte, že jo, nelíbilo se mu to, ale já mu řek: ‚Nestěžujte si, vojíne Radoku, kdybyste byl jako druzí, dají vám všichni pokoj.‘ Ti kluci mu nic tak hroznýho nedělali, vymýšlel si, židák prohnanej. Někdy ukázal nějakou bouli, to jo, ale kdoví, kde k tomu v té své zadumanosti přišel. Dyť pomalu nevěděl čí je, furt v těch svejch nadzemskejch sférách, umělec takovej. Ne ne, já na žádnou šikanu nevěřím. Ne že bych nevěřil vám, ale mám zkrátka jinou zkušenost…“ hleděl na mě těma svýma bodavýma očima a ve mně to vřelo. Chtěl jsem se krotit, ale nikdy jsem to moc neuměl, proto ani teď.

„Vy ste fakt věřil těm, co ho šikanovali, že nešikanujou?! To bylo to jediný, co ste s tím udělal?!“

Bylo to drzejší, než jsem zamýšlel. Zaregistroval jsem náhlý pohyb tam, kde stála paní matka, to jak jí vyletěly ruce k obličeji, aby zakryla zděšení. Kdoví, co teď, chudera, zakouší. Ale nepodíval jsem se tam, jen bych si byl nejradši vrazil facku: co jim to tady předvádím, rodince pravověrných?

Už jsem zticha, ať se předvádí pan otec.

„Nikoho nešikanovali!“ řekl přezíravě, sebejistě, s důrazem, s převahou toho, o jehož slovech je zvykem nepochybovat, „moje jednotka byla vzorná jednotka. Jenom ten Radok!“ spráskl ruce, „kdyby toho nebylo! Nebýt jeho, byli jsme nejlepší četa u praporu. A víte, co jsem nedávno zjistil? Do prčic, zrovna vo něm já se dočtu v novinách, že se z něho stal jakejsi slavnej režisér nebo co! Dali tam fotku, je to von. To jsem teda kroutil hlavou, povím vám! Takovej ksindl! Neumí to vpravo v bok, vlevo v bok, nikdy se nenaučí hlásit se veliteli, ani vobyčejně po vojensku pozdravit, flinty se to štítí a podívejte se na to, najednou vám z něho vyleze – režisér! Tidleti študovaní umělci! Tidleti Židi! Všecko je jima u nás prolezlý, stojí to za starou bačkoru, je to pakáž, hnal bych to karabáčem.“

Už jsem ani necekl, a on se poctivě snažil dál mě provokovat těmito a podobnými názory, o nichž už z mého dopisu a také od Jaruny musel vědět, jak je nesnáším. Ovládl jsem se, však se dočkám. V půli srpna se žením, vojnu už nějak doklepu – a­ čest práci, páni rodičové! Daleko od vás, na rakouský hranice!

„Jestli z vás bude voják, to se ještě uvidí, ale vy se musíte taky zajímat o svou civilní kariéru,“ obrátil pan otec zčistajasna list. „To nestačí, za dělnický peníze vyštudovat, mít titul, taky je třeba se dobře uchytit. Tam v těch horoucích peklech, v těch Kaplicích nebo kam vás to strčili, snad tam vážně nechcete zůstat, jak slyším vod Jarušky! To vás nesmí ani napadnout, vy musíte chtít něco onačejšího, tady ve vnitrozemí, když už jednou ten titul máte.“

Poslouchal jsem jeho mentorský monolog, myslel si své a zařekl se nereagovat už ani slovem, ba snažil jsem se nedat nic najevo ani pohledem.

„Ale na to, aby vám dali dobrý místo,“ pokračoval v přednášce nezadržitelně (a já už jsem věděl a snažil se moc ho neposlouchat, aby mi nějaké to nevhodné slovíčko proti mé vůli přece neuklouzlo), „na to musíte být především ve straně. To je první podmínka, bez ní to nejde.“

Začalo mi být horko, Jaruna se na své židli ošívala.

Smluvili jste se na mě, moje milá!

„Jestlipak vás už napadlo přihlásit se do strany?“ uhodil hřebíček na hlavičku, „jako bezpartijní byste se moc neuvedl. Budou vás šoupat z místa na místo a výhodná štace by vás nikde nečekala.“

„Taťko, nech toho!“ sykla Jaruna otráveně, naštvaně.

„Já chci jenom říct, že dneska bez členství...“

Jaruna prudce vstala, až za ní židle poskočila: „Tati, mlč! My jsme si to vysvětlili! Mlč už, všechno pokazíš!“

Paní Poslušná hnala Blanku s Hankou na kutě.

Otec kupodivu zmlkl. Mlčel jsem i já. Dalo mi však práci nevmísit se, nechat si pro sebe deroucí se špičatou poznámku o postoji zasloužilých komunistů.

Ach, co tady ještě dělám, proč se s tou farizejskou rodinou okamžitě nerozloučím?!

Kdybych ji nemiloval…

Miluješ ji doopravdy? Z celého srdce, jak se milovat má?

Miluju! Snažím se, myslím, že se to daří.

Daří?! To přece není bojový úkol, aby se dařil či nedařil, jako ty jejich bojové hry h­rdinů-vlastenců. Příkladných občanů. Komunistů. Přiznej si, neděláš všechno jen ze setrvačnosti, jen pro to své „když zradit, tak jen jednou“? Jen proto tady ještě dřepíš a posloucháš? Vykašli se na hloupé zásady a uteč. Vem nohy na ramena a utíkej, dokud je čas. Útěkem nezradíš sebe a své předsevzetí, zradíš jenom ji, Jarunu, kterous ještě pořádně nepoznal, ani nevíš, jestli o tebe stojí. Jak to s tebou jednala tam na paloučku? Stojí jen o to, aby nemusela do pohraničí. Co kdybys trval na svém, šla by? Víš to, nebo jen myslíš? Můžeš říct, že tě miluje? Ani o sobě to nevíš jistě. Neznáte se, vždyť vy se, člověče, vůbec neznáte, tak co to je za lásku?

Těmi černými myšlenkami jsem se zaobíral ještě potom, leže na zádech s očima dokořán na posteli u Jaruny v pokojíčku, kam mě dali spát, zatímco jí ustlala paní matka u děvčat.

Stále je čas. Domluvený sňatek? To je maličkost, zrušíš ho a budeš svobodný. Uteč!

Ale já ji přece miluju, křičelo to ve mně a pochybnosti jsem si zakazoval, miluju, poznávám to z toho, že bez ní nemůžu být.

Ležel jsem a čekal, jestli přijde.

„Na chviličku,“ šeptla, když ke mně potichu vklouzla a bez rozpaků se přitulila. Ve vší počestnosti ovšem. Kolem dveří se stále někdo trousil, chrmlal, šoupal nohama, rozsvěcoval a zhasínal. A já, z pouhé její přítomnosti, jíž se mi po měsíce nedostávalo, byl jsem náhle zas plný víry, šťastný a odhodlaný: Je to ona, je to ta pravá. A nikdo, ani její rodina mi ji nevezme.

Na dotvrzení své pravosti u mě hezkou chvíli pobyla a potom se s konejšivým políbením rozloučila.

Také pondělního volna jsme využili k procházce. Šli jsme směrem ke Zvonějovu a do štockých lesů, za dopoledne nachodili spoustu kilometrů a dál se spolu po krůčcích seznamovali. Bylo dosud tak málo příležitostí! Vedli jsme vážné řeči, oťukávali se, vzájemně zkoumali životní postoje. Ke včerejším jsme se nevraceli, nové jitření by nepřineslo užitek.

Ale našli jsme k sobě i jinou cestičku, na jejímž konci mi ve stínu buků, odívajících se první hebkou zelení, vynahradila můj hladový včerejšek.

Večer před šestou jsme spolu stáli u hřbitova.

Zdeněk přijel skoro přesně. Před ním jsem se ostýchal a polibek na rozloučenou poněkud odbyl.

Odjížděli jsme a já se na tandemu otočil. Zamávala. Byl to smutný pohled, jak tam sama stojí, a ještě smutnější pocit, že se od ní vzdaluji na dlouhé čtyři měsíce. Na rtech jsem cítil ukvapenost posledního políbení a proklínal pusté měsíce, do nichž ujíždím.

Do kasáren jsme přijeli před půlnocí.

Známá nažloutlá světla, dunící schodiště, dunící chodba, rozlehlá světnice pro dvanáct vojáků, dvě řady železných lůžek, šedě natřené železné skříňky, vyprahlá poušť, nedýchatelno. Plácl jsem sebou na postel a nechtělo se mi ani umývat, ani převlékat. Stesk se dostavil v plné nahotě.

„Tak co, jak bylo?“ potichu se ozval probuzený Laďa Kohout přes uličku mezi postelemi.

Vůbec se mi nechtělo mluvit, jen jsem zavrtěl hlavou.

„Po opušťáku je to vždycky tak. Já říkám, radši nikam nejezdit.“

„Hm...“

„Běž se osprchovat a převleč se. Zítra budeš dobrej.“

Až za chvíli jsem jako v mátohách vstal a šel do umývárny.

Dobrý jsem nebyl ani zítra, ani pozítří, ani nikdy jindy, až do konce vojny. Duše trpěla. Jen tělo sloužilo.