Odhalení 4/6

Když jsem přišel domů, v kuchyni skomírala stolní lampa pod útokem bílého letního rána, jež se sem dralo oknem. Jaruna seděla u stolu s otevřenou knihou, úplně oblečená, nažloutlé světlo žárovky jí zimomřivě polévalo obličej; prozrazovalo bezesnou noc.

Zhasla, zavřela knihu a vstala. Odkašlala si a věcně se optala: „Tak na cos přišel?“

Ta přímost m­ě málem odzbrojila. Žádné okolkování, vyptávání, kde jsem byl, co jsem dělal. Jde jí o totéž oč mně, touží po pokojné domluvě.

„Počkej, prosím, chvilku, jo?“ řekl jsem.

„Dobře.“

„Jdu pod pumpu.“ A začal jsem se svlékat.

„Usmažím ti vajíčka, chceš?“

„Budu rád.“

Svlékl jsem se do trenek a bosý vyběhl před dům.

Zatímco jsem se osvěžoval nárazy ledových proudů do zad, nohou, stehen a chrstal si je dlaněmi vzhůru na prsa a do obličeje, letělo mi hlavou: Č­eká odpověď! Hned! Znám už tu správnou?

Cvičil jsem v rose na zahradě navyklou ranní sestavu a zároveň zadýchaný hledal jasnou odpověď na jasně položenou otázku. Na co jsem vlastně v tom lese přišel? Vím to?

Po rozcvičce znova pod pumpu, v koupelně z chodidel opláchnout písek, utřít se a obléct. Poprvé jsem si v zrcadle prohlédl bouli. No, to jsem tomu dal! Ještě že ji můžu trochu schovat. Rozprostřel jsem přes opuchlinu vlasy a pokud to bylo možné, načechral je. Tak.

Kuchyně byla provoněna vajíčky smaženými na špeku. Po zmařeném včerejším obědě jsem měl hlad, sliny se sbíhaly.

Uvařil jsem čaj pro oba, tak jak jsem to jen sám uměl – Jaruna se mi do toho nikdy nepletla – a­ když jsem s tím byl za jejího trpělivého čekání hotov, sedl jsem si se svým hrnkem ke stolu. Jaruna přede mě položila talíř s voňavou snídaní, zdánlivě klidná, dokonce se pokusila o vstřícný úsměv.

„Co ty?“ všiml jsem si, „pro sebe nemáš?“

„Stačí mně ten čaj.“

Ukrojil jsem si chleba a dal se do jídla.

„Dneska je to tady jak ve svátek,“ poznamenal jsem. Kdy naposled se mi ráno takto věnovala? Většinou se ani nesejdeme, při jejich vstávání bývám dávno pryč.

 Pořád měla něco na práci, na chvilku se nezastavila, ale to mi neušlo, že mě pozoruje. Ostatně, tak jako já ji.

Dojedl jsem, poděkoval a usrkl čaje, který přirozeným chladnutím právě dosáhl té správné teploty k pomalému vychutnávání. Ó, jak já miluju chuť neslazeného černého čaje! Ovšem, jen když je dobře připravený, tak jak mě to Bobina učila. Někdy se mi o ní i zdá, o té chuti. Někdy neodolám, vyberu z konvice špetku spařených lístků, žvýkám je a spolu se vzpomínkami z nich nadšeně ždímám tu koncentrovanou chuť. Jaké blaho!

S hrnkem takového čaje se cítím svým pánem. Jako teď.

I ona držela svůj hrnek, hřála si o něj ruce. Čekala.

Hlavně v klidu, emocí bylo dost.

Ležela mi v hlavě ta půda, to, jak jsem ji vylekal.

„Mrzí mě tamten tyátr,“ řekl jsem, „byl jsem na tom hrozně, zdálo se mně, že dál nemůžu…“

Zavrtěla hlavou, o tom chce taktně pomlčet.

„Navečer, když ses dlouho nevracel, šli jsme tě hledat.“

„Hledali jste špatně,“ řekl jsem, „kam bych já asi tak šel, když si nevím rady se životem? Jenom do lesa.“

„Pomohlo to?“

„Přišel jsem na to, že časem se s tím, co se stalo, jistě vyrovnám, protože…“

„Vyrovnáme,“ přerušila mě s náznakem prosby v hlase.

O to lehčeji jsem načatou větu dokončil: „…protože já si život bez děcek vůbec neumím představit.“

Cukly jí koutky, ale jen mě napjatě sledovala.

„Jsou to naše děcka,“ potvrdil jsem, na co čekala. „To změnit nemůžu, ani kdybych chtěl.“

„Opravdu to tak cítíš?“

Pokrčil jsem rameny: „Narodily se nám… obě, jsme rodina, ne?“

„Nemyslels teda tak doslova, cos včera řekl,“ chtěla se ujistit.

„V té chvíli myslel, to jo, a nemůžeš se divit. Potom v lese – měl jsem na přemýšlení dost času – mně vyšlo, že se toho kloučka nemůžu vzdát, jak bych žil? Bez něho si život vůbec neumím představit, to fakt ne. Pět roků je můj, a najednou by nebyl? To nejde. Narodil se nám, jenom my jsme jeho rodiče.“

„To tedy znamená?“

„Že se pokusím – n­e zapomenout, to se nedá –, a­le nepřipouštět si to, nemyslet na to, nepřipomínat.“

„Jestli to dokážeš, budu ti vděčná, pro děcka to rozhodně bude nejlepší.“ Vzala ze stolu můj prázdný talíř, a když ho odnášela a ve dřezu myla, všechny její pohyby prozrazovaly velkou úlevu. Tu jsem cítil i já.

Teď bych se měl vyjádřit k nám dvěma. Nedává nic znát, ale možná na to čeká.

To bude těžší.

Ještě ne. Nespěchej. Někdy, snad.

Zatím si tuto budoucnost představit neumím. Do té doby, dokud tu její čerstvě odkrytou minulost nevstřebám.

„Ale s ním, s tím…,“ hledal jsem přiléhavé pojmenování a na ni se při tom nedíval, „s ním si to ještě vyřídím.“

Odpověď nechala moudře viset ve vzduchu. Věděla jako já, kdo je viník, kdo někoho zradil. I já jsem věděl, ale šel jsem po cestě usmiřování a zakázal jsem si to připouštět. Pro mou pomstychtivost tedy zbýval on.

Tak jsme se v to časné ráno potkali na rozhodující křižovatce.

Napořád? Kdo ví? Dopředu nikdo z nás neviděl.

Historku své pomsty zkrátím na minimum: sedl jsem na motorku, v rakouském pohraničí Vysočiny našel vesnici a dům, kde vyrůstal, a tam mi maminka, která mě překvapila neobyčejně malým vzrůstem, oznámila, že se Slávek oženil a jako lékař slouží v psychiatrické léčebně až v severních Čechách, v Horních Beřkovicích. Vydával jsem se za kamaráda, tak mi s hrdostí ukázala svatební fotografii. Poprvé jsem viděl jeho podobu. Sám jsem se podivil, jak lehce jsem to přijal, dokonce s úlevou: Hlavně že není žádná zrůda, vypadá docela k světu.

To ovšem byla malá náplast. Když ho nemůžu zmlátit – k­vůli tomu jsem přišel –, pomstím se mu jinak.

Do dopisu, který jsem po návratu domů napsal, vložil jsem pak celou svou zlobu. Nepsal jsem jemu, ale jeho ženě, to bude mít větší dopad.

Jestli dopis četla, a p­ochybuji, že ne, dověděla se, že její manžel má u mě „n­a vychování“ pětiletého synka. A­ť se zeptá na pionýrský tábor Žirovnice-Počátky, na nějakou Jarunu, on už bude vědět. Kdyby ji zajímalo víc, má možnost. Uvedl jsem plnou adresu.

Nikdy se nikdo neozval, ale já jsem si po ten krátký čas, kdy to bylo hodně živé, vychutnával sladký pocit mstitele. Spravedlnosti bylo dosaženo. Ať si i on užije trochu pekla v manželství.

Je to podlé a hnusné? Souhlasím, ale to jsem si tehdy v té bojové náladě málo připouštěl.

Pochlubil jsem se s tím Jaruně. Neříkala nic. Chtěli jsme spolu žít v porozumění, proto jsme se k včerejšku nevraceli. Však ani ta zeď, jež se mezi námi tentokrát tyčila, zdaleka neměla rozměry a trvání t­é, co mě ničila po návratu z vojny. Život s dětmi nás naučil. Zmoudřeli jsme.

Vrátili jsme se k tomu jen jednou, mnohem později, kdy už vyčpěla všecka hořkost a žili jsme jako dřív. Tehdy se zapřisáhla, že až přijde správný čas, a to bude nejdřív v Pavlíkových patnáctinách, přizná se mu, mám to nechat na ní.

Jestli se svěřila rodičům, že už vím, jsem nepoznal. Neptal jsem se a z jejich strany o tom nikdy nepadlo jediné slovo.