Horymírka 72 - závěr

Toto vzpomínání na dětství a mládí mělo podle přání jeho iniciátora Pavla skončit v roce mého definitivního odchodu z rodného domku v uličce, co pojmenovali po Horymírovi, podle mé dětské představy příbuzném Veškrnovy rodiny. V té krkolomné úzké a ztracené uličce nad řekou Svitavou, jejíž strmý spád mezi Svatobojem nahoře a Winglhausem dole rozhodli se husovičtí páni radní po častých úrazech na zimním náledí učinit schůdnější, a proto v ní dali zbudovat troje schody. V té uličce, důvěrně nazývané Horymírka, v níž se nám děckám tak dobře žilo.

K tomu konci jsem dospěl právě teď, touto dopsanou kapitolou o soužení a smíření, rokem devatenáct set padesát devět. Dál se nevydám, synkovu představu respektuji, vždyť bez postrčení od něho by se žádný z těchto zápisků na papíru nikdy neobjevil.

I když – n­ajednou je mi toho málo, najednou se mi zdá, že není tak snadné přestat, nechce se mi vážně přijmout myšlenku, že jsem odešel úplně a n­atrvalo.

Pravda, fyzicky sem málokdy zavítám. Avšak jednou, po mnohaleté přestávce, jsem tu znovu spal, to už jako manžel a otec čtyřčlenné rodiny, v Pavlových patnácti a Helenčiných dvanácti letech. Bylo to na Vánoce, jež následovaly po onom horkém srpnovém dni v roce pětasedmdesát, kdy jsme vyprovodili babičku Fanynku na židenický hřbitov, a tam ji my čtyři synové Karel, Leoš, Vláďa a Jarek uložili do země. Ty Vánoce, kdy Vláďa v Horymírce už načisto osiřel, slavili jsme s ním, včetně Štědrého večera a půlnoční mše v husovickém kostele. Jen výroční setkání rodiny na svatého Štěpána se tu nekonalo, tenkrát poprvé se ujala role hostitelky Mařenka, o což jsme ji ještě na pohřbu všichni čtyři pozůstalí bratři požádali a ona to ochotně se souhlasem svého Karla po mamince a Vláďovi převzala. Tak po další téměř tři desetiletí jsme se v ten jeden den v roce scházeli u nich v Újezdě, v domečku stejně malém jako náš rodný a k prasknutí nacpaném.

A ještě jednou jsem zde spal, sedmatřicet let od maminčiny smrti, v noci z osmnáctého na devatenáctý květen dva tisíce dvanáct, když nám tu poskytl Pavel azyl na cestách. V ten čas měl dům naposled podobu, kterou jsem si uchoval v paměti. Hned po nás přišli zedníci, aby tu podobu zrušili a domek podle představ domácího pána zgruntu přestavěli.

Té krásné slunečné soboty jsme na naléhání Pavla a Janinky využili k okružní cestě po mém dětství v blízkém okolí, a dobře jsme udělali. I když jsem se právě – p­o lehkomyslném v­­­ýstupu na Králický Sněžník – t­ěžce belhal s namoženou nohou, opíraje se o hůl-samorost, svítivě nalakovanou drahocennou pozůstalost po Janině tatínkovi, vnoučaty zvaném dědeček bílý, již zhotovil z houževnatého pokrouceného kořene, té cesty jsem nelitoval. Nevím, jak se cítili oni dva, ale pro mě to byl štědrý dar, ten okruh; mohl jsem si po sedmdesáti letech znovu připomenout místa svých dětských toulek a her. Tak jsem viděl, že Husovický kopec, miniaturní divočina uprostřed předměstí, stojí na svém místě nezměněný, jen mně známý široký rozhled zastiňují značně povyrostlé dřeviny a jediný volný výhled na Brno se naskýtá ze střechy betonového bunkru na jižní výspě vrcholové plošiny.

Také Písečník se svými křivými chaloupkami a malebnými přístavky, s úzkou a klikatou hlavní cestou, vedoucí strmě vzhůru k Sabandě, s okolím obrostlým divokými křovisky, je pořád stejný. Přes nízké, stářím prohnuté střechy, trpasličí dvorky a zahrádečky, jsem s potěšením spatřil malé a větší jeskyňky, vykutané ve svislé stěně, která dovysoka ohraničuje před stoletím ukončené dobývání písku. Vida je, dnešní děcka, mají stále stejné choutky jako naši vrstevníci.

Dům pana mistra Vaňka na Skryjově ulici, tenkrát Žižkově, patří sice někomu jinému a dílna už neslouží truhlařině, také náš sáňkařský Smrtelňák naproti je oplocený a změněný v sad, ale o kousek dál Cacovický mlýn stojí, kde stával, jen ta cesta, kde před zatáčkou se držela i za sucha veliká kaluž vody, je skryta pod asfaltem a po kaluži ani památka.

Též řeka Svitava stále poslušně plyne regulovaným korytem do dáli, tu a tam přehrazená splavem, v jehož okolí je vyhlášen zákaz koupání pro nebezpečí utonutí.

Všude, kam přijdeme, vidím jen malé, docela snesitelné změny, známé kulisy jsou takřka nedotčeny… Jenom tam úplně nahoře, vysoko nad řekou, chybí mi ta nedozírná pláň vojenského cvičiště, ta pustá step, co se k našim divokým hrám prostírala od Sabandy až k soběšickým lesům. Vždy znovu mě tu zaskočí neprůhledná, do výšky mnoha pater vztyčená čtvrť Lesná.

To všechno jsem za popojíždění autem a při opakovaném vystupování do děsného vedra za podpory dědečkovy hole absolvoval v neutuchajícím vzrušení. Jana dobře věděla, co prožívám, všecko to prožívala se mnou, jenom si neodpustila každou chvíli mě napomenout, ať tu nohu tolik nepřemáhám. Zatímco Janinka s Pavlem se nad mými nadšenými výkřiky jen shovívavě uculovali.

Do našeho vzdáleného domova jsme se pak my dva vraceli naplnění nadlouho zásobou dojmů a kladných emocí.

Ale již za měsíc, v neděli sedmnáctého června, hořel v rozkopaném domku v Horymírově uličce od večera do rána plamínek svíčky, jejž s láskou zažehl vděčný synovec, aby jako maják posvítil na poslední cestu znavené duši strýčka Vládi, aby to slabé blikavé světélko aspoň na tuto jednu noc utišilo jeho dlouhý palčivý stesk po domově.

A druzí živí a mrtví?

Zavřu oči, a­ jsem zpátky přes všechny uplynulé roky. Znovu vidím zapadlou uličku, zahrádku a domek číslo pět, jak tenkrát býval, a vidím tam kloučka blonďáčka s velice širokou pusou, kvůli níž se sám sobě vůbec nelíbí, ale nedá se s tím nic dělat, vidím ho v kamenném eldorádu Svobodek, Matulek a pestré směsky děcek z Winglhauzu, tam v tom prvním a jediném domově, k němuž se i v osmdesátce hlásí. A cítím břeskné letní ráno, chladné, s ostrými stíny, jež vykreslují paprsky studeného, ale již oslnivého slunce, které se mezi dvěma továrními komíny Fryčky právě vylouplo nad Hády…

Chladno mu nevadí, to brzy přejde, je plný nedočkavosti.

A hle, už jdou: sestra Mařenka, bratři Vláďa, Leoš, Karel, za nimi pomalým rozvážným krokem s nacpaným ruksakem na zádech tatínek Linhart. Poslední se ve dveřích objeví maminka Fanynka. Zamkne, klíč schová pod rohožku, pokřižuje se, důkladně obhlídne domek se zahrádkou, je-li všechno na svém místě, podívá se, jestli nekape z kohoutku do ptačí studánky zbytečně moc vody, přesvědčí se, je-li branka zavřená – a­ s krásným bílým úsměvem se přidá k nám. Jde svěže, nijak ji netíží nadbytečná kila, k nimž bůhvíjak při své bídě přišla. V uličce se k nám přidá rodina maminčiny nejlepší kamarádky z mládí. Paní Buřivalová s taškou na bylinky, pan Buřival s malířským náčiním v ruksaku a složeným stojanem pod paží, a už jsme na Brandlovce a jdeme k Maloměřicům, odtud do Obřan a pak do Bílovic a strmou, dešti vymletou zkratkou za červeným kostelem dolů k řece.

Divíte se, že ten čtyřletý blonďáček už doma nemohl vydržet a vyklouzl do prudkého letního rozednívání před ostatními? Takové děcko se stále na něco těší, na něco chystá. Teď spokojeně poskakuje kolem, chvíli vpředu, chvíli vzadu, a všechny pohání do rychlejšího kroku. Nemůže se už dočkat svěží zeleně lesa za Řícmanicemi. Moc brzy tam nedojdou, je to hezký lán cesty. Na konci určitě zkrotne, možná ho tatínek, Karel nebo Leoš na chvíli budou muset vzít na koníčka.

Slunko už je vysoko, už hřeje, ba pálí, a teprve se spouštíme tou kamenitou zkratkou za kostelem k řece a vstoupíme na lávku přes Svitavu, jejíž hedvábně se lesknoucí vodou prosvítají barevné kamínky čistého dna.

Potom nás pohltí stinné údolí, po pravé straně les, po levé domky se zahrádkami, mezi těmi jdeme šikmo do kopce a nahoře za humny vejdeme na prašnou polní cestu. Znovu peče slunce do zad, ale už to dlouho trvat nebude, dočkej, Jarečku, času jako husa klasu. Jen ještě kolem vysokého dřevěného kříže, tady se pokřižujeme, maminka na obvyklé místo za kování zastrčí k jiným již uvadlým svou čerstvou kytičku polního kvítí – a­ potom už tam co nevidět budeme. Překryje nás chladivý stín buků, kdo má žízeň, uhasí ji u kamenné kašny, rozložíme se na známém plácku, kdo má hlad, nají se teplých, jelikož dobře zabalených „knedlí s povidlím a makem“, kluci budou po stromech rozvěšovat antény a ladit krystalky, maminka se svou nepostradatelnou pomocnicí Mařenkou a s paní Buřivalovou se rozejdou sbírat bylinky – a­ ty si už můžeš dosyta užívat průzkumu lesní divočiny.

Ještě se mi zdá, že vidím jedny Vánoce doma v Horymírce. Byly jich desítky, ale mám před sebou ty jedny, ty v roce padesát devět, kdy jsem mohl našim představit už ne své děvče, ale svou ženu Jarunu. Toto štěpánské setkání probíhalo jako každé, nic tu nebylo nového, jen ona. A mně dělalo dobře, že jsem ji mohl uvést rovnou do toho rozruchu, křiku a rambajzu jako dalšího člena široké rodiny. Je tu s námi, ta moje jindy povídavá, teď většinu času užasle mlčící Jaruna. Je trochu vyvedená z míry, to jistě, ale nedává to najevo, leda občas rychlým udiveným zamrkáním. Tiše nás pozoruje. Pro ni je nezvyklý ten křik, to mluvení jeden přes druhého, to, že se všichni o všechno zajímáme a všichni si nakonec rozumíme. Zvykej si, holčičko, patříš už do naší potrhlé rodiny, která se netají štěstím z této sváteční chvíle, kdy jsme jednou za rok takto pohromadě. Zvykej si, příště, dá-li pánbůh, přijedeme zas, už s děťátkem. A jestli to s ním nebude možné na Vánoce, přijedeme za dědečkem a babičkou jindy, třeba v létě, vždycky nás rádi uvidí. Zatím mají vnoučátek pět: u Karla a Marty jedenáctiletou Evičku a šestiletou Dášenku, u Mařenky a jejího Karla Lidušku, Zdislávku a batole Marušku. Kdo se narodí nám, bude babiččino a dědouškovo šesté vnouče.

Jestlipak aspoň to už bude kluk? Tatínek Linhart před lety urputně nerad na světě vítal třetího synka, dopředu si usmyslel, že to už musí být dcerka. Nakonec přišla, ale až čtvrtá, tři roky po malém Vládíčkovi. Smějeme se tady pod vánočním stromkem, že mu teď Pán Bůh to zklamání vynahrazuje na vnučkách – v­ypadá to, že už se u nás dveře s holkami netrhnou.

Byly krásné ty Vánoce v devětapadesátém, já však jsem nepřestával také vnímat stín maminčina smutku, jejž přes upřímnou účast na radostném vyzařování rodiny nemohla přede mnou skrýt. Rozuměl jsem jí a utěšit nemohl, všechno už bylo řečeno a já ji jen v duchu a letmými pohledy znovu odprošoval za trvalou bolest, kterou jsem jí způsobil, působím a působit budu. Za bolest ze ztráty víry, kterou mi od malička vštěpovala. Je to těžké, mami, jak rád bych, ale já neumím Boha milovat tak jako vy, já Boha vnímám, ctím a obdivuju jako Tvůrce všeho, ale milovat můžu bez zábran j­en jeho dílo, tato láska je ve mně sama od sebe, nepotřebuje rituály, je do mě vrostlá. Milovat přírodu, to není abstraktní milování někoho neznámého, člověkem nepoznaného, skrývajícího se před ním, to není povinné milování, do jakého jsem se na vaše naléhání jako kluk nutil. Už jsem dospěl. A dospěl jsem jinak, než jste si představovala. Jsem to pořád já, váš syn, ale už ne ten poddajný věřící chlapeček. Ach maminko, odpusťte.

Ne, nikdy se ze mě nevytratí ani bolestné, ani všední, tím spíš ne ty nejsvětlejší vzpomínky na domov, na rodný domek, který teď patří Pavlovi, jemu jako jedinému synovci jej při odchodu k církevní kongregaci daroval strýček Vláďa. Je jediný syn, vnuk a synovec z devíti vnoučat naší větve rodiny Veškrnů. Z něho se ještě stačil zaradovat dědeček Linhart, mohl si pochovat kloučka před svým odchodem na věčnost. Babička si ho užila až do patnácti let, nejmladší vnučky Helenky d­o dvanácti, celá ta generace si babičku dobře v paměti vybavuje. A právě tak si to představuji: dokud budeme na světě my pamětníci, nezemře nikdo z našich milých. Budou žít s odstupem času v přikrášlených představách a očištěni od hříchů, námi bez námitek chápáni a sami chápající nás. A to je to jejich nebe, to je ta výjimečnost člověka, daná mu od Boha, to je ta neuvěřitelná způsobilost lidské duše.

A teď mi řekněte, jak bych mohl ze svého domova odejít a nemít naději na návrat? Patřím k němu a jiné už to nebude. Nikdy neodejdu natrvalo, budeme vždycky nesčíslnými nitkami spojeni.

To jen mé zápisky pro vás na tomto místě a v tomto omezeném čase končí.

V Petrovicích 11. září 2012