Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDar
Autor
Kandelabr
„Ráno se probudím a střelím se do hlavy.“
Sáhl po vypínači a cvak, do místnosti někdo vchrstl vědro tuše, čerň stekla kolem okna, ucpala mezery mezi závěsy, slila se po koberci, vyšplhala se po nočním stolku, kde se smýkla kolem ještě horké lampy a pohladila pistoli, nabitou, tichou a připravenou, její chvíle přijde, už brzo, brzo se na hlavni odrazí ranní slunce, ale ještě ne, zatím je tu ta chladivá čerň, ze stolku skapává na postel a přikrývá muže, ten už tiše oddechuje a temnota jej objímá a houpá, jedna vlna za druhou. Pak se převalí na druhou půlku postele, kde leží ta holka, mrtvá a tichá a spokojená.
Ráno otevřel oči, uviděl před sebou zmačkaný cíp polštáře, zvrásněný bílý růžek trčící proti bledavému světlu nesměle nahlížejícímu do pokoje, tohle je tedy to poslední, co uvidím, řekl si a sáhl na noční stolek, už tam na něj čekala, černá a studená a těžká, vzal ji do ruky a strčil si hlaveň do úst. Mrtvá holka se vedle něj malinko usmála, už si tím prošla, nic to není,jen chvilka a pak už bude ticho. Hlaveň byla v puse, všechno je nachystáno, tak co je? Přece nechceš mít zpoždění, usmála se holka, nebo si to pán rozmyslel? Ten pohled na polštář, s prohlubněmi a ostřinami přeležené látky, měkkými stíny a flíčkem slunečního světla, tenhle pohled tě přiměl k tomu si to rozmyslet? Ale ne, tím to není. S rozcuchanými vlasy a v pomačkaném pyžamu, v pololeže, s prsty svírajícími tu těžkou železnou mrchu a s hlavní v puse hleděl muž kamsi do stropu, do spáry praskajícího sádrokartonu a snažil se vybavit si mizející chuť snu, který se mu zdál.
Asi v něm byl jako kluk, snad, seděl u stolu, velkého a dřevěného, což bylo z nějakého důvodu důležité. A měl radost. Čirou, ničím nezakalenou dětskou naivní radost, radost bez kompromisů, radost, která člověku smýká srdcem, okamžik absolutního štěstí, až mu tryská z očí, nakažlivou, spontánní, krásnou radost nezkaženou vědomím toho co přijde. V tom snu se nahýbal přes ten velký stůl a sahal po krabici, velké hranaté krabici, ovázané tlustou červenou sametovou stuhou, usmíval se a oči mu svítily a on sahal po té krabici a těšil se, až se podívá dovnitř.
Uvědomil si, že železitá chuť hlavně je mu nepříjemná a pusu má plnou slin a tak hlaveň vytáhl a tu těžkou železnou potvoru položil na noční stolek. Nikdy nedostal žádný dárek. Takže vlastně proč ne? Flíček slunečního světla pomalu přebíhal přes polštář a došplhal se až k ruce té mrtvé holky, srabe, řekla si, už jsme mohli být spolu a zdálo se, že ji to trochu mrzí, ale pistole už ležela zase na nočním stolku a pokrývka už byla odhrnutá a z kuchyně bylo slyšet šourání pantoflí a bublání vřící vody.
Když pak seděl nad kávou u kuchyňského stolu, znovu si zopakoval, že proč ne. Proč by si nemohl dát dárek. Sám sobě. Jeden den navíc. Jen buď klidná, řekl té mrtvé holce, která seděla naproti, ruce založené a s hlubokou vráskou na čele. Nic se nemění. Jen si dám jeden malý dárek. Jeden den. To už přece není žádný rozdíl. Ale jí se to moc nelíbilo, protože kdo něco odkládá, ten o tom pochybuje a nemůžeš pochybovat, když něco chceš.
O té mrtvé holce četl kdysi dávno. Bylo jí asi sedmnáct a byla moc hezká a moc nešťastná a chtěla umřít. Nechtěla ale skákat pod vlak ani se trávit ani střílet a tak napsala na jednu kliniku do Švýcarska, jestli by jí s tím nepomohli. A oni se jí ozvali, prý slečno, máte celý život před sebou a jste úplně zdravá a proč byste a jakto, že a pomyslete na a tak dále. A ona jim napsala, že ano, jsem zdravá, ale tenhle svět, jako jo, já tomu rozumím, asi chápu, o co by tu mělo jít, ale tohle, to není nic pro mě. Nezlobte se. A tak ji tedy ještě chvilku zkoumali, dělali testy a povídali si až zjistili, že skutečně, tohle je to co si opravdu přeje a tak ji pozvali na tu kliniku, ona přiletěla, jen s takovou malou taštičkou, moc se nezdržím, haha a oni jí umíchali takový koktejl a položili ho před ni a ona spolkla dva prášky proti zvracení a ten koktejl vypila a za sedm minut byla mrtvá a tichá a spokojená.
Vyšel ven na ulici, šel zvolna, nikam zrovna nespěchal, ani neměl namířeno na žádné konkrétní místo, prostě šel a v hlavě se mu stále ještě třepotala sladká ozvěna snu, otisk té radosti, prožité a neprožité a tak si šel a díval se kolem sebe, měl jsem být už mrtvý a místo toho vidím ještě tohle a támhleto a mrtvá holka šla za ním a kroutila hlavou.
„Toho by už mohl taky někdo sejmout, gaunera. Dělá si co chce, a všem se směje do ksichtu. Všechno mu prochází. Všechno to má obšancovaný, všichni mu jdou na ruku. Ale víte jak to je, boží mlejny, říkají někteří, ale já říkám, že na každou svini... znáte to. Jednou někomu dojde trpělivost. Tak mně už to jede, tak děkuju a mějte se pěkně.“
Koukal na starého pána, jak se šourá k autobusu a pak na fotku v novinách, které mu tam pán nechal, máte tam ještě křížovku, já už na to nevidím a stejně se to nedá číst, co tam píšou.
Díval se na tu fotku a ta železná bestie v jeho kapse jako by ještě o něco ztěžkla.
Často přemýšlel, jaké to bude, když se zastřelí. Jestli to někdo uslyší a najdou ho hned, asi ta nosatá můra z horního patra, ta určitě vyjekne nebo to možná nikdo neuslyší nebo si to nespojí a najdou ho až za pár týdnů po zápachu, no co, to už může být asi jedno a budou si říkat, proč a jakto, že, tak mladý a zdravý byl, nic mu nechybělo a budou vědět houby, prostě ta holka na to kápla, tohleto není nic, o co by měl člověk stát, přemýšlel, že by nechal vzkaz, už ho jednou i napsal, TA HOLKA MĚLA PRAVDU, ale přišlo mu to moc teatrální a taky by si pak mohli myslet, že se zabil třeba z nešťastné lásky nebo tak, takže jen ať si lámou hlavou, ti co budou chtít, ale ono to bude stejně všem úplně jedno, takže co, nikdy nedělal vlny a neudělá je ani teď.
Ale vlastně proč ne? Jedna vlna? Jen jedna, předtím než půjde. Ksicht na fotce se šklebí, ta věc v kapse je chtivá a hladová a zmáčknout to jednou nebo dvakrát přece není takový rozdíl. A zaslouží si to. Zaslouží? Obžaloba, porota, rozsudek i jeho vykonání, to není přece nic, co by člověku mělo trvat déle než jedno odpoledne, navíc, když má volno, sedí na lavičce, slunce mírně hřeje a druhý den ráno se stejně zastřelí.
No jo, ale proč jenom tohohle? A tak se zvedl z lavičky a šel si koupit tužku a papírový blok a pak se vrátil a dlouho, dlouho psal seznam jmen a přepisoval a škrtal a jak měl ještě ráno v puse hlaveň pistole, teď soustředěně žužlal konec tužky a občas se zadíval do mraků a mhouřil oči a pak dostal další nápad a zapsal další jméno a mrtvá holka seděla vedle něj, nahlížela mu přes rameno do seznamu a podivovala se, na tomhle seznamu má být přece jenom jedno jméno. To tvoje.
Když pak večer přišel do bytu, byl unavený, dal si dlouhou sprchu, pára se lepila na zrcadlo, no co, aspoň se na sebe nemusel dívat, dal si večeři i když si říkal, že to vlastně nemá moc smysl, vyčistil si zuby a lehl si do postele. Ta mrtvá holka ležela vedle něho, dívala se jak sahá po vypínači a jak se pokoj propadá, zase tu byla ta tma, rozlitá, černá a pohlcující, přikryla všechno, i tu železnou obludu na nočním stolku, ve které chybělo několik nábojů i jeho i tu mrtvou holku i tu krabici ze sna.
„Stejně by mě zajímalo, co v ní asi bylo.“ Řekla ta mrtvá holka.
36 názorů
taky pořád dobrý. sice už ne tak intenzivní jako na první přečtení, ale pořád fajn.
Narvah, California Memory: Osobní věci a spory řešte prosím jinde než zde. Díky.
C.M.: cool! až tam budeš, požádej prosím Lakrova, ať z redakce odejde. díky!
Jak jsem si pročítal kritiky, napadlo mne nakonec tohle: https://www.respekt.cz/tydenik/2019/42/nenavist-se-zmenila-v-kulturni-normu?issueId=100423
Text je dobrá momentka, která schválně neřeší nic kolem než tu konkrétní vymyšlenou situaci; postava zjevně není v depresi, to není žádný těžký psychický stav, ale rozhodnutí, že žít v tomhle světě nemá smysl. Připomínalo mi to jakési jiné texty, ve kterých život jako by neměl žádnou hodnotu, ale absence důvodů mne otravuje, takhle si to žádný z těch dříve čtených textů neulehčil. Jenže třeba autorovi jde o to, aby si vyzkoušel nejdřív tuhle situaci "nanečisto," asi jako když dítě jen tak zdánlivě bezcílně hází kuličkou, než ji zkusí o pár týdnů hodit na cíl? Motivy se nejdřív vyzkouší samostatně, než se spojí. Takže takhle bych to bral, jako dílnu. Jako samostatný pokus, který dál nebude rozvíjen, je to pro mne ale jen hra, nikoliv dílo - ovšem zase, ta hra může posunout k vážnému přemýšlení nejen autara, ale i čtenáře, někoho, kdo ji zužitkuje, aneb nic není úplně zbytečné a nic není úplně smysluplné, tak to chodí. Haj hou.
CM, najdi si třeba na mé či Lakrovově aut. stránce Redakce prózy, klikni na to - uvidíš dotaz - Vstoupit do redakce? tak zas klikni... my ti pak dáme vědět:-)
sirupe, nahlížím na to jako reka - nesedlo mi téma... text jsem přesto četla a názor napsala, tak...
Ušlechtilé nebo dobře míněné záměry se mohou při uskutečňování zvrtnout ve svůj opak, jak nám přehršle osudů lidí ukazují.. Ale když už to někomu vyjde, tak to pak stojí za to, za mě bych to nevzdával. Protože nejenom cesta do pekel, ale i cesta z pekel je dlážděna dobrými úmysly.
reka: Prostě sen, který mu intenzivně připomenul něco, co už dlouho nezažil. A tak jej napadlo si dát ještě naposledy sám sobě dárek v podobě jednoho dne navíc. Se strachem ze smrti to nemělo nic společného, jeho rozhodnutí, že se zabije to vliv nemělo.
A jestli se ti nějaké pasáže líbily, tak mám radost.
"Jinak jsem to myslel spíš to, že do jasného plánu zabít se se vloudil sen o dárku a tím mu plán naboural."
Jo, jasný, chápu, myslím. Vlastně jo, dává to smysl, i když proč zrovna takový sen na něho zapůsobil takhle? Potřeboval jen výmluvu, bál se?
"Ale chápu, nemusí sednout. Stejně jako celý text jak je vidno :)"
Nesedlo mi téma, ne celý text. Jsou tam pasáže, které se mi líbily, fakt.
Janina6: Jo je to pro mě taky zajímavé téma. Jestli tímhle způsobem je možné vykonat nějaké "dobro". A o tom co kdo vnímá jako "dobro". O tom co jsme schopní mu obětovat. A to co se ti může zdát jako dobro může být ultimátní zlo a přelud choré mysli. Kdo to pozná?
K3, Lakrov, Stargazer, Bixley, Vigan : Děkuju za přečtení a těší mě, že jste si v tom něco našli.
reka: Méně je více-rozumím, budu nad tím přemýšlet. Metaforu jsem rozvinul dál a využil ji k popisu prostředí, což dle mého funguje dobře. Ale chápu, nemusí sednout. Stejně jako celý text jak je vidno :)
Jinak jsem to myslel spíš to, že do jasného plánu zabít se se vloudil sen o dárku a tím mu plán naboural. Získal den navíc a začal o věci přemýšlet z jiného úhlu a zavedlo ho to trochu někam jinam...
některý obrazy jsou fajn, jsi vypsaný, ale občas by tomu neuškodilo, kdybs to proškrtal, myslím si. Trochu moc se to na můj vkus opájí popisy a ve výsledku se to akorát rozmělní. Třeba začátek:
"Sáhl po vypínači a cvak, do místnosti někdo vchrstl vědro tuše, čerň stekla kolem okna, ucpala mezery mezi závěsy, slila se po koberci, vyšplhala se po nočním stolku, kde se smýkla kolem ještě horké lampy a pohladila pistoli,..." Tohle je podle mě výborný, neotřelý začátek: ""Sáhl po vypínači a cvak, do místnosti někdo vchrstl vědro tuše..." (zhasnutí jako vylití černé tuše, to je hezké), ale tenhle začátek je pak úplně zničený tím, jak rozvíjíš tu metaforu dál a dál, až tu originalitu a nápaditost úplně utlučeš ("čerň stekla kolem okna, ucpala mezery mezi závěsy, slila se po koberci, vyšplhala se po nočním stolku, kde se smýkla kolem ještě horké lampy...") Méně je někdy více.
To téma mi popravdě vůbec nesedne, ani eutanázie, ani sebevražda, ani vražda. Líbí se mi, že to chceš propojit s něčím víc, se snem atd., i když si nejsem jistý, jestli tomu rozumím - metafora smrti jako momentu překvapení, jako když se rozbaluje dárek? A stejně nikdo neví, co je uvnitř? No, tak jsem to chápal.
Mně se to líbilo, právě tou bezprostředností, kde se nic nevysvětluje, na posteli leží mrtvá holka, která čeká, až on se zabije, ona si nechala v nemocnici namíchat koktejl atd. Všecko je líčeno, jako by to byl běžný život. Je to navíc velice potavě napsané. První dlouhé souvětí je asi záměr, ale možní by šlo rozdělit. T.
Tak tohle je kvalitativně zase úplně někde jinde (stejně jako byla vítězná povídka z května). To se nesluší ani hodnotiti. Profesionálně napsané. Skvělá postava mrtvé holky, tajemná krabice, téma. Prolínání snových pasáží s realitou. Nemám, co bych dodal. TIP.
Ač mě od začátku odrazuje to sebevražedné téma, po chvíli zjišťuji, že je to zajímavý text, postavený vlastně jen na pohrávání si s tím tématem. Líbí se mi ta nezřetelnost, zamlženost sdělovaného. Dobře se to čte a myslím, že ne náhodou. Je to napsané dost profesionálně. Tip.
Moc pěkný. Téma, nad kterým jsem jeden čas hodně uvažovala. Četla jsem tenkrát povídku, kde si nevyléčitelně nemocný muž koupí pistoli a chodí střílet lidi. Nechává u těl lístečky s vysvětlením, že byli zlí a že si to zasloužili. Říkala jsem si, jestli by to takhle mohlo být doopravdy. Jestli to první zmáčknutí spouště v člověku třeba něco nezmění, jestli nezjistí, že všechno je jinak, než si představoval. Každopádně na seznam by asi mnohý z nás rád přispěl...
To by asi měl hodnotit psycholog nebo psychiatr. Já bych o tom asi takhle nepřemýšlel. Když už se rozhodnu, nic mě nezastaví a abych se rozhodl, musel bych mít pádný důvod, například, že bych neměl nikoho blízkého. Protože, když někoho mám, myslím na něj a ne na sebe. Někomu bych tím něco způsobil. Taky chápu nešťastnou lásku, když si někdy někdo něco slíbí a pak se zradí. Pak je to ale trochu pomsta. Potom zbývá nemoc a to taky chápu. Když bych se rozhodl, dal bych si třeba malý čas na to, soustředit se na ten okamžik. Potom bych to be zozmýšlení udělal. Tip za provedení
Fruhling: Díky za přečtení. S tou kurzívou to myslíš tak, že ti vadí typ fontu nebo ten text samotný? Chápal bych oboje :)
Zdenda: Díkym, rozumím a je mi jasné, že spousta věcí, která mi příjde důležitá může hodně lidem připadat nezajímavá a tak je to v pořádku. Ostřina je prostě ostrá hrana (něčeho).
Luzz: Děkuju a mám radost, že tě to něčím zaujalo. Za nominaci budu samozřejmě rád.
hodně dobrý. moc se mi líbí ten věcnej styl vyprávění, námět, svižnost... nemám, co bych.
můžu ten text nominovat do soutěže?
Dialog s holkou tomu dává dynamiku a je to vlastně docela zajímavá postava. Jinak kuzívu sis mohl odpustit.
Kdysi jsem četl, že se tři lidi seznámili přes inzerát, aby se pak společně otrávili v autě někde za městěm. Nebo jsem si ten příběh vymyslel.
Gora: Díky za Tvůj názor a omlouvat se opravdu nemusíš :)
Na tohle téma myslím už dlouho. Nechtěl jsem psát o někom s depresemi ani o člověku " psychicky na dně". Chtěl jsem napsat o někom, kdo racionálně vyhodnotil, že to tady pro něho není. A zamotat do toho trochu i pokřivené vnímání dobra a spravedlnosti, "dobra" za cenu zla.
Sám nevím, jestli se mi to vlastně povedlo nebo ne, ale s výslednou podobou jsem celkem spokojen, i když je mi jasné, že tohle nebude text, který bude rezonovat s mnoha čtenáři.
Pro povídku jsi vybral téma, které podle mne tak trochu souvisí s mediálně otevřeném případu čtyřiadvacetileté Belgičanky Laury. Požádala o euthanázii a ta jí byla povolena, letos v létě zemře.
Tuto dívku /nebo jiného člověka s těžkými depresemi/ vnímám jako "předobraz" tvého příběhu.
Tvá vypsaná ruka se čte dobře, jako vždy, jen je to celé pro mne, věčnou optimistku a zdravotnici, nepřijatelné...
Jediné, co se mi moc nezdálo,tedy způsob psaní - je to "připomínání zbraně", je ho tam víc než dost - poslední mnou jmenované cca třikrát...
ta věc v kapse je chtivá a hladová
i tu železnou obludu na nočním stolku, ve které chybělo několik nábojů
ta železná bestie v jeho kapse
tu těžkou železnou potvoru položil
s hlavní v puse
Mám za to, že člověk na dně psychických sil takhle neuvažuje, neoslovuje zbraň... a on je přece možná, jestli tomu rozumím dobře, i vrah, kde jsou "výčitky", motiv? Nebo to byla dvojice, která cíleně chtěla zemřít?
V povídce máš i velmi zajímavá místa jako nerozbalený dárek, ale nějak se mi nevede pochopit ten smysl, proč byla napsána, ačkoliv uvěřitelné to je, takoví lidé existují, takže dnes za mne - promiň...