Za tó našó Rájó

„To je fajn, že nám tady uvaří. Já to tady mám ráda. To je dobré, když nemusíš nic vařit. A vždycky ti něco dají na jídlo.“

„To jo, to je fajn. Co si dáš?“

„Co mají? Mají řízek?“

„Jo, mají, se salátem. Chceš ho?“ 

„Nebo halušky, halušky tady mají dobré. On kuchař, víš, on na mě hrozně dá, jsem mu párkrát pomohla, když měl ty problémy. Tak mi tam vždycky naloží víc.“

„Tak známý v kuchyni? To se šikne. Takže halušky?“

„A polívku. Jakou mají?“

 

Je jí šest a oči jí září, směje se a zezadu objímá velkou fenku, Britu, už nevím, co to bylo za rasu, mačká ji a tiskne k sobě, ale jí to zdá se nevadí, obě vypadají spokojeně. Tys ji úplně zasedla, říkala sestra, když tu fotku viděla, ale to bylo z přátelství, řekla na to ona a měla pravdu, fotka je černobílá, trochu vybledlá a neviděl jsem ji už celé roky, ani nevím kde je, má tam krátké vlasy a velké dětské tváře, moje tváře.

 

„A malé pivo. Dáme si pivo, ne?“

„Já si dám kofolu, řídím.“

„Já si dám pivo. A co kluci?“

„Dobrý, Frantík už má dva zuby.“

„On už má dva zuby?“

„No jo. A přes devět kilo. Rozhodně žádné nedochůdčátko.“

„A kdy ho uvidím? Já si ho vůbec ani neponosím.“

„No jo, musíme to nějak vymyslet.“

 

Obraz je rozmazaný a třepe se, neumně jí zaostřuje na obličej, ona se směje, je jen o něco starší než já teď, směje se a zpívá, za tó našó rájó, zpívá a cukají jí koutky, slyšel jsem ji to zpívat jenom jednou, zpívá a video je bez zvuku, tohle bylo úplně první, co jsme natočili, když jsme kameru vybalili, vánoční dárek, zvuk nefungoval, v lednu ji pak vyměnili a už fungovala, kdo ví, koho napadlo, že točit videa je dobrý nápad, ale točili jsme a pak se na to nikdy nikdo nedíval. Tenhle záznam je na jedné z těch malých kazet, co už dneska na ničem nejdou přehrát, viděl jsem ho jenom tenkrát, pak už ne, teď leží v nějaké krabici na půdě, říkal jsem si, že až bude chvíle, odnesu ji někam a nechám to všechno digitalizovat, až bude chvíle, dvacet let, až bude chvíle, to už se možná na tu půdu ani nevyšplhám.

 

„Tak kdy nám to už donesou?“

„Teprv jsem to objednal.“

„A co si dáš ty?“

„Dal jsem si salát.“

„Salát?“

„No jo, stoupnul jsem na váhu a vyděsil se, tak se snažím nejíst jenom smažené.“

„Já si dám řízek.“

„Objednal jsem ti ty halušky.“

„Já jsem chtěla řízek. Tady ta kofola to je moje?“

„Ne, ty máš tady pivo.“

 

Doprčic, říká a v ruce drží chomáč vlasů a z očí jí stečou dvě slzy, utírá si je rukávem a vzlykne, tak pojď, říká, ostříháš mi to, co s tím a já jdu, jdeme ven, přinesu jí židli a nějaký ručník a holícím strojkem jí stříhám vlasy, v krku mám knedlík, přejíždím strojkem tam a zpátky, není na to dělaný a já to neumím, krk má trochu zarudlý, ale drží, má zavřené oči, vlasy má v klíně, drží, už nebrečí, málokdy jsem ji viděl brečet, to já mám namále, ale taky se držím, tak jo, je to hotovo, asi to líp už nesvedu, vlasy jsou úplně kraťoučké, bere si šátek, bílý, obyčejný, trojcípý, kdo ví kde ho vzala, bere si ho a váže kolem hlavy, tak a je to a už to bude dobrý.

 

„Pak si můžeme dát pohár.“

„Klidně si dej, já si nedám. Ale dej si, jestli máš chuť.“

„Poháry tu mají a jsou dobré. My sem chodíme na poháry. Já to tady mám ráda. Je to fajn, když nemusíš nic vařit. A je to blízko. Vždycky ti tady něco nachystají. To je dobré.“

„Jo to je fajn.“

„A co kluci? Jak se mají? Co Frantík?“

„Dobrý, už skoro sedí. A už má dva zuby.“

„On už má dva zuby? A kolik váží?“

„No přes devět kilo.“

„To už se pěkně pronese, myslím. A kdy ho uvidím? Já si ho ani pořádně neponosím.“

„Jo, musíme to nějak vymyslet, abyste zas přijeli.“

 

Někdo hraje na cimbál a hospoda je plná, tancuje se a ona tancuje taky, za ruku drží sestřina synka, směje se, oba tancují, moc jim to nejde, ale to nevadí, ona se snaží, po chemo hodně přibrala, po těch prášcích a tom všem, přibrala a zpomalila a zlenivěla, ale teď se snaží, tancují a smějí se na sebe, je to trochu namáhavé, hrají rychle, tak je třeba rychle tancovat, kluk výská od radosti a pak písnička dohraje, ona si jde sednout, vydechne a napije se, uf, ten mě prohnal, ale usmívá se.

 

„To pivo tady, to je moje?“

„Jo.“

„Já už si ho nedám, já si dám tady tu kofolu.“

„Jasně, dej si.“

„Co kluci?“

„Dobrý.“

„Co Frantik? Já si ho ani neponosím. Kdy ho uvidím?“

„Hele, podívej, tady, jak už skoro sedí.“

„Ten už je velký, kolik váží?“

 

Není to dobrý, říká táta, ty změny s tou pamětí tam jsou, moc se to nezlepšuje, má na to nějaké prášky, ale je jí prý po tom blbě, já jí to taky vždycky nachystám, ale kdo ví, kolik toho vlastně sní, pak už z toho zvracela, ale ono to stejně asi není na nic, já vím, říkám, tohle vyhrát nejde, to nejde, říká táta a koukáme na sebe a hlavama nám běží otázky, je to nanic, když je potřeba řešit něco, co řešení nemá, spousta otázek, bez odpovědí, spousta otázek a odpovědi na ně neexistují.

 

„Co kocouři, jak se jim daří?“

„Kocoury má ségra, já je viděl jenom jednou, chrněli tam v košíku.“

„Já se napiju tady toho piva, můžu?“

„Jo, to je tvoje.“

„Pohár si dneska nedám, to by bylo moc, včera mně bylo těžko.“

„Tak dobře. Co strýc, jak se mají?“

„Já ani nevím.“

„Prý tu byli předvčírem.“

„No a jak se mají kluci? Taky byste mohli přijet, ať si Frantíka ponosím.“

 

Snaží se nachystat stůl na oběd, ale pořád jí tam nějaké talíře nebo příbory chybí nebo něco přebývá, kolik nás je, ptá se od sporáku táta, tak kolik, opakuje a míchá kuře na paprice, a kolik teda potřebujeme talířů, ještě dva mělké a dva hluboké snažím se pomáhat a ona přinese jeden talíř, dobře tak ještě jeden a tuhle lžíci vem prosím zpátky, vezmi si ji a vem ji zpátky, dej ji prosím zpátky a ona se dívá a nic neříká a v ruce má lžíci navíc, kolik nás teda je, kolik?

 

„A taťka je kde, já ani nevím, kam šel.“

„On je dneska v práci.“

„A co kocouři, jak se jim daří?“

„Ty má ségra, posílala mi fotky, pěkně rostou.“

„Ten náš zase donesl myš.“

„Já vím, jsem to uklízel, pěkná halda vnitřností, se mi z toho málem navalilo.“

„On chodí přes tu cestu, ho tam jednou něco zajede. Ta kofola je moje?“

„Tady to pivo.“

„Dáme si pohár ne? Já mám ráda poháry. Nebo zmrzlinu.“

„Dej si na co máš chuť, já bych po tom asi usnul.“

„Tak já si dám pohár. Ty si dáš taky?“

„Já ne.“

„Co kluci?“

 

Zvoní mi telefon, volá mi, kde jsi, říká, já už čekám, já už jsem venku. To jdi zase dovnitř, říkám jí, já teprve vyjel, budu tam tak za dvě hodiny, no dobře, říká, zajdem si pak na oběd, do hospody, jasně, počítám s tím, ale běž ještě domů, v klidu, pusť si televizi nebo tak, já teprve jedu na stavbu, dřív než v jednu u tebe nebudu, říkám, i když vím, že neví, kolik je hodin, ani jaký je den, i když vím, že mi za deset minut zavolá znovu, volala už dvakrát, kde jsem, že už na mě čeká, i když vím, že je jedno, co jí řeknu, i když vím, že mi pak zase zavolá a já jí to zase všechno zopakuju, aby věděla.

 

„To bylo dobré. Já to tady mám ráda. Uvaří ti tady a je to blízko. A kuchař je známý, on na mě hrozně dá.“

„Já vím. Tak já to jdu zaplatit.“

„Já ani nevím, kde je taťka.“

„Dneska je v práci. Přijede zítra.“

„Já bych chtěla toho Frantíka taky vidět někdy.“

„My zase přijedeme, nějak to domluvíme.“

 

Stojí u branky a mává, usmívá se trochu nepřítomně, já sedím v autě, zamávám, nastartuju, zpátečka a vycouvat, ještě jednou mávnu, ale asi mě nevidí, tak zatroubím, trhne sebou a zamává, na tváři má úsměv, mává, já mávám taky a pak chytím volant, oběma rukama, ještě pohled a jedu a po třech minutách jízdy si uvědomím, že volant svírám zbytečně pevně, zbytečně, stačí jej držet jen lehce, lehce s ním točit, dívat se dopředu a sledovat provoz, prostě dělat všechny ty věci dál, jako normálně, krok po kroku, protože co taky dělat jiného.

 

Za tó našó Rájó,

děvčátka si hrajó,

červený jablíčka

přebírajó...

---