Leghornky

Leghornky

         Nedivím se některým lidem, že vzpomínají na dobu, kdy byly kravaty za patnáct korun, ponožky za deset, nebo ještě méně. V trolejbusu jsem vyslechl rozhovor dvou žen, jak si libují, že výhodně koupili týdenní kuřata Leghornek. 

         „Já vám řeknu paní Modráčková, to je kauf, za čtyřicet pět korun. Jsou sexovaný, to je málokdy k dostání.“

         „Mně to nevadí, já mám neseexovaný,“ odpověděla lhostejně Modráčková, „byly lacinější a budu mít pro starýho čerstvý kohoutky. Mlsoun jeden. Já mu je dělám jako nadívanýho bažanta. Ať praskne pupkáč.“

         Jejich rozhovor se dál ubíral krmením a výběhem a jak jim také ulítly. Vyvolalo to ve mně vzpomínky, že jsem jednou, už je to dlouho, choval také bílé Leghornky. Bože, to byly časy. Představte si, že jsem tehdy koupil dvacet pětidenních kuřat po čtyřech korunách. Nesexované. Byly to takový maličký, opeřený kuličky, křehoučký, běhaly v krabici jako blešky a pípaly. Celou cestu domů pípaly. Lidi kolem si mě zvědavě prohlíželi a většinou se usmívali. Nesl jsem svůj poklad opatrně, abych je zachoval při životě, než je vypustím.

         Jo. Vypustím, ale kam? Vůbec jsem neuvažoval, kde je budu vlastně doma mít. Na zahrádku za domem jsem je vypustit nemohl. Přes protesty manželky, která si v kuřecím mase sice libovala, ale koupeném již v oškubaném stavu, jsem jim upravil ohrádku v rohu kuchyně.

         „Když jsem si tě brala, říkal si, že máš v plánu napsat knihu o teorii růstu podle polských ekonomů a teď je z tebe slepičář, kolchoznický chovatel. Z bytu děláš kurník. Já se odstěhuju k mamince. Kvokej si tady sám, blbče.“

         Její nepochopení mé snahy o výrobu vlastních vajec jsem si nemohl žádným argumentem vysvětlit. Ocenění výhody, dostat dvěstěpadesát čerstvých vajec od jednoho kuřete, u ní vyvolalo bouřlivý smích.

         „Kolik myslíš, že koupím vajec za rok, ty ekonomickej ňoumo,“ vyhrkla zlobně, „na to by ti stačilo jedno kuře. Kolik si jich vlastně koupil?“

         Tato otázka mě ovšem odzbrojila. Namítl jsem, že kuřata nebyla sexovaná a je tudíž předpoklad, že většina z nich budou kohoutci a ti jak známo vejce nesnáší.

         „Na ňákej sex mě už nenachytáš. Zítra se stěhuju k mámě,“ řekla jistě a kupodivu bez pláče, kterým jinak své oznámení o stěhování k mamince vždy doprovázela.

         Nedalo se již couvnout. Kuřátka pípala a jejich roztomilé zobáčky se otvíraly a žadonily o potravu a pití. Musel jsem se postarat. Jsem kvočna. Ve velké krabici jsem upravil dno pískem s pilinami a do rohu postavil rozsvícenou stolní lampu. Pod ní se hned k sobě přitisklo celé hejno a pípat nepřestalo.

         Žluté kuličky dostaly i misku s vodou a krmítko s první potravou a já začal s jejich stravovacími návyky. Do vody jsem jim strkal zobáčky. Žádné jsem při tom neutopil a brzy pochopily, co mají dělat. Horší to bylo s uvařenými nasekanými vajíčky, tvarohem a mladými kopřivami. Zobák jsem nahradil ukazováčkem a klofal do krmítka.

         „Ještě bys měl při tom kvokat blbečku. Když tě vidím, jak u těch slepic klečíš a máš vystrčenej zadek, tak bych tě s chutí nakopla,“ vyjadřoval manželka svůj odpor a nechuť trpět v kuchyni výkrmnu kuřat.

         Nechtěl jsem zhoršovat situaci a raději jsem její výroky nekomentoval. Jen jsem se těšil, že si již sbalí kufřík, který měla pro tyto příležitosti připravený a odjede na Smíchov k matce. Z nějakých důvodů to zatím odkládala a čekala, že kvoknu a pak zcvoknu. V jejich představách jsem byl stejně jen kapoun.

         Kuřátka rostla jako z vody. Stravu jsem správně vyvažoval svojí krmnou směsí, kterou jsem mlel v zapůjčeném mlýnku na maso od sousedky, protože náš mi manželka používat nedovolila. Do směsi jsem dával odřezky a zbytky z prodejny Ovoce a zelenina, kosti od sousedů, ovocné vločky a kalciové tabletky s vitamíny.

         V jeden jarní teplý den jsem škatuli vynesl na zahrádku, kde jsem připravil malý výběh. Kuřátka radostně poskakovala v travičce a jejich pípání se ozývalo jako orchestr při ladění nástrojů. Jenže nastal problém. Hned večer si přišla stěžovat manželka významného pianisty, který bydlel pod námi v přízemí.

         „Nezlobte se sousede, ale ty kuřata prosím vás ven nedávejte. Manžel má absolutní hudební sluch a nemůže při jejich pípání cvičit. Připravuje se na cyklus Hudba z respiria v televizi, a přestože jsme zavřeli okna a zatáhli závěsy, on to slyší.“

         Vyslovil jsem své překvapení, že by taková titěrnost, jako je kuřecí pípnutí mohlo ovlivňovat intonaci hlasitého projevu piana, ale nechtěl jsem připravit nadšené posluchače televize o požitek z respiria a slíbil manželce virtuosa, že kuřata do výběhu při jeho cvičení pouštět nebudu.

         Mezitím jsem na zahrádce postavil kurník. Hned vedle plotu sousedky, která tam chovala také slepice i s kohoutem. Moje drůbež totiž rostla velmi rychle a škatule jim už nestačila. Začala okupovat celou kuchyň, naštěstí v době, kdy manželka dočasně bydlela u maminky. Naučil jsem se vytírat podlahu, aby měly slepičky čisto. Leghornky jsou totiž velmi čistotné plemeno a nesnášejí špínu.

         Kurník byl ve velkém altánu uspořádán velmi prakticky s přístupem k místům pro pokládku vajec zadními dvířky. Hejno jsem vypustil do oploceného výběhu, kde jsem je seznamoval s jejich novým působištěm. Hlavně se schůdky, po kterých se měly dostávat dovnitř k posedům. Pochopily to velmi brzy. Zavřel jsem je dovnitř a otvor u schůdků jsem otevřel až druhý den. Většina z otvoru slétla, některé šly po schůdkách.

         Problém nastal opět se stížnostmi sousedů. Kuřata se již začala výrazně odlišovat. Napočítal jsem deset slepiček a deset kohoutků. Příroda má ráda rovnováhu, a když ji nemá, tak si ji udělá. Těch deset kohoutků časně ráno s rozedněním začalo kokrhat tak vydatně, že v okolí nikdo nemohl dospat. Řvali jak zběsilí, Asi mezi sebou závodili o nejvyzývavější kokrhání. Některé kokrhání vypadalo, jako když je někdo škrtí. Přitom byli zavřeni, ve tmě. Musel jsem vlézt zadem dovnitř. Zjistil jsem, že tam prosvítají škvíry. Proto potvory věděli, kdy mají začít kokrhat. Když jsem díry zalepil, byl klid, žádné kokrhání.

         V létě se v posedu objevila první vejce. Nádherná, velká, bílá vejce. Moje holky se činily. Kohoutky jsem výhodně prodal přes sousedku, protože sám bych je nedokázal zabít a dokonce ani oškubat a upéct.

         Sousedka si postěžovala, že to její hejno se jí nepovedlo.

         „Ty moje bestie nenesou a nenesou. Já jim podstrojuju, vylepšuju, krmím a nic. Já to vymlátím, nic do toho není, jen to žere a vejce nikde.“

         Chodila po sídlišti prohlížet kontejnery a sbírala použitelné zbytky, ze kterých vařila jakousi tučnou pastu, aby své vlašky řádně vykrmila. Je pravda, že vypadaly mohutně. Prdelky doslova tahaly po zemi, na žížalu se ani nepodívaly. Já jí radil, aby je nepřežírala, protože otylá slepice nenese. Dával jsem ji za vzor moje holky. Já když plivnul na zem, tak se slétly v jednom chumlu a zobaly o sto šest.

         Je možné, že jsem jim dělal mámu, protože, když jsem otevřel dveře na dvůr, už stály u plotu výběhu seřazené a hlasitě mě vítaly. Ve výběhu jsem sekal kosti na drobno a jak jsem seděl na bobku, měl jsem jednu na rameni, druhou na hlavě a ostatní jsem musel odstrkávat, abych jim neusekl zobáček. Nechaly se ode mě pohladit i vzít do ruky. Motaly se mně pod nohama a běhaly za mnou jako pejsci.

         Za manželkou, která se přece jen vrátila do uvolněné kuchyně, nešly. Neměly ji rády. Ptáče to vycítí. Jestli si lidé myslí, že je někdo blbej jako slepice, tak se mýlí. Já měl pocit, že se jí bojí. Dovolila si přijít k večeru pro snůšku a spokojeně v rukavicích vybrala z posedu deset, nádherných bílých vajec. Ukazovala je se škodolibostí sousedce. Na vztek. Také ji neměla ráda. Slepice byly v její přítomnosti stlačené v houfu na konci výběhu, ani se nehnuly. Jen některé bojácně krákoraly. V samoobsluze o tom vyprávěla kamarádce a tvrdila, že jsem ji zkazil život a slepice cvičím, aby ji nenáviděly.

         Snůška vajec sílila, moje pipinky se snažily a pod deset vajec denně šly výjimečně. Dostal jsem výhodnou nabídku od spolupracovníka Jirky, který byl velmi pragmaticky založený. Přivezl mi pytel pšenice za 80 Kč a dohodnul si za to odběr vajec. Nechtěl je na kusy, ale na váhu. Holky po pšenici nesly ještě více. Zabavil jsem starý nepoužívaný plech na pečení a zrní jsem nechal naklíčit. Zobaly z krmítka s nadšením. Méně nadšeně reagovala manželka.

         „Heleď se, ty krmiči, když dokážeš umývat krmítka pro svoje pipinky, můžeš si umýt také nádobí po sobě,“ řekla zlostně, „ a ten plech na pečení koupíš novej!“

         Její přezíravý pohled na moje chovatelské úspěchy a chování se stále zhoršovalo a i kdyby moje pipinky nesly vejce zlatá, já byl stále jen příčina její životní nespokojenosti. Výbojnost se vystupňovala vždy při návštěvě maminky. Ta jí dodávala odvahy.

         „No, ledničku sice máte,“ říkala, jako když sekáš trávu, „ale v ní mimo vajec máte hovno!“

         Na to jsem se zmohl jen otevřením ledničky a odpovědí, že žádné hovno nevidím. Doporučil jsem jí, ať si vypláchne ústa, jestli jí tam něco nezůstalo. Na to jsem rychle utekl na zahrádku. Slyšel jsem jen, jak něco bouchlo do dveří.

         Bylo jasné, že moje snaha udržet naše manželství je marná a zbytečná. Stálé hádky a protivenství, posilované maminkou, nepřispívaly k rozumnému kompromisu. Práce na zahrádce a pocit uspokojení s chovatelstvím pipinek mně opouštělo. Více času mi zabírala práce na mé knize a nakonec jsem se rozhodl s vaječným dobrodružstvím skončit.

         Jednoho dne mi sousedka nabídla, že si moje Leghornky ode mě koupí. Neváhal jsem a s jejím přítelem jsme pipinky nacpali do pytlů a já se s nimi rozloučil. Kurník osiřel a zbytek pšenice jsem sousedce podal přes plot zadarmo. Následující týden jsem dostal obálku s modrým pruhem. Se skončením chovatelství skončilo i moje roztodivné manželství.