Korporatnik

        "Chci vidět průměrného vojáka mé armády!" zahuhlal František Josef I.
        Úkolem byl pověřen jistý Alois M., vojenský fotograf. A cíle dosáhl prací vskutku nimravou; nafotil totiž tisíce fotografií vojáků rakousko-uherské armády. Všechny fotografie poté promítnul přes sebe. Touto metodou tedy vzniknul snímek znázorňující průměrného vojáka rakousko-uherské monarchie, přesněji řečeno: výsledkem mnohaměsíční práce Aloise M. byla rozplizlá šedivá skvrna podobající se jakémusi nelidskému monstru.
        "To že jsem chtěl?" podivil se František Josef I. při pohledu na výslednou fotografii. "Ať mi ta odpornost zmizí z očí. Vyhoďte tu zhovadilost!"
        Alois M. byl poté zavřen do sanatoria, neboť přestal vnímat lidské obličeje. Namísto tváří viděl jenom šedivé skvrny.

        Sešel jsem šest set šedesát šest stříbrnejch schodů a šel jsem směrem domů; ještě posledních pár vteřin jsem kopíroval korporátní profil; muž ve středních letech, vzpřímenej a usměvavej, ochotnej, ha-ha-ha, milej zlatej, sousedovic Mireček, kluk, mluvka, bystrej kretének, kašpar. Kývnul jsem na debila ve firemní bundě; znamení vyvolených. Já a on jsme byli ze stejnýho těsta, bylo mi to jasný; býval to premiant, a v dětství seděl u osmibitu, miloval čísla, hádanky a hlavolamy, a soutěžil v tom, proletěl školou, a další školou a nejvyšší školou a našel si prestižní flíček v nadnárodním veletoči číslo pět stejně jak já. No... já jsem se, pravda, krapítek pokurvil už cestou; nikdo si však nevšimnul, že z vysoškolskýho pásu vyskočil zmetek. Předstíral jsem, učil se, zapadnul. A možná, že jsem se v tom nijak nelišil od ostatních, nevím... nevím... ale ne... minimálně třetina v tom jede dobrovolně a s upřímným úsměvem od ucha až k uchu. Druhá třetina se tlemí výrazem idiota a poslední třetina je plná fotrů a bankovních půjček a úzkostí a obav.
        Šel jsem a vzhlížel se v odrazech města; ó jak bych se radši procházel po louce, radši bych se procházel po venkově, po trávě, chodil bych po vodě a vodu bych měnil ve víno a pojídal bych žáby padající z nebe. Vzdaloval jsem se od pracoviště a s každým dalším krokem jsem se měnil, s každým krokem jsem se o trošku víc nahrbil, ruce hloubš do kapes, jak vandrák... otírat se o lampy, podlézat lavičky a nakukovat do odpadkových košů... ruce hloubš... a mezi prsty si žmoulat žmolek z vatoviny... vyhrnutej límec... pohled do země, rozvinout vrásky, rozvinout vrásky, teď.
        A už jsem byl skoro volnej, nikdo už by nehádal, že jsem to já; životní šťastlivec, svět u nohou; a že mám tak tuze exkluzivní práci.
        Už jsem byl ve svým kamrlíčku. Sám a zavřenej v boudě, konečně sám. Nervózní přecházení z jednoho rohu malé místnosti do rohu protějšího, tam a zpátky, tam a sem; a v hlavě mi pořád rezonovaly útržky rozhovorů s kolegy, hlasy se splétaly a můj vlastní hlas jim odpovídal, fiktivní rozhovory, neuměl jsem přestat konstruovat odpovědi a možné dialogové větve. Samovolně se mi přehrávaly všelijaké absurdní scénáře a neuměl jsem to zastavit; neuměl jsem přestat myslet. Počítač. Porno. Zuřivá masturbace. Pivo z lednice. Hudba.
        Ostatní to maj stejně, říkal jsem si. Jsou rozrušení stejně jako já a ve svém volnu dělají různé odporné věci, neboť se potřebují uvolnit, nikdo nemůže bejt stejnej v otevřené kanceláři i doma, nikdo nemůže bejt taková zrůda, nikdo nemůže bejt tak blbej, nikdo; půlka z nich fetuje a druhá půlka se kurví a zuřivě onanuje; chlast, perník, heroin, píchání z úst do úst, dotyky sliznic, šňupání Sava, olizování jedovatých žab, sexuální turistika, otevřená mysl, otevřený dvířka, zadní vrátka, ha-ha-ha, vím, že to není pravda, vím, že je to můj sen, tajný přání, chorobná představa projekťačky Kláry a pěti obrů z Nigérie, oči v sloup, extáze, extáze pod jazykem, extáze v zorničkách, extáze ve výrazu tváře, extáze zapsaná do pytlů pod očima, přestaň už myslet. Anebo Bára z protějšího kanclu: drobná čiperka v upnutých džínách, usměvavá mrcha, blonďatá mrška, ježek na hlavě, ježek v kleci, a na tvářích drobné ďolíky po akné. Ranní masturbace na firemním hajzlu. Bára relaxuje vrcholně odpuzujícím způsobem, vím, vím, vím, Bára umí vyndat ježka z klece, to je jasný, ha-ha-ha.
        Pivo z lednice. Free-jazzovej koncert z roku 1965. Saxík a violončelo, bicí kanonáda, růžovej šum, vrcholný umění, umění nezahrát melodickou linku, umění hrát nahodile. Pět z pěti. Sto ze sta. Zakouřil bych si trávu, ale nevím, kde ji koupit. V práci se nemůžu zeptat a nikoho cizího ve městě neznám. Cizí! Přesně takoví jsou lidé mimo veletoč - cizí. Cizí, cizí, divní, jiní, nepochopitelní, nechápající; žijou si dobře a přesto pokukují po nástupním platu v nadnárodním veletoči číslo pět. Nevědí, že by museli upsat duši. A nedá se přejít jinam, nedá se klesnout hloubš, žádná tuzemská společnost nepřijme korporátního cejcha, bylo by to proti bogu, křížení dvou ras, křížení opice a člověka, cejch je doživotní, doživotní trest; jednou veletoč - vždycky už veletoč, mění se jenom čísla a výčet národů; nádnárodní veletoč číslo deset, nadnárodní veletoč číslo tři a všema korporatnikama vysněnej bájnej korporátní veletoč číslo jedna, největší ze všech.
        V kamrlíku byla rozestlaná postel, stůl a židle. Skříň s oblečením, elektrickej vařič, skříň s nádobím, staromládenecká výbava, kvalitní reprosoustava - jedinej výstřelek mýho kamrlíku; jinak samá spotřebka, Ikea, sklenice, hrnec, polička s knížkama, všecko Ikea, ošoupanej koberec, starej obraz, přenosnej počítač - orgasmotron, sada nožů, sklenice alkoholu... v chodbě před kamrlíkem ještě záchod, skříň, botník a miniaturní lednička. A široko daleko nikdo další, jenom matný světýlko noční lampy, hudba blikajících neonů, šum aut, troubení klaxonu jako nečekaná dávka z kulometu. Sen.
        Pomalu jsem se uklidňoval. Zmatený tóny saxofonu a potřeštěný tahy smyčcem mě dávaly do cajku. Byl večer. Zbývala mi hodinka anebo dvě. Po milióntý jsem si prohlížel starej obraz. Obraz z mýho vlastního předminulýho života. Obraz s historií. Namalovala mi ho Ona; mrtvá holka; holka, co se zabila. Bylo to dávno, před dvěma sty lety, já coby student, naivní klouček s posledními zbytky zájmu a nadšení, Ona byla starší a zkušená, okouzlující, podřízla se krátce po škole, neboť tušila, kam to všecko povede a nechtěla se toho dál zúčastňovat. Láska. Na obraze byl profil božského markýze De Sade namalovaný černou tuší. Řikali o Ní, že byla bláznivá. A stejně měla víc rozumu a kuráže, než všichni ti felčaři přes hlavu, protože vzala žiletku a skončila to. Věděla. Už na Ni nemyslím každej den. Přestalo se mi o Ní zdávat. Nemám žádnou Její fotku, nic, jenom obraz, co mi namalovala. Až umřu, nikdo další už si na Ni nevzpomene, nikdo nebude tušit, jak vypadala. Zmizí ještě dřív... už teď vzpomínám zkresleně. Profil Její tváře splynul s profilem pana markýze.
        Bubnoval jsem si do čertovskýho rytmu; v sedě na posteli; u počítače; jsem si psal s náhodným cizím člověkem. Srdíčko na dlani. Chápavá slůvka. Podobné trable. Život je pes, bať? Oháněl jsem se košatými obraty a sršel jsem vtipem. Představila se mi jako dívka, a já tomu věřil, byla chápavá a milá, sarkastická, drzá, krutá. Bylo ji třináct a to byla její jediná vada. Četla Dostojevského a podle všeho mu i rozumněla; a rozumněla mu líp než kdy já. Poslouchala Brahmse. Sportovala. Fascinovala ji matematika. Byla to budoucí kandidátka do veletoče číslo jedna. Budoucí hvězda. Embryo oddanýho korporatnika. Zhnusila se mi. Zaklapnul jsem počítač. A znovu jsem ho otevřel. Zuřivá masturbace. Poslední tón saxofonu. Hysterickej hvizd mimo rozsah nástroje. Dohrál free-jazzovej koncert z roku 1965. Sen.

        Střih. Opět v kanceláři. U stolu před dvěma monitory. Firemní odér. Světle modrá stěna. Práce.
        Zbytek noci, ráno i cesta do zaměstnání se mi vypařila z hlavy.
        A hele: kapka krve na rukávu. Že bych se byl říznul? Že bych někomu ublížil? Že bych se konečně rozhoupal k akci? Přičichnul jsem si. Ochutnal jsem špičkou jazyka. Byla to marmeláda. Tu a tam šmíruju středoškolačku, která se Jí podobá... ale ta podoba je pochopitelně jenom zdánlivá, vysněná. Ha-ha-ha. Středoškolačka má důstojnej profil, dlouhý nohy a ostrý kolena, gotický prsty, štíhlej nos, rošťácký očka a hlubokej hlas. Už dvakrát se o mě otřela v autobuse a jednou do mě vrazila zadkem, když řidič prudce zabrzdil; omluvila se mi pohledem, přátelsky jsem se zašklebil a něco jsem i zahuhlal. Jestlipak se taky podřízne? Jezdím autobusem, abych byl mezi obyčejnýma lidma. A připadám si neskutečně, cize, jako návštěvník z vesmíru.
        Kancelář. Vida: klávesnice, myška, papír a tužka. Kafíčko ze stroje. Kolemjdoucí mladíci s hezkými úsměvy. Mladý koně. Čerstvý maso. Zárodky budoucích vedoucích. Už brzo mi budou vysvětlovat, jak líp pracovat, jak líp sedět, jak cvičit, jak si organizovat čas, tabulečka nemůže škodit a grafem neurazíš. Je třetí středa sudýho měsíce, a to znamená že lokální velko-projektor má dopoledne projev. Účast vyžadována, drahý póvle. Velko-projektor byl stařec z hlavního města; vyschlá mumie v sáčku z ještěřích kůžiček, kožený botky, zoubky z perel a americkej úsměv, východní myšlení a západní zjev.
        "Drahé zmatené polistopadové děti," řekl bodře velko-projektor. "Zaměstnání není pouhým nástrojem zisku. Zaměstnání je osobnostním identifikátorem." Očima jsem šmejdil po přítomných dámách. Bára i Klára, šprtka Pája a Irma se srostlým obočím. Milana s tlustýma nohama a vzrušujícíma očima. "Jak se představíte cizímu člověku? Nu... řeknete mu, že pracuje v nadnárodním veletoči číslo pět, není-liž pravda, drahé děti?" Milana opětovala můj pohled a nádherně se usmála. "Zaměstnání vás nejlépe definuje. Bez zaměstnání by vaše osobnost nebyla úplná. Scházely by vám svaly a šlachy! Za vše vděčíte nadnárodnímu veletoči číslo pět!" Dala si tlustou nožku přes tlustou nožku a natočila se ke mě bokem, čímž mi předvedla úžasnou rozmáchle tvarovanou křivku. "Pětka je vaším otcem, matkou i bratrem!" Bojoval jsem s nepohodlnou erekcí a Milana se mi vysmála škodobolibým šklebem. "Biologická rodina vám stáří nijak neulehčí, zato pětka se o vás postará!"
        Po několika minutách jsem ztratil nit. Přestal jsem vnímat.
        Korporatnikem jsem se nestal hned po škole, kdepak; několik járů jsem si odseděl v malé české společnosti a bylo mi tam ještě hůř, a myslím že hlavně proto, že jsem si mohl kdykoliv vylosovat černýho Petra, kdežto ve veletoči je každá hrůza předem naplánovaná a předvídatelná; všecko je nalajnovaný, připravený, daný, krásný jako fronta v samoobsluze. Ha-ha-ha. Není nutný nic vymýšlet ani nijak zvlášť kmitat, stačí tu a tam do něčeho ďobnout a pak o tom mluvit. A je třeba klidně sedět, nešířit paniku, chovat se přátelsky, hezky se usmívat, uzavřít se do sebe, a tak dále, a tak podobně.
        A zpátky ke stolu. Klimatizovaný hororo. Z větráků nás oblažoval suchej vzduch. A studenej průvan v kombinaci s nedostatkem pohybu a dlouhým sezením nám způsoboval vleklý záněty a nachlazení. Nejloajálnějším korporatnikům ochrnuly svaly v obličeji. My ostatní jsme se obalovali do hadrů a lili jsme do sebe horkej čaj a svařený víno. Teplý rukavice bez prstů, deku přes kolena, rolák a bavlněnou čepici. A špatně vybavení nováčci na stalingradskej způsob; erární triko kolem hlavy, erární mikinu v klíně, ruce v kapsách. Vysloužilýho korporatnika poznám na první pohled. Vždycky to bývá shrbenej pětačtyřicátník s vypouklým břichem, bez výrazu, bez emocí, s tikem v oku, a jeho dlaň už bude navždy kopírovat tvar počítačové myšky, a v jeho slovníku už se budou navždycky objevovat firemní slůvka, zkratky a nesmyslná hatmatilka.
        Každej veletoč má totiž svůj vlastní jazyk! Desítky zkratek platných jen a jen v budovách korporace. Několik zcela nových slov. A normální slova mají posunutej význam. Jsou to lingvistické nástroje k efektivnímu vymývání hlav, jinej význam jsem v tom nenašel.
        Milana prošla kolem a její parfém mě zašimral v nose. Jakou má asi číču?
        Na toaletách pro postižené jsem nechtěně překvapil dva kolegy; jeden zrovna čichal k pytlíku s trávou, druhej počítal peníze. A okamžitě se mi vybavila podobná situace ze základní školy, kdy jsem coby děcko načapal starší spolužáky při kšeftování s gandžou. A i tehdy jsem se cítil nechtěnej a odstrčenej, nedospělej. Ti dva vědí, řekl jsem si před lety. Dokážou se odvázat, dokážou si sehnat drogu a dokážou si ji aplikovat a zažívat blažené stavy, o nichž se mi nesnilo. Dokážou vzlítnout a nechápou, že já dokážu žít bez drogy; a vlastně... fakt, že dokážu žít bez úniku, je dostatečným důkazem toho, že nic nevím, nic neznám, neuvědomuji si vážnost lidské existence a všecku její marnost, nevidím skutečnosti dosti černě, neboť dokážu fungovat i bez drogy. Jediným pohledem jsem byl zcela správně odhadnut a odsouzen k doživotnímu sucharství a šedi.
        "Zavři za sebou!" houkli na mě kolegové.
        Opláchnul jsem si obličej studenou vodou. "Chodím si sem honit," vysvětlil jsem.
        "Na-ja, za dvě minutky tu budeš mít soukromí," řekli.
        Probíhalo to jinak než před lety. Nevyháněli mě. Nijak zvlášť si mě nevšímali. Nenuceně jsme si popovídali. Koupil jsem si sáček s trávou. A cestou domů jsem si pořídil skleněnku a lacinej zapalovač.
        Doma jsem si zakouřil. Uletěl jsem až ke stropu. Ha-ha-ha.

        Doma v díře. Nažhavil jsem počítač, vyčistil jsem ho, navoněl ho a vybrousil. Z dřívějších šmírovaček v autobusu už jsem věděl, že se jmenuje Saša tak-a-tak; čouhala jí totiž studentská legitka z batohu. Bylo snadný najít si další info, neboť Saša byla aktivní na sociálních sítích; temná magie nebyla vůbec třeba.
        Prohlížel jsem si její fotky a fotky kamarádů... všecky ty rodinný výlety a obědy, pózy před bazénem, pózy na balkóně, Saša u zrcadla, Saša před objektivem. Měla s Ní cosi společnýho... měla stejnej výraz, lesk v očích... podobnou řeč těla... rozhodl jsem se pro šedácký kouzlo, nasbíral jsem fotografie všech kluků, se kterýma se Saša kdy kousla; a fotografie všech herců a zpěváků, které měla ráda; i několik fotek se Sašou samotnou... a všecky ty obrázky jsem pak zamíchal v kotli... a voilà! Šediváckým algoritmem jsem vyvolal sérii smyšlených obrázků; sérii fotografií chlapce v jejím věku, a ten chlapec připomínal všecky kluky, se kterýma se Saša kdy kousla, herce a zpěváky, které měla ráda, i Sašu samotnou.
        Daroval jsem chlapci obyčejné jméno a obyčejný život.
        Toto je tvá tvář, Karle. Toto je tvé tělo a toto je tvůj život. Stvořil jsem tě pro Sašu, dívku, které se zalíbíš. Budete se bláznivě milovat, nikdy se však nesetkáte tváří v tvář. Tvůj život se odehraje na mém monitoru. Vstaň a choď, Karle. Vstaň. A. Choď. Toto jsou tvé myšlenky, tvé nápady, tvé pochybnosti a tvůj strach z velkého světa, kerý tě obklopuje a do něhož se nikdy nepodíváš. Toto jsou tvé myšlenky a touhy. Běž a mluv se Sašou, svěř se, lži, zahryzni se do slabin, trhej, Karle, hledej tepnu.
        Bílá magie, to je seznámení se tváří v tvář; okouzlení pomocí vhodně zvolených slov, okouzlení barvou hlasu či hlubokým tónem; úsměvem, příjemnými gesty, milým vystupováním... náhodné střetnutí ve vlaku či v autobuse, v nočním klubu, na ulici, v parku. Náhodná šance.
        Černá magie, to je vydírání, podvod, černota, pikový eso. To je několikaměsíční šmírovačka, krádež cizí identity, důmyslnej převlek, lhaní, lhaní a lhaní. Vše je vykalkulováno. Předem promyšleno.
        Šedivá magie, to je všecko ostatní, trocha opravdovýho okouzlení a trocha lhaní. Normálka. Tu a tam kousek svinstva. Špína za nehtama. Zvláštní znamení. Krkavec nad hlavou. Kroužící krákavec.
        A všecko je to zlo, ať už je zbarvený do tmava, do bíla anebo do šediva; láska by neměla záviset na okouzlení, magii a citech. Láska by se měla odehrávat na základě pečlivě vyplněných dotazníků. Vidím to jako ve snu. Na každou lidskou vlastnost by existovala kolonka. Na každé vnitřní pnutí by byl vyhrazen řádek. Na každou pochybnost zaškrtávací políčko. Dotazníky by byly založeny v kartotékách a obsah kartoték by zpracovávaly automatické vyhodnocovací stroje. Po fázi vyhodnocení by formuláře postoupily k mechanickému heblu, které by zrcadlově obrácené dotazníky spojovalo lacinou kancelářskou sponkou, a tím by vzniknul láskyplný svazek. Dvojice by byla o novém spojení informována formou úředního dopisu, jenž by byl doručen do devatenácti dnů od uzavření svazku. Stop.
        Má hlava je má cela a je celá temná a ztrouchnivělá.
        "A co když se Saša podřízne?" zeptal se Karel.
        "To se nestane," řekl jsem já.
        "Nebudeš mě potřebovat. Shniju. Přestanu růst."
        "Uděláme to tak, aby se nepodřízla."
        "Víš, jak to skončí. Saša je jako Ona. Má stejnej výraz. Lesk v očích. Podobnou řeč těla."
        "Neboj se, kluku." Zavřel jsem Karla do krabičky a pustil jsem si punkovej koncert z roku 1977. Špinavej klub na předměstí Londýna. Krize. Nezaměstnanost. Alkohol. Špinavé kalhoty. Potrhané boty. Pouliční droga. Ležel jsem v rauši a poslouchal ten hudební maglajz. Zpěvák byl drzej cápek, basa nehrála nic, přesto byla určující. 4/4 na bubínky. Činýleček na každou lichou dobu. a kytarista odsekával akordy; neuměl správně chytnout ef-dur... byl jsem to já. Drhnul jsem struny, ztrácel jsem se ve slokách, trestal jsem posluchače hypnotickým hlukem... a posluchači skákali a svíjeli se v chumlech, tančili, polykali prášky, šlehali si perník a cákala z nich krev. Byla to poslední párty před koncem světa. Na ničem už nezáleželo. Šoustalo se na hajzlech i na sedačkách kolem parketu. Rozbitý sklo na zemi. Strnulí výtržníci s krvavými zraky. Je zázrak, že nikdo neumřel. Cestou na záchod se na mě pověsil buzík v pruhovaným tílku, zklidnil jsem ho kopačkou do slabin. Odraz v zrcadle nad umyvadlem znázorňoval vyzáblýho hošu... asketickýho chrta... kruhy pod očima... šrámy... výraz pouličního rváče... byl na mě smutnej pohled... no future... ani práce ani pěknej dům ani milující rodina ani nic... no future...
        Půlhodinovej koncert skončil. Byl jsem znova v kamrlíku. Sám. Sen skončil.
        Víko krabičky lehce nadskakovalo, jak se Kája pokoušel vydrat ven. Docházely mu však síly a kolem půlnoci jeho slaboučké bubnování ustalo.

        Dalších pár dnů v nefunkčním světě. Probouzel jsem se v místnosti bez oken, bez světel, bez dveří a beze stěn. Neexistovalo nic. Na kartáčku mi zbývalo posledních pár štětin. A z vodovodu teklo bahno. Nosil jsem svou nejčistší špinavou košili a obnošené kalhoty s vybledlým obdelníkem od peněženky. A peníze přestaly existovat a ve výlohách bylo prázdno. Betonové pláně. Vrstvy popraskaného asfaltu. Horko. Silnice prorůstala travou. Silueta zborcených budov. Přes křižovatku přeběhla srna. Ve stínu za zrezivělou autobusovou zastávkou dřepěl vyhládlej vlk. Vylezl jsem ze své skrýše a přehraboval jsem se v sutinách.
        Jedna z pastí sklapla a zabila zajíce, jeho tělo však orvali toulaví psi. Sesbíral jsem krvavé zbytky.
        Ticho. Hrobové ticho.
        Šel jsem na jih, kde jsem se setkal s karavanou poutníků. Beze slov jsem se zařadil mezi ostatní smutné tváře. Muž zvaný Jikra kradl ze společných zásob, a tak jsme ho pověsili na starou lampu. Nebožák se svíjel a marně si zkoušel uvolnit oprátku.
        Střih jinam. "Svět není místo k žití, bať?" zaskřehotal stoletej číňan. "Na světě už není k hnutí, bať?" Propadlé tváře. Kouř z dýmky. Ulice. "Na světě je přímo k zblití, he? Toužíte po úniku, mister?" Úzké oči ukryté v závějích vrásek se do mě soustředěně vpíjely. "Pojďte se mnou, mister," poručil mi asijský přízrak.
        Šli jsme úzkou uličkou lemovanou stánky s rychlým občerstvením, obchody s oblečením a lacinou elektronikou. Proplétali jsme se davem lidí. "Brzy se vám uleví, ještě pár kroků."
        Venkovní prodejci mi vnucovali parfémy a sáčky s kořením, náboženské knihy a filozofické spisky, sušené hovězí a dárkové poukazy. "Nezdržujte se, mister," poháněl mě přízrak. Viděl jsem, že můj průvodce davem prochází s nadpřirozenou lehkostí.
        Číňan mě zavedl do zadní místnosti nail-artového obchodu. Rozparkem mezi vybledlými závěsy jsem zahlédnul vietnamské dívky, jak tiše a trpělivě zkrášlují nelidské dlouhé nehty svých zákaznic. Roušky přes obličej... drobné štětečky a laciná asijská hudba... aceton... bystrá asijská očka... tupé výrazy zákaznic... a jejich hnusné pařáty... aceton...
        "Pohodlně se usaďte, mister. Opřete si hlavu." Čekal jsem drogu, Číňan mi však potřel čelo aromatickou mastí, odříkal hypnotizující zaříkadlo, sklonil mi hlavu a k šíji mi přiložil ostrý konec kovového sekáče. V širokém rozmachu udeřil kladivem a hrotem sekáče mi přetnul páteř. Tělo padlo k zemi a já, já... já jsem zůstal sedět.. mé vědomí zůstalo viset... někde... někde mezi světy. V-ě-d-o-m-í. "Vychutnejte si svou svobodu, mister," řekl přízrak. A zmizel. Byl jsem sám.
        Ode zdi ke zdi, tam a zase zpátky. Po chodníku. Po silnici. Vzduchem. Šmírovačka v bytě bohaté dámy. Rozcapená lejdy na lůžku a černej umělák. Hoňka ve stoje.
        Setkal jsem se s duchy potracených dětí. Vzteklé děcko se mi zahryzlo do nohy a já jsem mu zakroutil krkem. Utíkal jsem pryč.
        Bar pro nemrtvé. Znuděné tváře nesmrtelných. Nuda. Nuda. Šeď. Dříve či později se každý člověk dostává do stádia neukojitelné perverze. Ti nejšťastnější se v NP stavu rovnou už rodí, ostatní se musí vypracovat.
        "Svět není místo k žití, bať?" oslovil jsem náhodnou krásku, mohlo jí bejt šest set šedesát šest stříbrnejch roků anebo mnohem míň; věk už nehrál žádnou roli. Šoustačka ve stoje. Táhli jsme to spolu. A za pár dnů se mi kráska trhla s jinačím raplem a já jsem zůstal sám. Na světě je přímo k zblití, he?
        Zeptala se vnučka báby: "Proč se dřív vraždilo a věšelo? Proč byli lidi tak špatní?" Bába pokrčila rameny a řekla, že jako dítě toužila mít alespoň jednou za rok ke svačině rohlík s trojúhelníčkovým sýrem ve staniolu, jako to tehdy do školy nosily některé děti z bohatých rodin.
        Voda teče do úst. Točí se ve víru. Je v lidech. V taveném sýru. Ve staniolu. Voda se vsakuje. Na slunci vysychá.
        "Broukáním ku svobodě," brumlají si trubci a škvoři.

        Veletoč číslo pět. Nejkrásnější z veletočů. Vaše korporace je vždycky ta prosperující, stabilní a krásná. Každej veletoč má nějakou specialitku, avšak drtivá většina vlastností platí napříč všemi společnostmi... nicméně je možno vzít kteroukoliv jednotlivou vlastnost, a bez ohledu na to zda se jedná o vlastnost unikátní, obecnou, nelidskou či lidovou, ji vyzdvihnout až do nebes. Vždycky se někdo nachytá.
        Vhodně zvolenými slovy lze obhájit cokoliv. Lidský mozek je schopen vyprodukovat velice složité myšlenkové konstrukce bizarních tvarů a absurdních výšek. Myšlenkovou konstrukcí lze obrátit svět vzhůru nohama... ovšemže jen v myslích jiných lidí... ve skutečném světě se nepohne jediné zrnko písku. Kdejakej pitomeček sedne na lep neuspořádané hromádce argumentů. V korporátu se lže po inženýrsku, sofistikovaně; tak rafinovaně, že i samotní diskutující už si nejsou vědomi faktu, že lžou a převracejí si přírodu hlavou dolů. Myšlenka, kterou nelze vyjádřit prostou větou, je lživá a uměle zkonstruovaná... jako most přes řeku.
        Na přijímačkách do veletoče je vždycky všecko perfektní a čisté. Každé smítko je pečlivě ukryto anebo vyzdvihováno jako největší přednost. Nezapomínejte, že korporacím jde o jediné: o vymytí mozku. Zprznění lidstva je prioritou číslo jedna a peníze jsou až na druhém místě. Veletoč, to je popření přírody, degradace lidské masy, hra na boga. A nedá se nic dělat, svět už se překlopil dle korporátního vzoru a dospělým lidem byly naordinovány dětinské velkofilmy, omlazující spektákly a křiklavá šeď. Vezměte si všecky barvy duhy a aditivně je smíchejte. Výsledkem bude šedivá směs.
        Začíná se objevovat nový typ korporátních zaměstnanců, zaměstnanců verze dva; dvojkaři zapojují nejen svou vědomou mysl, ale také své tělo či podvědomí. Způsob jejich práce je kupříkladu tento: abstraktní úkol je převeden na problém biologický... vývojářské či výzkumné zadání je nejprve matematicky zformulováno a poté převedeno do virového ekvivalentu. Vzniklou chorobou je zaměstnanec verze dva nakažen a jeho tělo je poté podrobně monitorováno. Obranné mechanismy lidského těla jsou zpětně převedeny do matematického jazyka a interpretovány. Takováto řešení bývají velmi efektivní a neotřelá. Zaměstnanci verze dva mohou být hloupí... negramotní... jejich vlastní inteligence nehraje roli, důležitá je inteligence a obranyschopnost systému jako celku. Těla zaměstnanců verze dva mohou obsahovat citlivá korporátní data a budiž jim tedy vyplácena doživotní renta a lékařská péče nechť je jim zajišťována pod hlavičkou korporace. Papírovým zdůvodněním těchto übr-benefitů bývají nevyhnutelné doživotní následky... tělesné deformace, vyrážky, snížená imunita, poruchy chování a tak dále a tak podobně. Obvyklým zaměstnancem verze dva bývá primitiv ze třetího světa.
        Přijímací řízení bývají dlouhá a unavující; a už od začátku plná formalit a zádrhelů. Technická kola jsou repetetivní. Sociální kola jsou absurdní. Jde o nastavení správného způsobu myšlení. "Budeš jedním z nás, budeš naším synem, dcerou i bratrem; tvůj život začne dávat perfektní smysl a konečně se staneš hodnotným členem společnosti, pomůžeme ti žít, ukážeme ti cestu!"

        "Než přejdeme k formalitám, vzájemně se představte," řekla nástupního dne dívka z oddělení lidských zdrojů. Dvacítka nejrůznějších osob se dlouze představovala a bylo to iracionální mrhání časem, neboť každý z dvaceti nových zaměstnanců byl přijat do jiného oddělení, do jiné sekce a do jiného týmu. Nebylo třeba znát ostatní nové zaměstnance, stačilo vyplnit formulář. Ale dopoledne se zkrátka muselo proklábosit banálními detaily ze života nevýrazných lidí; a svým způsobem to byla malá příprava na otevřenou kancelář. Dostaveníčko před kopírkou. Poplkáníčko s holkou z vedlejšího kanclu. Hoňka na hajzlu. Odpočítávání posledních čtyřiceti minut do konce pracovní doby. Třetí káva. Druhej oběd. Rumová svačinka. Firemní fitko. Spocenej dres. Holka z vedlejšího kanclu. Šprtka Pája. Kolegové. Pošta. Dráhy. Politika. Zarudlé oči. Zvýšenej tlak. Špína na chodbě. Smradlavá šatna. To nemůže bejt ono... takhle to nikdo nechtěl...
        Týmovej krvák v zábavním centru, dvě láhvový piva a pár hltů tuzemáku ze skrytý placatky; schovával jsem se za kvádrem, prst na spoušti, očima jsem přejížděl perimetr. Dva modří vyběhli z uličky, nechal jsem je vejít do mýho palebnýho pole a sundal jsem je přesnou dávkou laseru. Seškvařený maso. Dým. Štiplavej zápach. Pár fleků na zdi. Škubající se těla. Huronsky jsem se zasmál. Adrenalin. Modrej odstřelovač na mě vypálil barevnou včelku, padnul jsem k zemi a včelka se zahryzla do stěny za mými zády. Odplazil jsem se za barikádu. Tu a tam jsem naslepo vypálil směrem k nepřátelskému hnízdu. Vyšplhal jsem se na pozorovatelnu a tiše jsem sledoval boj. Zelenej kamarád byl obklíčenej v rozbité boudě, šrapnel mu uškubnul nohu pod kolenem. Krev crčela proudem. Vřískot. Ženskej hlásek! Byla to Pája. Seskočil jsem z pozorovatelny a při dopadu jsem od boku trefil jednoho z nepřátel. Prostřílel jsem se do boudy. "Dobře to dopadne," utěšoval jsem Páju. "Doktor! Kde je doktor?"
        "Nechci umřít," šeptala Pája. "To nemohlo bejt všecko... chci žít znova... a pořádně..."
        "Vzdejte se!"
        "Chcípněte!" vypálil jsem salvu z okna. Cizí střela mi proletěla ramenem. Padnul jsem vedle Páji. Naše oči se střetly. Pevné pohledy. Stékající pot. Dotyky dlaní. Odhodlané přikývnutí. Zabil jsem Páju ránou z milosti a poté jsem si zastrčil hlaveň do úst... a stisknul jsem spoušť. Vítězství na body.
        A rychle domů. Vydrhnout se z toho smradu. Svlíknout si korporátní košili, dopít zvětralý pivo z předchozího dne, utýct pryč. Tohle nemůže bejt všecko... to nemůže bejt ničí vysněnej život...
        U baru se stačí zmínit, že pracuji ve veletoči tom-a-tom a hned jsou mi nabízeny prémiové drinky a podpultové uzenáče. Klíny se rozevírají. Přestávají platit zákony fyziky. Na úřadech a v samoobsluhách se rozestupují fronty. Bocca chiusa neboli zpěv zavřenými ústy... mručení... huhlání... církevní chorál.
        "Obávám se, že biskup je časově velmi vytížen," pravil akolyta v červeném rouchu. "Vaši zpověď nelze uspíšit."
        Později. "Jaký trest zasluhuješ, synu?" zaznělo z mřížky ve stěně.
        "Sto ran bičem," řekl jsem s nádechem sarkasmu a ironie.
        Z mřížky se ozvalo hluboké vydechnutí zavřenými ústy. "Stále jsi nic nepochopil, milý synu." Mřížka se prudce zavřela.
        Byl jsem sám. V hlubokém zamyšlení jsem šel domů, drcen tíhou svých chříchů. Přál jsem si trest. A nechť je mým trestem zaměstnání a všelijaká malá příkoří a obvyklé starosti západního člověka jeden-a-dvacátého století. Narodil jsem se na skládce... matka mi zemřela a táta se zťal.

        Víkend na jihu. Procházka zaprášenými vesnicemi. Jenom já a moje vědomí. Příroda. Zeleň. Obrysy vzdálených kopců, vzrostlé stromy, něžný vánek a třepetající se stébla trávy. Chvíle štěstí a pohody. Pole s obilím.
        Přátelské fotbalové utkání nižších družstev. Pivo v kelímku. Klobása s hořčicí a s křenem. Gól!
        Kočovný cirkus na náměstí. Stany, zvířecí zápach, hnůj. Barevné plakáty. Navštívil jsem obludárium v malém pojízdném voze. Vida: ukázky rozličných tělesných znetvoření... nateklá zápěstí, obří varlata, nesprávný počet končetin... srostlé obočí... srostlé hlavy... podbradek... dvojitá brada... shrbená záda... zaměstnanci typu dva.. Rogo a Nax... korporátní deformace... závěje bradavic... výrůstky na zádech... hororo.
        Další pivo. Šmírovačka místních čečetek. Nepřátelský pohledy místních mužů. Couvačka do vedlejší vesnice. Zfetovaná mládež před obchodem. Výlet se mi zvrhával do zlýho snu. Marně jsem se štípal do tváře.
        Polní cestou směrem k městu! V batůžku mi zbývalo posledních pár kousků sušeného hovězího, konzerva kondenzovaného mléka a půl litru vody.
        Uskočil jsem před projíždějící motorkou. Řidič v černém sado-maso oblečku mě švihnul řetězem přes záda. Svalil jsem se do příkopu. Motorka odjela. Sebral jsem se a šel jsem dál. Krok za krokem.
        Obrysy vinohradů mi připomínaly ostnaté dráty sovětského gulagu. Brodil jsem se v bahně.
        Do města jsem dorazil v neděli večer. Zbývalo mi třináct hodin do začátku směny. Hospoda na kraji města... hostinskému jsem pověděl, že jsem zaměstnancem veletoče číslo pět... a za pár minut už jsem seděl v prémiovém salónku, pojídal jsem pečínku a zapíjel ji silným vínem. Všecko má šťastnej konec. Nic se nedá zkazit. Nic. A všecky hrozný věci se dějí jenom ostatním lidem. Nemůžu umřít.

        Papíry a sešívačka, papíry a sešívačka, pohled z okna na siluetu města, křižovatka, semafory, cvrkot dopravy. Porada. Slova, slova, slova. Nervózní podupávání nohou. Sebeovládání. Klimatizace. Věčnej frmol. Krácení dlouhé chvíle, čmárání na papír; abstraktní tvary, klenuté křivky, penilní obrazce, prsa. Schizoidní projev. Mechanickej pavouk na záchodě. A rychle domů... popuzdit uzdu... odreagovat se. Zkontrolovat Káju.
        "Saška už mi zobe z dlaně," pověděl mi Karel. Ležel v křesle, nohy přes opěradlo, zhaslej cigaretovej špaček mezi prsty. "Ráda by se se mnou sešla. Dala by mi líznout, se vsaď, brácho. Řádně bych si zavrněl, to jó."
        "Vždyť nejseš skutečnej!" řekl jsem. Karel se zašklebil, ublíženě na mě vyvalil bulvy.
        "Měl bych mokrou bradu! Po ksichtu by mi tekla šťáva!" rozhazoval rukama a vztekle se v křesle svíjel. "Jenom by to mlaskalo, brácho. Lítaly by jikry! Přehnul bych Sašu přes koleno a vyhrnul bych ji sukni. Pleskačka na holej zadek! Pleskačka na holej zadek! Ples-kač-ka na ho-lej za-dek!"
        Karel se trhal z řetězu. Nedalo se nic dělat... zmáčknul jsem destrukční čudlík; půlhodinovej časovač. Poslední rozhovor se Sašou. Bude smutná, neboť přijde o spřízněnou dušičku, o svýho vysněnýho kamaráda. To nevadí. Zocelí ji to. Zkalí. Možná se pak nepodřízne. Za hodinu bylo po všem. Karel zmizel. A tak jako tak: Saša se Jí až tak nepodobala, uvažovala jinak než božskej markýz, vevnitř se smála a chmuřila se jenom navenek, byla oživlej emotikon, byla moderní, povrchní a nudná.
        Punkový album z devadesátýho roku. Už to začínala bejt hudba ze supermarketu. Ostrej zvuk. Perfektní rytmika. Rádiový melodie.
        A zas už papíry a sešívačka. Další den. Další pohled z okna na siluetu města. Chystalo se týmový posezení, vynořilo se to odnikud, zaútočilo to z mlhy a tak tak že jsem dokázal uskočit. "Na-ja, dneska mám frmol, kamarádi, dneska nemůžu, fakt," řekl jsem. Nechtěl jsem slyšet nic o poště, vlacích, parkování, cestování, lyžování a podobně. Vyplížil jsem se z otevřené kanceláře a cestou domů jsem chytnul slinu...
        Starej podzemní pajzl v zapomenuté uličce mezi korporátními areály. Jedenáctka ve skle. Mluvil jsem se starou máničkou u baru; byl to seschlej chlápek a měl řídkej chomáček vlasů, vybledlou džísku a plnou hubu keců. Zkoušel jsem mu namluvit, že každej korporatnik nemusí bejt nutně krysa.
        Já: "Vyrvi si hlavu z prdele, starče. Zappa umřel. Rakovina. Hendrix umřel už dávno. Morrison. Mejla. Topol. A Plastikům to nešlape. Nic už ti nezbylo. Nic." Dědek mi vrazil nečekanou herdu. Spadnul jsem z bidýlka na zem. Po krátké rvačce jsem se odploužil pryč.
        Další album. Americkej androš z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
        Ležel jsem v trávě a tiše pozoroval nebesa. Podobal jsem se prostému pasáčkovi ovcí či koz. Z mého vzezření by nešlo určit století, z něhož jsem vzešel. Doba se na té louce zastavila. Vše strnulo: mraky, tráva, zvířata, já i slunce. A mé lopatky se přestaly dotýkat hlíny a vše zakryla tma. Předložte mi důkaz, že vše není jen výplodem mé mysli!
        Papíry a sešívačka na hlavu. Papíry a sešívačka na hlavu.

        Chlad kovové židle. Komisař mě soustředěně pozoroval. Složka s mým jménem. Rutinní výslech. Nebál jsem se, neboť jsem tak skvěle zapadal do korporátního profilu.
        "Dle záznamu jste ve vynikající fyzické kondici," řekl komisař. "Netrpíte nadváhou a velmi dobře se adaptujete na nové podmínky. Nevím tedy, proč vás nepovýšit. Za rok anebo za dva by vám mohla být přidělena i mladá milenka." Kovový úsměv. "Kouříte?"
        "Ne, pane komisaři."
        "Trpíte bolestmi hlavy?"
        "Jen zřídka, Her Kommissar."
        Zdvižené obočí. Upřený pohled. "Budete muset absolvovat prohlídku u lékaře, Herr Murka... je ve vás cosi disharmonického. Nebojte se, vše se jistě vysvětlí."
        Studená ordinace. Chlad kovové židle. Lékař mě soustředěně pozoroval. "Bolesti hlavy jsou následkem dobrodružné povahy vaší matky," řekl.
        "Co to znamená? O čem to proboha mluvíte, doktore?"
        "Nic vážného. Nic neobvyklého. Předepíšu vám placebo - kuličky z cukru. Jistě vám to zachutná."
        Nic se nedá zkazit. Nic. Každej zlej sen je jenom sen. A všecky hrozný věci se dějí jiným lidem.
        Bar. "Svět není místo k žití, bať?" oslovil jsem brunetu. "Jmenuji se tak-a-tak a pracuji v té-a-té budově. Trpím lehkou bolestí hlavy a občasnými výkyvy nálad... jsou to následky dobrodružné povahy mé drahé matky. Ošetřující lékař mi předepsal cukrové kuličky. Na základní škole jsem byl za třídního šaška, ale teď už moc nevtipkuju. Bydlím ve vlastní garsonce... moc toho nemám... sbírku desek... a prémiové uzenáče... povězte mi o sobě... a já budu poslouchat..."
        "Jsem jenom obyčejná dívka jeden-a-dvacátého století," řekla bruneta. Byla to adekvátní reakce. "Nic nemám a o ničem nerozhoduju. Bydlím v podnájmu, přes den sedím v práci a po večerech listuju v knihách. A tu a tam jdu sem... a sednu si na toto místo u tohoto barového pultu. Nevím, co dalšího bych o sobě řekla... to nejzajímavější už zaznělo..."
        Soustředěně jsem dívku pozoroval. Známost. Svinuté markýzy v mandlích. Výměna údajů. Rozhovor. Teplé domácí klobásy. Čarování. "A ještě si napíšeme, ju?" řekl jeden z nás, než jsme se definitivně rozloučili. Shluk vykrmených zaměstnanců. Treska na pomerančích. Střihni si mě do salátu.
        Nepřítel v podvědomí útočí pomocí symbolů, nutkavých představ a volných asociací. Zapisujte si každé své samovolné gesto, každý nápad, a každou nečekanou představu. Zápisky pečlivě analyzujte a hledejte repetetivní vzory... andělova křídla se nepodobala křídlům ptačím. Byla to odporná hmyzí křídla složená z pravidelných žilnatých buněk... ve vaší rodinné anamnéze lze najít zmínky o jakési temné posedlosti... inu... záleží na překladu... ano... termín sló-ikë lze chápat jako posedlost anebo jako šouravý způsob chůze... opileckou malátnost... niceméně v každém případě... příčinu je nutno hledat v dobrodružné povaze vaší drahé matky...
        Kancelářské sponky, nůžky a klepeta. "O povýšení už nelze hovořit..." řekl komisař. "Četl jsem posudek."
        Vnitřní disharmonie jakožto černé stigma. "Kde se stala chyba?" ptal jsem se.
        "Klíčová je vnitřní integrita, kamaráde... bez ní se to zkrátka nedá... dřív nebo pozdějc se to projeví..."

        Závistivě jsem hleděl na mladý hřebečky. Zbývalo mi posledních pár týdnů, měsíc anebo dva, dýl už to nemohlo trvat. "Je třeba zefektivnit naše procesy, Mirku," řekl mladej kůň. Zestárnul jsem. Zpomalil. Ztrouchnivěl. Poslední hoňka na firemním hajzlu. Poslední šmajchlovačka s Bárou. Poslední pokec s Pájou. Všecko to bylo moc pěkný. Všecky ty roky u stolu, všecky ty papíry a všecky ty tabulky a grafy. A cestou z práce jsem viděl nehodu dvou aut; křižovatka a hlouček zvědavejch lidí, policejní maják, páska, smrad spálenýho plastu, smrad spálenýho masa, z plechů trčela dívka a z dívky crčela krev; strašlivé klubko ze součástek, skla, kusů karoserie a lidského masa, mi způsobilo silnou erekci. Žena za volantem splynula se svým vozem; nárazem vznikla jediná entita, polo-auto a polo-člověk. Žaberní oblouky, požerák, mechanická hebla, prsní trny a pletence párových ploutví... silná erekce...
        "Šnupeček, Herr Oberst?" Každej úřad a každá škola. Prásknutí holínek! A nad hlavou mi visel pořád stejnej císař. Dummer Zufall! Rogo: muž bez těla; a Nax: tělo bez hlavy. Dva exponáty v obludáriu šíleného Melchiada.
        Věčnost. V místě, kde není bolest, nemoc, strach ani utrpení. Táhlé chóry znějící z tajemných vesmírných sfér. Nebeské trubky a rohy, zpěv poletujících cherubínů! Zpěv ptáků. Bzučení včel. Hukot sov. Diskuze. Manipulace. Nástěnka. Mlčící většina. Ať nikdo neumírá! A nikdo ať nežije! Ať mrtví vládnou! Ať mrtvej promluví. Ať žije kdokoliv! Ať padne vláda! Ať Vláďa promluví. Umlčte většinu! Stanovte pravidla. Sepište stanovy. Polibte pumu na hřbet! Dál noste pod kotel. Ať vládne marnost. Marnost ať promluví!
        Hej Janku! Najdi si novou ženskou, kup ji pár šminek, dej tomu čas a kapku péče, čéče, a pytle peněz, a čas to tak jako tak srovná!
        Život není akční film plnej rychlých střihů. Milovníci adrenalinových sportů, cestovatelé a jiní debilové, také vaše žití je z devadesáti devíti procent pouhá výplň!
        Rozvázání pracovního poměru. Jenom tak. Veletoč číslo pět mi ukázal záda. A na moje bezvadné místo u okna si sednul nadějnej hřebeček ve vyžehlené košili. Ha-ha-ha.
        Štědré odstupné a hrnek s logem. Volno. Krácení dlouhé chvíle. Všudepřítomná nuda. Nic. Když se tahá za šňůru, šašek skáče nahoru. Náhodné setkání s Pájou a pár přátelských slovíček. Žmolek vatoviny v kapse. Nervozita. Už jsem byl jinde. Korporátní košile jí zarostla do masa a já měl obyčejný triko z obchodu.
        Žena za volantem uvízla v hromádce plechů a skel. Záchranáři odstřihávali kousky lidského masa, pomalu a pečlivě, aby nepoškodili zbytky karoserie. Ostří pneumatických nůžek stříhalo svaly a šlachy a kosti. Torzo automobilu bylo převezeno do autoservisu a ženské ostatky byly odklizeny úklidovou četou negramotných primitivů ze třetího světa. Zápach benzínu a silná erekce. Duhové obrazce v olejových skvrnách. Kaluže tmavé krve. Aceton. A dlouhé nehty zákaznic v nail-artovém obchodě. Hoňka v erotickém obchodě. Dvanáct kabinek a výběr z osm-a-čtyřiceti programů. Žádné uzenáče. Žádné prémiové drinky. Žádná roztažnožka v nočním klubu. To nemohlo bejt všecko... chci znova. A pořádně. Když se tahá za šňůru, šašek skáče nahoru. Umlčte většinu. Čas to tak jako tak srovná. Už žádnej automatickej požerák špinavýho prádla. Nic. Nic. Nic. Už jenom nuda a šeď a fronta. Fronta u uzenářskýho pultu, fronta na úřadě a fronta u výtahu. Krvácel mi cejch. A za pár týdnů už ve mě nikdo neviděl úspěšnýho korporátnika, ha-ha-ha, šťastlivce a sousedovic Mirečka, ochotnýho kloučka, firemního nakladače, hřebečka v tílku číslo pět. Hleděl jsem na siluetu města. Hle: toto je tvůj svět, Mirku, toto je svět, jenž tě obklopuje a jenž nikdy nepochopíš Zahleděl jsem se do sebe. A hle: toto jsou myšlenky, strach a pochybnosti. Žití v nefunkčním světě. A posledních pár štětin na kartáčku z minulého století. Všelijaké relikvie z dávnověku. Počítač, sbírka gramofonových desek, staré jehly, špinavé prádlo, sada nádobí. Kulisy z natáčení zapomenutého filmu. Laciné kostýmy, papundeklové rekvizity, umělé řasy, dívčí křivky, stříhání pneumatických nůžek, šero, hra se světlem a stínem, dým z cigarety, popelník, kouř, hra s dívčím tělem, papundeklová stehna, cizí úsměvy, profil božského markýze, Ona, sen, osm odstupných platů, prázdniny, propocenej dres, květ chlupů pod břichem, střih.

        Ušel jsem šest set šedesát šest stříbrnejch kroků. Procházka v parku. Prázdniny. Pohoda a klid. Cizí holka kráčela kolem. A viděl jsem, že se Jí podobá. Cizí tělo mluvilo stejnou řečí a v podobném akcentu. Kroucení boků a luk v zádech, dlaně podél stehen, culíky a pohled k zemi. "Počkejte," řekl jsem. Zrychlila krok. "Stůjte! Chci se vás zeptat! Nejsem nikdo... nebojte se! Dříve jsem pracoval v pátém veletoči, ale teď už to nedělám... no tak... počkejte přece! Jak by se vám líbila pleskačka na holou prdel?" Utekla.
        Dlouhé večery před zrcadlem. Letáky. Reklamy. Požitek od samého počátku. Hummus se o to postará. Zastavte hmyz! Slinuté markýzy. Toaletní papír: nová dentální pochoutka. Masivní farmářská klobása z pravé žuly o tloušťce 12 mm. Latexové rukavice pro radost. Nuda. Šeď. Jak by se vám líbila pleskačka na holou prdel? Nikdo už nestál o moje názory a o moje argumenty, nikdo, nikdo, nikdo na světě. Ve městě. Odpadky. Špína. Obyčejní lidé pracující od sedmi do tří. Vstal jsem a protáhlo se to na celej den. Seděl jsem na sesli a hleděl jsem furt z okna ven.
        Šmírovačka před školou. Místní mládež se dorozumívala směsí novotvarů ze západu, zkratkami a žargonem počítačů. Dvě patnáctky se kously za rohem, tupě jsem na to hleděl.  Ne... ani trochu se to nepodobalo staré známé škole z roku 1995... vzduchem vířila zbrusu nová kolekce hormonů... z butiku ze zámoří. Od výjevu k výjevu. Hádka dvou nezletilců. Intimní fotografie na nástěnce. Perverze slov. Bylo evidentní, že lásku znali z různých filmů, jinej problém v tom nebyl. Japa by v tom mohlo bejt něco hlubšího? Byli krásní a mladí a v hlavách měli čisto. Ocelové klece a řady barevných skříněk. Skřítkové a víly. Nakyslej pach celulitidy z kabinetů. Válka dvou světů. Vytahaný zažloutlý punčocháče proti hladké kůži dorostenců. Nikdy se nepřestane bojovat. A z patnáctek už teče krev. Vida: Saša. Týdny už jsem ji neviděl. Byla cajk. Smála se a čepířila.
        Generik neboli uměleckej podfuk. Hudební album je vydáváno znova a znova, pod různými jmény a s jiným pořadím skladeb. Film je pouštěn do kin znova a znova, pod různými jmény a s odlišnou titulkovou melodií. Kniha je vydávána znova a znova, mění se jména a profese hlavních postav, vše ostatní zůstává stejné a generické. Generik, to je blondýnka z ulice, co se nijak neliší od tuctu dalších holek. Generik je ranní vstávání a fronta před divadlem. Generik je nádech a výdech, odliv a svítání. Generik je pohyb dvou molekul. Generik je pevnou součástí každého okamžiku...
        Nedošlo k dotyku sliznic. Nákaza se tak jako tak šíří vyřčením tajné formule. Otče, jsou zde lidé, o nichž jsme už dříve hovořili... kteří stále věří v magickou sílu slov. Repetetivní sled slabik. Nesmyslná hatmatilka. Dětinské žvatlání. A z nohavice se sype smegma. "Jsou to těžké hříchy, o nichž mi tu tak barvitě hovoříš, synu," řekl kněz v hermelínovém plášti. "Ukládám ti pleskačku na holou prdel. Et ego te absolvo a peccatis tuis in nomine Patris et Filii, et Spiritus Sancti. Amen."
        Na každém těle se dá najít hnusné místo a v každé duši se dají najít hnusné nápady. Z autobusu jsem znal mladičkou úřednici, upjatou a v těsném kostýmku, věčně ustrašenou dívku s vykulenýma očima. Byla to jasná budoucí oběť perverzního maniaka. Napadlo mě, že bych mohl či měl onu úřednici sledovat, omráčit, odvléct a drasticky umučit k smrti... byl to nápad, nic víc... všelijak jsem si s tou myšlenkou pohrával a přehrával jsem si různé varianty. A i když bych nápad zrealizoval... a skutečně bych tu dívku zavraždil... cožpak by mi bylo co vytknout? Nejednám přece z ničeho, jsem plodem výchovy a školy a svých dřívějších zkušeností, jsem čistým výplodem své vlastní minulosti a za nic vlastně nezodpovídám. Na mojí minulosti nebylo nic odsouzeníhodného a všechny mé činy jsou důsledky mé bezúhoné minulosti... mohu tedy cokoliv. Všechny mé skutky jsou posvěceny národní mentalitou a duchem doby, nemohu se mýlit, všecky moje myšlenky jsou nedotknutelné. Každý nápad je ten správný. Nic není cizí. Nic se zde neocitlo jenom tak... bez širších souvislostí. Viďte? Každé myslitelné slovo je destilovaná pravda. Nejlepší je na hřbetním sádle. Sleva! Slinuté matrace pro vaše potěšení.
        Ve škole 1997-plus-minus-dva-roky jsem prvně viděl film pro dospělé. A spolu-žač-ka Kristýna mi řekla, že jsem se od té doby změnil. Tehdy jsem se nad tím zamyslel, a nejspíš jsem jí na to ani nic neodpověděl. Z dlouhodobého hlediska jsem však řekl: "Zavři tu svou nemytou kušňu; vždyť seš jenom kus masa ma mrdání; ty blbá píčo." Něco v tom smyslu. To už však Kris-tý-na nemohla slyšet, neboť z dlouhodobého hlediska jsem s ní vůbec nikdy nemluvil.
        O učiteli tělocviku se říkalo, že si o přestávkách chodí honit do skladu s žíněnkama; jedna starší holka ho prý viděla. Tehdy jsem na to neměl názor. Z dlouhodobého hlediska však hoňku ve skladu chápu a podporuji. Vžijte se do těla mladého učitele tělocviku... horké léto... ospalá nuda... cvičení... hvízdání píšťalkou... a patnáctiletá děvčata v závěsu a v pozoru, na hrazdě a přes kozu... jedině robot by si neulevil ve skladu se sportovním náčiním.
        A byla tu ještě spolužačka Petra, vyvinuté děvčátko s copy, které se rádo předvádělo a sahalo klukům mezi nohy. Šmírovačka. Osahávačka ve třídě. Osahávačka na školním hajzlu. Házení papírových kuliček do výstřihu, tajné vzkazy, poměřování šulínků, ohmatanej časák pro dospělé, pohárek červenýho vínka, první opilost, první blití, první bitka, první první, první poslední, první škola.
        Kdo špatně snáší ponižující situace, nechť vůbec neuvažuje o střední škole, o vysoké škole, o zaměstnání, o cestování, o rodinném životě, o existenci. Ať radši žije s divou zvěří někde v hlubokém lese. Ať žije salámová metoda! Bůh ti žehnej, salámová metodo!
        Před chrámem. Bůh byl vzat nadarmo do úst, sežvýkán a vyplivnut. Zbylo jen jméno. A smrdutý čůrek tmavé mazlaviny.

        Den za dnem. Šedivá směs. Brutální zívačka a nekonečná zíračka do zdi. A už jsem znal každou tečku v omítce, každou prasklinku a každej ťukanec. Vstal jsem a protáhlo se to na celej den. Seděl jsem na sesli a hleděl jsem ven. Táhlo mě to do města. Různě jsem vysedával. Rozhazoval jsem svoje královský odstupný.
        "Svět není místo k žití, bať?" zkusil jsem to na blondýnu. Ale neměl jsem už svoje starý dobrý korporátní módžo. A do baru vešli dva korporatnici druhýho typu; černoch a vylízaný pako, a hnedka sklidili úspěch u dvou slaměných děvčat. "Co vám hrabe, holky?" vyhrknul jsem. "Skřižte zas ty haksny!" A ti dva negramotní idioti mě vyvedli ven do bočního průchodu, a tam mě ztloukli a nechali mě ležet mezi dvěma kontejnery.
        Jednoho dne se změnilo ovzduší. Město znatelně zhoustlo. Vzduch byl nasycen novou nadnárodní vůní... odněkud z daleka... z ciziny. Šimralo to v nose... a málokdo to zaregistroval... byla to korporatnická voňavka ze západu, co voněla zas jenom korporatnickým kurvám. A už to bylo oficiální, stalo se, že veletoč číslo tři otevíral nová vývojová centra ve staré dobré Evropě, a také v mém špinavém městě, v někdejším východním bloku; jen pár bloků od hlavního nádraží, ha-ha-ha. A napadlo mě, že bych se moh znova stát úspěšným kloučkem od vedle, sousedovic Mirečkem s báječnou prací; a co by ne? Ve vnitřní svobodě jsem žádné štěstí tak jako tak nenacházel, potácel jsem se ode zdi ke zdi, od výčepu k výčepu, práce mi chyběla, přestože jsem se v ní tak přemáhal a trápil. Deset pater otevřených kanceláří, podzemní garáže a šest pater parkovacích míst v parkovacím domě. Kantýna. Místnosti se zábavou. Kuchyňky. Sedačky. Kopírky. Sešívačky. Barevné magnety. Tabule. Projektory. Ha-ha-ha. Veletoč číslo tři. A nová firemní mluva a čerstvá sbírka holek z vedlejšího kanclu, novej potravní řetěz, slovíčka ze západu, procesy, pravidla, pokyny a povinnosti. Chtěl jsem tam, a to za každou cenu. A už-už jsem se viděl časně ráno vstávat, cestovat do práce a do kroku si pískat. Cestou by se ke mě přidávali další a další kolegové a společně bychom se povzbuzovali a těšili bychom se, jak budeme pracovat, jak se budeme domlouvat, jak se budeme radit a jak se nám bude dařit. A když bychom přišli k přechodu pro chodce, naskočila by nám zelená. A cizí lidé by nám mávali z výloh a z jedoucích autobusů. Rozverně bychom hopkali a tančili kolem lamp nočního osvětlení. A do probouzejícího se města by zaznívalo naše vískání a chechtot. Veletoč číslo 3. Nejkrásnější z veletočů!
        Dával jsem se do cajku. Potíral jsem se americkou mastí a pinzetou jsem si vytrhal všechny chlupy z nosu. Celé dny jsem meditoval, zbavoval jsem se své lehké vnitřní disharmonie. Hledal jsem svou starou dobrou vnitřní integritu anebo její perfektní maketu. Nepoznám, co jsem já, a co je názor fiktivního charakteru, se kterým jsem se setkal v knize, ve filmu či v jiné banalitě; a cožpak na tom sejde? Ha-ha-ha. Generik proniká do těla. Generik vjíždí. Generik penetruje. Koupil jsem si novou bílou košili, nehty jsem si ostříhal dle poslední módy a vlasy jsem si ležérně rozcuchal, pramínek sem a pramínek tam, výraz kluka od vedle, kudrlinka na čele, rošťáckej úsměv a piha krásy na líčku. Cynickej šklíbek dle vzoru božskýho markýze. Studoval jsem předpisy a vyhlášky. Znova jsem si zvykal na uhýbavej korporátní styl vyjadřování. Krytý záda, zdánlivě pozitivní přístup, kterýmu není co vytknout. Jak odpovědět na otázku a nic neříct a k ničemu se nezavázat, jak působit nenápadně, jak se ztratit v papírové džungli. Jak splynout s dveřmi, s nástěnkou a s kapesní sešívačkou na papíry. Chodil jsem do města a v náhodných rozhovorech jsem si cvičil úřední tón. Dělal jsem dřepy. Polykal jsem kancelářské sponky. A tak dále a tak podobně. Generik. Jsem. Já.

        Sepsal jsem motivačník. Vlastní krví a ve starobylém slangu. Prorocké vize o konci světa. Počítačovej žargon. A podprahové náznaky Rudého Práva.
        První pohovor. Konečně jsem vešel branou třetího veletoče a ocitnul jsem se v předpokoji do nadnárodního ráje. Vše bylo nové a krásné; jen na oko, ovšem, pod povrchem se skrývala stará dobrá fabrička vzor 1985. Inženýrská odysea jeden-a-dvacátého století.
        Malá kancelář a náborář ostrej jak tužka. Chlad kovové židle. Soustředěně jsme se pozorovali. Banální výměna informací. "Ó ano... posledních pár měsíců jsem pracoval na několika soukromých projektech, jistěže... a rád vám předvedu výsledky svých volnočasových aktivit, hleďte!" Kája stál na točitém stupínku, předváděl se a naparoval.
        "Vyplňte formulář," ceknul náborář. V úvodním odstavci bylo psáno: tento dotazník popisuje zvláštní a neobvyklé zkušenosti, které mohou lidé prožívat ve svém každodenním životě.
        "Ano ano... v minulosti jsem trpěl nepatrnou vnitřní nerovnováhou způsobenou nejspíše dobrodružnou povahou mé drahé matky. Nejde však o nic vážného... je to drobnost spíše komického charakteru..."
        Z čista jasna se cítím odcizen, jako bych nebyl skutečný nebo jako bych byl odříznut od světa. Co vidím, je ploché nebo bez života, podobně jako bych se díval na obrázek. Cítím, jako by části mého těla nepatřily mně. Zjistil jsem, že se vůbec neobávám situací, které bych normálně považoval za ohrožující nebo stresující. Mé oblíbené činnosti mi již nedělají radost. Mám pocit, že nemám vůbec žádné myšlenky, takže když mluvím, cítím, jako by má slova byla vyjadřována automatem. Mám pocit, že se nacházím mimo své tělo. Můj vnitřní generik vyplnil dotazník místo skutečného já. Náborář na mě upíral studené rybí oči. "Věřím, že se znovu uvidíme," řekl. Byla to výhrůžka?
        Ve snu jsem si uvědomil, že v každém člověku na planetě, v postavách minulých, přítomných i budoucích je skryto totéž vědomí, liší se jenom pár vnějších okolností, a to že lidé jednají různě, je klam. Při bližším pohledu je vše dokonale stejné, generické. Všichni jsme jen různé alternace téhož organismu. Všichni jsme stejní ve své zdánlivé odlišnosti. Každý člověk se může stát vrahem, sadistou, podvodníkem, kurvou, korporatnikem, řezníkem, mluvkou, tichošlápkem.
        Sportovci, mladíci, manekýni a všichni ostatní, i váš život je prázdný a šedivý. G. E. N. E. R. I. K.
        Folk, ročník 1975. Violončelo, kytára, dívčí vokál, nevýrazný melodie, feeling osmnáctýho století.
        Příprava na druhý kolo, soustředěná meditace, lepení koláží z letáků a novin, poslech hudebních montáží, otevírání mysli, pootevřený zadní vrátka, zavřete oči, slyšte má slova, soustřeďte se, otevřte zadní vrátka, ještě pořád se vám zdá, že nevíte, jak se chčije proti větru? Deset. Ještě pořád vás zajímá přestřelka v metru? Devět. Treska v mandlích. Osm. Prst namočenej v krému. Sedm. Šest. Pět. Mandlovej utahovák. Čtyři. Tři. Dva. Jedna. Otevřete oči. Toto je váš život, toto jsou vaše nápady a toto jsou vaše zadní vrátka. Vstaňte. Choďte. Žmoulejte si žmolek vatoviny. Ještě pořád se vám zdá, že neznáte chcaní proti větru?
        Po týdnu ve tmě jsem vnímal změnu. Sálala ze mě nová energie ze zámoří, nevkusná dětská síla, síla papundeklových superhrdinů a superhrdinek. Učinil jsem poslední zkoušku svých možností, a ve městě jsem oslovil náhodnou kolemjdoucí. Beze studu jsem se zeptal, zda by se jí líbila pleskačka na prdel... a nedokázala odmítnout... mé charisma bylo oslnivé. Nadzvednula si sukni a sama se mi přehnula přes koleno.
        Technické kolo. Chlad kovové židle. Soustředěné pohledy několika dalších odborníků. Kdykoliv jsem otevřel ústa, vycházela ze mě oslnivá zář. Svaté světlo ze mě sálalo a mí budoucí kolegové a budoucí kamarádi mi viseli na rtech. Sofistikovaná diskuze odborníků inžinýrků. Zapojil jsem svůj vysoškolský převaděč slov, takže každá informace zněla nabubřele a nejasně, tu a tam jsem prohodil i drobnej vtípek. Byl jsem to zas starej dobrej já.
        "Těšíme se na budoucí spolupráci," řekl mi náborář jménem celého veletoče. "Stanete se důležitým kolečkem v soukolí, nejprve je však třeba... zbavit vás jistého neduhu, o němž jste se již sám zmínil... pochopte... bude vám uhrazen několikatýdenní pobyt v rekreačním centru... to ta nešťastná povaha vaší drahé matky!"
        Slinuté markýzy do tří minut. Permanentní acidofil v láhvi. Kojenecké mandle v rosolu. Německé bomby. Ocelová lana přes řeku. Penilní flétna pro začátečníky; pohodlná údržba, drážka na odtok slin. Filozofický fukar v zaprášené šopce.

        Ústav v jisté části světa v jihozápadní Asii. Léčba kulturním šokem. Desítky národností a desítky povah. Procházel jsem se ulicemi exotického města a tupě jsem hleděl do výloh podivných krámků. Arabové švihali štíhlými hůlkami. Indové se smáli. Viděl jsem zářivé neony, zrezivělé vraky aut, stáda divokých koz a hindské otroky. Vše bylo pokryto vrstvou písku. S nikým jsem nemluvil a útržkům cizích rozhovorů jsem nerozumněl. K čemu že to směřovalo? Měl jsem získat nadhled? Měl jsem se naučit odtažitosti a uzavřít se do sebe? Nevím.
        "Ve vaší kr-r-vi je dobrodružství, Herr Murka," pověděl mi židovský lékař. "Ať chcete anebo ne... poddejte se kr-r-rvi, Herr Murka. Je to cesta k čisté harmonii!"
        Písečná bouře. Zpěv věřících. Modlitební koberce. Rychlé západy slunce, vychlazené nápoje, klimatizovaný pokoj, studená postel.
        Několik dalších korporatniků z veletoče číslo tři na firemní rekreaci: vodní dýmky, hašiš a opium na pláži, šlapky na hotelovém pokoji. Pochopil jsem, že ve trojce se tvrdě pracuje a tvrdě se i odpočívá. Ve vaší kr-r-vi je dobr-r-rodružství, Herr Murka! Dej mi krekr-r. Rozviňte křídla! Sliňte markýzy. Zharmonizujte svou mysl!
        Dlouhé hodiny jsem hleděl do zrcadla, hodiny a hodiny, a podařilo se mi najít několik povědomých rysů, snad to tedy stále byla moje tvář. Za svou hlavou jsem viděl záblesky halucinací. Propadal jsem hlouběji do snu. Do iluze. "O pár stop hloubš je vaše ztracená rovnováha, Herr Murka! Drapněte ji za pačesy! Namažte si ji na prsa!"
        Toto je vaše tvář, vaše jiskra v oku, domýšlivej šklíbek, hluboké vrásky nad čelem... vyrovnejte se, napněte plachty, zatáhněte póry, a zahoďte kuličku z vatoviny, obraťte si kapsy, přestaňte se mračit, přestaňte už přemýšlet o jistých věcech, jisté věci vám nic nepřinesou. Je nebezpečné mluvit o jistých věcech. Jste tam, kde jste. Svět je tam, kde je. Nic není špatně. Nic není banální.
        Na barové židli. V nálevně pro bohaté. O dvě místa vlevo seděla jistá dívka, potutelně jsem se díval na její důstojnej profil, štíhlej krk, dlouhé paže. Vizáž egyptské královny. Provedl jsem starej známej manévr ke sblížení dvou osob.
        "Jsem tu na povinné rekreaci," řekla. Také jí hradila pobyt firma; pochopitelně. "A nudím se, nemůžu se zde věnovat žádné skutečné zábavě, tak tu jen sedím, popíjím a dívám se. A využívám toho, že mám tak neobvyklou tvář, vystavuju své křivky a mluvím s muži. Líbí se vám vysoké dívky?" Cosi se mi nezdálo. Položil jsem dívce několik otázek z psychologického dotazníku, který jsem vyplňoval u pohovoru. Její odpovědi byly až příliš znamenité. Přisednul jsem si blíž a zajel jsem jí rukou pod blůzku. I poprsí bylo zcela perfektní, pevné a bezchybné. Šmátral jsem po jejím těle a nenahmatal jsem jediný kaz.
        "Jste stroj," poznamenal jsem. Dívka se široce usmála, v zářivém gestu povytáhla levé obočí a našpulenými rty upila ze sklenice. Byl to automat na zábavu, nic víc. Rafinovanej jukebox hrající jednu jedinou písničku.
        "Kdy se budu moct vrátit zpět?"
        "Jste na dobré cestě, přiteli. Držte směr. Choďte podle značek."
        "Co to znamená?"
        Řady autobazarů, výhled do pouště, studené nápoje, výkoná klimatizace, televizní antény a satelity, východní ladění, volně strukturované skladby, fronty v obchodním domě, muslimské ženy v hábitech, zahalené tváře, rychlé západy slunce. Hašiš. Marihuana. Vypasení arabové v dlouhé frontě před stánkem s hamburgery a čínskými nudlemi.
        Dlouhé hodiny v samotě hotelového pokoje. Vize o poustevníkovi, jenž sedí ve své sluji, sepisuje litery, sedí, rozjímá, a v hloubi své duše drancuje sedlácká obydlí, zapaluje vesnice a znásilňuje selky. Vize o řadovém vojákovi, jenž dodržuje řadu, svírá mušketu, střílí, bodá a řeže, a v hloubi duše sedí coby poustevník ve své sluji. Druhá část výjevu byla tedy sněním či skrytým přáním osoby z první části mého výjevu, zatímco první část výjevu byla pouhým snem či skrytým přáním osoby z výjevu druhého. Nic nebylo skutečné. Všechno souviselo se vším ostatním. Vše muselo existovat současně.
        Předkem každého člověka je opice. Zadkem každé opice je tedy člověk? Jedná se o kruhový vývoj. Kam kráčíš, člověče? Vracíš se k opicím? Hloupneš? Kdo jsi, pane? Jsi ještě člověk? Nebo už opice? Z dálky rozeznávám tvou nahrblou chůzi a ztěžklý tvůj krok. Že tys již op!
        Krm prase a prase zachrochtá. Krm orla a orel vzlítne k nebi. A co přesně je sen? A co přesně je žert?
        Žijící Adolf Hitler kandidoval ve druhé půli sedmdesátých let na guvernéra města Caracas. Někdejší říšský kancléř vystupoval pod svým skutečným jménem a nijak se nesnažil skrývat svou minulost, přesto byl řádně zvolen. Adolf Hitler zemřel přirozenou smrtí, důstojně a v poklidu, krátce před jmenováním do své nové funkce.
        Horko. Únava a ztěžklá víčka. Stín pod palmou. Líbí se vám vysoké dívky? Namažte si je na prsa. Rozviňte markýzy. Sliňte křídla. Záblesky pouštních bouří. Americké kšiltovky na hlavách arabských primitivů. Poslední prohlídka v ordinaci židovského lékaře. Chlad kovové židle. Upřené pohledy. Úplatek na stole. "Gratuluji vám, Herr Murka. Jste v perfektní zdravotní i psychické kondici. Leťte zpátky! Rozviňte křídla!"

        První den. Veletoč č. 3, nejkrásnější z veletočů. Povzbudivá pompézní melodie podkreslovala můj příchod do veleotevřené velekanceláře. Průhledné přepážky oddělující jednotlivé stoly. "Ano ano... přepážky zajišťují potřebné soukromí našich zaměstnanců... a jejich průhlednost je znamenitá, neboť jedině tak lze docíliti skutečně otevřených prostor..." Můj nový přítel, pětatřicetiletý stařec s vrásčitým obličejem, mě prováděl po budově. "Vztahy jsou zde zcela neformální a otevřené... běžně se zde oslovujeme svými čísly." Průvodce se zahleděl do mojí karty. "Vaše číslo je... ehm... liché..." zašklebil se. Zaregistroval jsem obnažené zubní krčky a sytě červené dásně. "Dejte si pozor na oční kontakt, devatenáct tisíc šest set trojko," řekl průvodce.
        Ušel jsem šest set šedesát šest stříbrnejch kroků, bláznivě jsem se křenil na nové kolegy, nechal jsem se plácat po rameni, nechal jsem se štípat do líček a tak dále a tak podobně.
        V přízemí jsem nafasoval firemní mundůr, ešus a příbor. Vystál jsem si frontu na sto dvacet gramů mazlavýho chleba a hrnek melty. Ráj. Kamarádsky mě obestoupili tři anebo čtyři mazáci a prošmejdili mi kapsy, obrali mě o všelijaké drobnosti a uštědřili mi štulec do žeber.
        Dlouhé hodiny v pozoru. Tupě jsem hleděl na shrbená záda korporatnika přede mnou. Mezi zaměstnanci tajně putovala potrhaná cigareta.
        Korporatnik typu 3, to je devótní špatně živený odborník, jenž se pohybuje výhradně v prostorách korporace, žije kdesi v podzemním sektoru, je přesouván mezi pobočkami, bez vlastní vůle, bez osobnosti, pracuje tiše a beze slov.
        Rozhovor ku příležitosti konce zkušební doby. Chlad kovové židle. Upřené pohledy vyšších korporatniků. Tiché tóny z malého reproduktoru. "Jsme s vámi spokojeni, devatenáct tisíc šest set trojko," řekli perfektně znějícím trojhlasem. "Jak by se vám líbila pozice nižšího středního vedoucího ve velké pobočce v hlavním městě?"
        Převezli mě ve špinavém dobytčím vagónu. Cestoval jsem bez vody a k jídlu jsme nafasovali konzervu slanečků; nebyl v tom však zlej úmysl, šlo o nešťastnou shodu okolností.
        Pobočka v hlavním městě byla prázdná hrbatá plocha kdesi na kraji města. Vyvedli nás z vagónů a seřadili do pětistupu. "19603!" oslovil mě komisař. "Jakožto vedoucí druhé stavební čety jste zodpovědný za stavbu administrativních prostor číslo 5."
        Zedníci plácali mazlavé bláto do dřevěných forem, vyklápěli jalové cihly a nechali je vysychat na slunci. Kopáči zarovnávali terén.
        Fronta na studenou šlichtu. Krajíc černýho chleba. Kolující cigareta. A starej dobrej smotek vatoviny v kapse. Kdy už to skončí?
        Ostnatej plot, strážné věže a my, pyšní zaměstnanci toho nejlepšího z veletočů, perspektivní, mladí, naivní a krásní, hledající své životní poslání, a zároveň  už shrbení, změkčilí, staří a hnusní, protože za železnými vraty už stáli noví uchazeči, čerstvej kanónfutr, šťavnatý masíčko, krvavej stejk ve tvaru dospívajícího chlapce. Den za dnem, bolest v zádech, výdech nádech, smutný plahočení a jiný to není, jiný to není. Když zemřít, tak zemřít pořádně, bať? Svět není místo k žití, bať? A jak by se vám líbilo chcaní proti větru? A jak by se vám líbila pleskačka na prdel?
        Šeptalo se o vzpouře. Našeptávač mluvil o krvi. Byl jsem to já. "Teď!" poručil jsem. A mí lidé se vrhli na komisaře a strážné, bez dlouhých příprav, s holýma rukama, s motykami, klacky anebo s nabroušenými zednickými lžícemi. V momentu překvapení se nám podařilo rozpárat šest anebo sedm zkurvysynů. Tupé nárazy těl. Střelba z pistolí a pušek. Hvizd varovné píšťaly. Dávka z kulometu. A bylo to. Ležel jsem na haldě zmítajících se umírajících. Pokoušel jsem se se vstát, noha mi však po blátě ujížděla.
        "Zabte mě, proboha zabte mě! Já to nevydržím!" křičel soused zleva.
        Odlepil jsem se od země. Řada kulek mě zasáhla přes prsa jako zběsilý ocelový bič. Celý svět se s výbuchem ponořil v temné zapomenutí.