Vyhnálovské samoty

Ta místa, kde si bere les zpět to, co mu dříve patřilo, mají své velké kouzlo. Znám dost takových míst a nejvíc jsem jich viděla v bývalých Sudetech, konkrétně v jižních Čechách. Dost často o takových místech píšu. 

Děkuji za zájem a za tip pro staré básničky. Ne všechno z vyhnálovské série je ale tak smutné. Třeba Vyhnálovský listopad je docela veselý.

Možná měli léta spory, ale někdo tu byl a najednou není, nastala úplně nová situace, se kterou se musí člověk vyrovnat.

To jak si příroda bere zpět svoje jsem viděl na vlastní oči v Beskydech na Slovensku. Uprostřed lesa hromady kamení a jasná hranice starý les a mladý les. Ty hromady jsou na kraji starého lesa, mladý les býval polem, ze kterého lidé ty kameny vysbírali. Dnes už tam nikdo nehospodaří. Ještě když jsme tam jezdili, dožíval tam jeden manželský pár, pak už jen ona, na samotě ve spustlém rekreačním středisku, které vzniklo u její chalupy, ve kterém správcovali, což byla jejich poslední obživa. Nefunkční lyžařská lanovka ještě zůstala, ale sjezdovku si les bere zpět.

Štírko,

v malé osadě, kde žije jenom pár lidí, je toho daleko víc vidět. Město je anonymní a většinou lhostejné. Díky za tip i za kritiku.

básně se silným vnitřním prožitkem... a je fakt, že každý člověk musí být součástí života (rodina, přátelé, to,  že jej někdo potřebuje a rád vidí)... Žádná "péče" to nemůže nahradit... Nej jsou opravdové vztahy.... a na ních by se mělo celý život pracovat.... ale je to někdy nemožné... a vždy ... těžké....

Oceňuji odvahu psát o takových tématech !!! 

Zažila jsem si taky svoje. Nevím, co je horší. Když odejde hlava a slouží tělo, nebo naopak. Staří lidé jsou vždycky spjatí se svou chalupou. Jak je přesadíš, už se neujmou....

Phil,

chodím pořád do domova seniorů. Tam zase vidím, že lidé žijí tak dlouho, dokud o ně mají zájem jejich blízcí. Pokud jsou v rodině jen trochu dobré vztahy, pak délka života lidí třeba kolem devadesátky vysloveně závisí na tom, jestli jsou ještě součástí rodiny nebo ne.

Lidi, o kterých jsem psala revírníkovi, to je dost jiná kategorie : drsní horalové z Beskyd. Rodiné vztahy tam moc dobré nebyly a staří lidé byli daleko víc spojení s chalupou, s polem, s okolím než s rodinou, se kterou třeba byli rozhádaní celé roky.

Goro,

děkuji za výběr i za chválu.

Pro mne skoro próza v poezii, silné...

Taky jsem pracovala...fotili jsme i chráněné stromy, zakládali databáze a mapy...To s těmi starými lidmi je svatá pravda. Jak přijdou o to své zázemí, králíka, psa, kočku, slepice, muškát za oknem...umřou. 

Phil,

asi jsou různé zůsoby lesa. Háj chrání, hvozd zabíjí. Je o tom spousta pohádek. Vždycky záleží na tom, jací lesní duchové v tom nebo onom lese bydlí.

Někdy, když spím v lese, kukám nahoru do větví a taky mi přijde, že natahujou ruce. Ale spíš, jako by chtěly chránit...

Kdo ví, co bylo....

Ta poslední mi připomněla jednu báseň o houpačce, ke které jsem se ve své době často vracela. Má zvláštní atmosféru, vtáhne...

Ráda četla, jako vždycky. 

Tak to vaše lesáky chválím.

Vzácné začínají být hlavně smrky. Je fakt, že u nás se teď sází hlavně buky a teď dokonce i duby a pro zvěř dokonce arónie, jedlé kaštany, hrušky a třešně. Les je dnes o dost pestřejší, než ještě nedávno býval. 

Umbri, to o tom vracení lesa jsi napsala výstižně. Pro mě ovšem radostně, i když jde o pustnutí lidského díla. Je dobře, aby aspoň tam zbyla divočina. V lese začínají být stromy vzácné.

Kdysi dávno jsem pracovala na jistém úřadě a měla jsem na starosti památkově chráněné stavby.Některé staré lidi prostě nebylo možné přesvědčit, že by se měli přestěhovat, protože chalupa padá. A když se to ojediněle podařilo a nějakou babičku jsme přesunuli do domova důchodců, většinou rychle umřela.

osudové dilema: hospodář  na jedné straně nemá sílu na to, aby střechu spravil, na druhé straně je tak spjatý s místem, že si neumí představit odchod někam do garsonky...

aleši,

kdybys chodil kolem té prohnuté střechy, taky by sis myslel, že to tak jednou dopadne.

Qí,

vždycky když jdu kolem, představuji si, že to tak jednou skončí.

pozoruhodné pohledy... "můj dům - můj hrob" - až zamrazí...

Díky, revírníku . Vyhnálov už je skoro v lese, takže se les neustále vrací i tam, kde kdysi před několika sty lety rostl. Stačí, když nějaká zahrada zůstane pár let opuštěná a les se do ní vrátí velice rychle.

Romane,

jsem moc ráda, že se ti verše líbí a děkuji za pochvalu.

Krásné básně s tesknými obsahy.