Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNad knihou tváří
Autor
slepec
Fotografie zachycují dvě konstelace lidského soužití (společné a oddělené postele). Na první z nich je pokoj, ve kterém ležela mrtvá (ale ta postel není vidět, je za rohem). Na manželské posteli obvykle nikdo nespal. Pokoj, jak si pamatuji, byl slavnostní a chladný. Na druhé fotografii je pokoj, ve kterém jsme jako děti nacházeli útočiště. Dříve sloužil jako výměnek a byl tam ubytován pár starých manželů. Byla tam pec, pro vodu se chodilo dolů po tmavých dřevěných schodech. Okna na obou fotografiích vedou na náves, na východ.
Nevlastní bratr
přechodně žili jsme spolu
v tvých příbězích o dětství
skočil z okna
řekl jsi do noci
vyvrácenými ústy
mlčel jsem
slyšeli jsme prostor kolem sebe
převrácený do tíže pod námi
dodnes hledám ta slova
v jeho knize kterou jsi položil
na dno své otázky
Rodiče a děti
přiblížím se ti teprve přirovnáním
v podobě kterou mi dáš
je to dar
i když nic nepřijmeš
jsi volný
nadechni se mě z hluboka
roznos mě do širé země
vítr hrabe v tvých vzpomínkách
ale směr tvého hlasu je pevný
Rodiče a děti
srdce které nosím
na srdci dutý kámen
tě zbavilo tváře
nosil jsem ji na tváři
s těmito slovy vracím ti ji
a ona se vrací zemi
past soukromí sklapla
za naším odchodem
Minulost a událost
propast ti vstoupila do cesty
zčernala v tvém oku
jediná zornice na kraji prázdna
spatřila bělmo
zapomenuté v knize
hledal jsem místo
kde bychom se mohli setkat
ale když jsi mě oslovil
měl jsem jen bílou
mezi spadanými listy
bod mlhy
vidíš
čtu teď proti tvým očím
Nenarozeně
možná jsi uvnitř
neviděné jako oční nerv
možná nejsi
teplo náhlého objetí
kolébka smíchu
ale je
kdo jsi
zašla cesta
kterou jsem
nezvolil
ano
hodil jsem kámen
svého vyhoštění
odpusť mi
Potomci
ještě bděli v chladné místnosti za kuchyní
na dřevěných kostrách nábytku
dávno potom co v cejchách vynesli tělo
smuteční peří roste v očích
není nikoho vidět
ta která tu ležela umlkla uprostřed věty
nevěřila že jí někdo slyší
velebně přešla mlčení
vodorovně
nesena přes práh
U lůžka nemocného
po slovech která nezaslechneš
s prací která pozbyla určení
přirovnal jsem tělo ke kameni
v okamžiku který ti přivracím
spádem písmen
viděl jsem strom zevnitř vyhořelý
dopadl na hlínu vedle nedostavěné zdi
zavírám oči abych ti řekl
dotýkej se toho dřeva
nestav zeď o kterou se zlomím
při tomto vrhu od úst k srdci
4 názory
Děkuji vám za četbu a poznámky. Pokusím se k tomu něco doplnit. Souhlasím s tím, že je to sdělení mnohomluvné, i s tím, že vyjadřuje jistou naléhavost.
Obojí možná směřuje k něčemu, co lze zaslechnout, spíše než k tomu, co čteme. Ani bych ty věci nenazýval básněmi. Mohla by to být tichá sdělení, jejichž adresáti jsou daleko, mrtví, nebo nepřístupní, daleko daleko… Veršové předěly a odsazení slok nevyznačují jako v klasicky formalizované poezii opakování, ale mlčení. Spíš než o zpěv jde o šeptanou a přerušovanou řeč, která sleduje jeden směr, ztrácí se a zase se objevuje, vyznačuje plynutí dlouhé a naléhavé (díky za to slovo!) věty.
Věc se má tak, že jsem nad těmito zápisy také pociťoval jisté rozpaky a různě je přepisoval. Převážila lapidárnost, zkratkovitost, neosobnost výpovědi. Vystoupily zámlky. Zároveň se ale znovu vynořily tyto původní texty, které se mi teď zdají něčím jiným, svébytným. Proto jsem se rozhodl je umístit sem, aby se mohly ve vaší četbě odvíjet samostatně…
Pro představu dvě čísla, která už ovšem říkají něco jiného (a někomu jinému?), směřují jinam.
dlí v komůrce za kuchyní
na kostrách nábytku
cejchy s peřím vynesli přes práh
vodorovně přecházeli mlčení
–
zornice nad obzorem
spatřila bělmo zapomenuté v knize
místo setkání spadaných listů
pomlky oslovení
Souhlas s Agátou, i když pro mě opakování těch osobních zájmen spíš zvyšuje naléhavost toho sdělění
tak pocitovka by to byla, ale máš tam strašně moc "jsem, jsi, tobě, ti..." asi bych se pokusila trošku to vypilovat ještě