Dějiny KSČ od počátků do převzetí moci

Kniha Jacquese Rupnika, francouzského historika a politologa zabývajícího se dějinami a současností střední a východní Evropy, je věnována památce dvou pozoruhodných českých levicových intelektuálů: Záviše Kalandry a Josefa Guttmanna.

Záviš Kalandra, který byl roku 1950 popraven v procesu s Miladou Horákovou, ve 30. letech kritizoval moskevské procesy. Josef Guttmann se kromě kritiky těchto procesů „dopustil“ i negativního hodnocení postupu mezinárodního komunistického hnutí k nacistickému nebezpečí a kritiky sovětské stalinistické doktríny tzv. „sociálfašismu.“ Tato doktrína zakazovala komunistickým stranám spolupráci se stranami sociálně demokratickými.

Oba lze považovat za představitele těch tendencí a snah v rámci KSČ, které si chtěly zachovat jistou nezávislost na Kominterně řízené z Moskvy a sloužící Stalinovým mocenským potřebám. Lze je považovat za součást tradice českého národního levicového směřování, tradice která byla postupně poražena jak rozkolem z přelomu let 1920 a 1921, kdy KSČ vznikla odtržením od sociálních demokratů, tak postupnou bolševizací ve 20. letech završenou roku 1929 „karlínskými kluky“ v čele s Klementem Gottwaldem a nuceným sloučením sociálních demokratů s KSČ po převratu z února 1948. Tato tradice „národní cesty k socialismu“ se pak ovšem vynořila ještě roku 1968, než byla intervencí států Varšavské smlouvy opět poražena.

Kniha Jacquese Rupnika odkrývající dějiny českého radikálně levicového hnutí a hledající domácí zdroje komunistické diktatury z let 1948 – 1989 vznikla původně jako autorova prvotina vydaná v Paříži roku 1981.

Nejsilnější stránkou knihy je bezesporu právě ona koncentrace na domácí zdroje a předpoklady komunistického úspěchu z února 1948. Jako velmi přínosný vidím i důraz na politiku a osobní slabost prezidenta Beneše, který roku 1948 selhal podobně jako roku 1938.

Důležité místo je přisuzováno československo-sovětské smlouvě z roku 1943, roli domácího a zahraničního odboje proti nacistické okupaci, otázce odsunu resp. vyhnání sudetských Němců a obsazení klíčových mocenských pozic komunisty již roku 1945, které bylo spojeno s výrazným celospolečnským posunem doleva a vzedmutou vlnou českého nacionalismu a panslavismu (osvobození většiny území ČSR Rudou armádou).

Prezident Beneš snažící se prezentovat kontinuitu s první republikou ve skutečnosti jen zastíral zásadní diskontinuitu táhnoucí se již od přijetí Mnichovského diktátu. V tomto ohledu lze pohlížet na tzv. třetí republiku (1945 – 1948) a následnou komunistickou diktaturu jako na logické pokračování „omezené“ demokracie druhé republiky, kdy na povrch vystoupily mnohé skryté temné stíny české národní povahy.

Kniha je rozdělena do sedmi kapitol a zabývá se poměrně podrobně dějinami české radikálni levice od 19. století, přes vznik samostatné ČSR roku 1918, rozdělení české sociální demokracie roku 1920-21, bolševizaci KSČ ve dvacátých letech a vývoj vztahů československého státu a KSČ v období ohrožení republiky nacismem v letech třicátých, období druhé světové války a osudové mezihry „třetí republiky“ až po „pražský převrat“ roku 1948. Významná pozornost je přitom věnována i Slovensku, česko-slovenským vztahům a vnitřnímu uspořádání KSČ s ohledem na fungování této strany v mnohonárodním československém státě.

Knihu lze doporučit jako důkladné uvedení do problematiky každému zájemci o dějiny KSČ a únorového převratu. Monografie je vybavena poznámkovým aparátem, podrobnou bibliografií a rejstříkem.