Tapeta

On si nikdy nemohl vzpomenout, kdy to začalo. Byla to v tom nevinnost. Pomalý krůčky hladové laně? Zavolal Janě - Jana ne-ví. Výrazný pocit kladu a záporu. Každý krok kupředu následují dva zpět. Jste nedočkaví? Mizí v houštinách.

Najednou všechno ztichlo, on se zase rozpomněl na život a vyrazil. La danser commences a dix heures. To by snad šlo. Chci říct, že valčík ještě nezapomněl. Ne, ještě není pozdě. Pas du tout. Jenže pak vzhlédl a obloha se zase jednou mračila. Padá déšť, kulisy vlhnou a tapeta se roluje nasáklá vodou. Voda. Molekula. Atom. Energie. Prázdno. Samota. Ano samota. Ta byla tím nejspolehlivějším katalyzátorem. Věru spolehlivá kapilára pro fluidum pochybností nemám snad pravdu? Ano ano.

Temnota vynáší na světlo své myšlenky. Svět se chvěje. Ne ne, nemá cenu zavírat oči. Jenom se podívejte. Teď. Je to tady, vidíte? Zrovna tady, tadyhle… ta vrcholná nevinnost. Ty krůčky. Dítě se zakázanou miskou sušenek. Chci říct, že kousek světa se odchlípl jako špatně nalepená tapeta. Březen je studený, linka č. 17 projíždí křižovatkou a on viděl – co? Nic. Je to pryč. Zmizela. Křoví se ještě třese. Ale copak nikdo nevidíte ty okraje upatlané od lepidla? Ty okraje, co se překrývají, protože někdo spěchal…

Odvezli ho v pondělí. Bylo osm hodin. Zrovna snídal. Přišla bouřka. Blesky, ty blesky. Elektřina. Výboj. A on? Počítal. Zážeh za 1…2…3… A pak ta hrozná rána. Je zase malý. Malá postel. Malá modrá košilka. Žluté stěny. Je zase mokrý, protože se počůral. Počůral se, protože se bojí. Volal, ale přišli snad někdy? Zbyla jen vzpomínka. Uchopil tužku, ale nevěděl, co psát. Otevřel ústa, ale nevěděl, co říct.

Ne, ne ne, od snídaně ho neodvedli. Má na sobě přece bílý svetr. On by nikdy nesnídal v bílém svetru. Ne muselo se to stát až potom co opustil byt. Obklopil se lidmi, aby společnost ukázala prstem na jeho samotu. Ponořil se práce a on dlouho nepřišel. Dlouho, a přitom zrovna před chvíli do něj zase šťouchl. Přinesl lístky do divadla.

Ne, ne, jsou to tramvajové lístky. Vlastně jeden. A koupil si ho sám. Proč ho má v kapse? Je proštíplý.  Ne ne, před bytem se to taky nemohlo stát. Představení ale bylo prvotřídní. Sám v něm zastupoval jednu z hlavních rolí. Uviděl ty masky diváků okolo. Pozorujeme představení nebo hrajeme představení? On neví, neví… nikdy si nemohl vzpomenout, mnout, mnout si oči po probdělé noci, toužit po-pomoci… Ten lístek, co si dal do kapsy… je to kapesník… je od krve… ne proč na mě šaháte… ne to jsem nebyl já… o žádné tapetě jsem nikdy neslyšel… ne prosím ne…

Bronchitida, zátar, astma, smrt. Tak nebuď škrt. Haha.

Haha.

Pokud odchlípnete kousek barevného papíru ze zdi, uvidíte za ním bílou zeď. Zeď, ve které je otvor, s malou zdechlinou mrtvého brouka. Kytičky na kousku papíru jsou vybledlé a mohly by to být pomněnky. Mrtvý kus rostliny, co voní a vy si ho dáte do vázy.  

Nikdy ho neodvedli, protože přišel sám. Jeho svetr byl trochu opraný a vlna vytahaná. Kousek barevného papíru byl označen pořadovým číslem a uložen do soukromé sbírky, viz. esej doktora Pavlova.

Vede se mu dobře.

Odvedli ho. Je pryč. Je pryč a už se nikdy nevrátí. Tapety jsou ztržené, protože v nich byla plíseň. Číslo na malíře začíná třemi pětkami. A teď vztyk. Je čas. Hudba, hudba prosím. Narovnat, narovnat motýlek, vypnout prsa, úkrok, krok sun krok.

Tanec započal.

Už není cesty zpět.