O zkratkách

   Když jsem v lednu měl tu výsadu účastnit se Světových dní mládeže v Panamě, připadal jsem si jako v Nebi. Lidé ze (skoro) všech národů společně chválili Boha. Je to opravdu silný pocit modlit se obklopen lidmi z Koreje, Irska, Polska, Chile, Mexika, Kostariky, USA, Běloruska, Austrálie, Mosambiku a dalších zemí v naprosté sounáležitosti. V duchu jsem vyslovil modlitbu, že je-li toto taková předchuť Nebeského Království, už se nemůžu dočkat, až dosáhnu toho skutečného. 

   A v ten moment jsem si uvědomil to, co tak nějak intuitivně většina lidí ví, ale málokdy si to pojmenujeme. Totiž že pro dosažení Nebeského království je potřeba projít branou smrti. A že vlastně není tragédií, když někdo zemře mladý, ale skutečnou tragédií je, když si někdo život zadrbe natolik, že si vstup do Božího království zkomplikuje, neřku-li si to úplně zadrbe... A tak ve své podstatě jsou předčasná úmrtí vlastně jakousi zkratkou k naplnění života, nikoliv jeho zmarem. A hrdinství svatých Maxmiliána Kolbeho, Aničky Zelíkové, José Sanchéze del Rio, Dominika Savia a dalších tak dostávají zcela nový rozměr. Marie Svatošová to pojmenovává jako "amnestii". Asi nejvýstižněji to vyjadřuje modlitba nad dary ze svátku mučedníků, v níž se praví, že: "raději zvolili smrt, než hřích".

   Tento text nemá ambici stát se lacinou útěchou těm, kteří přišli o své děti nebo kohokoliv drahého, a už vůbec není návodem k samovolnému uvedení sebe či druhých na onu "zkratku", ale spíš se snaží vyzvat k úvaze, zda krásy nebo útrapy naší životní cesty neodvracejí náš pohled od samotného Cíle, k němuž směřujeme a o který se tu vlastně hraje. A tak, když už dnes slavíme Seslání Ducha svatého, kéž se Jím necháme vést, abychom, ať už zkratkami, oklikami či standartní cestou, k danému Cíli v radosti došli.