Když vám otec odkáže knihy....

 

Requiem za otce

         …

Můžu prosit, smím řvát?

Chci svrhnout oltáře a svěcenou vodu rozlít do všech stok světa.

 

Můj zploditeli, jazyku prvních něžných slov jež usmolené děcko uslyšelo.

Zpřerážím ti kosti, zlámu vaz, to všechno když přestaneš se smát.

 

Říkáš, že mám čumět a poslouchat

a mě přitom zachvátila slepota.

Zalykám se tvou sobeckostí a prosím o milost,

no to už by se fakt poštěstilo…

Kdybys mi jednou bez smíchu

při četbě mých nasmolených veršů,

(protože usmolené děcko čistě psát nebude)

řek jsem na tebe kurva hrdý

dcero.

 

Jenže ty si zatím dlíš někde v podvědomí své zatuchlé lebky,

Můj otče.

To tys pobouřil dětskou dušičku, která

se ti snaží zavděčit a

zatím se s mou drahocennou matkou plánujete pohřeb.

 

Myslíš si snad, že můžeš jak nějakej asketa si jen tak odskočit ze světa?

Měl by ses vypláchnout solí ze slz mých, matčinných a sestry.

Smýt tu zaschlou černotu pesimismu a smrti,

kterou na mě vydechuješ.

A já z ní ŠÍLÍM!

 

Šílím strachy, že tě ztratím.

 

Můj zploditeli,

jazyku prvních něžných slov

co usmolené děcko mohlo vůbec slyšet.

---