Špatný nápad

Špatný nápad.

         Věděl jsem, že je to špatný nápad, ale nic mě nemohlo od předsevzetí, přijatého velmi dávno, odradit. Byl to vlastně jakýsi slib věrnosti, připoutání k místu, kde se narodili rodiče i prarodiče. Byl jsem do těch míst zamilovaný, cítil jsem se zde uvolněný, lehký, prosáklý pryskyřičnou vůní borovic a smrků se svými větvemi splývajícími až k zemi, keřovitě rostlými břízami s třepetavým listím. K té zelené, vzdušné, voňavé kráse vřesu bylo slyšet zurčení vody mezi omletými balvany, zdánlivě poházenými mezi sejpy.  Důstojně vzpřímené staré kmeny a dožívající pařezy kryté mechem dodávaly lesu pohádkový vzhled.

         Tam jsem si kdysi slíbil, že cestu kolem Hamerského potoka každoročně projdu od staré původní Polaufovy hospody, dnes hotelu Rankl, až k soutoku s Vydrou u Antýglu, a po odpočinku v Králováckém dvorci se vrátím zpátky do Horské Kvildy. Několik let mé předsevzetí vydrželo. Časem jsem již nechodil sám, ale přibyla manželka a později děti i přátelé. Stále bylo co obdivovat, pozorovat změny ve vykácených svazích, pasoucí se chlupatý horský skot, s pokorou se dívat na polomy a poničené stromy i nově obrůstající les.

         Jak čas šel, chůze již nebyla tak svěží, zdatná a prodlužovala se doba odpočinků. Ani každoroční návštěvy se již nedařilo plnit a intervaly se měnily z pětiletí až na desetiletí. Když mi bylo již pouhých osmdesát pět let, vzpomněl jsem si na slib, který jsem kdysi dal. Věděl jsem, že je to špatný nápad a že hrozí zdravotní riziko, ale nic mě již od té cesty nemohlo odradit. Podařilo se mi dokonce přesvědčit i moji manželku a švagrovou, aby se staly mými průvodkyněmi a pečovatelkami.

         Začátkem června jsem vyšel na devíti kilometrovou trasu od hotelu Rankl v doprovodu dvou babiček, z nichž vždy jedna šla přede mnou a určovala tempo a druhá šla za mnou a pečlivě střežila, abych nezpomaloval a neztratil se. Bylo to ve sváteční den oslavy Dne dětí. Připomněly mě to moje průvodkyně poznámkou, že jsem dětina, když si myslím, že dojdu až na Antýgl. Počasí bylo úžasné, teplý větřík, slunce, oblaka jako model pro malíře, zpěv ptáků a vše šťavnatě zelené, cesta suchá. Ideální podmínky přispívaly k pohodovému pocitu a já šlapal. Pomalu, důstojně a rozvážně.

         Pochod po mírně svažité cestě s modrou turistickou značkou ubíhal klidně s krátkými zastávkami. Doprovázel nás šum Hamerského potoka s balvanitým řečištěm a bystře tekoucí vodou z rašeliništních pramenišť. V polovině cesty v oblouku potoka u odpočívky s velkým pařezem jsme se občerstvili a odpočívali. Manželka se švagrovou náš pochod pečlivě zaznamenávaly na mobily. Jejich starostlivé pohledy a dotazy, jak se cítím, mi sice lichotily, ale zdály se mi nadbytečné. Masáž chodidel jsem vlídně odmítl.

         Potok s krásnými peřejemi a skupinami oblých balvanů vytvářel úžasné scenerie, které jsem nemohl nechat nepovšimnuty. Moje poskakování kolem a vyhledávání vhodných záběrů rozrušovalo moje průvodkyně natolik, že mi v dalších pokusech s rizikem pádu do studené, čiré vody bránily vlastními těly. Zápasy o umělecké zaznamenání zlatonosného potoka byly riskantní, ale zajímavé. Okolojdoucí nebo jedoucí turisté se dotazovali, jestli nepotřebuji pomoc. Psi vyli a štěkali. V lese se rozléhala zvučná ozvěna. Je fakt, že umělecký svět fotografie přišel těmito zápasy o mnohé skvosty záběrů z národního parku Šumava.

         Pro všestrannou péči mých opatrovatelek jsem se bohužel nemohl ani přesvědčit, jestli bych náhodou nenašel nějaký zbylý valounek zlata v meandrech potoka a pokusit se trochu zarýžovat. Od zlatokopectví mě odradila švagrová, která mi slíbila věnovat zlatý prstýnek, který jí byl malý, když vylezu z vody zpátky na cestu. Stejně bych asi již žádné zlato nenašel, prstýnek jsem dojatě přijal.

         Kratší zastávku jsme strávili u velkého sluncem ozářeného mraveniště, kde jsme pozorovali čilý ruch pilného hmyzu. Jejich zdánlivě nesmyslné pohyby a manévry jsem se snažil nějak ovlivnit a na vrcholek jsem plivnul. Ruch se v místě dopadu sliny velice zvětšil. Manželka pohotově vyslovila svůj dojem, že na tom je vidět v jaké stadiu mám cukrovku. Netušil jsem, jakou sladkost jsem mravenečkům poskytl.

         Když jsme došli k historické budově Králováckého dvorce v kempu Antýgl, byl jsem šťasten jak Venclovský, když přeplaval Kanál La Manche. Přece jen jsem to dokázal. Docupital jsem drobnými krůčky k občerstvení a židle na malé terásce mi připadala v tu chvíli cennější než královský trůn. Zotavování při šumavské bramboračce, křupavých langoších a plzeňském prazdroji posilovalo tělo, čekající na návrat do Horské Kvildy.

         Zpáteční cesta probíhala podobným způsobem, jen pořadí babiček se proměnilo. Vzhledem k tomu, že se šlo trvale ve stoupání, prodloužil se čas o více jak hodinu a stihli jsme poslední metry těsně před drobným deštíkem, který padal neznámo odkud, protože nebe bylo modré a slunce se chystalo zapadnout.

         Po návratu do hotelu jsem upadl na lůžko a zůstal půl hodiny nehybný. Před vysprchováním mně babičky vyzuly a svlékly. Když jsem se vysprchoval, natřely mi scvrklé svaly osvědčeným balzámem Alpou a v jejich očích i mysli jsem se stal hrdinou, jehož výkon by měl být zapsán zlatým písmem do rodinné kroniky, pokud by nějaká byla.

         Při dobrém zvěřinovém guláši a několika dvojkami červeného Vavřince jsem se sám začal obdivovat. V duchu jsem si začal představovat, jak vyrážím na cestu na Antýgl za dalších deset let. Jak bych asi uspořádal podobnou vycházku již jako starý muž. Samozřejmě za využití všech moderních prostředků používaných v budoucnu v turistickém zdravotnictví a tělovýchově.

         Seděl bych v elektrickém, vyhřívaném invalidním vozíku Handytech Go Segway s antistatickou úpravou. Vozík by byl speciálně upraven pro průběžné měření tlaku krve a tepu, sledování glykemických hodnot a acidity moče. Měl by také umožnovat bezdotykovou masáž lymfatických tepen. 

         Mé průvodkyně by jely na skládacích skútrech Scooter ATTO ve stejném pořadí. Opět by jedna jela přede mnou podle aktualizované navigace v mobilu a druhá za mnou, abych zbytečně nezastavoval, nebo neměl poruchu na vozíku.

         Pro vzájemné dorozumívání by byly domluveny několikeré audiovizuální signály, včetně vibrace a elektrických vybíjecích impulzů a nainstalováno síťové spojení Whatsapp speciál. Pro případ výskytu závažných náhlých změn zdravotního stavu nebo traumat, by v kempu Antýgl bylo v pohotovosti vozidlo RZP po dobu pochodu a relaxace účastníků této výpravy. Žádosti o interview se mnou a poskytnutí audiovizuálních záznamů z cesty by byly akceptovány až za tři dny po ukončení akce. Obě babičky by se mohly nechat retušovaně fotografovat, nikoliv natáčet, bezprostředně po splnění jejich ochranné péče.

         Pokračování a realizace mého slibu za dalších deset let je již v oblasti, která je za hranicí možného. Představa tří malých automatických vznášedel se starým mužem astenické postavy a dvou babiček ve stahovacích korzetech je z dnešního pohledu poněkud směšná. Podobného obrazu vytrvalosti se mohou uchopit pouze umělci Sci-fi a ufologové. Já jsem rád, že jsem ve zdraví přežil pochod v současnosti, a že ten nápad nakonec nebyl tak špatný.