Poslední polibek

Poslední polibek

         V Kuchtovicích, ani v širém okolí již nikdo z usedlíků nepamatoval, kdy zde naposledy hořelo nebo kdy místní sbor dobrovolných hasičů zasahoval v akci. Několik pamětníků vzpomínalo na dávné časy, jejich schůzky, cvičení a hlavně proslulé bály. Byla léta, kdy měli velké starosti. Neznámý žhář podpaloval stohy a seníky. Koncem prázdnin tehdy hořelo každý týden. Organizovali hlídky, střídali se s okolními vesnicemi, ale viníka se nepodařilo dopadnout.

         Statečným činem se tehdy vyznamenal Jarda Pacovský, když nebojácně vyvedl z hořící stáje koně a z vedlejších chlévů zachránil telata. Sám byl popálen na rukou a léčení doslova protrpěl.

         Nebyly to jen případy požárů, kdy jejich hasičská jednotka zasahovala. Staří vzpomínali na velkou povodeň, která způsobila velké škody na domech, hospodářských staveních, úrodě i domácích zvířatech. V těžkých chvílích vynikla obětavost, pohotovost a nebojácnost Jardy, který zachránil před utopením obě děti sousedky Bělohlávkové. Držel je na rukou do té doby, než se k němu dostali sousedi s loďkou a převzali je od něho do bezpečí.

         Od okresního náčelníka dostal za statečnost a záchranu dětí diplom a hodinky. Jarda tím nijak nezpychl. Považoval to za samozřejmost. Pomáhat lidem měl prostě v povaze.

         Když při jedné silné bouřce vítr shodil kus střechy kostelíka, hasiči v čele s Jardou střechu opravili a opatřili novým nátěrem. Nikdo se neptal, kde na to vzali peníze. Vybrali je mezi sebou a sousedy.

         Kuchtovice i s okolními obcemi se vždy těšily na hasičský bál. Byla to největší kulturní událost v roce. Setkání rodin, přátel, známých. Kapela vyhrávala od rána. Byl uspořádán průvod, ukázky hašení, cvičení družstev a dětí, odehrál se fotbalový zápas a kuželkářský turnaj. Večer byl v Sokolovně tanec s tombolou a vyhlášení vítězů družstev. Ani tady u organizačních záležitostí nechyběl Jarda.

         Prostě Jarda byl prima chlap. Přestože již byl v důchodu, nelenil. Byl jedním z nejstarších členů místní jednotky dobrovolných hasičů a také jejich nejpilnějším strojníkem. Jeho přenosná motorová stříkačka PS-8 svítila čistotou, vzorně ošetřovaná, naskočila na první škubnutí spolehlivě, nikdy ho nezklamala. V soutěžích se jeho jednotka umisťovala vždy na předních místech a několik pohárů a vlajek zdobilo i garáž v hasičské zbrojnici.

         V posledních létech Jarda již na schůzky chodil jen předávat zkušenosti a rád sledoval, jak se mění vybavení, výzbroj a výstroj jejich sboru.

         Pacovští obývali hezký, upravený a udržovaný domek na návsi, vedle obchodu Jednoty, kde pracovala manželka Jardy jako prodavačka. Děti jim již odrostly, odstěhovaly se do okresního města a tak v domku s malou zahrádkou zůstávali sami. Jejich zahrádka svítila od jara do podzimu samými květinami a Jarda tam měl dokonce malou vinici. Žili spokojeně a sousedé je měli rádi pro jejich dobrosrdečnost a ochotu pomoci, kde je třeba.    

         Jardu s Věrkou bylo vidět stále jen spolu. Taková věčná, vytrvalá dvojice. Dokázali se políbit na veřejnosti bez ostychu nebo myšlenky, že se takový projev citu v jejich věku již nehodí.  

         Jak to u lidí bývá, přijde jejich čas a odchází. Sedmdesátku již Jarda oslavit nestihl. Do posledních dnů nebyl nemocný, nic ho netrápilo ani nebolelo. Tím větší překvapení to bylo pro Věrku a pro mnoho lidí a přátel. Na hasičské zbrojnici visel černý prapor, neklamné znamení, že je vyhlášený smutek. Jarda odešel.

         Září bývá s babím létem klidné období roku. V den rozloučení s Jardou však bylo sychravé počasí, drobně pršelo, jako by i ta příroda se smutně loučila.  Hudba se seřadila do čela průvodu před domkem Pacovských.  Předjela Tatra 805 s přívěsným vozíkem potaženým černým suknem. Kamarádi vynesli rakev z domku a uložili ji na přívěs. Položili k ní dva věnce a několik kytic. Přišla Věrka v doprovodu svých synů a dalších členů rodiny. Za nim se seřadilo množství lidí z obce i z okolí i s knězem Polákem a ministranty. Nastala chvíle čekání, kdy každý věnoval svou vzpomínku na skvělého člověka Jardu Pacovského.

         Déšť znatelně zesílil a začala se zvedat mlha. Hudba spustila tradiční trauermarš a na první údery bubnu se Tatra rozjela a průvod, krytý černými deštníky se dal na pochod ke hřbitovu. Po cestě na návsi se průvod na chvíli zastavil před hasičskou zbrojnici a k přívěsnému vozíku se na každou stranu postavila čestná stráž.

         Pohřební průvod došel ke hřbitovu a hasiči převzali rakev do rukou. Nastal menší chaos, protože první ministrant šel k jinému vykopanému hrobu. Cesta se zužovala a klikatila, po chvíli zdržení se přece jen průvod dostal na správné místo. Starosta s knězem se rozloučili s nebožtíkem a rakev s Jardou byla spuštěna do hrobu. Hudba zahrála smuteční píseň a trubač zatroubil signál na rozloučenou.

Lidé se loučili květinami a hrstí země. Přišla vdova, chtěla se podívat blíže a uklouzla. Spadla na rakev, jen to žuchlo.        Všichni se hrnuli k hrobu.

         „Ježíšmarjá, Věra je tam taky, puklo jí srdce, šla za ním, vlastně skočila za ním, dyť voni byli furt spolu. To je neštěstí, bože můj,“ naříkala Kadlecová.

         Hasiči hned popadli popruhy. Věrku se jim podařilo brzy vytáhnout. Kolem se ozývaly hlasy: „Věrko, jsi v pořádku? Nic tě nebolí? Chceš pomoct? Jsi celá umazaná.“

         „Děkuju ženský!“ spokojeně řekla Věrka, „to nevadí, aspoň jsem mohla Jardu naposledy políbit.“

Amen.